O autorce
O autorce Osobní vyznání autorky Jeden život mi nikdy nestačil. Ne proto, že bych chtěla ten svůj zahodit a vyměnit za jiný. Ale protože jsem v sobě vždycky cítila tolik dalších životů, tolik emocí, představ, přání a příběhů, že se jednoduše nemohly vejít do jediného. Každý z nás dostane jeden život. Jedno tělo, jednu minulost, jednu cestu, po které kráčí. Vyrůstáme, poznáváme svět, rozhodujeme se, milujeme, děláme chyby, prožíváme radosti i zklamání. Některé dveře otevřeme, jiné necháme zavřené. Některé příležitosti využijeme a jiné nám nenávratně utečou. A postupně si vytváříme svůj vlastní život. Život, který má svou podobu, svůj směr, své závazky, své krásné chvíle i starosti. Jenže co když v sobě člověk nosí mnohem víc? Co když existuje tolik dalších cest, po kterých by se chtěl vydat? Tolik lidí, kterými by se chtěl alespoň na chvíli stát? Tolik okamžiků, které by chtěl prožít, a přitom ví, že mu na ně jediný lidský život nikdy nemůže stačit? Já jsem se s tím nikdy nedokázala úplně spokojit. A možná právě proto píšu. Protože když otevřu svůj vlastní příběh, hranice jediného života na chvíli přestanou existovat. Mohu být někým jiným. Mohu se dívat jinýma očima, přemýšlet jinou hlavou, milovat jiným srdcem. Mohu vstoupit do světa, který jsem sama vytvořila, a přesto mě dokáže překvapit, rozesmát, rozplakat nebo mi způsobit bolest tak skutečnou, jako by se všechno odehrávalo přímo přede mnou. A někdy si tam dovolím prožít něco, co bych ve svém skutečném životě nikdy prožít nemohla. Pro mě totiž psaní nikdy nebylo pouhým skládáním slov do vět. Je to způsob, jak žít. A také způsob, jak být na chvíli skutečně svobodná. Možná je zvláštní začít představení autorky právě tím, že jí jeden život nestačí. Ale pokud mě máte skutečně poznat, nemohu tuto část sebe vynechat. Protože právě tady se ukrývá jeden z nejhlubších důvodů, proč své příběhy vytvářím. Neznamená to, že bych chtěla utéct před vším, co tvoří můj skutečný život. Neznamená to ani to, že bych si nevážila cesty, po které jsem se vydala. Jen v sobě nosím něco, co potřebuje větší prostor. Něco, co chce poznávat, objevovat, cítit a především prožívat. Možná by někdo řekl, že mám jen velmi bohatou představivost. Ale pro mě je to mnohem osobnější. Moje představivost totiž není pouze schopností vymýšlet příběhy. Je místem, kde mohu být někým, kým ve skutečnosti nejsem. Kde mohu přijmout úplně jinou osobnost, jiný způsob uvažování, jiné tělo i jiný osud. A přitom mi to všechno může připadat neuvěřitelně přirozené. Někdy si dokonce pohrávám s myšlenkou, jestli jsem v některém minulém životě nebyla mužem, který miloval muže. Nevím. Možná jsou minulé životy skutečné. Možná je to jen způsob, jakým si moje představivost vysvětluje něco, co nosím hluboko uvnitř sebe. A možná existuje úplně jiné vysvětlení, které nikdy nepoznám. Ani netvrdím, že na tuto otázku znám odpověď. Jediné, co vím, je, že se dokážu do mužských postav vcítit s takovou samozřejmostí a intenzitou, až mě to někdy samotnou překvapuje. A právě mužské postavy a vztahy mezi muži mají v mé tvorbě velmi významné místo. Nevnímám je jako něco cizího, co bych se musela složitě učit chápat. Naopak. Mám pocit, že jim v mnoha ohledech přirozeně rozumím. Že dokážu přijmout jejich způsob uvažování, jejich temperament, touhy, nejistoty i to, jak prožívají blízkost a lásku. Samozřejmě si nemyslím, že bych díky tomu mohla znát všechny muže nebo že by všichni přemýšleli stejně. Právě jejich rozdílnost mě tolik fascinuje. Ale když píšu jejich příběhy, nemusím se neustále ptát sama sebe, jak bych se jako žena měla dívat na mužský svět. V daném okamžiku totiž vůbec nepřemýšlím o tom, že jsem žena. Jsem tou postavou. Jsem tím mužem, kterého právě prožívám. A na chvíli mohu odložit hranice svého vlastního života. Nemusím přemýšlet nad tím, co bych mohla nebo nemohla. Co je pro mě dosažitelné, co už patří minulosti a co se nikdy nestane. Mohu jednoduše být. A právě v těchto chvílích se cítím volná. Možná na tom nakonec nezáleží, odkud tato potřeba pochází. Důležité je, že existuje. Že je mou součástí. A že jsem našla způsob, jak jí dát prostor, aniž bych musela opustit život, který skutečně žiji. Nevím, jak to mají ostatní spisovatelé. Nevím, jestli dokážou vytvořit postavu, dát jí jméno, určit několik vlastností a potom ji jednoduše nechat projít připraveným dějem. Já to tak neumím. Moje postavy pro mě nejsou jména napsaná na papíře. Nejsou to figurky, se kterými pohybuji podle toho, kam zrovna potřebuji příběh posunout. Jsou to lidé. Moji lidé. Každý z nich má svůj hlas. Svůj způsob uvažování. Své zvyky, minulost, radosti, bolesti a touhy. Každý z nich je něčím jedinečný. A aby pro mě nějaká postava mohla skutečně ožít, musím si k ní vytvořit vztah. Musí mě něčím zaujmout. Musím v ní objevit něco, co mě přitahuje, fascinuje nebo ve mně probouzí zvědavost. Někdy je to její síla. Jindy její zranitelnost, kterou se před ostatními snaží skrývat. Někdy je to tvrdohlavost, odvaha, zvláštní smysl pro humor nebo způsob, jakým dokáže milovat. A někdy ji miluji právě pro všechny její nedokonalosti. Protože já nehledám dokonalé hrdiny. Hledám lidi, kterým dokážu uvěřit. Lidi, kteří mohou být tvrdí, neústupní, komplikovaní, někdy dokonce nesnesitelní. Mohou chybovat, mohou se rozhodovat špatně, mohou se bát, žárlit, uzavírat se do sebe nebo dělat věci, kterých později litují. Ale chci vědět proč. Chci pochopit, co se skrývá pod povrchem. Co z nich udělalo právě takové osobnosti. Co je v minulosti poznamenalo. Co je naučilo chránit se před ostatními. Proč někomu důvěřují a jiného si nedokážou pustit k tělu. Protože věřím, že žádného člověka nelze skutečně poznat podle jediného okamžiku. Že za tvrdým pohledem se může skrývat neuvěřitelná něha. Že člověk, který působí nebezpečně, může být schopen obrovské oddanosti. A že ten, kdo se na první pohled zdá slabý, může mít v sobě sílu, kterou nikdo nečekal. Právě takové okamžiky miluji. Chvíle, kdy se před námi postava začne pomalu otevírat. Kdy odhalí něco, co jsme na začátku nemohli vědět. Kdy najednou pochopíme, proč se chová určitým způsobem. Proč některá slova nedokáže vyslovit. Proč se bojí určitého doteku nebo proč naopak po blízkosti druhého člověka tak zoufale touží. A možná právě v takové chvíli ji začneme milovat ještě víc. Protože skutečná krása člověka se pro mě často skrývá právě tam, kam se ostatní nedostanou. Kdyby se mě někdo zeptal, jak vznikají moje postavy, asi bych mu nedokázala dát jedinou jednoduchou odpověď. Protože každá se rodí trochu jinak. Někdy všechno začne jediným okamžikem. Situací, kterou si představím. Scénou, kterou někde zahlédnu. Myšlenkou, která se mi zničehonic objeví v hlavě. Nebo pocitem, který bych strašně ráda prožila. Najednou mám v představách něco, co mě nechce pustit. A tak o tom začnu přemýšlet. Kdo by mohl něco takového prožít? Jaký člověk by se do podobné situace mohl dostat? Jak by reagoval? Co by cítil? Co by se stalo potom? A postupně kolem této jediné myšlenky začne vznikat celý příběh. Jindy je to přesně naopak. Nejdřív se mi v představách objeví člověk. Ještě nemá úplně konkrétní tvář, ale já už o něm něco vím. Vím, jakou by měl mít postavu, jak má působit, jaká bude jeho povaha. Někdy už dokonce vím, jaký příběh bych s ním chtěla prožít. A potom ho začnu vytvářet. Musím se přiznat, že fyzická podoba mých postav je pro mě velmi důležitá. Nejde jen o to, jestli má někdo tmavé nebo světlé vlasy, kolik měří nebo jakou má barvu očí. Potřebuji, aby jeho vzhled odpovídal tomu, kým je. Aby jeho tělo, výraz, držení těla i způsob, jakým působí na okolí, patřily právě tomu člověku, kterého nosím ve své představivosti. Dlouhá léta jsem si své postavy dokázala pouze představovat. Měla jsem je v hlavě, znala jsem jejich povahu, uměla jsem si vybavit jejich těla i obličeje. Někdy jsem se pokoušela najít fotografii, která by alespoň trochu odpovídala tomu, co vidím ve svých představách. Ale málokdy to bylo přesně ono. Dnes mám možnost dát svým postavám mnohem konkrétnější vizuální podobu. A právě to změnilo způsob, jakým se s nimi dokážu propojit. Někdy mám velmi přesnou představu, jak má určitý muž vypadat. Vím, co chci vytvořit. A přesto mě jeho výsledná podoba dokáže překvapit. Někdy je dokonce krásnější, výraznější a přitažlivější, než jsem si ho původně představovala. A já se na něj jednoduše dívám. Někdy několik minut. Protože najednou přede mnou stojí někdo, koho jsem do té chvíle nosila jen ve své hlavě. A všechno do sebe zapadne. Jeho tvář. Jeho tělo. Jeho povaha. Jeho minulost. To, co od něj očekávám, i to, co ještě teprve poznám. A já si v duchu řeknu: Ano. To je on. Přesně takhle má vypadat. Tohle je člověk, jehož příběh chci prožít. A někdy právě v tu chvíli začíná něco, co se velmi těžko vysvětluje. Začínám ho milovat. Ne pouze proto, že je krásný. Ale proto, že přede mnou konečně stojí celá osobnost, kterou jsem si vysnila. A já vím, že s ní chci strávit spoustu času. Chci jí dát minulost, přítomnost i budoucnost. Chci vědět, koho bude milovat, čeho se bude bát, co ji dokáže rozesmát, co ji zlomí a co jí naopak pomůže znovu vstát. Chci pro ni vytvořit celý svět. A především chci, aby v tom světě mohla skutečně žít. Mohla bych říct, že jako autorka přece musím vždycky přesně vědět, jaké moje postavy budou a co se s nimi stane. Ale tak jednoduché to není. Někdy mám jejich příběh promyšlený téměř do poslední kapitoly. Znám zásadní události, vím, kam směřujeme, a mám docela konkrétní představu o tom, jakou cestou se mají vydat. A jindy se všechno začne vyvíjet trochu jinak. Někdy dokonce stačí jediná scéna. Jediné vyznání. Jediný pohled. Okamžik něhy, který bych od určité postavy možná ani nečekala. Nebo naopak bolest, o které jsem do té chvíle netušila, jak hluboká může být. A najednou se něco změní. Ne v tom smyslu, že bych ze svého hrdiny udělala úplně jiného člověka. Spíš jako bych v něm objevila něco, co tam celou dobu bylo, jen jsem to ještě neměla příležitost poznat. A právě takové okamžiky mě někdy zasáhnou nejvíc. Protože když píšu, dokážu vstoupit do své postavy tak hluboko, že její emoce skutečně prožívám. A pokud v ní najednou objevím bolest, lásku nebo zranitelnost, která je mnohem silnější, než jsem původně očekávala, nemohu jednoduše zavřít oči a pokračovat dál, jako by se nic nestalo. Nemohu jí říct, že takhle se cítit nemá, protože jsem si její příběh naplánovala jinak. Pokud má být její chování opravdové, musím respektovat to, co jsem v ní právě objevila. A někdy to znamená změnit celý směr příběhu. Někdy se postava, kterou jsem na začátku vnímala jako jednu z mnoha, stane někým naprosto výjimečným. Někým, do koho se během psaní zamiluji mnohem hlouběji, než bych kdy očekávala. A já si najednou uvědomím, že už se nedokážu vrátit k tomu, jak jsem ji vnímala na začátku. Protože jsem ji poznala. Poznala jsem její skutečnou hloubku. Její schopnost milovat. Její bolest, kterou před ostatními skrývala. Její něhu, o které možná ani ona sama nevěděla, že ji dokáže projevit. A někdy nad takovou scénou sedím se slzami v očích. Ne proto, že jsem napsala něco smutného. Ale protože jsem právě prožila něco, co změnilo i můj vlastní vztah k člověku, kterého jsem stvořila. Jindy se zase stane, že dva lidé, kteří měli v příběhu původně úplně jiné úlohy, najednou vstoupí do společné scény. Setkají se. Podívají se na sebe. A já si uvědomím, že by mezi nimi mohlo vzniknout něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Najednou začnu vnímat jejich vzájemnou přitažlivost, rozdíly mezi nimi, možné komplikace i budoucnost, kterou by společně mohli mít. A pokud mi takový vývoj připadá věrohodný, dovolím mu vzniknout. Ne proto, že bych za každou cenu potřebovala další romantickou zápletku. Ale proto, že jsem v těch dvou lidech objevila možnost nového příběhu. Tohle jsou okamžiky, kvůli kterým své psaní tolik miluji. Protože i když jsem autorkou svého světa, neznamená to, že v něm už nemohu nic nového objevit. A právě to objevování mě nepřestává fascinovat. Možná vás napadne, jak je možné, že se ke svým postavám dokážu tolik připoutat. Odpověď je vlastně docela jednoduchá. Já se do nich snažím skutečně vžít. Nejen pochopit, co právě dělají. Ale prožívat jejich život jejich vlastníma očima. Někdy jsem samozřejmě pouze vypravěčem. Stojím jakoby kousek stranou, pozoruji scénu a sleduji, jak se jednotlivé události odvíjejí. Ale potom přijde okamžik, na kterém záleží. Někdo se zamiluje. Někdo se bojí. Někdo se musí rozloučit. Někdo se poprvé odváží projevit něco, co v sobě dlouho skrýval. A já přestávám být pouhým pozorovatelem. Vstoupím do té postavy. Najednou vnímám svět tak, jak ho vnímá ona. Rozumím jejím myšlenkám, jejím rozhodnutím, jejímu strachu i touze. A co je nejzvláštnější? Já ty emoce skutečně cítím. Dokážu mezi postavami přecházet. Na chvíli prožívat svět jedním pohledem a potom se podívat na stejnou situaci očima úplně jiného člověka. A právě proto je pro mě tak důležité, aby každá postava byla skutečně jedinečná. Aby všech šest nebo sedm lidí v jednom příběhu nebylo jen několika různými podobami stejného člověka. Aby měl každý své vlastní myšlenky, svou povahu a svůj způsob prožívání. Protože pokud do nich vstupuji, potřebuji mezi nimi cítit rozdíl. Nechci, aby všichni reagovali stejně. Nechci, aby měli stejné názory, stejný temperament nebo stejné potřeby. Každý musí být sám sebou. A přiznávám, že čím více výrazných postav v příběhu mám, tím náročnější pro mě takové psaní bývá. Protože si potřebuji zachovat vztah ke každé z nich. Ke každé jiným způsobem. Každou miluji pro něco jiného. A každé potřebuji rozumět. Ale právě to mi také dává neuvěřitelnou svobodu. Možnost prožívat svět prostřednictvím osobností, které jsou navzájem úplně odlišné. Jednou být člověkem, který se nebojí postavit celému světu. Jindy tím, který se nedokáže odvážit vyslovit jediné důležité slovo. Jednou prožívat sílu. Jindy zranitelnost. Jednou být tím, kdo chrání. Jindy tím, kdo zoufale potřebuje ochranu. A přesto v každém z těchto okamžiků cítit, že jsem tou postavou skutečně já. Možná právě proto jsou pro mě moje příběhy tak osobní. Nejen že o těch lidech píšu. Já s nimi na chvíli skutečně žiji. Tohle je možná jedna z nejupřímnějších věcí, které vám o sobě mohu říct. Když píšu smutnou scénu, často pláču. Ne obrazně. Opravdu. Sedím nad příběhem, před očima mám své postavy, vím, co právě prožívají, a nedokážu se ubránit slzám. Protože jejich bolest cítím. Když se někdo loučí s člověkem, kterého miluje, prožívám to loučení s ním. Když se někdo bojí o svého blízkého, cítím ten strach. Když někdo konečně najde odvahu říct, co má na srdci, prožívám s ním každé zaváhání, každou nejistotu i úlevu, která může přijít potom. A stejně tak dokážu prožívat radost. Někdy se nad vlastní scénou rozesměju tak, že musím na chvíli přestat psát. Jindy se přistihnu, že se usmívám jen proto, že se mezi dvěma postavami stalo něco krásného. Někdy stačí obyčejné objetí. Pohled člověka, který konečně pochopil, že je milovaný. Návrat někoho, na koho se dlouho čekalo. Nebo úplně nenápadný okamžik, kdy se dva lidé na sebe podívají a beze slov vědí, že jsou přesně tam, kde chtějí být. Takové chvíle ve mně zůstávají. Někdy ještě dlouho poté, co přestanu psát. A ano, někdy je to skutečně náročné. Jsou scény, které mě dokážou zasáhnout natolik, že musím psaní přerušit. Potřebuji ten okamžik vstřebat. Nechat v sobě doznít emoce, které vyvolal. Někdy se ke scéně musím vracet po částech, protože ji nedokážu prožít celou najednou. A přesto bych se toho nikdy nechtěla vzdát. Protože právě tato schopnost je pro mě jednou z nejkrásnějších věcí, které mi psaní přináší. Možnost prožívat nejen vlastní emoce. Ale na chvíli sdílet celý jiný lidský život. A právě proto nedokážu své příběhy odbývat. Nedokážu napsat, že se někdo rozplakal, a prostě pokračovat dál, pokud vím, že ta bolest ještě neskončila. Nedokážu nechat postavu zapomenout na něco, co jí před chvílí změnilo život. Nedokážu přeskočit důležitý okamžik jen proto, abych se rychleji dostala k další události. Protože pro mě se příběh neodehrává pouze ve velkých scénách. Odehrává se i v tom, co přijde potom. V tichu po hádce. V nejistotě po prvním vyznání. V okamžiku, kdy se člověk odváží někoho obejmout, ale ještě neví, zda bude jeho objetí opětováno. Nebo ve chvíli, kdy by tak moc potřeboval plakat, ale místo toho se usměje, protože nechce pokazit radost někomu, koho miluje. Někdy jsou právě takové okamžiky mnohem silnější než všechna velká dramata. A někdy mě bolí víc než cokoli jiného. V mých příbězích se často objevuje láska. Ale ne vždycky je krásná tím jednoduchým způsobem, jakým ji někdy vídáme v romantických filmech. Někdy totiž láska znamená, že člověk musí přijmout něco, co ho samotného nesmírně bolí. Že musí na chvíli upozadit vlastní přání. Že musí nechat někoho, koho miluje, vydat se za jeho snem, i když ví, jak moc mu bude chybět. A možná právě v takových chvílích se podle mě ukazuje skutečná hloubka vztahu. Představte si člověka, který jde po ulici vedle své největší lásky. Ten druhý je šťastný. Těší se na něco nového, na splněný sen, na životní příležitost, která se možná už nikdy nebude opakovat. A člověk vedle něj se usmívá. Podporuje ho. Poslouchá jeho nadšené vyprávění. Má radost, že se mu daří. Jenže uvnitř prožívá obrovskou bolest. Protože ví, co tato změna bude znamenat pro jejich společný život. Ví, že se budou muset na nějakou dobu rozloučit. Že přijdou o každodenní blízkost, na kterou si zvykli. Že se jejich vztah bude muset přizpůsobit něčemu, co ani jeden nemůže jednoduše změnit. A přesto nedovolí, aby jeho bolest zastínila radost člověka, kterého miluje. Protože jeho štěstí je pro něj důležitější než vlastní okamžitá úleva. Takové scény mě dokážou neuvěřitelně zasáhnout. A nejzvláštnější na tom je, že já jako autorka někdy přesně vím, jak všechno dopadne. Vím, že své hrdiny jednou dovedu ke štěstí. Vím, že bolest, kterou právě prožívají, nebude trvat navždy. Ale to nic nemění na tom, co cítím v daném okamžiku. Protože budoucí štěstí nedokáže vymazat současnou bolest. A já nechci, aby ji vymazalo. Nechci, aby moje postavy trpěly zbytečně. Nechci je trestat jen proto, abych vytvořila dramatickou scénu. Ale pokud jejich život přinese něco bolestivého, chci jim dovolit to skutečně prožít. Protože takový je i náš život. Někdy musíme něco obětovat, abychom později mohli získat něco ještě krásnějšího. Někdy musíme vydržet odloučení, abychom pochopili hodnotu společných okamžiků. Někdy se musíme odvážit otevřít někomu své srdce, i když tím riskujeme, že nám ublíží. A někdy potřebujeme někoho milovat natolik, abychom dokázali respektovat i jeho vlastní cestu. To všechno pro mě patří k lásce. A právě proto ji vnímám jako něco mnohem hlubšího než jen krásný pocit mezi dvěma lidmi. Láska pro mě není jen o tom, co od druhého člověka dostáváme. Je také o tom, co jsme mu schopni dát. A někdy je tím největším darem právě naše schopnost myslet na jeho štěstí, i když nás to samotné bolí. Píšu o různých světech. Některé mohou být velmi blízké tomu našemu, jiné se od naší reality výrazně liší. Mohou v nich existovat věci, které v běžném životě nepotkáme. Neobvyklé vztahy, fantastické bytosti, jiné společenské zákony, futuristické technologie nebo situace, které bychom ve skutečném světě nikdy nemohli prožít. Ale jedno se pro mě nemění. Lidé v těchto světech musí být opravdoví. Je pro mě nesmírně důležité, aby se moje postavy chovaly v souladu s tím, kým jsou. Aby jejich rozhodnutí měla smysl. Aby si nesly následky toho, co prožily. Aby se jejich povaha neměnila jen podle toho, co se autorovi právě hodí. Když má někdo za sebou těžkou minulost, nedokáže na ni jen tak zapomenout. Když někdo celý život bojoval s důvěrou, nemůže ji během jediného rozhovoru bez váhání darovat cizímu člověku. Když někdo miluje, jeho láska se musí projevovat nejen slovy, ale také tím, co dělá. A když se někdo zachová jinak než obvykle, chci rozumět tomu, proč. Protože člověk se může měnit. Může dospívat, poznávat sám sebe, překonávat strach i učit se novým věcem. Ale každá taková změna musí mít svůj důvod. Musí vyrůstat z něčeho, co skutečně prožil. Možná právě proto jsou moje příběhy někdy tolik podrobné. Protože nechci jen ukazovat, co se stalo. Chci ukázat, jaké to bylo. Jak daný okamžik člověk prožil. Co mu proběhlo hlavou. Co cítil, co si přál, čeho se bál. Co v něm zůstalo, když všechno skončilo. A záleží mi i na těch nejmenších věcech. Na pohledu, který trval o vteřinu déle. Na ruce, která se chtěla někoho dotknout, ale nakonec se zastavila. Na nepatrné změně hlasu. Na úsměvu, který přišel ve chvíli, kdy ho nikdo nečekal. Na slovech, která člověk nevyslovil, přestože je měl na jazyku. Protože právě v takových drobnostech se podle mě ukrývá skutečný život. A pokud mi někdo řekne, že na takových maličkostech přece nezáleží, musím nesouhlasit. Pro mě na nich záleží někdy úplně nejvíc. Protože stačí jediná nesprávná reakce a postava, kterou jsem tak dlouho poznávala, najednou přestane působit jako ona sama. A já to poznám. Cítím, že něco není v pořádku. A potřebuji to napravit. Ne proto, že bych chtěla mít každou větu dokonale uhlazenou. Ale proto, že své postavy znám. A chci, aby zůstaly samy sebou. Autentičnost pro mě není jen vlastností příběhu. Je to závazek vůči lidem, které jsem vytvořila. Láska má v mých příbězích velmi důležité místo. Ale nečekejte ode mě jen něžná vyznání, romantické večeře a dokonalé hrdiny, kteří vždycky vědí, co mají říct. Takové příběhy samy o sobě nejsou špatné. Jen já od svých postav potřebuji něco jiného. Miluji silné osobnosti. Muže, kteří mají vlastní vůli, své názory, své chyby i svou hrdost. Muže, kteří dokážou být tvrdí, odvážní a neústupní, ale kteří mají zároveň co ztratit. Kteří se mohou světu postavit bez zaváhání, a přesto být před člověkem, kterého milují, nečekaně zranitelní. Miluji ten kontrast. Sílu a něhu. Odvahu a strach. Tvrdost a potřebu být milovaný. Miluji okamžiky, kdy člověk, který je zvyklý mít všechno pod kontrolou, najednou zjistí, že existuje někdo, před kým si může dovolit kontrolu na chvíli odložit. Někdo, komu může důvěřovat. Někdo, před kým nemusí předstírat, že je nezranitelný. Přitahují mě vztahy, které mají sílu člověku převrátit život. Někdy stačí jediné setkání. Jeden pohled. Jeden dotek. Okamžik, který nikdo neplánoval a po kterém už nic není úplně stejné. Nevěřím, že každá láska musí začínat dlouhým, opatrným poznáváním. Někdy může přitažlivost přijít tak silně, že rozum jednoduše nestihne všechno pochopit. A právě tam pro mě může skutečný příběh teprve začínat. Protože přitažlivost je jedna věc. Společný život druhá. Mám ráda okamžiky, kdy dva lidé zjistí, že to, co mezi nimi vzniklo, nebude snadné. Že jejich vztah může narazit na překážky, které si nedokázali představit. Že budou muset hledat své místo ve světě, který pro jejich lásku možná nemá jednoduché pochopení. Zajímá mě, co se stane, když už dva lidé vědí, že jeden druhého chtějí, ale okolnosti jim najednou začnou stavět do cesty něco, s čím vůbec nepočítali. Jak se rozhodnou? Co jsou ochotni překonat? Dokážou se za sebe postavit? A především dokážou společně vytvořit budoucnost, která bude patřit jim oběma? Nezajímá mě jen to, jestli se dva lidé dají dohromady. Zajímá mě, jestli spolu dokážou zůstat. Jestli jsou schopni přijmout jeden druhého i s minulostí, chybami a strachem. Jestli se jejich láska dokáže stát něčím hlubším než pouhým okamžikem vášně. Věřím v oddanost. Ve věrnost. V lásku, která se nevzdává jen proto, že přišla komplikace. Možná je to trochu staromódní. Ale věřím v možnost vybrat si člověka, se kterým chci strávit celý život. Neznamená to, že před ním nemohli existovat jiní lidé, jiné vztahy nebo zkušenosti. Znamená to, že když už se dva lidé skutečně najdou a rozhodnou se pro společnou budoucnost, jejich vztah má pro mě nesmírnou hodnotu. A právě proto nemám ráda příběhy, ve kterých se láska mění v soutěž o to, kdo si koho nakonec získá. Kde se jeden člověk musí rozhodnout mezi dvěma partnery a někdo jiný zůstane stát stranou. Mnohem bližší jsou mi vztahy, ve kterých lidé stojí při sobě. A pokud má mít některý z mých příběhů neobvyklé uspořádání, pokud v něm mají svou společnou cestu hledat třeba tři lidé, pak chci, aby to byla cesta, ve které mohou být spokojení všichni. Ne soutěž. Ne hra na vítěze a poražené. Ale skutečný vztah, ve kterém má každý své místo. Protože láska pro mě není jen krásný okamžik. Je to také rozhodnutí zůstat. A já chci věřit, že i lidé, kteří mají za sebou komplikovanou minulost nebo před sebou nejistou budoucnost, mohou najít někoho, s kým jim bude dobře. Někoho, kdo je bude chtít přesně takové, jací jsou. A komu budou moci stejnou lásku vrátit. A když už mluvím o lásce, nechci předstírat, že k ní pro mě nepatří také tělesnost, touha a sexualita. Patří. A velmi výrazně. Mám ráda příběhy, ve kterých mezi postavami vzniká silná fyzická přitažlivost. Taková, kterou není potřeba neustále vysvětlovat. Je patrná z jejich pohledů, z toho, jak se k sobě přibližují, jak reagují na vzájemnou přítomnost, jak si začínají uvědomovat tělo toho druhého. Miluji chvíle, kdy se přitažlivost nedá jednoduše přehlédnout. Kdy má člověk pocit, že mezi dvěma postavami existuje něco téměř hmatatelného. Něco, co se může projevit jediným pohledem, letmým dotekem nebo okamžikem, kdy si oba uvědomí, jak blízko u sebe právě stojí. A když mezi nimi dojde k intimnímu sblížení, nechci tento okamžik odbýt několika slovy. Proč také? Pokud dokážu věnovat celé stránky tomu, co člověk prožívá při strachu, smutku nebo štěstí, proč bych měla přeskakovat okamžiky, ve kterých se dva lidé jeden druhému otevírají tím nejintimnějším způsobem? Erotické scény jsou pro mě přirozenou součástí vyprávění. Nechci, aby působily jako něco vloženého navíc, co se odehrává mimo skutečný příběh. Naopak. Chci, aby měly stejnou hloubku, opravdovost a pozornost jako všechny ostatní důležité okamžiky. Záleží mi na detailech. Na reakcích, na dotecích, na dechu, na drobných gestech, která mohou prozradit mnohem víc než dlouhá slova. Na rozdílech mezi postavami, na jejich temperamentu, odvaze, nesmělosti, zkušenostech i nejistotách. Protože každý člověk prožívá intimitu jinak. A pokud jsou moje postavy skutečně jedinečné, musí být jedinečné i v těchto chvílích. Nechci psát erotiku, která by byla odtržená od jejich osobností. Nechci, aby se z lidí, které jsem tak dlouho poznávala, najednou stali neznámí hrdinové, kteří se chovají úplně stejně jako stovky jiných. Chci, aby v každém polibku, v každém objetí a v každém intimním okamžiku zůstávali sami sebou. Někdo může být sebevědomý a přímý. Jiný může dlouho bojovat s vlastní nesmělostí, a přesto jednoho dne najít odvahu udělat první krok. Někdo potřebuje něhu. Jiný může svou touhu projevovat temperamentněji, intenzivněji, způsobem, který odpovídá jeho povaze. A právě tyto rozdíly mě fascinují. Protože fyzická blízkost pro mě není jen otázkou přitažlivosti. Je také způsobem komunikace. Někdy člověk nedokáže vyslovit, jak moc mu na někom záleží, ale dokáže to vyjádřit dotekem. Někdy obyčejné objetí znamená víc než dlouhé vyznání. A někdy se teprve v intimních chvílích ukáže, jak hluboce si dva lidé důvěřují. Pro mě totiž erotika není jen o tělech. Je také o důvěře, touze, odvaze, zranitelnosti a všem, co si lidé dokážou říct beze slov. A přeji si, aby se čtenář mohl do takové scény ponořit stejně hluboko jako do kterékoliv jiné části příběhu. Aby nevnímal jen to, co se odehrává. Aby vnímal i to, co to pro ty dva znamená. Aby cítil jejich vzájemnou přitažlivost, jejich napětí, jejich radost i všechnu tu blízkost, kterou mezi nimi postupně vytvářím. Protože já sama tyto okamžiky při psaní prožívám. A nechci je odbývat jen proto, že jsou intimní. Jsou součástí života mých postav. A právě proto mají své místo také v jejich příbězích. Ne všechny moje příběhy jsou krásné od prvního okamžiku. Někdy jsou drsné. Někdy bolestivé. Někdy v nich vystupují lidé, které bych ve skutečném životě nikdy nechtěla potkat. A i to je součást mého psaní. Protože stejně jako potřebuji cítit lásku svých hrdinů, potřebuji někdy cítit také odpor, vztek nebo strach. Pokud vytvořím člověka, který má představovat skutečné nebezpečí, nechci, aby byl jen prázdným jménem označeným jako záporák. Chci, aby jeho činy měly váhu. Aby bylo pochopitelné, proč z něj ostatní mají strach nebo proč ho nenávidí. Někdy dokonce potřebuji, aby mi byla taková postava osobně nepříjemná. Abych sama cítila odpor k tomu, co představuje. Protože pokud ho necítím já, jak bych ho potom mohla opravdově zachytit na stránkách svého příběhu? Ale ani temnotu nechci používat samoúčelně. Nezajímá mě utrpení jen pro utrpení. Násilí jen proto, aby byl příběh šokující. Bolest, která nic nezmění a nikam nevede. Pokud moje postavy procházejí něčím těžkým, musí to mít význam. Musí to být součást jejich života, jejich minulosti nebo cesty, na kterou se vydaly. A stejně jako nechci zlehčovat jejich bolest, nechci ani přehlížet jejich schopnost se z ní postupně dostávat. Velmi mě přitahuje hledání krásy tam, kde by ji člověk na první pohled nečekal. V lidech, kteří se naučili skrývat všechno dobré hluboko pod povrchem. V těch, kteří už téměř nevěří, že by jim někdo mohl porozumět. V osobnostech, jejichž tvrdost je možná jen způsobem, jak přežít něco, co by jiného člověka dávno zlomilo. Miluji okamžiky, kdy někdo dokáže překročit první dojem a podívat se hlouběji. Ne proto, aby přehlédl všechno špatné. Ale proto, aby konečně uviděl celého člověka. Věřím totiž, že i postava, která se na začátku jeví jako nebezpečná, agresivní nebo nesnesitelná, může v sobě skrývat něco, co stojí za poznání. To ovšem neznamená, že každého záporného člověka potřebuji proměnit v kladného hrdinu. Některé postavy mají ve svém příběhu zůstat temné. Některé mají vyvolávat odpor. A některé jsou důležité právě proto, že představují něco, proti čemu se ostatní musejí postavit. Ale ani jedna z nich by neměla existovat bez důvodu. Každý člověk, kterého do svého světa přivedu, musí nějakým způsobem patřit k příběhu. A pokud v něm má zanechat bolest, chci, aby tato bolest měla skutečné následky. Protože takový je i život. Ne každého člověka si zamilujeme. Ne každý si zaslouží naši důvěru. A ne každá bolest se dá jednoduše zapomenout. Ale právě proto může mít láska, oddanost a schopnost postavit se za druhého člověka tak obrovskou hodnotu. Moje cesta k příběhům nezačala touhou stát se uznávanou spisovatelkou. Začala mnohem obyčejněji. Romantickými knihami. Bylo mi přibližně třináct let, když mě tyto příběhy začaly neuvěřitelně přitahovat. Četla jsem jeden za druhým. Prožívala jsem s jejich hrdiny první setkání, lásky, nedorozumění, odloučení i šťastné konce. A postupně jsem jich přečetla tisíce. Dodnes mám obrovskou sbírku těchto knih. Tisíce příběhů, které byly kdysi tak důležitou součástí mého světa. A přestože se můj čtenářský vkus postupně velmi změnil, nikdy jim nepřestanu být svým způsobem vděčná. Právě ony mi totiž ukázaly, jak úžasné může být otevřít knihu a na chvíli vstoupit do úplně jiného života. Ukázaly mi sílu romantických příběhů. Sílu přitažlivosti, touhy, osudových setkání a lásky, která musí překonat nějakou překážku. Jenže s přibývajícími roky se moje představy začaly měnit. Přestávalo mi stačit, že se dva lidé potkají, zamilují a po několika komplikacích najdou své štěstí. Začala jsem si klást otázky. Proč se ten člověk zachoval právě takhle? Opravdu by něco takového udělal? Proč mu ten druhý tak rychle odpustil? Co se odehrávalo mezi dvěma scénami, které autor přeskočil? Co ten člověk skutečně cítil? A co se stane potom, až skončí poslední kapitola? Najednou mi některé příběhy začaly připadat příliš jednoduché. Ne proto, že by jejich náměty byly špatné. Právě naopak. Často v nich byla myšlenka, která mě dokázala zaujmout. Ale chybělo mi něco hlubšího. Skutečný život těch postav. Jejich osobnost, jejich minulost, jejich reakce. Chyběly mi okamžiky, které by mi dovolily porozumět tomu, proč se ti lidé do sebe zamilovali a proč chtějí zůstat spolu. A hlavně jsem si stále častěji představovala, jak bych ten příběh prožila já. Co bych změnila. Co bych rozepsala. Které okamžiky bych nechala déle doznívat. Kterým postavám bych dala více prostoru, aby ukázaly, kým skutečně jsou. A tak se z lásky ke čtení postupně stala potřeba vytvářet vlastní světy. S vlastními pravidly. S vlastními lidmi. S příběhy, které se nebudou muset zastavit právě ve chvíli, kdy já ještě nechci odejít. Možná právě proto jsou moje příběhy takové, jaké jsou. Vzala jsem si z romantických knih to, co mě kdysi tolik fascinovalo. Lásku. Přitažlivost. Vášeň. Neobyčejná setkání. Touhu po šťastném konci. A postupně jsem k tomu začala přidávat všechno, co mi při čtení chybělo. Hloubku. Opravdovost. Vnitřní svět postav. A především možnost být s nimi mnohem déle než jen několik krátkých kapitol. Možná si někdo představuje odpočinek jako chvíli, kdy vypne hlavu, přestane přemýšlet a na nic se nesoustředí. U mě to funguje trochu jinak. Když mám za sebou náročný den, když se potřebuji odreagovat nebo na chvíli opustit starosti každodenního života, často se obracím právě ke svým příběhům. Jenže já si neodpočinu tím, že přestanu něco cítit. Odpočinu si tím, že začnu prožívat něco úplně jiného. Mohu mít za sebou den plný povinností, ale potom otevřu svůj rozepsaný příběh a najednou jsem někde jinde. V jiné místnosti. V jiném městě. Někdy dokonce v úplně jiném světě. Přede mnou stojí lidé, které znám tak dobře, jako bych s nimi prožila kus vlastního života. Vím, jak se jeden z nich usmívá. Vím, co druhého dokáže rozzuřit. Vím, proč třetí nerad mluví o své minulosti. A najednou se moje myšlenky soustředí na ně. Na jejich život. Na jejich štěstí, problémy, přání a vztahy. Mohu s nimi prožít neuvěřitelnou radost. Silnou přitažlivost. Intimní okamžiky. Bolest. Strach. Odvahu. Lásku, která změní všechno. A právě v tom nacházím svůj zvláštní druh odpočinku. Ne v prázdnotě. Ale v naplnění jiným životem. Samozřejmě jsou chvíle, kdy je pro mě některý příběh emocionálně velmi náročný. Zvlášť když v něm žije mnoho výrazných postav a každá z nich potřebuje svůj vlastní prostor. Někdy se tak hluboce ponořím do jejich osudů, že po dokončení určité části potřebuji na chvíli odejít jinam. Do jiného příběhu. K jiným lidem. Neznamená to, že jsem ty předchozí přestala milovat. Jen někdy potřebuji odpočinout od jejich světa, abych se do něj později mohla vrátit s novou energií a dalšími nápady. A právě v tom je pro mě psaní neuvěřitelné. Nemusím přestat tvořit, abych si odpočinula. Někdy stačí otevřít jiné dveře. A začít prožívat něco úplně nového. Moje představivost mi dovoluje odejít na chvíli někam jinam, aniž bych musela opustit místo, kam ve skutečnosti patřím. Nedokážu si představit, že bych se této části sebe měla navždy vzdát. A přitom v mém životě byla období, kdy jsem nepsala. Ne proto, že bych přestala milovat své příběhy. Jednoduše nebyl čas. Život přinášel jiné povinnosti, jiné starosti, jiné věci, kterým bylo potřeba dát přednost. Roky plynuly. A já žila dál. Jenže něco mi chybělo. Něco, co se nedalo tak snadno pojmenovat. Jako bych měla v sobě místnost, do které jsem kdysi velmi ráda chodila, ale potom jsem na dlouhou dobu zavřela dveře. A ti lidé, které jsem tam zanechala, na mě někde za nimi stále čekali. Až jsem si jednoho dne uvědomila, že už nechci tuto část sebe nechat jen tak zmizet. Že se ke svým příběhům potřebuji vrátit. Ne proto, že bych musela napsat knihu. Ne proto, že bych toužila po uznání. Ale prostě proto, že jsem to já. Žena, která v sobě nosí celé další světy. Která se dokáže zamilovat do vlastních postav. Která se s nimi směje, pláče a někdy s nimi prožije tolik, že na ně ještě dlouho po dopsání poslední věty nedokáže přestat myslet. Psaní pro mě není jen záliba, které se věnuji, když zbude čas. Je to moje přirozenost. Moje potřeba. Něco, díky čemu se cítím úplnější. A myslím, že právě proto do něj vkládám tolik ze sebe. Protože když píšu, nevytvářím jen příběh, který si někdo jednou přečte. Já v něm sama zanechávám kus svého života. Možná vás teď něčím překvapím. Přestože bych si nesmírně přála, aby se vám moje příběhy líbily, musím se k něčemu přiznat. Když začínám psát, nemyslím v první řadě na čtenáře. Myslím na sebe. A na své postavy. Možná to zní sobecky. Ale je to pravda. Nedokázala bych napsat příběh jen proto, že je právě určitý žánr oblíbený. Nedokázala bych vytvořit hrdinu podle toho, jakého by si čtenáři nejspíš přáli. A už vůbec bych nedokázala strávit stovky hodin ve světě, který mě samotnou nedokáže pohltit. Protože já ty hodiny se svými postavami skutečně trávím. Já s nimi vstávám, usínám, přemýšlím o nich během dne. Prožívám jejich lásky, jejich starosti i chvíle, ve kterých se jim celý život obrátí vzhůru nohama. A pokud bych je měla změnit jen proto, aby se někomu více líbily, přestaly by pro mě být skutečné. Přestala bych jim věřit. A ve chvíli, kdy svým vlastním postavám přestanu věřit, ztratím to nejdůležitější, co mě k psaní přivádí. Možnost být s nimi. Možnost je prožívat. Možnost milovat je přesně takové, jaké jsou. Proto se nebojím psát o neobvyklých vztazích, komplikovaných osobnostech nebo situacích, které nemusí být každému příjemné. Ne každá moje postava bude sympatická. Ne každé její rozhodnutí musí čtenář schvalovat. Ale přeji si, aby všechno, co napíšu, mělo svůj důvod. Aby to bylo opravdové. Abych se jednou mohla podívat na svůj dokončený příběh a říct si, že jsem své hrdiny nezradila jen proto, abych někomu vyhověla. Možná se teď ptáte, kde v tom všem vlastně zůstáváte vy, čtenáři. Věřte mi, že máte své místo. A nesmírně důležité. Jen přicházíte do příběhu v trochu jiném okamžiku. Když už své postavy znám a začínám jejich svět převádět do slov, přemýšlím také nad tím, jak ho budete vnímat vy. Protože já vím tolik věcí, které vy ještě nevíte. Znám minulost svých hrdinů. Vím, proč se někdo zachoval právě takhle. Vím, co znamenal určitý pohled nebo proč někdo nedokázal odpovědět na zdánlivě jednoduchou otázku. Jenže vy mi do hlavy nevidíte. A já nechci, abyste museli hádat něco, co vám mám jako autorka umožnit pochopit. Proto se vracím ke scénám. Doplňuji drobnosti, které mohou změnit jejich význam. Přemýšlím, jestli určitá reakce skutečně odpovídá povaze postavy. Jestli je všechno dostatečně srozumitelné, aniž bych vám musela každou emoci vysvětlovat. Chci, abyste měli možnost poznat ty lidi stejně hluboce, jako je znám já. Abyste se mohli dostat pod jejich povrch. Porozumět jejich strachu, bolesti, touze i radosti. Ne proto, abyste se mnou museli ve všem souhlasit. Ale proto, abyste měli možnost prožít jejich příběh naplno. A právě proto pro mě může být zpětná vazba od čtenáře tak nesmírně cenná. Protože pokud mi někdo řekne, že ho moje postava rozplakala, že se do ní zamiloval, že mu bylo líto ji opustit nebo že v určité scéně cítil přesně to, co jsem při psaní cítila já… Pak vím, že se mi podařilo něco, na čem mi opravdu záleží. Svět, který jsem nejdřív vytvořila pro sebe, dokázal otevřít své dveře i někomu dalšímu. A ten člověk v něm našel něco, co se dotklo také jeho srdce. Možná to zní zvláštně, ale když píšu, často zapomínám, že jsem to já, kdo celý příběh vytváří. Postavy přede mnou ožívají. Začínám rozumět jejich gestům, jejich rozhodnutím, jejich mlčení. Vnímám prostředí, ve kterém se pohybují. Dokážu si představit, jak se na sebe dívají, jak stojí vedle sebe, jak se jeden druhého dotknou. A přestože vím, že ten svět vzniká v mé hlavě, někdy je pro mě až neuvěřitelně skutečný. A přesně takový pocit bych chtěla předat dál. Chtěla bych, aby se čtenář při čtení na chvíli přestal dívat na stránky knihy a začal před sebou vidět živý svět. Aby si k mým postavám vytvořil vztah. Aby ho některé rozčilovaly, jiné přitahovaly, nad některými kroutil hlavou a u jiných se přistihl, že se usmívá ještě dřív, než dočte odstavec. Aby se dokázal rozplakat, když je něco bolí. Aby se těšil na jejich setkání. Aby cítil napětí, když se k sobě přibližují. Aby se bál o jejich budoucnost, ale zároveň jim z celého srdce přál, aby našli své štěstí. Nechci, aby všechny moje postavy miloval. Ale přála bych si, aby mu nebyly lhostejné. Protože lhostejnost je pro mě snad to nejsmutnější, co může mezi čtenářem a příběhem vzniknout. A právě proto dávám svým postavám tolik prostoru. Nechávám je mluvit, přemýšlet, chybovat, sbližovat se, někdy se hádat a někdy prostě jen být spolu. Protože i obyčejný rozhovor může mít obrovskou sílu, pokud rozumíme lidem, kteří ho vedou. A i zdánlivě nevýznamný okamžik se může stát vzpomínkou, kterou si čtenář ponese ještě dlouho. Chci, aby moje postavy existovaly i mimo chvíle, kdy se jim děje něco dramatického. Aby měly své obyčejné dny. Své zvyky. Své malé radosti. Aby se jejich vztahy projevovaly nejen ve velkých vyznáních, ale také v tom, jak se k sobě chovají, když se vlastně nic mimořádného neděje. Protože právě tehdy podle mě vzniká ten zvláštní pocit, že ty lidi skutečně známe. Že bychom si dokázali představit, jak by reagovali i v situaci, kterou jsme v knize nikdy nečetli. A to je něco, po čem jako autorka nesmírně toužím. Aby moje postavy nebyly jen hrdiny určitého děje. Aby byly lidmi, na které se nezapomíná. A teď se vám přiznám ještě k jedné věci. Já se se svými postavami vlastně vůbec neumím loučit. Opravdu. Dokážu ukončit jejich příběh. Dokážu jim dopřát šťastný konec, na který jsem je tak dlouho připravovala. Dokážu je dovést do chvíle, kdy už konečně mohou být spolu, kdy překonali všechno, co jim stálo v cestě, a mohou začít žít život, po kterém tolik toužili. A potom bych měla napsat poslední větu. Zavřít knihu. A odejít. Jenže já nechci. Protože proč bych měla opouštět lidi, které jsem si tolik zamilovala? Proč by jejich život měl skončit právě ve chvíli, kdy se jim konečně podařilo najít štěstí? Vždyť oni přece budou žít dál. Budou mít další rána, další večery, další společné chvíle. Budou se smát, občas se pohádají, budou čelit obyčejným starostem. Možná založí rodinu. Možná se jejich životy propojí s osudy dalších lidí. Možná jednou budou sledovat, jak vyrůstají jejich děti. A já bych u toho tak ráda byla. Někdy se proto stane něco, co jsem na začátku vůbec neplánovala. Napíšu příběh dvou lidí. Zamiluji si je, prožiji s nimi všechno důležité a dovedu je až k jejich štěstí. Jenže během toho poznám také jejich přátele, sourozence, rodiny a další lidi, kteří se kolem nich pohybují. A najednou mě začne zajímat někdo další. Člověk, který měl být původně jen vedlejší postavou, dostane vlastní minulost, vlastní přání, vlastní touhy. A já si řeknu: Ale vždyť i on má svůj příběh. A tak ho začnu psát. A pak se objeví další. A další. Z jednoho příběhu se postupně stane několik knih. Z několika příběhů celý svět. Svět plný lidí, kteří se znají, milují, vyrůstají vedle sebe, vytvářejí rodiny a někdy předávají své vlastní příběhy další generaci. Takhle mi vznikaly i některé rozsáhlé ságy. Začaly docela nenápadně. Jedním nebo dvěma příběhy. Několika postavami, které mě zaujaly. A potom se jejich svět začal rozrůstat. Přibývaly další rodiny, další vztahy, další osudy. Z příběhů o jednotlivých lidech se stávaly příběhy celých společenství. Někdy dokonce tak rozsáhlých, že jsem se po čase vracela k hrdinům, se kterými to všechno kdysi začalo, a najednou jsem je viděla v úplně jiné životní etapě. A to je pro mě něco nádherného. Protože ti lidé přece nezůstali navždy stejní. Prožili další kus života. Změnili se. Dospěli. Našli své místo. A já jsem u toho mohla být. Možná právě proto jsou některé moje příběhové světy tak rozsáhlé. Ne proto, že bych nedokázala vymyslet konec. Ale protože dokážu vymyslet tolik dalších začátků. Samozřejmě chci, aby měl konkrétní příběh své naplnění. Aby jeho hrdinové dostali odpovědi, které hledali. Aby jejich cesta měla smysl. Miluji šťastné konce. Miluji chvíle, kdy se dva lidé mohou konečně obejmout s vědomím, že už nemusejí bojovat o právo být spolu. Že mají jeden druhého. Že před sebou mají společnou budoucnost. Ale nechci, aby právě tato chvíle znamenala, že se jejich svět navždy uzavře. Protože pro mě není šťastný konec okamžikem, kdy život přestane pokračovat. Je to okamžik, kdy může začít jeho další, krásná kapitola. A někdy stačí opravdu málo. Jediná vzpomínka. Jedna nová myšlenka. Představa dalšího setkání. A já jsem zpátky. Mezi lidmi, které miluji. V prostředí, které znám stejně důvěrně jako svůj vlastní domov. A někdy mám pocit, jako bych se po dlouhé době vrátila za starými přáteli. Možná bych si měla přát, abych se jednou dokázala se svými postavami definitivně rozloučit. Ale já si to vlastně nepřeji. Chci, aby moje příběhy měly své konce. Ale moje světy? Ty bych chtěla mít otevřené navždy. Protože dokud se do nich mohu vracet, nemusím své milované postavy nikdy skutečně opustit. A myslím, že právě v tom je pro mě jedno z největších kouzel psaní. Poslední stránka knihy totiž nemusí být poslední stránkou jejich života. Přestože vím, že se ke svým světům mohu vracet, dokončení příběhu pro mě nikdy není úplně jednoduché. Možná by se zdálo, že ve chvíli, kdy dopíšu poslední kapitolu, bych měla cítit především radost. Že jsem něco vytvořila. Že jsem dokázala dovést své hrdiny až na konec. Že jsem jim dala budoucnost, kterou si zaslouží. A samozřejmě tu radost cítím. Jenže spolu s ní často přichází také smutek. Zvláštní, tichý smutek, který se těžko vysvětluje někomu, kdo moje příběhy neprožívá stejným způsobem. Protože pro mě nekončí jen kniha. Končí období, během kterého jsem s těmi lidmi žila. Znala jsem jejich každodenní starosti. Jejich radosti, touhy, strachy. Byla jsem u okamžiků, které je změnily. Viděla jsem je zamilovat se, bojovat, trpět, odpouštět, nacházet sami sebe. Prožila jsem s nimi něco, co se pro mě stalo součástí vlastních vzpomínek. A najednou mám napsat poslední větu. Zavřít dveře do světa, ve kterém jsem strávila tolik času. Rozloučit se s lidmi, kteří sice nikdy skutečně neexistovali, ale pro mě přesto znamenají nesmírně mnoho. A někdy se mi prostě nechce. Někdy bych s nimi chtěla zůstat ještě chvíli. Napsat další rozhovor. Prožít další obyčejné ráno. Ještě jednou se podívat na to, jak se k sobě chovají, když už překonali všechno, co jim život postavil do cesty. Protože já své postavy neopouštím snadno. A vlastně je nikdy úplně neopustím. Zůstávají ve mně. V mých vzpomínkách, představách, někdy i v nových myšlenkách, které přicházejí dlouho po dokončení jejich příběhu. Možná právě proto věřím, že skutečně silný příběh nemusí skončit poslední tečkou. Může v nás žít dál. A možná se díky tomu jednoho dne vrátím nejen já. Možná se vrátíte také vy. Protože pokud si některého z mých hrdinů zamilujete stejně jako já, pak už nebude žít jen v mé představivosti. Bude mít své místo také ve vaší. A to je pro mě neuvěřitelně krásná představa. Pak už o mně pravděpodobně víte mnohem víc, než by vám prozradil obyčejný autorský životopis. Víte, že své příběhy beru vážně. Že své postavy miluji, i když nejsou dokonalé. Že se nebojím silných emocí, vášně, intimity ani komplikovaných vztahů. Že dokážu nad vlastními stránkami plakat, usmívat se a někdy se s hrdiny dokonce v duchu pohádat. Víte také, že nehledám dokonalý svět. Hledám svět, kterému dokážu uvěřit. A že do každého svého příběhu vkládám něco ze sebe. Ne nutně ze svého skutečného života, ale ze svého vnímání lidí, vztahů, lásky, oddanosti a všeho, co dělá lidský život tak neuvěřitelně složitým a krásným. Nepíšu proto, abych vám říkala, jak máte žít. Nepíšu proto, abych vás přesvědčovala, že láska musí mít jedinou správnou podobu. Píšu proto, abych vám mohla ukázat lidi, které jsem poznala ve své představivosti, a světy, ve kterých jsem s nimi prožila tolik nezapomenutelných okamžiků. A možná vás tím pozvala k něčemu, co je pro mě samotnou na psaní nejkrásnější. K možnosti na chvíli zapomenout, kde právě sedíte, kolik je hodin a co všechno vás čeká. K možnosti otevřít knihu a vstoupit do života někoho jiného. Smát se s ním. Plakat s ním. Milovat s ním. Bát se o něj. A nakonec se přistihnout při zvláštním pocitu, že se vám po těch lidech stýská, přestože jste je nikdy nepotkali. Já ten pocit znám. Zažívám ho pokaždé, když opouštím svět, který jsem si zamilovala. A kdyby se mi podařilo předat alespoň malou část toho, co při psaní sama prožívám, znamenalo by to pro mě nesmírně mnoho. Možná totiž právě proto píšu. Aby ty světy, které nosím uvnitř sebe, nemusely zůstat jen moje. Aby v nich mohl na chvíli žít ještě někdo další. Protože já mám jeden skutečný život. Ale díky psaní jich mohu prožít nekonečně mnoho. A když píšu, jsem volná. Možná jste na moje stránky přišli proto, že vás zaujal některý z mých příběhů. Možná hledáte knihu, která vám na chvíli dovolí zapomenout na skutečný svět. A možná jste sem zabloudili úplnou náhodou a jen ze zvědavosti otevřeli několik řádků o ženě, která se rozhodla podělit o své příběhy. Ať už vás sem přivedlo cokoli, jsem ráda, že jste tady. Nevím, jestli se vám moje příběhy budou líbit. Nevím, jestli si zamilujete stejné postavy jako já, jestli budete rozumět jejich rozhodnutím nebo jestli vás zasáhnou právě ty okamžiky, které při psaní tolik znamenaly pro mě. Ale mohu vám slíbit jedno. Žádný z těchto příběhů pro mě nebyl jen souborem slov. Každý jsem nějakým způsobem prožila. Každému jsem věnovala kus sebe. A v každém zůstalo něco z toho, co cítím, v co věřím, po čem toužím nebo nad čím přemýšlím. Možná si při čtení některého z nich řeknete, že byste se v takové situaci zachovali úplně jinak. Možná budete některé moje postavy milovat a jiné vám budou nesmírně nepříjemné. Možná vás něco překvapí, rozesmutní nebo rozzlobí. A možná se stane něco, v co potají doufám ze všeho nejvíc. Že na chvíli zapomenete, že čtete příběh, který si někdo vymyslel. Že vám jeho hrdinové začnou připadat skuteční. Že s nimi budete prožívat jejich štěstí i jejich bolest. A že až jednou zavřete poslední stránku, budete mít chuť se k nim znovu vrátit. Pokud se to stane, pak jsme spolu prostřednictvím těch několika stránek sdíleli něco, co je pro mě nesmírně osobní. Kousek mého světa. A možná také kousek mě samotné. Nemusíte mě znát, abyste mohli milovat moje příběhy. Ale pokud díky nim budete chtít poznat i mě, budu to považovat za něco opravdu krásného. Pak bych vás chtěla na závěr o něco poprosit. Dejte mi o tom vědět. Nemusí to být dlouhý komentář. Nemusí to být dokonale napsaná recenze. Nemusíte hledat krásná slova ani přemýšlet, jestli je vaše zpráva dost důležitá. Někdy totiž stačí úplně obyčejná věta. Tenhle příběh se mi líbil. Nad touhle scénou jsem plakala. Tohoto hrdinu jsem si zamilovala. Tenhle okamžik mě zasáhl. Nebo třeba jen: Pořád na ně myslím. Možná si ani nedokážete představit, co by pro mě taková zpráva znamenala. Protože já vím, kolik emocí jsem do těch příběhů vložila. Vím, kolik večerů jsem s jejich postavami strávila. Kolikrát jsem nad nimi plakala. Kolikrát jsem se smála. Kolikrát jsem přemýšlela, jak dál, protože jsem je nedokázala jen tak opustit. A představa, že někdo úplně cizí otevře můj příběh a najde v něm něco, co zasáhne také jeho srdce… Ta je pro mě nesmírně silná. Proto budu vděčná za každý komentář, za každou zprávu, za každou upřímnou reakci na moji tvorbu. Nemusíte se mnou vždycky souhlasit. Nemusíte milovat všechny moje postavy. Klidně mi napište, že vás některý člověk rozčiloval, že jste měli strach o jeho budoucnost, že jste se na něj zlobili nebo že jste určitou scénu prožívali úplně jinak než já. I to mě zajímá. Protože pro mě není nejdůležitější slyšet jen pochvalu. Nejdůležitější je vědět, že jste ten příběh skutečně prožili. Že jste v něm našli něco, co ve vás zůstalo. Že moje postavy nebyly jen jmény na stránkách, ale na chvíli se staly součástí vašeho života. A pokud mi to dáte vědět, ať už prostřednictvím komentáře, zprávy nebo několika obyčejných slov, uděláte mi tím obrovskou radost. Protože v tu chvíli budu vědět, že se stalo něco, v co jako autorka doufám úplně nejvíc. Že příběh, který jsem nejdřív prožila sama, dokázal prožít také někdo další. Že moje postavy našly místo nejen v mém srdci. Ale možná také ve vašem. A právě to by pro mě bylo tím nejkrásnějším darem. Děkuji vám, že jste si našli čas poznat alespoň malou část mého světa. Děkuji vám, že jste dočetli až sem. A pokud se rozhodnete otevřít některý z mých příběhů, přeji si jediné. Abyste v něm našli něco, kvůli čemu se vám nebude chtít odejít. Protože já své příběhy nepíšu jen proto, abyste je přečetli. Píšu je s nadějí, že v nich budete chtít žít. A pokud se vám to podaří, pokud si moje postavy zamilujete a pokud se s nimi budete jednou loučit stejně neradi jako já… Pak si myslím, že jsme si porozuměli. A možná jsme se prostřednictvím těch příběhů také tak trochu poznali. Vítejte v mých světech. Dveře zůstávají otevřené. Protože tady žádný příběh nemusí skončit navždy.
Moje příběhy. Moje světy. Moje životy.
Obsah — vyber si část mého vyprávění
Svoboda, kterou nacházím mezi stránkami
Když se z postav stanou lidé
Jak se rodí lidé, které tolik miluji?
Když mě moje vlastní postavy překvapí
Když píšu, nejsem pouze vypravěčem
Když se moje postavy smějí, směju se s nimi. Když pláčou, pláču také.
Láska někdy znamená také bolest
Realismus pro mě neznamená jen skutečný svět
Láska, která není vždycky jednoduchá
Nebojím se vášně. Ani intimity.
I temnota má ve mých příbězích své místo
Knihy, které mě přivedly ke psaní
Psaní není můj útěk před emocemi. Je to cesta k jiným emocím.
Kdybych nemohla psát…
Nejdřív píšu pro sebe. Teprve potom pro vás.
Nechci čtenáře jen zabavit. Chci ho pozvat dovnitř.
Poslední stránka nemusí znamenat konec
A pak přece jen přijde poslední věta…
Jestli jste dočetli až sem…
Možná jste sem přišli úplnou náhodou…
A jestli se vás některý můj příběh dotkne…
