Pod helmou I — Kapitola 1 – Nový hráč

Klooky← Pod helmou · přehled kapitol

Pod helmou I

Kapitola 1 – Nový hráč

Liam

Když Liam Carter konečně vyšel z útrob stadionu a stanul u východu na hřiště, musel uznat, že na fotografiích vypadal celý areál podstatně menší. Rozlehlé tribuny se zvedaly vysoko nad travnatou plochou a ztrácely se v šeru podzimního večera, zatímco mohutné reflektory zalévaly stadion ostrým bílým světlem, které se odráželo od přileb a kovových konstrukcí. Přestože už byla dávno tma, na hřišti panoval pořádný ruch. Hráči se přesouvali mezi jednotlivými stanovišti, někdo právě dokončoval sprint, další se s hlasitým zaklením zvedal ze země po tvrdém střetu a od postranní čáry se ozývalo pravidelné pískání, kterým trenéři usměrňovali jednotlivá cvičení. Do toho všeho se mísily útržky rozhovorů, smích, nadávky a nezaměnitelné tupé údery výstroje při kontaktu dvou hráčů.

Carter se na okamžik zastavil, aby si celé to divadlo prohlédl, a spokojeně se pousmál. Přesně tohle miloval. Ten zvláštní neklid před rozehrávkou, možnost předvést, co dokáže, a především okamžik, kdy se proti němu rozběhne obránce, který si myslí, že ho dokáže zastavit. Nebyl naivní, dobře věděl, že přestupem do nového týmu nezačíná tam, kde skončil v tom předchozím, a že si svoje postavení bude muset znovu vybojovat, ale na druhou stranu o jeho schopnostech vypovídaly výsledky mnohem lépe než jakékoliv řeči. A jestli si zdejší hráči mysleli, že se před nimi bude nějaký nováček pokorně plazit a děkovat za každou příležitost dotknout se míče, čekalo je opravdu nepříjemné překvapení.

Zdržení při vyřizování posledních formalit ho pořádně naštvalo. Měl být na hřišti už před začátkem tréninku, jenže nejdřív se muselo něco podepsat, potom se ukázalo, že mu připravili špatnou velikost části výstroje, a nakonec ještě čekal, až mu správce skladu vydá všechno, co potřeboval. Teď konečně stál v červeném tréninkovém dresu, s helmou v levé ruce a rukavicemi zastrčenými za pasem kalhot, zatímco většina týmu měla první část přípravy dávno za sebou.

„No skvělý,“ zamumlal si pod nosem, když sledoval několik hráčů, kteří se právě shromáždili kolem trenéra a něco společně probírali. „První den a už jdu pozdě.“

Naštěstí nebyl tak nepřipravený, jak by se mohlo zdát. Už před příjezdem si prošel dostupné informace o týmu, podíval se na několik záznamů ze zápasů a snažil se zapamatovat jména hráčů, se kterými bude nejčastěji spolupracovat. Nešlo mu ani tak o to, aby udělal dobrý společenský dojem, protože o podobné věci nikdy příliš nestál, ale na hřišti potřeboval vědět, komu může věřit, kdo dokáže přečíst obranu a kdo naopak potřebuje půl minuty na rozhodnutí, které mělo padnout během jediné vteřiny. Zvláštní pozornost proto věnoval quarterbackovi, protože právě na jejich vzájemném porozumění bude záležet velká část hry.

Rozhlédl se po červených dresech a téměř okamžitě poznal několik tváří, které viděl na fotografiích. U jedné ze skupin zahlédl mohutného hráče, který právě sundával helmu a něco podrážděně vysvětloval spoluhráči. Derek Hughes, linebacker. Toho si pamatoval docela dobře, především díky způsobu, jakým dokázal při zápasech zastavovat soupeřovy běhy. Byl to pořádný kus chlapa, což Carter uznával, ale záznamy mu zároveň prozradily, že Hughes dost často spoléhá na hrubou sílu, a jakmile se mu někdo dostatečně rychle dostane mimo dosah, má problém změnit směr. Carter se nad tou vzpomínkou pobaveně ušklíbl. Docela rád by si proti němu zaběhal.

„Hej! Cartere!“

Z přemýšlení ho vytrhl mužský hlas a Carter otočil hlavu směrem k několika hráčům, kteří se právě vraceli od laviček. Jeden z nich zamířil přímo k němu, sundal si helmu a s naprostou samozřejmostí mu podal ruku.

„Harry Dexter. Budu ti házet míče, teda pokud je nebudeš zahazovat.“

Carter se rozesmál a nabízenou ruku přijal. Stisk měl Dexter pevný, ale nepředváděl se, což Carter okamžitě ocenil. Na fotografiích vypadal trochu jinak než ve skutečnosti, přesto ho poznal hned. Byl to přesně ten quarterback, kterého si před příjezdem tolik prohlížel na záznamech.

„Liam Carter. A jestli budeš házet pořádně, tak je zahazovat nebudu.“

„Ty seš teda sebevědomej,“ zasmál se Dexter a pustil jeho ruku. „To bude zajímavý.“

„To říkám taky.“

Dexter si ho chvíli měřil pohledem, jako by se snažil rozhodnout, jestli je Carter skutečně tak drzý, nebo si z něj jenom dělá legraci, nakonec však zavrtěl hlavou a pobaveně se usmál. Pak mu kývl směrem k hřišti, kde se právě připravovala další formace.

„Pojď, představím tě klukům. Za chvíli jdeme znovu a Walker tě bude chtít vidět v akci.“

Carter se okamžitě podíval směrem, kterým Dexter ukázal, a teprve teď věnoval trochu větší pozornost trenérovi stojícímu u postranní čáry. Poznal ho podle fotografie, kterou si před příjezdem prohlížel. Ryan Walker. Hlavní trenér, bývalý hráč a podle všeho člověk, který měl pověst nesmírně náročného chlapa. Už zdálky bylo patrné, že patří k nejmohutnějším mužům na hřišti, přestože většina jeho svěřenců rozhodně nebyla žádná drobátka. Stál tam v tmavém sportovním oblečení, s tabletem v jedné ruce, a zatímco kolem něj pobíhali hráči i ostatní trenéři, on se pohyboval s takovým klidem, jako by měl na celý stadion mnohem víc času než všichni ostatní dohromady.

Carter nad tím krátce pozvedl obočí. Docela ho zajímalo, jestli je Walker skutečně tak dobrý, jak se o něm říká, nebo jestli má jenom štěstí na schopné hráče. V každém případě měl v úmyslu zjistit to poměrně rychle.

„To je on?“ zeptal se, přestože odpověď dobře znal.

Dexter přikývl a při pohledu na jeho výraz se pobaveně uchechtl.

„Jo. A jedna rada zadarmo. Nesnaž se ho hned první den nasrat.“

„Proč?“

„Protože pak budeš běhat tak dlouho, až zapomeneš, jak se jmenuješ.“

Carter se znovu usmál a konečně si nasadil helmu, kterou celou dobu držel v ruce.

„Tak to bych si ho měl asi oblíbit. Běhání mi totiž docela jde.“

Dexter jen nevěřícně zakroutil hlavou, ale Carter už se soustředil na hřiště, kde se začínala připravovat další útočná akce. Přišel pozdě, nikoho pořádně neznal a pro většinu mužů, kteří se kolem něj pohybovali, byl zatím jenom nováček s dobrou pověstí. Jenže pověst mu byla k ničemu, pokud nedokázal předvést, že si ji skutečně zaslouží. A právě to měl v úmyslu udělat.

Ryan

Ryan Walker stál u postranní čáry a pozorně sledoval, jak se jeho obrana snaží zastavit další útočnou akci. Byl to už několikátý pokus, při kterém se opakovala stejná chyba, a přestože by si nejraději zavolal všechny obránce k sobě a nechal je celou situaci rozebrat pěkně krok za krokem, tentokrát se rozhodl ještě chvíli počkat. Ne proto, že by mu jejich výkon připadal dostatečný, ale protože potřeboval vidět, jestli někomu konečně dojde, kde se celá formace rozpadá.

Hughes znovu vyrazil příliš brzy, nechal se stáhnout na jednu stranu a otevřel prostor, který měl za každou cenu uhlídat. Walker nespokojeně sevřel čelist, ale ani tentokrát nezvýšil hlas. Místo toho zvedl píšťalku, jediným ostrým hvizdem ukončil rozehrávku a pomalu vykročil směrem k hráčům, kteří se právě zvedali z vlhké trávy.

„Hughesi, pojď sem.“

Mohutný linebacker se otočil, něco zabručel směrem ke spoluhráči a rozběhl se k němu, přestože bylo už z dálky vidět, že má na celou situaci vlastní názor. Walker ho nechal dojít až k sobě a teprve potom ukázal na místo, kde před chvílí vznikla mezera.

„Co jsi tam měl hlídat?“

„Vnitřní prostor, trenére.“

„A kde jsi byl?“

Hughes se podíval na trávník a na několik vteřin zmlkl. Walker čekal, protože odpověď oba znali a on neměl potřebu ji za svého hráče vyslovovat.

„Šel jsem po míči.“

„Já vím. Proto se ptám, kde jsi měl být.“

Od skupinky dalších obránců se ozval potlačovaný smích, který Walker zastavil pouhým pohledem. Nikdo už se nesmál. Neměl nic proti tomu, aby se hráči bavili, naopak byl přesvědčený, že dobrá atmosféra v týmu dokáže udělat mnohem víc než neustálé vyhrožování, ale ve chvíli, kdy probírali chyby, očekával pozornost. Zvlášť od mužů, kteří už dávno měli vědět, že na hřišti nezáleží jen na tom, kdo dokáže zasadit nejtvrdší náraz.

„Sílu máš, Hughesi. O tom se tady snad nikdo nemusí přesvědčovat,“ pokračoval klidně, zatímco hráč před ním nespokojeně přešlapoval. „Ale jestli budeš pořád běhat tam, kde právě vidíš míč, tak nám proti rychlejšímu soupeři nebudeš vůbec k ničemu. Nechci, abys někoho za každou cenu srazil. Chci, abys ho zastavil tam, kde máš.“

Hughes konečně přikývl a Walker mu pokynul, aby se vrátil k ostatním. Sledoval ho ještě několik kroků, než obrátil pozornost zpátky k hřišti a letmo pohlédl na čas. Bylo už poměrně pozdě a další část tréninku chtěl věnovat souhře útoku s obranou, protože právě při skutečných rozehrávkách se nejlépe ukazovalo, kdo dokáže přemýšlet pod tlakem a kdo začne dělat hlouposti hned ve chvíli, kdy se proti němu někdo rozběhne.

Ve svých jedenačtyřiceti letech už měl podobných večerů za sebou tolik, že je ani nepočítal, ale přesto ho americký fotbal nikdy nepřestal bavit. Roky strávené mezi profesionálními hráči ho naučily rozeznávat drobnosti, kterých si ostatní často ani nevšimli, a především mu daly zkušenosti, které se nedaly získat pouhým studováním zápasových záznamů. Dobře si pamatoval, jaké to bylo stát na hřišti proti mužům, kteří měli jediný cíl — dostat se přes něj — a jak rychle člověk zjistil, že svaly samy o sobě nestačí.

Možná právě proto na sobě ani po skončení aktivní kariéry nepřestal pracovat. Běhal, pravidelně posiloval a svoje tělo udržoval ve stavu, který mnohé jeho současné svěřence dokázal nepříjemně překvapit. Na jeho téměř dvoumetrové postavě nebylo mnoho, co by připomínalo člověka, který se už spokojil s místem za postranní čárou. Široká ramena a mohutné paže napínaly látku tmavého sportovního trička, silný krk i pevné držení těla prozrazovaly dlouhé roky náročného tréninku a způsob, jakým se pohyboval, připomínal spíš zkušeného hráče připraveného kdykoliv nastoupit než muže, který už má svoje nejlepší sportovní roky dávno za sebou.

Jenže Walker nikdy neměl potřebu podobné věci předvádět. Věděl, čeho je schopný, a nepotřeboval, aby mu to někdo připomínal.

„Trenére?“

Od myšlenek ho vytrhl jeden z asistentů, který k němu právě přicházel s deskami v ruce. Walker se otočil, převzal od něj rozpis následujících cvičení a zkontroloval, jestli mají všechno připravené.

„Útok se už přesouvá na hřiště,“ oznámil mu asistent a potom kývl směrem ke skupince hráčů shromážděných kolem Dextera. „A dorazil nám Carter.“

Walker zvedl oči.

„Všiml jsem si, že měli zdržení s výstrojí,“ pokračoval muž. „Už je ale připravený. Liam Carter, ten nový running back.“

„Vím, kdo je Carter.“

V jeho hlase nezaznělo podráždění, spíš prosté konstatování. Carterovu složku měl na stole už několik dní a záznamy z předchozích zápasů si prošel dokonce opakovaně, protože ho zajímalo, jestli je ten mladík opravdu tak výjimečný, jak tvrdily zprávy, které o něm dostal. Rychlost měl nepochybně mimořádnou a dokázal měnit směr způsobem, který většinu obránců zaskočil, ale zároveň na něm Walker viděl jednu vlastnost, která ho příliš netěšila. Carter se často rozhodoval podle okamžitého instinktu a málokdy se zdálo, že přemýšlí nad tím, co jeho improvizace znamená pro ostatní spoluhráče.

Takoví hráči uměli vyhrávat zápasy. A stejně snadno dokázali zničit celou rozehrávku. Walker odložil desky, založil si paže na široké hrudi a konečně se zadíval směrem k novému hráči. Mladík právě stál vedle Dextera, který mu něco vysvětloval, a zatímco ostatní poslouchali quarterbackovy pokyny, Carter se na okamžik rozesmál. Walker sice neslyšel, o čem se baví, ale všiml si jeho uvolněného postoje i toho, že se mezi ostatními nepohyboval jako někdo, kdo by se cítil nejistě. Naopak, působil dojmem člověka, který je přesvědčený, že na hřiště patří, přestože zde zatím s nikým neodehrál jedinou pořádnou akci.

Pod helmou mu do tváře pořádně neviděl, ale i tak si stačil prohlédnout jeho postavu. Byl dobře stavěný, atletický, se silnými stehny a nohama vypracovanými přesně tak, jak Walker u kvalitního running backa očekával. Nebyl zdaleka tak mohutný jako někteří obránci, což ovšem nebylo podstatné. U hráče jeho pozice rozhodovala rychlost, stabilita, schopnost přenést váhu a především výbušnost prvního kroku. A Carter podle dosavadních výsledků zvládal všechny tyto věci mimořádně dobře.

„Tak se na něj podíváme,“ pronesl nakonec a kývl na asistenta, aby připravil další rozehrávku.

Dexter mezitím přivedl Cartera k útočné formaci, krátce mu vysvětlil domluvenou akci a ukázal na prostor, kterým měl po převzetí míče proběhnout. Walker sledoval, jak mladík přikývl, upravil si rukavice a zaujal svoje místo. Přestože stál na hřišti poprvé, nepůsobil nejistě ani rozpačitě. Spíš naopak. Při pohledu na obránce před sebou se lehce předklonil, pokrčil kolena a připravil se k běhu způsobem, který Walker velmi dobře znal. Ten kluk se chce předvést.

Při té myšlence se téměř neznatelně pousmál. Neměl mu to za zlé, protože na jeho místě by nejspíš udělal přesně to samé. První trénink znamenal první příležitost ukázat spoluhráčům, že s ním musí počítat, a pro někoho s Carterovou pověstí by bylo téměř ponižující, kdyby se spokojil s obyčejným, ničím nezajímavým během.

Dexter vykřikl signál, míč se po rozehrávce dostal do jeho rukou a vzápětí ho předal Carterovi, který vystřelil vpřed s takovou rychlostí, že Walkerovi okamžitě padl do oka způsob jeho prvních kroků. Žádné zbytečné pohyby, žádné rozhlížení. Carter přesně věděl, kudy chce proběhnout, a přestože se před ním obrana začala zavírat, místo zpomalení ještě zrychlil.

Hughes vystartoval proti němu a Walker okamžitě poznal, že udělá stejnou chybu jako před několika minutami. Jenže než stačil kdokoliv zareagovat, Carter přenesl váhu, prudce změnil směr a prosmýkl se kolem něj tak těsně, že se linebacker pokusil zachytit alespoň jeho rameno. Nedosáhl na něj. Carter už byl o několik kroků dál, stále držel míč pevně u těla a teprve před dalším obráncem se rozhodl znovu změnit směr, tentokrát mnohem tvrději, než Walker očekával.

„No podívejme se,“ zamumlal asistent vedle něj.

Walker neodpověděl. Sledoval mladíkův běh až do okamžiku, kdy protnul cílovou čáru, a potom nechal ostatní hráče několik vteřin oslavovat podařenou akci. Dexter zvedl obě ruce nad hlavu, jeden z útočných hráčů hlasitě zahvízdal a Hughes nespokojeně rozhodil rukama, protože mu bylo naprosto jasné, že si z něj právě nový spoluhráč udělal dobrý den. Walker však přemýšlel nad něčím jiným. Na záznamech vypadal Carter rychle. Ve skutečnosti byl ještě lepší.

Měl neobyčejně přesný odhad vzdálenosti a dokázal v jediném okamžiku přečíst pohyb obránce, ale Walker si všiml i několika drobností, které ho chtěl naučit dělat jinak. Poslední změna směru byla zbytečně riskantní, a přestože tentokrát vyšla, proti zkušenějšímu soupeři by za ni mohl tvrdě zaplatit. Jestli má ten mladík skutečně využít všechen svůj talent, bude muset pochopit, že mezi odvahou a hloupostí bývá na hřišti zatraceně tenká hranice.

Asistent se na něj podíval s očekáváním, jako by čekal nějaké výraznější hodnocení, ale Walker pouze natáhl ruku, převzal od něj píšťalku a krátkým hvizdem zastavil přípravu další akce.

„Cartere!“

Mladík, který si právě od Dextera vysloužil přátelské plácnutí do ramene, okamžitě otočil hlavu. Walker na něj kývl, aby přišel k postranní čáře.

„Sem.“

A zatímco Carter vykročil přes hřiště směrem k němu, Walker si ho dál pozorně prohlížel. Příliš mnoho mladých hráčů s podobným talentem už viděl dopadnout špatně jen proto, že nikdo nedokázal včas usměrnit jejich sebevědomí. Tenhle měl předpoklady stát se skutečně výjimečným. Teď ještě zjistit, jestli bude také schopný poslouchat.