Pod helmou – kapitoly

Výpis článků

Pod helmou I — Kapitola 1 – Nový hráč
Klooky← Pod helmou · přehled kapitol

Pod helmou I

Kapitola 1 – Nový hráč

Liam

Když Liam Carter konečně vyšel z útrob stadionu a stanul u východu na hřiště, musel uznat, že na fotografiích vypadal celý areál podstatně menší. Rozlehlé tribuny se zvedaly vysoko nad travnatou plochou a ztrácely se v šeru podzimního večera, zatímco mohutné reflektory zalévaly stadion ostrým bílým světlem, které se odráželo od přileb a kovových konstrukcí. Přestože už byla dávno tma, na hřišti panoval pořádný ruch. Hráči se přesouvali mezi jednotlivými stanovišti, někdo právě dokončoval sprint, další se s hlasitým zaklením zvedal ze země po tvrdém střetu a od postranní čáry se ozývalo pravidelné pískání, kterým trenéři usměrňovali jednotlivá cvičení. Do toho všeho se mísily útržky rozhovorů, smích, nadávky a nezaměnitelné tupé údery výstroje při kontaktu dvou hráčů.

Carter se na okamžik zastavil, aby si celé to divadlo prohlédl, a spokojeně se pousmál. Přesně tohle miloval. Ten zvláštní neklid před rozehrávkou, možnost předvést, co dokáže, a především okamžik, kdy se proti němu rozběhne obránce, který si myslí, že ho dokáže zastavit. Nebyl naivní, dobře věděl, že přestupem do nového týmu nezačíná tam, kde skončil v tom předchozím, a že si svoje postavení bude muset znovu vybojovat, ale na druhou stranu o jeho schopnostech vypovídaly výsledky mnohem lépe než jakékoliv řeči. A jestli si zdejší hráči mysleli, že se před nimi bude nějaký nováček pokorně plazit a děkovat za každou příležitost dotknout se míče, čekalo je opravdu nepříjemné překvapení.

Zdržení při vyřizování posledních formalit ho pořádně naštvalo. Měl být na hřišti už před začátkem tréninku, jenže nejdřív se muselo něco podepsat, potom se ukázalo, že mu připravili špatnou velikost části výstroje, a nakonec ještě čekal, až mu správce skladu vydá všechno, co potřeboval. Teď konečně stál v červeném tréninkovém dresu, s helmou v levé ruce a rukavicemi zastrčenými za pasem kalhot, zatímco většina týmu měla první část přípravy dávno za sebou.

„No skvělý,“ zamumlal si pod nosem, když sledoval několik hráčů, kteří se právě shromáždili kolem trenéra a něco společně probírali. „První den a už jdu pozdě.“

Naštěstí nebyl tak nepřipravený, jak by se mohlo zdát. Už před příjezdem si prošel dostupné informace o týmu, podíval se na několik záznamů ze zápasů a snažil se zapamatovat jména hráčů, se kterými bude nejčastěji spolupracovat. Nešlo mu ani tak o to, aby udělal dobrý společenský dojem, protože o podobné věci nikdy příliš nestál, ale na hřišti potřeboval vědět, komu může věřit, kdo dokáže přečíst obranu a kdo naopak potřebuje půl minuty na rozhodnutí, které mělo padnout během jediné vteřiny. Zvláštní pozornost proto věnoval quarterbackovi, protože právě na jejich vzájemném porozumění bude záležet velká část hry.

Rozhlédl se po červených dresech a téměř okamžitě poznal několik tváří, které viděl na fotografiích. U jedné ze skupin zahlédl mohutného hráče, který právě sundával helmu a něco podrážděně vysvětloval spoluhráči. Derek Hughes, linebacker. Toho si pamatoval docela dobře, především díky způsobu, jakým dokázal při zápasech zastavovat soupeřovy běhy. Byl to pořádný kus chlapa, což Carter uznával, ale záznamy mu zároveň prozradily, že Hughes dost často spoléhá na hrubou sílu, a jakmile se mu někdo dostatečně rychle dostane mimo dosah, má problém změnit směr. Carter se nad tou vzpomínkou pobaveně ušklíbl. Docela rád by si proti němu zaběhal.

„Hej! Cartere!“

Z přemýšlení ho vytrhl mužský hlas a Carter otočil hlavu směrem k několika hráčům, kteří se právě vraceli od laviček. Jeden z nich zamířil přímo k němu, sundal si helmu a s naprostou samozřejmostí mu podal ruku.

„Harry Dexter. Budu ti házet míče, teda pokud je nebudeš zahazovat.“

Carter se rozesmál a nabízenou ruku přijal. Stisk měl Dexter pevný, ale nepředváděl se, což Carter okamžitě ocenil. Na fotografiích vypadal trochu jinak než ve skutečnosti, přesto ho poznal hned. Byl to přesně ten quarterback, kterého si před příjezdem tolik prohlížel na záznamech.

„Liam Carter. A jestli budeš házet pořádně, tak je zahazovat nebudu.“

„Ty seš teda sebevědomej,“ zasmál se Dexter a pustil jeho ruku. „To bude zajímavý.“

„To říkám taky.“

Dexter si ho chvíli měřil pohledem, jako by se snažil rozhodnout, jestli je Carter skutečně tak drzý, nebo si z něj jenom dělá legraci, nakonec však zavrtěl hlavou a pobaveně se usmál. Pak mu kývl směrem k hřišti, kde se právě připravovala další formace.

„Pojď, představím tě klukům. Za chvíli jdeme znovu a Walker tě bude chtít vidět v akci.“

Carter se okamžitě podíval směrem, kterým Dexter ukázal, a teprve teď věnoval trochu větší pozornost trenérovi stojícímu u postranní čáry. Poznal ho podle fotografie, kterou si před příjezdem prohlížel. Ryan Walker. Hlavní trenér, bývalý hráč a podle všeho člověk, který měl pověst nesmírně náročného chlapa. Už zdálky bylo patrné, že patří k nejmohutnějším mužům na hřišti, přestože většina jeho svěřenců rozhodně nebyla žádná drobátka. Stál tam v tmavém sportovním oblečení, s tabletem v jedné ruce, a zatímco kolem něj pobíhali hráči i ostatní trenéři, on se pohyboval s takovým klidem, jako by měl na celý stadion mnohem víc času než všichni ostatní dohromady.

Carter nad tím krátce pozvedl obočí. Docela ho zajímalo, jestli je Walker skutečně tak dobrý, jak se o něm říká, nebo jestli má jenom štěstí na schopné hráče. V každém případě měl v úmyslu zjistit to poměrně rychle.

„To je on?“ zeptal se, přestože odpověď dobře znal.

Dexter přikývl a při pohledu na jeho výraz se pobaveně uchechtl.

„Jo. A jedna rada zadarmo. Nesnaž se ho hned první den nasrat.“

„Proč?“

„Protože pak budeš běhat tak dlouho, až zapomeneš, jak se jmenuješ.“

Carter se znovu usmál a konečně si nasadil helmu, kterou celou dobu držel v ruce.

„Tak to bych si ho měl asi oblíbit. Běhání mi totiž docela jde.“

Dexter jen nevěřícně zakroutil hlavou, ale Carter už se soustředil na hřiště, kde se začínala připravovat další útočná akce. Přišel pozdě, nikoho pořádně neznal a pro většinu mužů, kteří se kolem něj pohybovali, byl zatím jenom nováček s dobrou pověstí. Jenže pověst mu byla k ničemu, pokud nedokázal předvést, že si ji skutečně zaslouží. A právě to měl v úmyslu udělat.

Ryan

Ryan Walker stál u postranní čáry a pozorně sledoval, jak se jeho obrana snaží zastavit další útočnou akci. Byl to už několikátý pokus, při kterém se opakovala stejná chyba, a přestože by si nejraději zavolal všechny obránce k sobě a nechal je celou situaci rozebrat pěkně krok za krokem, tentokrát se rozhodl ještě chvíli počkat. Ne proto, že by mu jejich výkon připadal dostatečný, ale protože potřeboval vidět, jestli někomu konečně dojde, kde se celá formace rozpadá.

Hughes znovu vyrazil příliš brzy, nechal se stáhnout na jednu stranu a otevřel prostor, který měl za každou cenu uhlídat. Walker nespokojeně sevřel čelist, ale ani tentokrát nezvýšil hlas. Místo toho zvedl píšťalku, jediným ostrým hvizdem ukončil rozehrávku a pomalu vykročil směrem k hráčům, kteří se právě zvedali z vlhké trávy.

„Hughesi, pojď sem.“

Mohutný linebacker se otočil, něco zabručel směrem ke spoluhráči a rozběhl se k němu, přestože bylo už z dálky vidět, že má na celou situaci vlastní názor. Walker ho nechal dojít až k sobě a teprve potom ukázal na místo, kde před chvílí vznikla mezera.

„Co jsi tam měl hlídat?“

„Vnitřní prostor, trenére.“

„A kde jsi byl?“

Hughes se podíval na trávník a na několik vteřin zmlkl. Walker čekal, protože odpověď oba znali a on neměl potřebu ji za svého hráče vyslovovat.

„Šel jsem po míči.“

„Já vím. Proto se ptám, kde jsi měl být.“

Od skupinky dalších obránců se ozval potlačovaný smích, který Walker zastavil pouhým pohledem. Nikdo už se nesmál. Neměl nic proti tomu, aby se hráči bavili, naopak byl přesvědčený, že dobrá atmosféra v týmu dokáže udělat mnohem víc než neustálé vyhrožování, ale ve chvíli, kdy probírali chyby, očekával pozornost. Zvlášť od mužů, kteří už dávno měli vědět, že na hřišti nezáleží jen na tom, kdo dokáže zasadit nejtvrdší náraz.

„Sílu máš, Hughesi. O tom se tady snad nikdo nemusí přesvědčovat,“ pokračoval klidně, zatímco hráč před ním nespokojeně přešlapoval. „Ale jestli budeš pořád běhat tam, kde právě vidíš míč, tak nám proti rychlejšímu soupeři nebudeš vůbec k ničemu. Nechci, abys někoho za každou cenu srazil. Chci, abys ho zastavil tam, kde máš.“

Hughes konečně přikývl a Walker mu pokynul, aby se vrátil k ostatním. Sledoval ho ještě několik kroků, než obrátil pozornost zpátky k hřišti a letmo pohlédl na čas. Bylo už poměrně pozdě a další část tréninku chtěl věnovat souhře útoku s obranou, protože právě při skutečných rozehrávkách se nejlépe ukazovalo, kdo dokáže přemýšlet pod tlakem a kdo začne dělat hlouposti hned ve chvíli, kdy se proti němu někdo rozběhne.

Ve svých jedenačtyřiceti letech už měl podobných večerů za sebou tolik, že je ani nepočítal, ale přesto ho americký fotbal nikdy nepřestal bavit. Roky strávené mezi profesionálními hráči ho naučily rozeznávat drobnosti, kterých si ostatní často ani nevšimli, a především mu daly zkušenosti, které se nedaly získat pouhým studováním zápasových záznamů. Dobře si pamatoval, jaké to bylo stát na hřišti proti mužům, kteří měli jediný cíl — dostat se přes něj — a jak rychle člověk zjistil, že svaly samy o sobě nestačí.

Možná právě proto na sobě ani po skončení aktivní kariéry nepřestal pracovat. Běhal, pravidelně posiloval a svoje tělo udržoval ve stavu, který mnohé jeho současné svěřence dokázal nepříjemně překvapit. Na jeho téměř dvoumetrové postavě nebylo mnoho, co by připomínalo člověka, který se už spokojil s místem za postranní čárou. Široká ramena a mohutné paže napínaly látku tmavého sportovního trička, silný krk i pevné držení těla prozrazovaly dlouhé roky náročného tréninku a způsob, jakým se pohyboval, připomínal spíš zkušeného hráče připraveného kdykoliv nastoupit než muže, který už má svoje nejlepší sportovní roky dávno za sebou.

Jenže Walker nikdy neměl potřebu podobné věci předvádět. Věděl, čeho je schopný, a nepotřeboval, aby mu to někdo připomínal.

„Trenére?“

Od myšlenek ho vytrhl jeden z asistentů, který k němu právě přicházel s deskami v ruce. Walker se otočil, převzal od něj rozpis následujících cvičení a zkontroloval, jestli mají všechno připravené.

„Útok se už přesouvá na hřiště,“ oznámil mu asistent a potom kývl směrem ke skupince hráčů shromážděných kolem Dextera. „A dorazil nám Carter.“

Walker zvedl oči.

„Všiml jsem si, že měli zdržení s výstrojí,“ pokračoval muž. „Už je ale připravený. Liam Carter, ten nový running back.“

„Vím, kdo je Carter.“

V jeho hlase nezaznělo podráždění, spíš prosté konstatování. Carterovu složku měl na stole už několik dní a záznamy z předchozích zápasů si prošel dokonce opakovaně, protože ho zajímalo, jestli je ten mladík opravdu tak výjimečný, jak tvrdily zprávy, které o něm dostal. Rychlost měl nepochybně mimořádnou a dokázal měnit směr způsobem, který většinu obránců zaskočil, ale zároveň na něm Walker viděl jednu vlastnost, která ho příliš netěšila. Carter se často rozhodoval podle okamžitého instinktu a málokdy se zdálo, že přemýšlí nad tím, co jeho improvizace znamená pro ostatní spoluhráče.

Takoví hráči uměli vyhrávat zápasy. A stejně snadno dokázali zničit celou rozehrávku. Walker odložil desky, založil si paže na široké hrudi a konečně se zadíval směrem k novému hráči. Mladík právě stál vedle Dextera, který mu něco vysvětloval, a zatímco ostatní poslouchali quarterbackovy pokyny, Carter se na okamžik rozesmál. Walker sice neslyšel, o čem se baví, ale všiml si jeho uvolněného postoje i toho, že se mezi ostatními nepohyboval jako někdo, kdo by se cítil nejistě. Naopak, působil dojmem člověka, který je přesvědčený, že na hřiště patří, přestože zde zatím s nikým neodehrál jedinou pořádnou akci.

Pod helmou mu do tváře pořádně neviděl, ale i tak si stačil prohlédnout jeho postavu. Byl dobře stavěný, atletický, se silnými stehny a nohama vypracovanými přesně tak, jak Walker u kvalitního running backa očekával. Nebyl zdaleka tak mohutný jako někteří obránci, což ovšem nebylo podstatné. U hráče jeho pozice rozhodovala rychlost, stabilita, schopnost přenést váhu a především výbušnost prvního kroku. A Carter podle dosavadních výsledků zvládal všechny tyto věci mimořádně dobře.

„Tak se na něj podíváme,“ pronesl nakonec a kývl na asistenta, aby připravil další rozehrávku.

Dexter mezitím přivedl Cartera k útočné formaci, krátce mu vysvětlil domluvenou akci a ukázal na prostor, kterým měl po převzetí míče proběhnout. Walker sledoval, jak mladík přikývl, upravil si rukavice a zaujal svoje místo. Přestože stál na hřišti poprvé, nepůsobil nejistě ani rozpačitě. Spíš naopak. Při pohledu na obránce před sebou se lehce předklonil, pokrčil kolena a připravil se k běhu způsobem, který Walker velmi dobře znal. Ten kluk se chce předvést.

Při té myšlence se téměř neznatelně pousmál. Neměl mu to za zlé, protože na jeho místě by nejspíš udělal přesně to samé. První trénink znamenal první příležitost ukázat spoluhráčům, že s ním musí počítat, a pro někoho s Carterovou pověstí by bylo téměř ponižující, kdyby se spokojil s obyčejným, ničím nezajímavým během.

Dexter vykřikl signál, míč se po rozehrávce dostal do jeho rukou a vzápětí ho předal Carterovi, který vystřelil vpřed s takovou rychlostí, že Walkerovi okamžitě padl do oka způsob jeho prvních kroků. Žádné zbytečné pohyby, žádné rozhlížení. Carter přesně věděl, kudy chce proběhnout, a přestože se před ním obrana začala zavírat, místo zpomalení ještě zrychlil.

Hughes vystartoval proti němu a Walker okamžitě poznal, že udělá stejnou chybu jako před několika minutami. Jenže než stačil kdokoliv zareagovat, Carter přenesl váhu, prudce změnil směr a prosmýkl se kolem něj tak těsně, že se linebacker pokusil zachytit alespoň jeho rameno. Nedosáhl na něj. Carter už byl o několik kroků dál, stále držel míč pevně u těla a teprve před dalším obráncem se rozhodl znovu změnit směr, tentokrát mnohem tvrději, než Walker očekával.

„No podívejme se,“ zamumlal asistent vedle něj.

Walker neodpověděl. Sledoval mladíkův běh až do okamžiku, kdy protnul cílovou čáru, a potom nechal ostatní hráče několik vteřin oslavovat podařenou akci. Dexter zvedl obě ruce nad hlavu, jeden z útočných hráčů hlasitě zahvízdal a Hughes nespokojeně rozhodil rukama, protože mu bylo naprosto jasné, že si z něj právě nový spoluhráč udělal dobrý den. Walker však přemýšlel nad něčím jiným. Na záznamech vypadal Carter rychle. Ve skutečnosti byl ještě lepší.

Měl neobyčejně přesný odhad vzdálenosti a dokázal v jediném okamžiku přečíst pohyb obránce, ale Walker si všiml i několika drobností, které ho chtěl naučit dělat jinak. Poslední změna směru byla zbytečně riskantní, a přestože tentokrát vyšla, proti zkušenějšímu soupeři by za ni mohl tvrdě zaplatit. Jestli má ten mladík skutečně využít všechen svůj talent, bude muset pochopit, že mezi odvahou a hloupostí bývá na hřišti zatraceně tenká hranice.

Asistent se na něj podíval s očekáváním, jako by čekal nějaké výraznější hodnocení, ale Walker pouze natáhl ruku, převzal od něj píšťalku a krátkým hvizdem zastavil přípravu další akce.

„Cartere!“

Mladík, který si právě od Dextera vysloužil přátelské plácnutí do ramene, okamžitě otočil hlavu. Walker na něj kývl, aby přišel k postranní čáře.

„Sem.“

A zatímco Carter vykročil přes hřiště směrem k němu, Walker si ho dál pozorně prohlížel. Příliš mnoho mladých hráčů s podobným talentem už viděl dopadnout špatně jen proto, že nikdo nedokázal včas usměrnit jejich sebevědomí. Tenhle měl předpoklady stát se skutečně výjimečným. Teď ještě zjistit, jestli bude také schopný poslouchat.

Pod helmou I — Kapitola 2 – První pohled
Klooky← Pod helmou · přehled kapitol

Pod helmou I

Kapitola 2 – První pohled

Liam

Carter se při zvuku svého příjmení otočil tak prudce, až se Dexter stojící vedle něj pobaveně uchechtl, ale když spatřil trenéra Walkera, který na něj od postranní čáry kývl, aby přišel blíž, okamžitě pochopil, že si konečně vysloužil jeho pozornost. A musel přiznat, že se na tenhle okamžik docela těšil. Ne snad proto, že by nutně potřeboval něčí pochvalu, protože si byl svými schopnostmi zatraceně jistý, ale chtěl vědět, co na jeho výkon řekne člověk, o kterém mu Dexter ještě před několika minutami tvrdil, že ho prakticky není možné ohromit.

„Tak hodně štěstí,“ prohodil quarterback a přátelsky ho plácl do ramene. „Jestli tě pošle běhat kolečka, tak si to neber osobně.“

„Proč by mě měl posílat běhat? Vždyť jsem právě předvedl dokonalej běh.“

Dexter se rozesmál ještě hlasitěji, což Cartera trochu překvapilo, protože mu jeho odpověď nepřipadala nijak zvlášť vtipná. Jenže než se stačil zeptat, co ho tolik pobavilo, Dexter už se obrátil k ostatním hráčům a Carterovi nezbývalo než vyrazit směrem k trenérovi, který na něj pořád čekal.

Cestou přes hřiště si sundal rukavice a jednu po druhé je zasunul za pas kalhot, protože pod nimi měl zpocené dlaně a jejich těsný materiál mu začínal být nepříjemný. Přestože absolvoval jen několik rozehrávek, cítil v nohách příjemné napětí, které přicházelo po pořádném sprintu, a jeho dech se teprve pomalu vracel do normálu. Byl spokojený. Hughesovi se dostal kolem ramen tak snadno, až ho to samotného překvapilo, a poslední změna směru se mu povedla přesně tak, jak zamýšlel. Jistě, mohl běžet bezpečněji, mohl se držet původně určené trasy a spokojit se s několika získanými yardy, jenže to by nebyl on. Pokud před sebou viděl příležitost, využil ji, a pokud mu někdo tvrdil, že něco nedokáže, považoval to spíš za pozvánku než za varování.

Při pohledu na čekajícího trenéra se mu koutky úst samovolně pozvedly. Walker byl opravdu zvláštní chlap. Během celé rozehrávky ani jednou nezakřičel, neběhal nervózně kolem postranní čáry a nepovzbuzoval ho jako někteří trenéři, kteří se dokázali rozvášnit při každém trochu povedeném průniku. Prostě stál, pozoroval a teprve po skončení akce se rozhodl, že si ho zavolá. Carter nedokázal odhadnout, jestli to znamená spokojenost, nebo jestli mu hodlá vysvětlit, že jeho poslední klička byla úplná hloupost, a právě to ho začínalo docela zajímat.

Čím víc se k němu přibližoval, tím zřetelněji si uvědomoval, jak neobvykle mohutný ten muž vlastně je. Na fotografiích sice viděl, že Walker nepatří mezi žádné drobečky, ale skutečnost byla poněkud působivější. Carter měl kolem sebe každý den chlapy, kteří dokázali zvedat neuvěřitelné váhy a jejichž ramena sotva procházela dveřmi šatny, přesto musel uznat, že trenér proti nim vůbec nezaostával. Spíš naopak. Přes tmavé sportovní tričko se mu jasně rýsovala široká hruď, silný krk i mohutné paže, které měl nyní založené před tělem, a celkově vypadal spíš jako někdo, koho by měl člověk očekávat uprostřed obranné formace než na místě hlavního trenéra.

Sakra, ten by mě asi dokázal zastavit, pomyslel si Carter s pobavením a znovu si ho změřil. Zajímalo by mě, jestli ještě hraje. Když se zastavil několik kroků před ním, musel mírně zvednout hlavu, aby se mu mohl podívat do očí, což ho trochu podráždilo. Rozhodně nebyl žádný prcek, ale Walker měl dobrých pár centimetrů navíc a spolu se svou mohutnou postavou vytvářel dojem, že před ním stojí člověk, kterého jen tak někdo nepřinutí ustoupit. Přesto na něm nebylo nic vyloženě výhrůžného. Stál naprosto uvolněně, váhu rozloženou rovnoměrně na obě nohy, a jeho klidný výraz nijak nenaznačoval, že by se chystal novému hráči vynadat.

„Cartere.“

„Ano, trenére.“

Walker ho několik vteřin pozoroval a Carter si uvědomil, že se na něj ten muž skutečně dívá, nikoliv jen zběžně jako na dalšího hráče, kterému potřebuje něco vysvětlit. Jeho pohled byl soustředěný, pozorný a neobvykle přímý, takže Carter bezděčně narovnal ramena, přestože si vzápětí v duchu vynadal. Neměl přece nejmenší důvod se před ním nějak zvlášť předvádět. Právě mu ukázal, co dokáže, a jestli to Walkerovi nestačilo, rád mu to předvede ještě několikrát. Trenér pomalu natáhl ruku.

„Helmu.“

Carter na ni nejdřív překvapeně pohlédl a potom zvedl oči zpátky k jeho tváři. Nečekal, že ho první rozhovor s hlavním trenérem začne právě takhle, ale nakonec jen lehce pokrčil rameny, rozepnul řemínek pod bradou a oběma rukama si stáhl helmu z hlavy. Chladnější večerní vzduch ho okamžitě ovanul přes zpocené vlasy a Carter si ji přidržel jednou rukou u boku, zatímco druhou si prohrábl rozcuchanou ofinu, která mu spadla do čela. Několik vlhkých pramenů mu přesto zůstalo přilepených ke spánkům a on je podrážděně odhrnul, než znovu vzhlédl k muži stojícímu proti němu.

A právě v tu chvíli si Walkera poprvé skutečně prohlédl. Z dálky vnímal především jeho obrovskou postavu, jenže teď, když mezi nimi zůstávala sotva délka natažené paže a ostré světlo stadionu dopadalo z jedné strany na trenérovu tvář, začal si všímat mnohem víc. Tmavých, lehce zvlněných vlasů, krátkých vousů lemujících výraznou čelist i drobných vrásek kolem očí, které nepůsobily jako známka stáří, ale spíš jako připomínka člověka, který už toho poměrně dost zažil. Měl široký nos, pevně vykrojené rty a oči, jejichž pozorný výraz byl v překvapivém rozporu s mohutností celého jeho těla. Carter si nedokázal vysvětlit proč, ale na okamžik měl dojem, že tenhle chlap vidí mnohem víc, než by mu bylo příjemné.

Do háje, ten je fakt kus chlapa. Ta myšlenka mu proběhla hlavou naprosto samozřejmě, podobně jako když dokázal ocenit výbornou fyzickou kondici některého ze spoluhráčů, ale tentokrát se přistihl, že jeho pozornost u trenérovy tváře zůstává o něco déle, než původně zamýšlel. Možná za to mohl způsob, jakým se na něj Walker díval, možná jeho naprostá sebejistota, nebo prostě skutečnost, že Carter nebyl zvyklý stát tak blízko někomu, kdo působil dojmem, že ho nedokáže rozhodit vůbec nic. Ať už byl důvod jakýkoliv, rozhodl se, že první neuhne.

Byla to trochu pitomá myšlenka, což si uvědomoval, ale jakmile se mu jednou usadila v hlavě, neměl nejmenší chuť ji opustit. Lehce pozvedl bradu a dovolil koutku úst, aby se mu znovu pobaveně zvedl. Tak co, trenére? Spokojenej?

Ryan

Walker původně natáhl ruku po helmě především proto, že chtěl novému hráči vidět pořádně do tváře, když s ním bude mluvit. Nebyl zvyklý vysvětlovat svoje požadavky někomu, kdo před ním stojí schovaný za ochrannou mřížkou a přikyvuje, aniž by dokázal odhadnout, jestli skutečně poslouchá. Navíc potřeboval zjistit, jak Carter reaguje na přímý kontakt, protože z předchozích záznamů už věděl, že jde o nesmírně talentovaného, ale také dost tvrdohlavého mladíka, který si rád dělá věci po svém.

Jenže ve chvíli, kdy si Carter konečně sundal helmu a zvedl k němu tvář, ho něco na okamžik zarazilo. Nebylo to nic, co by Walker dokázal jednoznačně pojmenovat, a rozhodně nečekal, že by ho mohl překvapit obyčejný pohled na nového hráče. Přesto si uvědomil, že místo očekávaného hodnocení Carterova výkonu věnuje několik vteřin pozornosti jeho vzhledu, a to mnohem důkladněji, než měl původně v úmyslu. Carter byl pohledný mladý muž.

To samo o sobě nebylo nijak neobvyklé, protože mezi univerzitními sportovci se pohybovala spousta fyzicky atraktivních chlapů a Walker si podobných věcí samozřejmě dokázal všimnout. Jenže u Cartera ho překvapil především výraz jeho tváře, který se za helmou prakticky nedal odhadnout. Měl výraznější lícní kosti, rovný nos a pevně tvarovanou bradu, kterou právě nepatrně pozvedl, jako by Walkera vyzýval, aby mu zkusil něco vytknout. Vlhké světle hnědé vlasy mu v neposlušných pramenech padaly do čela a po jedné straně obličeje mu od spánku stékala kapka potu, která se pomalu ztrácela pod okrajem červeného dresu.

Walker si všiml i jeho úst. Byla plnější, než by podle fotografie čekal, a jejich pravý koutek se právě nepatrně zvedal v úsměvu, který se zjevně snažil působit nevinně, přestože v něm nebylo ani trochu pokory. Ten kluk je zatraceně hezkej. Myšlenka se objevila dřív, než ji stačil jakkoliv usměrnit, a Walker se nad ní v duchu téměř podrážděně zarazil. Nebyl žádný svatoušek a nikdy nepředstíral, že nedokáže ocenit pohledného muže, ale rozhodně sem nepřišel obdivovat tváře svých hráčů. Měl před sebou devatenáctiletého running backa, který právě předvedl mimořádně dobrý běh, a jeho povinností bylo dostat z něj to nejlepší, ne řešit, jestli má krásný úsměv.

Přesto se ještě jednou zadíval do jeho očí. Byly světlé, pozorné a pod ostrým světlem reflektorů působily téměř průzračně, přestože se v nich zároveň lesklo něco neklidného. Carter se na něj díval přímo, bez nejmenšího náznaku obav, a Walker si uvědomil, že v jeho výrazu nenachází ani nervozitu, ani snahu zalíbit se. Spíš zvědavost. Ten mladík zjevně očekával, že se konečně dozví, co si o něm hlavní trenér myslí, ale současně vypadal, jako by byl připravený začít se s ním okamžitě hádat, pokud se mu odpověď nebude líbit. To Walkera pobavilo.

S podobnými hráči už měl zkušeností víc než dost. Většinou byli přesvědčení o své výjimečnosti, nesnášeli autority a jakoukoliv připomínku ke svému výkonu považovali za osobní urážku. Jenže Carter na něj nepůsobil jako obyčejný namyšlený kluk. Za tím pobaveným výrazem byla skutečná inteligence, rychlý úsudek a především neobvyklá schopnost sledovat člověka před sebou se stejným soustředěním, s jakým před chvílí sledoval obránce na hřišti.

Walker si všiml, že Carter nepatrně narovnal záda, a teprve potom mu došlo, že na sebe už několik dlouhých vteřin hledí, aniž by kterýkoliv z nich promluvil. Zatraceně, Walkere, vždyť ho jen potřebuješ poučit. Pomalu převzal nabízenou helmu a na okamžik ji podržel za okraj, zatímco se znovu soustředil na práci. Vnější výraz se mu přitom nijak nezměnil. Pokud ho něco překvapilo, Carter neměl sebemenší šanci to poznat.

„Liam Carter,“ pronesl nakonec klidně a podíval se mu přímo do očí. „Nový přestup.“

„Ano, trenére.“

Hlas měl Carter příjemný, o něco hlubší, než Walker čekal, a především v něm zaznívala zvláštní směs zdvořilosti a drzosti, která ho okamžitě utvrdila v tom, že s tímhle mladíkem nebude mít jednoduchou práci. Všiml si, jak se mu při odpovědi znovu pohnul koutek úst, ale tentokrát mu už vědomě nevěnoval pozornost a místo toho kývl směrem k hřišti.

„Jsi rychlý.“

Carter pokrčil rameny.

„Snažím se.“

Walker se na něj zadíval o něco pozorněji. Snažím se? Málem se nad tou odpovědí pousmál, protože bylo naprosto zřejmé, že Carter velmi dobře ví, jak rychlý je, a rozhodně nepotřebuje, aby mu to někdo potvrzoval. Jenže místo očekávaného chlubení zvolil nevinně pronesenou odpověď, která měla být podle všeho skromná, a přitom v ní byla tak očividná provokace, že by ji poznal snad i člověk, který je oba pozoroval z nejvyšší tribuny.

„Snažíš se,“ zopakoval Walker zamyšleně a přikývl. „Tak to doufám, že mi jednou ukážeš, jak vypadáš, když se snažit přestaneš.“

Carterovi se překvapením nepatrně rozšířily oči, ale vzápětí se rozesmál. Nebyl to hlasitý, okázalý smích, spíš krátké pobavené odfrknutí, které se mu nepodařilo zadržet, přestože zřejmě nečekal, že mu trenér jeho poznámku tak pohotově vrátí. Walker při pohledu na něj konečně dovolil svým ústům slabý úsměv. Ano, tenhle kluk bude zajímavý.

„Poslouchej mě, Cartere. To, cos tam předvedl, bylo dobrý. Hodně dobrý,“ pokračoval a ukázal helmou směrem k místu, kde Carter před několika okamžiky prudce změnil směr. „Jenže poslední klička byla zbytečná. Měl jsi prostor, mohl jsi běžet dál, ale místo toho jsi riskoval kontakt, kterému ses nemusel vystavovat.“

Carter okamžitě naklonil hlavu na stranu a Walker poznal, že se chystá oponovat ještě dřív, než vůbec otevřel ústa.

„Ale vyšlo to.“

„Dneska.“

„Takže jsem měl radši zpomalit?“

„Ne. Měl jsi přemýšlet.“

Carter sevřel rty a Walker si všiml, že se mu jeho odpověď ani trochu nelíbí, což ho ovšem nijak nepřekvapilo. Carter zjevně nebyl zvyklý, že někdo dokáže ocenit jeho výkon a současně mu bez sebemenšího zaváhání vysvětlit, co udělal špatně. Jenže právě to se musel naučit. Talent měl obrovský, o tom nebylo pochyb, ale pokud se měl stát skutečně výjimečným hráčem, potřeboval také pochopit, že fotbal není soutěž jednotlivců, kteří se snaží jeden druhého ohromit.

„Jestli budeš takhle běhat i v zápase,“ pokračoval Walker o něco tišeji, „budou tě chtít zlomit.“

Carterův výraz se změnil. Nebyl v něm strach. Spíš okamžité zaujetí, které Walkera překvapilo tím, jak rychle dokázalo nahradit předchozí podráždění. Mladík se nepatrně naklonil kupředu, jako by se chtěl ujistit, že přes všechen hluk stadionu dobře slyšel, a znovu se mu zadíval přímo do očí.

„A podaří se jim to?“

Walker se ani nepohnul. Byla to zvláštní otázka, protože podle způsobu, jakým ji Carter položil, bylo zřejmé, že se neptá na vlastní schopnosti. Ty mu očividně nechyběly a věřil jim natolik, že se dokázal bez zaváhání rozběhnout proti mnohem mohutnějším mužům. Nešlo ani o obyčejnou prosbu o ujištění, že bude všechno v pořádku. Carter ho zkoušel. Chtěl vědět, co na to řekne právě on.

Walker sklonil hlavu o nepatrný kousek, aby se mu mohl podívat přímo do tváře, a na několik vteřin přestal vnímat všechno kromě mladíkových pozorných očí. V jejich světlé barvě se odráželo ostré osvětlení stadionu a někde pod pobaveným výrazem bylo vidět skutečné očekávání. Mohl mu odpovědět desítkami způsobů. Mohl mu vysvětlit, že záleží na soupeři, na taktice, na jeho schopnosti poslouchat a na tom, kolik ran dokáže během zápasu vydržet. Jenže nic z toho by neodpovídalo otázce, kterou mu ten mladík ve skutečnosti pokládal.

„Ne.“

Carter překvapeně zamrkal. Walker mu stále hleděl do očí, aniž by považoval za nutné svoje rozhodnutí nějak zvlášť vysvětlovat.

„Protože dokud jsi v tomhle týmu, nedovolím to.“

Tentokrát se Carter neusmál. A Walker si té změny všiml okamžitě. Z jeho tváře na několik vteřin zmizel ten drzý, téměř vyzývavý výraz a nahradilo ho něco mnohem vážnějšího. Jako by mu teprve teď došlo, že muž stojící před ním nemluví jen proto, aby působil autoritativně, ale protože za svými slovy skutečně stojí. Walker podobné věci říkal svým hráčům naprosto samozřejmě, protože se za ně cítil zodpovědný, a jestliže někoho přijal do týmu, považoval jeho bezpečí i budoucnost za součást vlastní práce.

Jenže při pohledu na Cartera si najednou uvědomil, že ten mladík jeho odpověď zřejmě nečekal. Carter otevřel ústa, jako by chtěl něco poznamenat, ale nakonec je zase zavřel a jen pomalu přikývl. Walkerovi se ten výraz z nějakého důvodu líbil mnohem víc než všechny jeho předchozí provokace.

Bez úsměvu působil Carter zvláštně mladě, přestože na něm nebylo nic dětského. Měl před sebou dospělého muže, výborného sportovce se silným tělem a neobyčejnou fyzickou kondicí, ale zároveň někoho, kdo teprve začínal získávat zkušenosti, které Walker nasbíral během mnoha let. A právě v takových chvílích si nejvíc uvědomoval, proč svoji práci tolik miluje. Mohl těm klukům předat něco, co se nedalo vyčíst ze žádné příručky, a pokud byli ochotní poslouchat, dokázali díky tomu dojít mnohem dál, než si sami představovali. Od hřiště se ozval hlas asistenta, který na něj už nějakou dobu čekal.

„Trenére, máme připravenou další sérii!“

Walker krátce přikývl, ale než se otočil, znovu podal Carterovi helmu.

„Tak mi ukaž, že kromě rychlých nohou máš taky něco v hlavě, Cartere.“

Carter si ji převzal a tentokrát se usmál úplně jinak. Nebyla v tom předchozí nevinně předstíraná skromnost ani snaha schválně provokovat. Byl to široký, upřímně pobavený úsměv, při kterém se mu na okamžik změnil celý výraz tváře a Walker si s nechtěným překvapením znovu uvědomil, jak pohledný ten mladík vlastně je.

„Toho se nebojte, trenére. Já vám ještě ukážu spoustu věcí.“

Walker nad tou odpovědí jen pozvedl obočí a nepatrně zavrtěl hlavou.

„O tom nepochybuju. Teď běž.“

Carter si nasadil helmu, naposledy k němu zvedl oči a potom se otočil směrem k čekajícím spoluhráčům. Walker ho sledoval, dokud se znovu nerozběhl přes hřiště, a musel uznat, že ten mladík má zvláštní schopnost upoutat pozornost i ve chvíli, kdy právě nedělá nic výjimečného. Pohyboval se lehce, s přirozenou jistotou člověka, který svému tělu naprosto důvěřuje, a ještě než doběhl k Dexterovi, stačil něco zavolat směrem k Hughesovi, který mu okamžitě odpověděl dost nevybíravou poznámkou. Walker si pobaveně odfrkl. Výborně. Sotva přišel a už se stihl s někým poškorpit.

Jenže když se obrátil zpátky k asistentovi a převzal od něj rozpis dalšího cvičení, uvědomil si, že má před očima stále Carterovu tvář. Především ten okamžik, kdy zvedl hlavu po sundání helmy a jejich pohledy se poprvé střetly bez překážky ochranné mřížky. Zatraceně pohlednej kluk, pomyslel si ještě jednou, tentokrát už bez předchozího překvapení.

Potom si však v duchu připomněl, že podobné věci nemají s jeho prací vůbec nic společného, a obrátil pozornost zpátky k hřišti, kde se právě připravovala další rozehrávka. Carter byl jeho nový running back, měl obrovský talent a stejně obrovskou schopnost dělat si věci po svém. To bylo všechno, čím se Walker v tuto chvíli potřeboval zabývat. A jestli si ten mladík opravdu myslel, že ho dokáže svými provokacemi vyvést z rovnováhy, čekalo ho ještě poměrně zajímavé překvapení.

Walker zvedl píšťalku k ústům, ale než dal pokyn k zahájení další akce, jeho pohled se ještě jednou zastavil na červeném dresu uprostřed útočné formace. Tentokrát už neviděl jen číslo na zádech nebo nového hráče, jehož výkony znal ze záznamů. Věděl také, jakou má Carter tvář. A kupodivu si ji pamatoval mnohem přesněji, než bylo pro jeho práci nezbytné.

CARTER

Dexter na něj čekal sotva pár kroků od útočné formace a podle výrazu, který měl ve tváři, si jejich první rozhovor s hlavním trenérem představoval podstatně dramatičtěji. Carter si právě dotáhl řemínek pod bradou, když do něj quarterback lehce šťouchl loktem a kývl k postranní čáře, kde Walker opět stál s asistentem a něco mu ukazoval na rozpisu.

„Tak co? Žiješ?“ zeptal se polohlasem. Carter se na něj přes ochrannou mřížku podíval a pobaveně odfrkl. „Zatím jo. To je u vás takovej úspěch?“

„Když tě zavolá hned první večer? Rozhodně.“ Dexter si znovu nasadil helmu. „Ale ještě pořád máš čas to pokazit.“

„Tak mi hlavně neházej míč pod nohy.“

„Neboj, Cartere. Když už ho zahodíš, bude to tvoje práce.“

Dexter se zasmál vlastnímu vtipu a Carter se proti své vůli uchechtl také. Ten chlap byl ukecanej, ale alespoň vypadal, že ví, co dělá, a to pro něj znamenalo mnohem víc než zdvořilé uvítání. Při přesunu k rozehrávce si zároveň všiml, že quarterback nestíhá jen žertovat. Očima přelétával obranu, krátce ukázal dvěma hráčům na jejich postavení a až potom se obrátil k Carterovi, aby mu prstem naznačil místo, kudy měl podle původního plánu proniknout. Carter přikývl. Ze záznamů věděl, že Dexter často mění rozhodnutí až těsně před rozehrávkou, a vlastně se na to těšil. Konečně někdo, kdo hru nevnímá jen jako řadu předem naučených pohybů.

Na druhé straně už stál Hughes a podle toho, jak si přitahoval rukavice přes zápěstí, neměl v úmyslu nechat první Carterův úspěch jen tak být. Kousek za ním se postavil další obránce, kterého Carter zatím znal jen jako Masona; ten si ho prohlížel s mnohem pobavenějším výrazem a dokonce na něj z dálky kývl, jako by ho zval, ať to zkusí znovu. U postranní čáry se mezitím ozval Marcus, receiver z útočné sestavy, a prohodil směrem k Hughesovi něco o tom, že by si měl raději nechat namontovat brzdy. Hughes mu odpověděl dost sprostě, což vyvolalo smích několika dalších hráčů. Carter se tomu usmál, ale okamžitě se zase soustředil na postavení obrany. Zábava byla jedna věc, jenže teď proti němu stáli chlapi, kteří už spolu hráli celé měsíce. On tu byl sotva pár minut.

Dexter se podíval doprava, potom zpátky do středu a krátkým povelem upravil rozestavení. Carter zaznamenal pohyb obránce blíž k vnitřní mezeře a skoro automaticky přenesl váhu na špičky. Věděl, co by se mu líbilo udělat. Stačilo by přijmout míč, vyčkat na první střet a pak se prosmýknout za ramenem levého obránce. Jenže zatím nevěděl, jak rychle mu tihle kluci otevřou cestu, a nerad by se hned v prvním opravdovém cvičení srazil se zády vlastního spoluhráče.

Míč se od centra dostal k Dexterovi, který ustoupil a předal ho Carterovi. Ten ho pevně přitiskl k boku a vyrazil tam, kam měl, ale už při druhém kroku poznal, že se před ním plánovaná mezera zavírá. Jeden z mužů útočné linie zaváhal po změně Dexterova pokynu, jeho soupeř se dostal hlouběji, než měl, a Hughes toho okamžitě využil. Carter prudce změnil směr, místo aby se nechal sevřít mezi dvěma těly. Na okamžik zahlédl volný prostor napravo a vrhl se do něj, jenže Marcus, který už předpokládal, že běh povede opačnou stranou, přestal hlídat svého obránce o zlomek vteřiny dřív. Mason se proto dokázal vrátit a zachytit Cartera ramenem právě ve chvíli, kdy už se rozbíhal naplno.

Náraz byl pořádný. Carter se zapřel, udělal ještě dva kroky a pak se společně s Masonem svalil do trávy. V ruce ale pořád držel míč, což považoval za docela slušný výsledek, zvlášť když musel celou akci zachraňovat za pochodu. Vstal dřív než Mason a automaticky mu nabídl ruku. Obránce ji přijal, nechal se vytáhnout na nohy a s úšklebkem mu poklepal po helmě.

„Tak zas takovej duch nejsi.“

„A tys zase moc těžkej,“ odsekl Carter. „Máš štěstí, že jsem nechtěl běžet přes tebe.“

„Příště to zkus.“

„S radostí.“

Z boku se ozval dlouhý hvizd. Carter se otočil a zjistil, že Walker už kráčí jejich směrem. Ostatní hráči se postupně přestali pošťuchovat a začali se stahovat blíž, ale trenér se nezastavil u Cartera ani u Hughese. Postavil se tak, aby viděl na celou skupinu, ukázal směrem k místu prvního střetu a zeptal se, co se vlastně při rozehrávce stalo. Hughes se nadechl jako první.

„Carter změnil trasu.“

„Ano,“ přikývl Walker. „A proč ji změnil?“

„Protože jsem mu zavřel cestu.“

„Část cesty,“ opravil ho trenér klidně. „Tu druhou sis otevřel sám.“

Hughes se zarazil, zatímco Dexter sklopil pohled k trávníku a Marcus vedle něj potlačil úsměv. Carter se ovšem neusmíval. Walker právě jedinou větou připomněl situaci, které si všiml i on sám, a podle všeho se chystal rozebrat podstatně víc než jeho improvizaci.

„Dextere, změnil jsi před rozehrávkou pokyn. Správně, obrana se posunula. Ale na pravé straně ti dva kluci nestihli potvrdit, že tě slyšeli. Příště se podívej, jestli stojí připravení, ne jestli jenom stojí.“ Trenér počkal, dokud quarterback nepřikývl, a obrátil se k útočné linii. „A vy dva jste udělali každý něco jiného. Jeden reagoval na nový pokyn, druhý na starý. Takhle žádnou mezeru neudržíte, i kdybych vám tam poslal náklaďák.“ Ozvalo se několik pobavených odfrknutí. Walker si jich nevšímal. „Marcusi, myslel sis, že už je po běhu. Jenže dokud je míč ve hře, ten člověk proti tobě je pořád tvoje starost. Když ses po něm přestal dívat, Mason měl cestu volnou.“

„Jo, trenére,“ ozvalo se od receivera, tentokrát už bez obvyklých poznámek.

Walker se obrátil k Hughesovi.

„Ty ses vrhl do mezery, ale při prvním náznaku změny směru jsi přenesl celou váhu doprava. Proto tě Carter obešel. Nebyla to jeho magie. Nechal ses přečíst.“

Hughes po té větě sevřel čelist a Carter si s potěšením uvědomil, že není jediný, komu se dneska dostává trenérovy pozornosti. Jenže když se Walker konečně obrátil k němu, pocit zadostiučinění ho rychle přešel.

„A ty, Cartere, jsi měl před sebou tři možnosti. Vzít menší zisk, podržet míč a nechat akci skončit, nebo zkusit změnu. Vybral sis třetí.“

„Protože tam bylo místo.“

„Bylo,“ souhlasil Walker bez váhání. „Jenže tys nevěděl, kdo ti ho zavře. Viděl jsi prostor, ale ne všechny hráče, kteří k němu mířili.“

Carter otevřel ústa, aby namítl, že Masona zahlédl, ale včas si uvědomil, že to není tak docela pravda. Viděl pohyb z pravé strany. Nepoznal však dost brzy, že Marcus svůj blok pustil, a právě proto dostal ránu, které se mohl vyhnout. Dost ho štvalo, že to Walker odhadl tak přesně, aniž by přitom vypadal sebeméně spokojeně sám se sebou.

„Takže jsme to pokazili všichni?“ ozval se Dexter.

Walker pokrčil rameny.

„Všichni ne. A někteří udělali správnou věc pozdě. To je taky rozdíl.“ Přejel očima hráče, kteří před ním stáli, a pak ukázal zpátky k rozehrávce. „Zopakujeme ji. Stejná obrana. A tentokrát se dívejte, co dělají ostatní, ne jenom co máte dělat vy.“

Carter zamířil zpátky na své místo a zjistil, že se mu po celou dobu mísí dvě naprosto rozdílné věci. Na jednu stranu ho Walker rozčiloval. Neřekl nic navíc, nikomu nenadával, nepotřeboval ze sebe dělat nejchytřejšího chlapa na stadionu, a přesto jim během jediné minuty přesně rozebral akci, nad kterou by se většina trenérů rozčilovala ještě v šatně. Na druhou stranu musel Carter uznat, že měl pravdu. A to ho rozčilovalo snad ještě víc.

„Říkal jsem ti, že všechno vidí,“ zamumlal Dexter, když se vedle něj zastavil.

„To je dost otravnej zvyk.“

„Zvyk? Cartere, ten člověk by našel chybu i na tom, jak dýcháš.“

„Ty toho taky nakecáš,“ zavrtěl Carter hlavou, ale pobavení už se ani nesnažil skrývat.

„A tys mi zatím na všechno odpověděl,“ vrátil mu Dexter pohotově a přátelsky ho šťouchl rukavicí do ramene.

Carter se rozesmál, ale vzápětí koutkem oka znovu zahlédl Walkera, který už stál na svém místě u postranní čáry a klidně čekal, až se všichni připraví. Ani náznak podráždění. Ani kapka zadostiučinění z toho, že jim právě vysvětlil, co dělali špatně. Nic. Jako by neměl vůbec žádný důvod zvýšit hlas, protože si byl jistý, že ho stejně poslechnou.

WALKER

Walker si mezitím rychle poznamenal několik postřehů do tabletu a pozvedl oči k rozestavené útočné formaci. Měl dobrý pocit z toho, že se kluci po první nepovedené souhře nehádali a nikdo se nesnažil svalit celou odpovědnost na jediného hráče. Hughes sice stále vypadal, že by nejraději někoho přerazil, ale alespoň poslouchal, a Dexter už kontroloval postavení útočné linie mnohem pečlivěji. Právě to chtěl vidět. Chybu udělá každý; mnohem víc ho zajímalo, co s ní jeho hráči udělají při dalším pokusu.

Carter stál několik kroků za quarterbackem a už podle držení ramen bylo poznat, že v něm předchozí připomínka pořád pracuje. Walker znal podobný výraz. Mladík se nesnažil tvářit pokorně, ale také se neztratil v uraženosti a nepřestal přemýšlet. Pořád měl v hlavě minulou akci, skládal si ji znovu a hledal místo, kde mohl rozhodnout jinak. To se Walkerovi líbilo. Pod vší tou drzostí byl kluk, který měl nejen rychlé nohy, ale zjevně i schopnost učit se rychleji než většina spoluhráčů.

Dexter zavolal signál. Tentokrát počkal na odpověď z obou stran své linie a teprve potom převzal míč od centra. Carter dostal přihrávku do běhu, udělal dva kroky směrem k předem domluvené mezeře a místo dalšího velkého oblouku zvolil kratší, přímočařejší průnik. Hughes ho tentokrát nepustil tolik doprava, ale zato se odkryl prostor o pár kroků dál. Carter ho využil bez zbytečného zaváhání a doběhl k vyznačené čáře, než ho jeden z obránců stačil zastavit.

Walker přikývl. Nebylo to tak efektní jako první Carterův běh. Nebyl tam žádný okamžik, při kterém by ostatní hráči obdivně hvízdali, žádné zoufalé natahování rukou za někým, kdo už dávno zmizel. Jen dobře provedená akce, ve které všichni udělali svoji práci. A právě proto byla lepší.

„Znovu,“ zavolal, když se formace začala vracet.

Na druhé straně hřiště se Carter krátce ohlédl a Walker zachytil jeho pohled. Byl v něm ten známý náznak úsměvu, jako by čekal pochvalu nebo přinejmenším něco, o co by se mohl začít přít. Walker mu však pouze ukázal na jeho výchozí pozici a znovu obrátil pozornost k ostatním. Pod helmou se tomu mladíkovi zřejmě nelíbilo ani trochu.

Walker se musel v duchu pousmát. Ne kvůli jeho tváři nebo té předchozí zvláštní vteřině, kdy si po sundání helmy uvědomil, jak moc je ten kluk pěkný. Teď byl Carter především hráč, který právě dokázal změnit svůj běh po jediném vysvětlení, a to Walkerovi připadalo mnohem zajímavější. Musel mu ještě ukázat, že někdy je právě méně nápadné rozhodnutí to, které rozhodne celý zápas. Ještě jednou zkontroloval postavení obrany, potom zvedl píšťalku a nechal další rozehrávku začít.

CARTER

Další rozehrávka začala téměř okamžitě a Carter si tentokrát dával mnohem větší pozor na to, co se děje nejen přímo před ním, ale i několik kroků po stranách. Walkerovy předchozí připomínky mu pořád ležely v hlavě, přestože by to před tím chlapem za žádnou cenu nepřiznal. Neměl rád, když ho někdo opravoval, zvlášť před ostatními, jenže ještě méně snášel vědomí, že chyba, na kterou ho upozornili, byla skutečná. A tak zatímco se Dexter postavil za centra a začal vyvolávat signály, Carter si znovu prohlédl rozestavení obrany, zkontroloval Hughese a potom věnoval pozornost i Masonovi, který se tentokrát držel o něco dál a podle svého pobaveného výrazu se nejspíš pořád těšil, až mu bude moct znovu pořádně naložit.

Míč proletěl mezi nohama centra do Dexterových rukou a Carter vyrazil přesně v okamžiku, kdy mu ho quarterback předával. Útočná linie tentokrát zareagovala mnohem lépe. Hráč před ním zachytil obránce dostatečně pevně, aby se otevřela úzká mezera, a Carter do ní vrazil s míčem přitisknutým k tělu, jenže Hughes už na podobný pokus čekal. Zleva se proti němu vyřítila známá mohutná postava a Carter měl sotva zlomek vteřiny na rozhodnutí, jestli se pokusí protlačit kolem jejího ramene, nebo běh zkrátí a vezme několik bezpečných yardů. Tentokrát se rozhodl pro druhou možnost. Prudce stočil boky, zmenšil krok a proklouzl kolem spoluhráčova bloku dřív, než ho Hughes stačil pořádně zachytit. Když se mu obránce konečně dostal na tělo, měl za sebou několik slušně získaných yardů a míč bezpečně pod kontrolou.

„Stačí!“ zaznělo od postranní čáry a píšťalka ukončila akci ještě předtím, než se obránci pokusili Cartera definitivně složit k zemi.

Carter zpomalil, vydechl a obrátil se k Dexterovi, který se k němu právě vracel s rukama opřenýma o boky. Quarterback mu krátce ukázal zdvižený palec a Carter se přistihl, že mu ten jednoduchý pohyb udělal mnohem větší radost, než čekal. Nebyla to žádná mimořádná akce, nic, čím by se mohl předvádět, ale oba velmi dobře věděli, že tentokrát jim spolupráce vyšla tak, jak měla.

„Vidíš? Když posloucháš, jde ti to,“ prohodil Dexter, sotva se k němu přiblížil.

Carter se ušklíbl.

„To říkáš, jako bys mě to naučil ty.“

„Ještě ne. Ale máme před sebou spoustu času.“

„Tak to abych si pořídil špunty do uší.“

Dexter se rozesmál a chtěl mu něco vrátit, jenže od postranní čáry se ozvalo Walkerovo krátké zavolání, kterým si je oba přivolal k další instrukci. Carter automaticky obrátil hlavu, ale ještě než se rozešel, zachytil Dexterův pobavený pohled. Bylo zvláštní, jak snadno se s tímhle chlapem mluvilo. Většinu nových spoluhráčů si potřeboval nejdřív trochu oťukat, než zjistil, co si k nim může dovolit, ale Dexter jako by měl úplně stejný problém s držením huby jako on sám. A co bylo ještě lepší, zjevně ho vůbec netrápilo, když mu Carter některou poznámku okamžitě vrátil.

Walker mezitím položil tablet na desky, které držel jeho asistent, a ukázal směrem k útočné formaci.

„Teď změna. Chci vidět, co uděláte, když vám obrana začne číst běh dopředu.“ Podíval se přímo na Dextera. „Nenecháš se zavřít do jediné možnosti jen proto, že máš Cartera za zády.“

„Rozumím, trenére.“

„A Cartere,“ pokračoval Walker a stočil oči k němu, „tentokrát nemusíš být ten, kdo doběhne s míčem.“

Carter mírně naklonil hlavu.

„Takže mě konečně necháte odpočívat?“

Několik kluků se uchechtlo, ale Walkerovi ani necukl koutek.

„Jestli považuješ ochranu quarterbacka za odpočinek, Hughes tě z toho omylu rád vyvede.“

Tentokrát se rozesmál i Dexter a Carter k němu okamžitě obrátil hlavu.

„Strašně vtipný.“

„Já nic neřekl.“

„Ale myslíš si to.“

„To rozhodně.“

Walker už jim však nevěnoval další pozornost a gestem je poslal zpátky na místa. Carter si upravil rukavice, několikrát sevřel prsty a při cestě k útočné formaci přelétl pohledem spoluhráče, kteří se stavěli před Dextera. Uprostřed stál Ethan Brooks, jejich centr, mohutný chlap s rameny tak širokými, že Carter chvílemi nechápal, jak se přes něj vůbec někdo může dostat. Brooks právě něco stručně vysvětloval hráči po své pravici, potom zkontroloval Dexterovo postavení a připravil se ke snapu. Nebyl zdaleka tak ukecaný jako quarterback, ale působil dojmem člověka, který ví, co dělá, a nepotřebuje to každému neustále dokazovat.

Dexter se sehnul, přejel pohledem obranu a zavolal první signál. Carter zůstal připravený za jeho ramenem a sledoval, jak se Hughes pomalu posouvá blíž k mezeře mezi hráči útočné linie. To nebyla náhoda. Obránce chtěl zřejmě využít okamžiku, kdy bude quarterback zaměstnaný předáním míče, a Carter začínal tušit, že se do celé akce zapojí trochu jinak, než by si ještě před několika minutami představoval. Pak přišel snap.

Dexter převzal míč, naznačil předávku Carterovi a ten okamžitě provedl první dva kroky tak, jako by se chystal znovu vyrazit do běhu. Hughes na pohyb zareagoval, jenže téměř vzápětí rozpoznal, že quarterback míč stále drží, a prudce změnil směr. Carter už viděl, kudy se obránce pokusí proniknout. Přenesl váhu, postavil se mu do cesty a zachytil jeho nápor ramenem a rukama do chráničů, přičemž musel pořádně zatnout zuby, aby ho Hughesova váha neposlala o krok dozadu. Sakra, ten parchant byl těžkej.

Náraz mu projel celým tělem, ale Carter vydržel dost dlouho na to, aby Dexter získal potřebný okamžik. Quarterback mezitím ustoupil, zvedl hlavu a poslal krátkou přihrávku Calebovi Turnerovi, který se dokázal uvolnit do prostoru za prvním obranným tlakem. Tight end míč bezpečně zachytil, otočil se a přidal ještě několik yardů, než ho obrana zastavila. Píšťalka znovu ukončila rozehrávku. Hughes od Cartera ustoupil a podrážděně si narovnal ramenní chránič.

„Příště tě přejedu.“

Carter si protáhl jedno rameno a pobaveně se na něj podíval.

„To jsi říkal už předtím.“

„A myslím to vážně.“

„Já taky.“

Hughes jen zavrtěl hlavou a zamířil zpátky ke své skupině, zatímco Carter se obrátil k Dexterovi. Ten už k němu přicházel a přes ochrannou mřížku helmy se na něj široce usmíval.

„Pěkná práce.“

„Jo? Já měl pocit, že mě ten tvůj obránce právě použil jako rohožku.“

„Ale já pořád stojím.“

Carter se na okamžik zarazil, potom se neubránil úsměvu.

„Takže takhle se pozná dobrej running back?“

„Mimo jiné.“

„A já myslel, že chceš, abych ti hlavně nosil touchdowny.“

Dexter pokrčil rameny.

„Ty mi je klidně nos. Jen bych byl rád, kdybych se jich taky dožil.“

Carter se rozesmál, tentokrát úplně spontánně, a při návratu do formace ho napadlo, že hrát s tímhle chlapem by mohla být docela slušná zábava. Nejen proto, že Dexter očividně uměl zacházet s míčem. Hlavně proto, že dokázal přemýšlet o hře rychle, měnit rozhodnutí bez zbytečné paniky a přitom si ještě najít příležitost k nějaké pitomé poznámce. A Carter měl dost silný pocit, že přesně takového quarterbacka potřebuje.

WALKER

Walker sledoval poslední rozehrávku se soustředěným výrazem a jakmile Turner doběhl s míčem do vyznačeného prostoru, krátce si poznamenal výsledek. Samotné dokončení přihrávky ho samozřejmě potěšilo, ale ještě zajímavější pro něj bylo, co jí předcházelo. Dexter správně přečetl tlak obrany a nezpanikařil ve chvíli, kdy se Hughes začal protahovat mezerou. Brooks udržel střed útočné linie, Turner se uvolnil přesně podle pokynu a Carter, který ještě před několika minutami očividně toužil předvést především vlastní rychlost, se dokázal okamžitě přizpůsobit úplně jiné úloze. Neprovedl dokonalý blok. Hughes ho dostal pod tlak a při tvrdším pokračování akce by možná nakonec pronikl dál, ale Carter správně odhadl směr jeho pohybu a nezaváhal.

To Walker považoval za velmi dobré znamení. Mladí running backové s podobným talentem často příliš snadno podléhali představě, že jejich hodnota spočívá především v tom, kolik yardů dokážou uběhnout s míčem. Někteří byli schopní riskovat téměř nesmyslné souboje, jen aby získali další dva kroky, a přitom zapomínali, že dobře odvedená práce bez míče může rozhodnout celou akci. Carter měl zjevně dost sebevědomí na to, aby tenhle problém mohl mít také. Zatím však ukazoval, že pokud pochopí smysl pokynu, umí ho splnit, i když právě není středem pozornosti.

Walker odložil tablet a obrátil se k asistentovi.

„Viděl jsi Dextera?“

Muž přikývl.

„Změnil rozhodnutí včas.“

„A neztratil přehled o Carterovi. To je důležitější.“

Asistent se krátce zadíval na oba hráče, kteří se právě vraceli na své pozice a podle pohybů hlav očividně pokračovali v nějaké výměně poznámek.

„Vypadá to, že si rozumějí.“

Walker je chvíli pozoroval. Dexter něco řekl, Carter okamžitě odpověděl a quarterback zaklonil hlavu v pobaveném gestu, které Walker znal až příliš dobře. Harry Dexter měl zvláštní talent mluvit i ve chvílích, kdy by většina ostatních potřebovala všechnu pozornost věnovat dýchání. Dokázal tím spoluhráče povzbudit, odlehčit napjatou situaci, ale občas také přivést svého trenéra k přesvědčení, že mu bude muset nechat běhat intervaly jen proto, aby konečně neměl dost vzduchu na další komentáře.

Jenže Dexter nebyl pouze ukecaný mladík. Walker moc dobře věděl, co v něm má. Quarterback, který viděl hru jako celek, dokázal na sebe vzít odpovědnost za špatné rozhodnutí a především uměl ostatním hráčům dodat jistotu, aniž by jim ji musel dlouze vysvětlovat. Právě proto mu Walker tolik důvěřoval. A jestliže si Carter s Dexterem skutečně dokážou vytvořit společný rytmus, mohl by nový running back do útoku zapadnout rychleji, než trenér původně předpokládal.

„Rozumějí,“ odpověděl nakonec. „Teď ještě potřebuju zjistit, jestli se spolu dokážou soustředit stejně dobře, jako se dokážou bavit.“

Asistent se uchechtl. Walker zvedl píšťalku a přivolal hráče blíž.

„Pět minut na vodu. Potom pokračujeme.“

Úleva, která se ozvala z několika míst najednou, ho pobavila. Nebyli na hřišti tak dlouho, aby podobnou přestávku nezbytně potřebovali všichni, ale na některých hráčích už bylo vidět, že jim začíná docházet soustředění. A Walker neměl v úmyslu čekat, až se únava projeví nějakým zbytečným zraněním. Raději jim dal několik minut na vydýchání a potom z nich dostal další kvalitní sérii, než aby je nechal bezhlavě opakovat pohyby, které už nikdo pořádně nehlídal.

CARTER

Carter si stáhl helmu až ve chvíli, kdy dorazil k lavičkám, a okamžitě ucítil příjemně chladný večerní vzduch na zpoceném čele. Vlasy se mu nepříjemně lepily ke spánkům a rameno, kterým před chvílí zachytil Hughese, ho začínalo trochu pobolívat. Nebylo to nic vážného, spíš připomínka, že v tomhle týmu se rozhodně nebude hrát v rukavičkách. Sáhl po lahvi s vodou, několikrát se pořádně napil a potom si ji přitiskl na okamžik k zátylku.

„Hele, Cartere.“

Otočil hlavu právě ve chvíli, kdy se vedle něj posadil Dexter a podal mu čistý ručník, který vytáhl z hromádky na lavičce.

„Vypadáš, jako bys právě zjistil, že máme v týmu i obránce.“

Carter si ručník převzal a otřel si čelo.

„Já hlavně zjistil, že Hughes váží asi tolik co menší náklaďák.“

„To je ještě dobrej den. Počkej, až bude mít blbou náladu.“

„Tohle byla jeho dobrá nálada?“

Dexter přikývl s naprosto vážným výrazem.

„Dokonce bych řekl, že si tě oblíbil.“

Carter se uchechtl a zavrtěl hlavou.

„Vy jste tady všichni nějaký divný.“

„Jo,“ souhlasil Dexter bez zaváhání. „Ale zvykneš si.“

Carter se na něj podíval a najednou si uvědomil, že ho tahle jednoduchá odpověď vlastně docela potěšila. Dexter to řekl naprosto samozřejmě, jako by ani na okamžik nepochyboval, že se Carter mezi ostatní zařadí a zůstane. Nebylo v tom žádné slavnostní vítání nováčka ani přehnaná snaha působit přátelsky. Prostě se vedle něj posadil, podal mu ručník a pokračoval v rozhovoru přesně tam, kde ho před chvílí přerušili. A Carter, který si obvykle velmi pečlivě vybíral, s kým bude trávit svůj volný čas, neměl nejmenší potřebu se zvedat a hledat si jiné místo.

O pár kroků dál se Marcus dohadoval s Masonem o tom, kdo koho při poslední akci nechal volného, zatímco Hughes stál u nádrže s vodou a vysvětloval jednomu ze spoluhráčů, že příště žádného nováčka šetřit nebude. Carter jejich rozhovor poslouchal jen napůl. Mnohem víc ho zajímalo, co mu Dexter právě vysvětloval o způsobu, jakým Walker obvykle staví jednotlivé tréninky. Quarterback mluvil rychle, občas se sám uprostřed věty opravil a nezapomněl si přitom několikrát rýpnout do některého ze spoluhráčů, ale Carter si postupně uvědomoval, že pod tím vším je mnohem víc zkušeností, než by podle jeho neustálého vtipkování čekal.

„Takže,“ přerušil ho nakonec Carter a otočil se k němu trochu víc, „když Walker řekne, že už jsme skoro hotoví, znamená to co?“

Dexter se na něj zadíval.

„Že jsme skoro hotoví.“

„Fakt?“

„Ne. Znamená to, že tě čeká ještě něco, co ti zapomněl říct.“

Carter vyprskl smíchy.

„Ty jsi vážně hroznej parchant.“

Dexter se spokojeně usmál.

„A přitom mě znáš sotva chvíli.“

„To mi úplně stačí.“

„Výborně. Aspoň si budeme rozumět.“

Carter se znovu napil a přes okraj lahve se na něj pobaveně podíval. Bylo dost možné, že si s Dexterem skutečně bude rozumět. Nejen při hře, kde se jejich instinkty zatím překvapivě dobře doplňovaly, ale i mimo ni. Harry se nesnažil dělat dojem, neměl potřebu mu dokazovat, kdo je v týmu důležitější, a zároveň se očividně nebál říct mu do očí úplnou pitomost, jen aby viděl, jak na ni zareaguje. A Carter si musel přiznat, že přesně takoví lidé mu obvykle seděli nejvíc. Od postranní čáry se znovu ozval Walkerův hlas.

„Pánové! Přestávka končí.“

Dexter si povzdechl a zvedl se z lavičky.

„Vidíš? Říkal jsem ti to.“

Carter vstal hned za ním, nasadil si helmu a přitáhl řemínek pod bradou.

„Jestli mě dneska necháš znovu běžet přímo na Hughese, tak ti přísahám, že ti příště ten míč vrátím osobně.“

Dexter se přes rameno rozesmál.

„Tak se snaž běžet rychleji.“

Carter zavrtěl hlavou, ale usmíval se ještě ve chvíli, kdy se oba vraceli zpátky na hřiště. Walker už na ně čekal u další připravené formace, vedle sebe asistenta s novým rozpisem, a jakmile se hráči začali stavět na svá místa, jeho pohled přelétl od Dextera ke Carterovi. Na okamžik se zastavil, potom trenér kývl k obranné skupině a začal vysvětlovat další cvičení. Carter se přestal usmívat a soustředil se na jeho slova. Ačkoliv si s Dexterem během krátké přestávky užil překvapivě hodně legrace, jedna věc se od začátku nezměnila. Přišel sem hrát fotbal.

A jestli chtěl Walker vidět, co skutečně dokáže, rozhodně mu to hodlal ukázat.

CARTER

Poslední část tréninku už nebyla ani zdaleka tak divoká jako předchozí rozehrávky. Walker nechal útok několikrát vystřídat rozestavení, přinutil Dextera reagovat na změny obrany a Carterovi dal dost příležitostí zjistit, že rychlost mu sice dokáže otevřít cestu tam, kde by se jiný hráč dávno zastavil, ale proti dobře sehranému týmu si jen s rychlýma nohama nevystačí. Několikrát se musel vrátit do výchozí pozice, protože přehlédl pohyb jednoho z obránců, jindy se mu podařilo získat několik yardů navíc jen díky tomu, že tentokrát nepodlehl prvnímu instinktu a počkal, až mu spoluhráč skutečně uvolní prostor. Dexter mu po jednom povedeném běhu uznale poklepal na ramenní chránič, zatímco Hughes na druhé straně hřiště cosi nespokojeně zamumlal a Mason mu s neskrývaným pobavením připomněl, že jestli chce nováčka konečně zastavit, měl by se začít pohybovat trochu rychleji. Carter se tomu zasmál, ale okamžitě toho litoval, protože při následující akci mu Hughes názorně předvedl, že jeho schopnosti rozhodně nekončí u hlasitých výhrůžek.

Když Walker konečně zapískal naposledy, Carter měl záda mokrá potem, ramena příjemně rozbolavělá a v nohách přesně ten druh únavy, který po dobrém tréninku miloval. Teprve teď si pořádně uvědomil, jak moc se za dobu, kterou strávil na hřišti, setmělo. Oblohu nad stadionem už dávno vystřídala temná modř a ostrá světla reflektorů vytvářela na trávníku dlouhé stíny, které se pohybovaly společně s hráči vracejícími se od posledního cvičení. Někdo si okamžitě sundal helmu, další si protahoval ztuhlá ramena a od obranné skupiny se ozvalo několik hlasitých poznámek o tom, že by si dneska všichni zasloužili pořádnou večeři a alespoň deset hodin spánku.

„Pro dnešek končíme,“ oznámil Walker, když se hráči shromáždili v jeho blízkosti. Nepotřeboval zvýšit hlas víc, než bylo nutné, přesto se rozhovory postupně utišily. „Zítra pokračujeme podle rozpisu. Regenerace, jídlo, spánek. A pokud někoho něco bolí jinak než obvykle, nenechá si to pro sebe. Rozumíme si?“

Několik hráčů přikývlo a ozvalo se sborové souhlasné zamumlání.

„Dobře. Sprchy a domů.“

To už byla slova, na která očividně čekala většina týmu. Marcus okamžitě prohlásil, že jestli mu někdo zabere jeho oblíbenou sprchu, nebude se za své jednání zodpovídat, načež mu Dexter připomněl, že na ní rozhodně nemá napsané jméno. Hughes se jen zhluboka nadechl, jako by už neměl sílu poslouchat další podobnou výměnu, a vyrazil k budově šaten. Carter se pobaveně rozhlédl po ostatních, zvedl helmu, kterou si před chvílí sundal, a chystal se připojit k Dexterovi, když se za jeho zády ozval Walkerův hlas.

„Cartere. Ty ještě chvíli zůstaň.“

Liam se zastavil a obrátil hlavu. Dexter, který šel vedle něj, se okamžitě ušklíbl.

„Tak vidíš. Říkal jsem ti, že máš ještě čas to pokazit.“

„Jdi do prdele,“ odpověděl mu Carter se smíchem a lehce ho udeřil hřbetem ruky do paže.

Harry se jen zazubil, ustoupil o krok a ukázal palcem směrem k šatnám.

„Tak se tam neztrať, nováčku.“

Carter mu ještě věnoval pobavený pohled, než se otočil a vykročil zpátky k trenérovi. Překvapovalo ho, jak přirozeně s Dexterem už během jediného tréninku dokázali žertovat, a možná by nad tím přemýšlel o něco déle, kdyby před ním nestál Walker s tabletem v ruce a tím svým obvyklým soustředěným výrazem.

„Ano, trenére?“

Walker počkal, až se poslední skupinka hráčů vzdálí natolik, aby spolu mohli mluvit bez neustálého překřikování ostatních. Potom tablet sklopil podél těla a podíval se na Cartera.

„Jak se cítíš?“

Liam mírně pozvedl obočí.

„Dobře.“

„Nic tě nebolí?“

„Jenom to, co by po tréninku bolet mělo.“

Walker si ho několik vteřin prohlížel a Carter měl zase ten zvláštní pocit, že ten chlap dokáže odhadnout mnohem víc, než mu člověk skutečně řekne. Nakonec ale trenér jen přikývl.

„Na první trénink dobrá práce. Máš rychlost, dobrý instinkt a dokážeš reagovat na změny. To jsem věděl už ze záznamů.“

Carter se neubránil drobnému pousmání.

„Takže jsem vás nezklamal.“

„To jsem neřekl.“

Úsměv mu trochu povadl. Walker však pokračoval dřív, než mohl odpovědět.

„Ale máš také několik návyků, které tě proti zkušenější obraně dostanou do problémů. Někdy se rozhodneš příliš brzy. Vidíš prostor a okamžitě ho chceš využít, jenže ne vždycky si ověříš, co se kolem něj děje. A potřebuju, aby ses zlepšil v blokování, nejen v běhu s míčem.“

Carter mimoděk sevřel helmu pevněji. Část jeho hrdosti se okamžitě chtěla ozvat, že přišel jako running back právě kvůli tomu, jak dobře dokáže běhat, jenže vzpomínka na Hughese, který ho při poslední akci málem poslal na zadek, mu připomněla, že Walker zase nemluví úplně do větru.

„Takže chcete, abych trénoval víc?“ zeptal se nakonec.

„Chci, abys trénoval přesněji.“

To ho přimělo zvednout oči. Walker si založil tablet pod paži.

„Běžný týmový trénink ti na některé věci stačit nebude. Ne proto, že bys byl špatný, Cartere. Právě naopak. Máš předpoklady, které by byla škoda nechat bez další práce. Proto s tebou chci začít dělat individuálně.“

Liam na okamžik ztichl. Individuálně. To slovo mu v hlavě zaznělo s poněkud jinou váhou, než očekával. Samozřejmě věděl, že univerzitní hráči podobnou péči dostávají, zvlášť pokud od nich trenér něco očekává, ale přesto ho překvapilo, že mu Walker podobnou nabídku předkládá hned po prvním společném tréninku.

„Se mnou?“ ujistil se.

Walker mírně pozvedl obočí.

„Vidíš tu ještě nějakého jiného Cartera?“

Liam se neudržel a uchechtl.

„Ne, trenére.“

„Dobře. Začneme zítra po společném tréninku. Nejdřív práce nohou, čtení obrany a rozhodování pod tlakem. Potom blokování a ochrana míče. Až uvidím, jak reaguješ, upravíme další postup.“

„Jak dlouho?“

„Podle toho, co budeme dělat. Nehodlám tě zbytečně přetěžovat jen proto, abych mohl říct, že jsi na hřišti strávil další hodinu.“

Carter pomalu přikývl. Tohle se mu líbilo. Nejen příslib dalšího tréninku, ale především skutečnost, že Walker očividně přesně věděl, co s ním chce dělat. Nesliboval mu zázraky a neplýtval pochvalami. Měl plán, který vycházel z toho, co dneska viděl, a Carterovi začínalo docházet, že pokud se pod tímhle mužem chce skutečně zlepšit, bude muset občas spolknout vlastní hrdost a poslouchat.

„Dobře. Budu tady.“

„To předpokládám.“

Liamovi znovu cukly koutky. Walker se krátce podíval směrem k budově, v jejíchž oknech už svítila světla.

„A teď běž do sprchy. Zítra tě chci mít odpočatého.“

„Ano, trenére.“

Carter se otočil k odchodu, ale po několika krocích ještě zpomalil. V hlavě mu pořád zůstával způsob, jakým Walker rozebral jeho dnešní výkon. Neodmítl ho, nezpochybnil jeho schopnosti, ale zároveň mu nedal ani na okamžik pocit, že už umí všechno. Bylo to zvláštní. Většinou dokázal z trenérova hodnocení poměrně rychle poznat, jestli je spokojený, nebo naštvaný. U Walkera to bylo komplikovanější. Jako by pro něj dobrý výkon nebyl důvodem k velkému nadšení, ale především příležitostí zjistit, co by mohl hráč příště udělat ještě lépe. Nakonec jen zavrtěl hlavou a zamířil k šatnám.

Když otevřel dveře, okamžitě ho přivítal teplý, vlhký vzduch a známá směsice hlasů, vody a bouchajících skříněk. Většina kluků už měla sprchu za sebou. Někteří se převlékali do civilního oblečení, jiní si balili věci do sportovních tašek a několik hráčů už odcházelo na chodbu, kde jejich kroky postupně zanikaly ve vzdáleném ruchu budovy. Carter si všiml Dextera u jedné ze skříněk, právě když si přes hlavu přetahoval čisté tričko.

„No konečně,“ poznamenal Harry, sotva ho zahlédl. „Už jsem myslel, že tě tam nechá přespat.“

„Neboj. Zítra si mě tam nechá znovu.“

Dexter se zarazil, stáhl tričko přes břicho a zvědavě na něj pohlédl.

„Cože?“

„Individuální tréninky.“

Harryho výraz se okamžitě změnil. Pobavení v něm sice zůstalo, ale tentokrát se k němu přidalo i skutečné zaujetí.

„Vážně?“

Carter přikývl.

„Od zítřka.“

Dexter krátce hvízdl.

„Tak to sis ho zaujal.“

„To doufám.“

Harry se uchechtl, popadl tašku a přehodil si ji přes rameno.

„Hele, jenom jedna rada. Až ti bude vysvětlovat, že něco děláš blbě, nesnaž se s ním hádat, dokud si nejsi fakt jistej, že máš pravdu.“

„To říkáš z vlastní zkušenosti?“

„Bohužel.“

Carter se rozesmál a Dexter se k němu přidal, než se konečně vydal ke dveřím.

„Tak zítra, Cartere.“

„Jo. Zítra.“

Harry na rozloučenou zvedl ruku a zmizel na chodbě, odkud se ještě na okamžik ozval jeho hlas, když někomu z ostatních odpovídal na poznámku. Carter se za ním pobaveně podíval, potom položil helmu ke své skříňce a začal ze sebe stahovat propocenou výstroj. Než se konečně dostal do sprchy, šatna téměř úplně utichla. Otevřel kohoutek, nastavil vodu na příjemně teplou a s dlouhým výdechem sklonil hlavu pod proud, který mu okamžitě smyl pot z vlasů i z unaveného těla. Na ramenou cítil několik míst, kde se mu chrániče během tréninku nepříjemně zařízly do kůže, a když si promnul paži, znovu si vybavil tvrdý střet s Hughesem. Ušklíbl se. Jestli tohle byl první den, docela ho zajímalo, v jakém stavu se bude vracet po týdnu.

Přesto byl spokojený. Unavený, hladový, trochu omlácený, ale spokojený. Když se o něco později převlékl do čistého trička a tepláků, vzal sportovní tašku a vyšel na chodbu, budova už byla podstatně tišší než předtím. Z dálky se ozývalo tlumené hučení ventilace a kdesi za dveřmi ještě někdo krátce promluvil, ale jinak měl Carter téměř celou chodbu pro sebe. Právě si upravoval popruh tašky na rameni, když na jejím druhém konci zahlédl známou postavu. Walker.

Trenér už neměl na sobě oblečení, ve kterém vedl trénink. Převlékl se do jednoduchého sportovního trička a tmavých kraťasů, přes jedno rameno měl přehozený ručník a v ruce nesl menší tašku. Kráčel klidně, nikam nespěchal, a přesto z jeho pohybů bylo poznat, že dnešní den pro něj ještě neskončil. Carter automaticky zpomalil. Ne proto, že by na něj chtěl volat. Jen ho překvapilo, že ho ještě vidí. Walker mezitím došel ke dveřím po pravé straně chodby. Nad nimi byla jednoduchá cedule. POSILOVNA Otevřel, vstoupil dovnitř a dveře se za ním pomalu zavřely.

Carter ještě několik okamžiků hleděl tím směrem. Takže ten chlap po celém dni na hřišti ještě chodí cvičit. Pohledem mimoděk sklouzl ke své vlastní tašce a potom si vybavil mohutná Walkerova ramena, pevný postoj a způsob, jakým se pohyboval po hřišti. Ještě dneska ho napadlo, jestli ten muž vůbec pořád hraje, nebo se veškeré jeho zkušenosti omezují na vysvětlování toho, co mají dělat ostatní. Teď měl alespoň o něco lepší představu, proč Walker ani ve jednačtyřiceti nevypadal jako někdo, kdo by měl sám problém zvládnout pořádný trénink. Carter si upravil popruh tašky a pomalu se rozešel k východu.

Zítra ho čekal další den. A tentokrát už věděl, že po společném tréninku ještě zdaleka nebude mít hotovo.

CARTER

Když konečně vyšel z budovy tréninkového centra, překvapilo ho, jak příjemně chladný vzduch ho venku přivítal. Po několika hodinách strávených na hřišti, v šatně a pod teplou sprchou mu připadal téměř osvobozující, přestože se mu při prvních krocích ozvalo několik svalů, o kterých během tréninku raději ani nepřemýšlel. Sportovní tašku si přehodil přes druhé rameno, protože to pravé stále trochu cítil po střetu s Hughesem, a zamířil po osvětleném chodníku směrem k univerzitní jídelně, jejíž polohu si během dne naštěstí stihl zapamatovat. Hlad měl takový, že by v tu chvíli nejspíš snědl i něco, co by mu ještě ráno připadalo naprosto nepoživatelné, a představa, že by měl nejdřív dojít na kolej a teprve potom řešit večeři, mu připadala jako zbytečné utrpení.

Kampus už vypadal úplně jinak než odpoledne. Budovy, které během dne obklopovaly skupinky studentů a neustálý ruch přicházejících a odcházejících lidí, teď stály pod pouličními lampami v mnohem klidnějším světle. Z některých oken se ozývala hudba, před jedním z menších vchodů seděla skupinka studentů s kelímky kávy a o kus dál projela kolem Cartera dvojice kluků na kolech, kteří se něčemu hlasitě smáli. Chvíli je pozoroval a potom si uvědomil, že navzdory únavě má vlastně docela dobrou náladu. První den měl za sebou, nikdo ho z týmu neposlal do háje, Hughes ho sice několikrát málem přerazil, ale s Dexterem si překvapivě dobře rozuměl a Walker mu dokonce nabídl individuální tréninky. To nebyl zrovna špatný začátek.

Jakmile vstoupil do jídelny, udeřila ho do nosu vůně teplého jídla a žaludek mu na ni odpověděl tak hlasitě, až se sám pro sebe pobaveně ušklíbl. U výdejních míst už nebylo tolik lidí jako přes den, ale večeře se ještě vydávala a několik stolů obsazovali studenti, kteří zjevně také neměli důvod spěchat zpátky na pokoje. Carter si vytáhl studentskou kartu, prošel dovnitř a s úlevou zjistil, že si pořád může vybrat z několika teplých jídel. Naložil si pořádnou porci kuřecího masa, rýži, zeleninu a přidal pečivo, protože po dnešním tréninku rozhodně nehodlal předstírat, že mu stačí nějaká dietní večeře. Když potom s tácem v rukou hledal volné místo, zahlédl u jednoho ze vzdálenějších stolů několik známých tváří.

„Cartere!“

Otočil hlavu a uviděl Smithe, který na něj mával od stolu, jako by se znali přinejmenším několik let. Vedle něj seděl Brooks a naproti Turner, oba už převlečení do civilního oblečení a zaměstnaní především vlastními talíři. Smith mu ukázal na volnou židli a Carter po krátkém zaváhání zamířil k nim. Neměl důvod sedět sám, zvlášť když se právě snažil poznat lidi, se kterými měl trávit většinu následujících měsíců.

„Tak co, přežil jsi svůj první den?“ zeptal se Smith, sotva Carter odložil tác na stůl.

„Zatím jo. Ale jestli se mě ještě někdo zeptá, jestli jsem přežil, začnu mít podezření, že jste se mě dneska fakt pokoušeli zabít.“

Turner se nad talířem pousmál, zatímco Smith se okamžitě rozesmál.

„Neber to osobně. Hughes takhle vítá skoro každýho.“

„To je milý. Příště mu přinesu kytku.“

„Hlavně mu ji nepodávej moc rychle,“ poznamenal Brooks klidně, aniž by zvedl oči od jídla. „Ještě by tě zkusil složit.“

Carter se rozesmál a posadil se pohodlněji. Zjistil, že se mu s těmi chlapy mluví o něco snadněji, než očekával. Smith byl očividně schopný komentovat téměř cokoliv, co se kolem něj odehrálo, Turner působil mnohem klidněji a většinu poznámek si nechával až na chvíli, kdy skutečně měly smysl, zatímco Brooks vypadal jako člověk, který nepotřebuje být středem pozornosti, aby ho ostatní poslouchali. Na hřišti si Carter všiml především jeho schopnosti organizovat útočnou linii, teď poprvé viděl, že se stejným klidem dokáže sedět u večeře a jednou suchou poznámkou rozesmát celý stůl.

„Takže zítra už normálně s náma?“ zeptal se Turner, když Carter konečně spolkl první pořádné sousto.

Carter přikývl.

„Jo. A po společným tréninku si mě Walker ještě nechá.“

Smith okamžitě zvedl hlavu.

„Na co?“

„Individuální tréninky.“

„No do prdele,“ vydechl Smith s neskrývaným pobavením. „Tak to sis vybral.“

Carter se na něj podíval přes okraj sklenice.

„Co tím myslíš?“

„Že Walker nemá ve zvyku ztrácet čas.“

Brooks přikývl, tentokrát už se na Cartera podíval přímo.

„Jestli s tebou chce pracovat zvlášť, tak v tobě něco vidí. Ber to jako dobrou zprávu.“

Tohle znělo podstatně lépe než Smithův tón, a Carter se tomu neubránil. Koutky mu nepatrně vystoupaly vzhůru, přestože se snažil tvářit, že ho podobné hodnocení nijak zvlášť nezajímá.

„To taky beru.“

„Jen počítej s tím, že tě nenechá odfláknout ani jednu věc,“ doplnil Turner.

„To už jsem si všiml.“

„A že si pamatuje všechno,“ přidal se Smith.

Carter si povzdechl.

„Jo, to mi dneska vysvětloval i Dexter.“

Při zmínce o quarterbackovi Smith obrátil oči v sloup.

„Samozřejmě. Ten ti toho za jeden trénink stihl nakecat tolik, že bys z toho mohl složit přijímačky.“

„Mně to nevadí,“ odpověděl Carter a sáhl po dalším soustu. „Aspoň s ním není nuda.“

Brooks se pobaveně usmál a Turner jen zavrtěl hlavou, jako by se právě potvrdilo něco, co oba během tréninku dávno pochopili. Smith se na Cartera chvíli díval, potom krátce hvízdl.

„Tak to jste se fakt hledali.“

Carter se zasmál a tentokrát už se ani nesnažil odporovat. Dexter mu za těch několik hodin skutečně připadal jako někdo, s kým by si dokázal rozumět i mimo hřiště, a vlastně se docela těšil, až se zítra zase uvidí. Bylo to příjemné zjištění. Při příchodu do nového týmu nikdy neměl jistotu, na koho narazí, a přestože si věřil natolik, aby se mezi ostatními prosadil, neznamenalo to, že by mu bylo jedno, s kým bude trávit čas.

Zbytek večeře už probíhal mnohem klidněji. Smith ještě několikrát něco poznamenal, Turner mu tu a tam odpověděl a Brooks většinu času věnoval tomu, aby konečně dojedl, ale Carter se postupně přestával soustředit na rozhovor a čím dál víc na jídlo před sebou. Únava, kterou až dosud úspěšně držel stranou, se začínala hlásit o slovo. Když konečně odložil příbor, měl příjemně plný žaludek, těžká ramena a dost silný pocit, že jestli si teď někde sedne na příliš pohodlnou židli, usne ještě před návratem na kolej.

„Tak já mizím,“ oznámil a zvedl se od stolu.

„Zítra na hřišti,“ kývl Turner.

Smith se na něj pobaveně podíval.

„Hlavně se vyspi, Cartere. Walker nemá rád, když mu někdo ráno usíná při rozcvičce.“

„Tak to má smůlu. Já dneska plánuju usnout už cestou.“

Brooks se krátce uchechtl a Carter jim ještě na rozloučenou zvedl ruku, než odnesl tác a vyšel zpátky do večerního chladu.

Cesta na kolej netrvala dlouho, ale tentokrát si ji uvědomoval mnohem intenzivněji než cestu z tréninkového centra. Nohy měl těžší, svaly na stehnech mu při chůzi do mírného kopce připomínaly každý sprint a pravé rameno ho nepříjemně tahalo pokaždé, když si musel upravit sportovní tašku. Přesto se mu po tváři občas mihl úsměv, když si vzpomněl na některou z Dexterových poznámek nebo na Smithovo upřímné zděšení z představy individuálních tréninků. Celý ten den byl zvláštně dlouhý. Ještě ráno měl před sebou novou školu, nové prostředí a tým, ve kterém si musel najít místo. Teď už znal několik spoluhráčů, věděl, jaký má Walker přístup k tréninku, a zítra ho čekalo něco, co by mu ještě před pár hodinami připadalo jako velmi slušná příležitost.

Budova kolejí byla stále poměrně živá. Za proskleným vstupem sedělo několik studentů, kteří se bavili nad otevřenými notebooky, někdo právě přicházel s taškou nákupu a z chodby v patře se ozývala hudba doprovázená hlasitým smíchem. Carter prošel dovnitř, vyšel po schodech ke svému pokoji a při hledání klíče v kapse si uvědomil, že se sem vlastně za celý den skoro nedostal. Jeho věci zůstaly tam, kde je před odchodem nechal, a myšlenka, že je bude muset alespoň trochu vybalit, mu připadala skoro stejně nepříjemná jako další série sprintů.

Když otevřel dveře, našel svého spolubydlícího přesně tam, kde by ho podle dosavadních zkušeností nejspíš čekal — u pracovního stolu s otevřeným notebookem, jednou nohou nataženou pod židlí a sluchátkem pouze v jednom uchu. Jake zvedl hlavu od obrazovky.

„Ty vole. Ty žiješ.“

Carter se zarazil ve dveřích a potom hlasitě vydechl nosem.

„Já vás snad všechny zabiju. To je dneska nějaká povinná otázka?“

Jake se uchechtl a sundal si i druhé sluchátko.

„Co?“

„Jestli žiju. Ptá se mě na to každej druhej.“

„Tak se na sebe podívej.“

Carter za sebou zavřel dveře, položil sportovní tašku vedle postele a na chvíli jen stál, protože se mu vůbec nechtělo ohýbat. Jake ho pobaveně pozoroval.

„To byl první trénink?“

„Jo.“

„A vypadáš takhle?“

„Počkej, až uvidíš, jak budu vypadat po tejdnu.“

„To už možná ani nevylezeš z postele.“

„V tom případě mi můžeš nosit jídlo.“

Jake se zasmál a vrátil se pohledem k notebooku.

„To si ještě rozmyslím.“

Carter se pousmál. Jake zatím působil jako docela pohodový spolubydlící. Nebyl nijak zvlášť upovídaný, nesnažil se za každou cenu vyptávat na každý detail jeho života a očividně mu nedělalo problém říct naprostou pitomost s výrazem člověka, který právě pronesl něco naprosto rozumného. Pokoj sám o sobě byl poměrně obyčejný. Dvě postele, dva pracovní stoly, skříně, police a dost místa na to, aby se v něm dva studenti nemuseli neustále přetlačovat, pokud si tedy jeden z nich nerozhodne zabrat polovinu podlahy sportovním vybavením.

Jakeova strana už vypadala zabydleně. Na stole měl notebook, lampičku, několik sešitů a hrnek, vedle postele stály boty a na polici ležely nějaké knihy a drobnosti, které si evidentně přivezl z domova. Carterova polovina naproti tomu připomínala spíš místo, kam někdo odložil zavazadla a následně na jejich existenci zapomněl. A vlastně přesně to dneska udělal.

„Tak co?“ ozval se Jake, když Carter otevřel první tašku. „Jaká je škola?“

Liam pokrčil rameny a vytáhl čisté tričko, které položil na postel.

„Zatím dobrý. Akorát mám pocit, že jsem dneska nachodil a naběhal víc než za poslední tři dny dohromady.“

„A trenér?“

Carter k němu krátce zvedl oči.

„Co s ním?“

„Jakej je?“

Na tu otázku by ještě před několika hodinami nejspíš odpověděl úplně jednoduše. Přísnej. Zkušenej. Dobrej trenér. Jenže teď se mu v hlavě sešlo několik různých dojmů a nějakou chvíli mu trvalo, než vybral ten, který vystihoval dnešek nejlépe.

„Dost dobrej,“ řekl nakonec. „Ví přesně, co dělá.“

Jake přikývl.

„To je asi u trenéra docela výhoda.“

„Jo. A ještě větší výhoda je, když ví přesně, co děláš blbě ty.“

„To zní příjemně.“

Carter se uchechtl.

„Strašně.“

Vytáhl z tašky další oblečení a konečně se přinutil otevřít skříň, aby měl kam uložit alespoň to nejnutnější. Čistá trička a spodní prádlo skončily na policích, sportovní věci ve spodní části skříně a zbytek si nechal na jindy. Neměl nejmenší chuť řešit, jestli si všechny věci uspořádá správně, a už vůbec nehodlal strávit další půlhodinu skládáním oblečení, které stejně během několika dnů zase vytahá ven. Mnohem důležitější bylo najít nabíječku.

Tu nakonec objevil až ve druhé tašce, zamotanou mezi pouzdrem na hygienické potřeby a balíčkem ponožek. V duchu si vynadal, že ji ráno nenechal někde po ruce, a připojil telefon k zásuvce vedle postele. Teprve když se rozsvítil displej, všiml si několika oznámení, mezi nimiž byla i zpráva od mámy. Jaký byl první den? Všechno v pořádku? Doufám, že ses aspoň pořádně najedl. ❤️

Carter se na displej chvíli díval a potom se neubránil úsměvu. Ta poslední poznámka byla tak typická, že ji téměř slyšel vyslovenou jejím hlasem. Mohl jí být vzdálený kolik chtěl, mohl hrát univerzitní fotbal a přesvědčovat všechny kolem sebe, že se o sebe bez problémů postará, ale jeho matka bude mít zřejmě pořád potřebu kontrolovat, jestli se náhodou nesnaží přežít jen na kávě a nějakém sendviči. Posadil se na kraj postele, opřel lokty o kolena a začal psát.

Jo, mami, všechno dobrý. Trénink byl super, kluci taky. Jsem akorát úplně mrtvej, ale najedl jsem se pořádně, takže žádnej strach. Zítra ti napíšu víc. Dobrou ❤️ Ještě si zprávu krátce přečetl, odeslal ji a položil telefon vedle sebe. Nepotřeboval jí teď vyprávět o každé rozehrávce ani o tom, kolikrát ho Hughes poslal na zem. Na to bude čas později. Důležité bylo, aby věděla, že je v pořádku a že první den dopadl dobře.

„Máma?“ zeptal se Jake od stolu.

Carter zvedl hlavu.

„Jo.“

„Taky mi píše pořád.“

„Takže nejsu jedinej?“

„Ne. Akorát ta moje se ptá, jestli pravidelně měním povlečení.“

Liam se rozesmál.

„A měníš?“

Jake se na něj podíval s naprosto vážným výrazem.

„Na to mám ještě čas.“

Carter zavrtěl hlavou a znovu se pustil do několika zbývajících věcí. Z informační složky, kterou dostal od školy, vytáhl rozvrh a pokyny k univerzitnímu systému, položil je na stůl vedle notebooku, který si přivezl, a přidal dva čisté sešity, blok a pouzdro s propiskami. Učebnice a další materiály si bude muset postupně obstarat podle jednotlivých předmětů, ale alespoň nechtěl ráno odcházet s prázdnou taškou a zjišťovat až ve třídě, že nemá čím psát. Připravil si tedy věci, které bude potřebovat, zkontroloval budík a nakonec ještě vyhrabal kartáček a pastu.

Když se vrátil z koupelny, Jake už měl notebook zavřený a něco si četl v telefonu. Carter zhasl lampičku nad svým stolem, odložil hygienické potřeby na místo a s dlouhým, spokojeným výdechem se posadil na postel. Bylo zvláštní, jak rychle ho únava dohnala ve chvíli, kdy už nemusel nikam chodit. Na hřišti se dokázal soustředit na každý pohyb, při večeři ještě normálně vtipkoval a cestou na kolej měl hlavu plnou plánů na další den, ale teď, když konečně seděl v pokoji a měl všechno důležité hotové, se mu najednou nechtělo dělat vůbec nic.

„Já jdu spát,“ oznámil a stáhl si ponožky.

Jake vzhlédl od telefonu.

„Už?“

Carter po něm střelil pohledem.

„Ne, víš co? Půjdu si ještě zaběhat.“

„Jen se ptám.“

„Tak se neptej.“

Jake se uchechtl a natáhl se ke své lampičce.

„Dobře, sportovče. Dobrou.“

„Dobrou.“

Carter si lehl, přitáhl přikrývku k pasu a konečně nechal celé tělo pořádně uvolnit. Matrace byla jiná než ta, na kterou byl zvyklý, polštář se mu zdál trochu příliš nízký a z chodby se ještě pořád ozýval vzdálený smích, ale nic z toho ho v tu chvíli nedokázalo rozčilovat. Obrátil se na záda, položil jednu ruku pod hlavu a chvíli hleděl do přítmí pokoje, kde se slabé světlo z ulice lámalo přes okraj závěsu a dopadalo na část stěny.

Zítra ho čekal další den a po společném tréninku ještě individuální práce s Walkerem. Už teď byl zvědavý, co si pro něj trenér připraví, protože podle dneška rozhodně nepatřil mezi chlapy, kteří někomu dají úkol jen proto, aby ho na chvíli zaměstnali. Všechno, co na hřišti vysvětloval, mělo svůj důvod. Každá připomínka navazovala na skutečnou chybu a Carter si musel přiznat, že podobnou přesnost u trenéra ještě nezažil. Někteří jeho předchozí koučové dokázali řvát tak hlasitě, že je bylo slyšet přes celé hřiště, ale když pak člověk chtěl vědět, co přesně udělal špatně, dostal většinou jen další nadávku. Walker byl úplně jiný. Nemusel zvyšovat hlas, protože i tak dokázal všechny přimět poslouchat.

A navíc… Carter si najednou vybavil jeho postavu na chodbě před posilovnou.

Nebyl to nijak zvlášť významný okamžik. Prostě jen zahlédl trenéra v jiném oblečení, než ve kterém ho viděl během tréninku. Jenže ten rozdíl byl překvapivě výrazný. Na hřišti Walker působil mohutně už jen tím, jak stál, a široká ramena spolu s jeho výškou vytvářela dojem chlapa, kterého by člověk rozhodně nechtěl potkat proti sobě v plném běhu. V obyčejném sportovním tričku a kraťasech však bylo mnohem zřetelnější, co se pod tím oblečením skutečně skrývá. Krátké rukávy mu nechávaly odkryté silné paže, na předloktích byly při pohybu vidět napjaté svaly a kraťasy odhalovaly mohutná stehna i pevná lýtka člověka, který očividně nikdy úplně nepřestal trénovat. Carter přitom nebyl žádný drobek a během své sportovní kariéry potkal spoustu opravdu dobře stavěných chlapů, jenže Walker byl přece jen něco jiného.

Do prdele, ten je fakt obrovskej. Při té vzpomínce se mu nepatrně zvedly koutky. Jeho předchozí trenéři byli většinou muži, kteří už měli vlastní aktivní sportovní kariéru dávno za sebou, a přestože jim nechyběly zkušenosti, málokterý z nich vypadal, že by se mohl bez větší přípravy znovu postavit na hřiště. Walker naproti tomu působil, jako by mu stačilo podat helmu a chrániče. A když si Carter uvědomil, že ten chlap po celém dni ještě zamířil do posilovny, začínalo mu docházet, že to nejspíš není jen otázka dobrých dispozic. Zajímalo by ho, kolik toho Walker ještě skutečně zvládne.

Možná se ho na to někdy zeptá. A možná bude mít během individuálních tréninků příležitost zjistit to sám. Carter se převalil na bok, trochu si upravil polštář a zavřel oči. V hlavě mu ještě proběhla vzpomínka na Dextera, který se smál jedné z jeho poznámek, na Hughesův podrážděný výraz a potom znovu na Walkera, jak stojí u postranní čáry a naprosto klidně rozebírá chyby, kvůli kterým by jiný trenér nejspíš dávno ztratil nervy. Vlastně si za celý den nedokázal vybavit jediný okamžik, kdy by ten muž opravdu vybuchl. Ani když se hráčům něco nepovedlo, ani když ho Carter několikrát zkusil popíchnout, ani když Hughes vypadal, že se každou chvíli s někým pohádá.

Pořád ten stejný klid. Až podezřelej. Ty vole… co by se asi muselo stát, aby toho chlapa vůbec něco rozhodilo? Ta myšlenka mu proběhla hlavou tak líně, že se jí ani nestačil pořádně věnovat. Nebyl v ní žádný plán, žádné rozhodnutí a vlastně ani skutečná potřeba najít odpověď. Jen poslední záblesk zvědavosti na muže, který ho během jediného dne dokázal několikrát překvapit, přestože se přitom skoro vůbec nepřestal tvářit stejně.

Carter se ještě o něco pohodlněji zabořil do polštáře, vydechl a nechal těžká víčka konečně zůstat zavřená. Než si stačil uvědomit, že už na nic dalšího nemyslí, spal.

Pod helmou I — Kapitola 3 – Druhý den
Klooky← Pod helmou · přehled kapitol

Pod helmou I

Kapitola 3 – Druhý den

Carter

První, co Liam Carter následujícího rána zaznamenal, nebyl zvuk budíku, ale bolest, která se mu ozvala v pravém rameni, když se po něm pokusil natáhnout. V polospánku jen nespokojeně zavrčel, převalil se na druhý bok a na okamžik zavřel oči ještě pevněji, jako by tím mohl přesvědčit vlastní tělo, že se žádné vstávání nekoná. Jenže telefon na nočním stolku dál neúnavně vyzváněl a někde za jeho zády už se ozvalo podrážděné šustění přikrývky.

„Cartere, jestli to nevypneš, tak ti ten mobil nacpu do polštáře.“

Liam konečně nahmatal telefon, umlčel alarm a s dlouhým výdechem otevřel oči. Na displeji svítilo 5:25. Chvíli na čísla jen tupě zíral, protože jeho mozek odmítal přijmout skutečnost, že se někdo dobrovolně rozhodl začínat den v takhle nelidskou hodinu, a potom se opatrně posadil. Okamžitě toho zalitoval. Stehna se mu připomněla tupým tahem, mezi lopatkami ucítil nepříjemnou ztuhlost a při pokusu protáhnout záda mu v pravém rameni znovu škublo. Nebylo to nic, co by neznal z předchozích náročných tréninků, jenže po včerejším večeru, kdy měl sotva čas se pořádně najíst, vybalit několik nejnutnějších věcí a svalit se do postele, mu vlastní tělo připadalo podstatně méně ochotné spolupracovat než obvykle.

„Do prdele,“ zamumlal a pomalu svěsil nohy na podlahu.

„Jo,“ ozvalo se zpod přikrývky na druhé straně pokoje. „Přesně.“

Liam otočil hlavu. Jake měl peřinu vytaženou téměř přes celý obličej a ven mu trčely jen rozcuchané vlasy. Zjevně ani na okamžik neuvažoval, že by kvůli spolubydlícímu vstával.

„Ty dneska nikam nejdeš?“ zeptal se Carter a natáhl se po tričku, které si večer připravil na židli.

„Jdu.“

„Tak co ještě ležíš?“

„Protože normální lidi mají první hodinu později.“

„Takže já nejsem normální?“

Jake stáhl přikrývku natolik, aby na něj mohl pohlédnout jedním okem.

„Ty vstáváš v půl šestý, abys dobrovolně běhal za míčem. Odpověz si sám.“

Carter se neubránil pobavenému odfrknutí, i když ho při tom nepříjemně zatáhly svaly na břiše. Zvedl se, našel čisté sportovní oblečení a zamířil do koupelny. Naštěstí se mu podařilo dostat pod tekoucí vodu dřív, než začal vážně uvažovat, jestli by mu Walker neodpustil první ranní trénink výměnou za další dvě hodiny spánku. Studenější voda ho probrala dostatečně rychle a po několika minutách už se dokázal pohybovat bez toho, aby při každém druhém kroku nadával. Přesto když si čistil zuby a v zrcadle si prohlížel vlastní obličej, musel uznat, že na člověka, který teprve včera nastoupil do nového týmu, vypadá poměrně zničeně.

A to ho odpoledne čekal další trénink. Po něm navíc individuální práce s Walkerem. Ta poslední myšlenka mu náladu trochu zvedla. Včerejší nabídka mu pořád připadala jako docela slušné ocenění, i když ji trenér přednesl tónem, kterým by jiný člověk oznamoval, že bude potřeba objednat nové kužely. Carter se totiž za svou dosavadní kariéru naučil rozpoznávat, kdy trenér někomu věnuje pozornost jen proto, že musí, a kdy v něm opravdu vidí potenciál. Walker rozhodně nepůsobil jako muž, který by svůj čas rozdával zadarmo, a právě proto si Liam jeho nabídky vážil.

Když se vrátil do pokoje, Jake už znovu spal, takže se snažil pohybovat o něco tišeji. Ze skříně vytáhl sportovní tašku, zkontroloval, jestli má všechno potřebné, a na okamžik se zarazil nad batohem, který si večer připravil do školy. Rozvrh, sešity, propisky, notebook. Zatím měl pocit, že mu něco chybí, jen nedokázal určit co, a protože se čas neúprosně posouval, rozhodl se, že na to přijde během dopoledne. Do boční kapsy sportovní tašky zasunul láhev s vodou, vzal si jednu z cereálních tyčinek, které měl ještě v zavazadle, a přehodil si obě tašky přes ramena.

„Hele, Jakeu?“

Z postele se ozvalo nesrozumitelné zamručení.

„Já už mizím.“

„Gratuluju.“

„Ať nezaspíš.“

Jake zpod přikrývky zvedl ruku a ukázal mu prostředníček. Carter se tiše rozesmál, zhasl poslední světlo a vyšel na chodbu.

Venku byla ještě tma. Kampus, který včera večer působil jako místo plné lidí, světel a neustálého pohybu, byl teď téměř prázdný. Podél chodníků svítily lampy, na trávě se držela vlhkost a vzduch byl tak studený, že Carter po prvních několika krocích zalitoval, že si přes sportovní mikinu nevzal ještě něco dalšího. Přidal do kroku, částečně kvůli zimě a částečně proto, že rozhodně nechtěl začínat druhý den dalším pozdním příchodem. Cestou potkal několik studentů, ale většina z nich mířila opačným směrem nebo vypadala, jako by se teprve vracela z nějaké noční akce. Liam nad tím pobaveně zavrtěl hlavou. Ještě před několika dny by možná patřil mezi ně. Dnes měl před sebou rozcvičku v šest patnáct a představa další probdělé noci mu připadala téměř sebevražedná.

Když dorazil k tréninkovému areálu, světla už byla rozsvícená a několik hráčů se pohybovalo mezi šatnami a hřištěm. Carter prošel dovnitř, rychle si odložil věci a po převlečení zamířil na trávník, kde měl ještě několik minut k dobru. Překvapilo ho, jak snadno se mu po včerejšku podařilo poznat některé postavy i bez toho, aby jim viděl do tváře. Brooks stál u skupinky útočných linemanů a něčemu se pobaveně smál, Hughes se protahoval nedaleko obranné skupiny a Marcus právě něco vykládal Masonovi, který ho poslouchal s výrazem člověka, jenž každou chvíli přijde s odpovědí, kterou by raději neměl říkat nahlas.

„No ty vole.“

Carter ten hlas poznal ještě dřív, než se otočil. Dexter k němu přicházel s helmou zavěšenou na dvou prstech a s tak spokojeným výrazem, až Liam okamžitě pojal podezření, že se právě chystá nějaká urážka.

„Co je?“ zeptal se.

Harry si ho pomalu prohlédl od hlavy až k patě.

„Ty ses včera večer vůbec dostal do postele?“

„Jo.“

„A někdo tě z ní ráno zase vytáhl?“

„Co myslíš?“

Dexter vážně přikývl.

„Jen mě zajímalo, jestli tě Walker nechal aspoň chvíli spát, než ti dojde pro zbytek života.“

Carter protočil oči.

„Ty máš po ránu vážně tolik energie?“

„Ne. Ale když vidím, jak se tváříš ty, hned je mi líp.“

„To jsem rád, že ti můžu zpříjemnit den.“

Harry se zazubil a přátelsky ho plácl do ramene. Bohužel přesně do toho pravého. Carter okamžitě ucukl.

„Au! Ty hovado!“

Dexter překvapeně stáhl ruku.

„Co?“

„To rameno, ty debile.“

Harryho výraz se změnil. Pobavení v něm sice zůstalo, ale okamžitě se podíval na Carterovu paži.

„Hughes?“

„Kdo jinej?“

„Bolí tě to hodně?“

Carter několikrát zakroužil ramenem, aby mu ukázal, že s ním dokáže normálně hýbat.

„Ne. Jen to cejtím. Včera do mě narazil jak zasranej autobus.“

„To on umí,“ připustil Harry a znovu se ušklíbl. „Ale jestli tě to bude omezovat, řekni to Walkerovi.“

„Já to zvládnu.“

Dexter se na něj zadíval o něco pozorněji.

„To ti věřím. Ale jestli budeš hrát s něčím, co není v pořádku, a já kvůli tomu schytám obránce do zad, tak tě zabiju sám.“

Carter se rozesmál.

„Ty seš fakt starostlivej.“

„Samozřejmě. Mám jenom jednoho Cartera a potřebuju, aby vydržel aspoň do čtvrtka.“

Liam se na něj pobaveně podíval. Teprve včera se poznali, ale Dexter měl zvláštní schopnost mluvit s ním tak, jako by spolu hráli už několik sezón. A co bylo možná ještě příjemnější, Carter neměl nejmenší problém mu stejným způsobem odpovídat. Vlastně ho docela potěšilo, že Harryho začal zajímat i stav jeho ramene, přestože se to okamžitě pokusil zamaskovat další blbou poznámkou.

„Hele, ale vážně,“ pokračoval Carter a ještě jednou si protáhl paži. „Jak můžeš být takhle po ránu úplně vysmátej? Já vstal v půl šestý a měl jsem chuť zastřelit vlastní budík.“

„Já vstával ještě dřív.“

Liam se na něj podíval.

„Cože?“

„Před pátou.“

„Proč, proboha?“

Dexter pokrčil rameny, jako by právě odpovídal na otázku, proč má na rukou rukavice.

„Posilovna.“

Carter na něj několik vteřin jen hleděl.

„Ty si ze mě děláš prdel.“

„Ne.“

„Ty chceš říct, že před tímhle tréninkem už jsi byl cvičit?“

„Jo. Přijel jsem něco po pátý. Většinou jsem tady kolem pěti dvaceti, takže mám skoro hodinu, než se musím připravit na společnou rozcvičku.“

Liam pomalu zavrtěl hlavou.

„Ty seš magor.“

Harry se rozesmál.

„Díky.“

„Ne, vážně. Já se tady snažím přežít druhý ráno a ty už máš hodinu odmakáno?“

„To je normální rutina, Cartere. Nic zvláštního.“

„Tak to bych chtěl vidět, co považuješ za zvláštní.“

Dexter se pobaveně ušklíbl, ale než stačil odpovědět, jako by si na něco vzpomněl.

„A nejsem jedinej. Walker to má podobně.“

Carter zvedl hlavu.

„Jak podobně?“

„Taky vstává kolem pátý. Akorát místo posilovny chodí běhat.“

„Vážně?“

„Jo. Bydlíme kousek od sebe. Když jedu ráno sem, občas ho zahlídnu, jak už si to šine po svojí trase.“

„V pět ráno?“

„Přibližně. Ten chlap by snad šel běhat i ve chvíli, kdyby venku padaly trakaře.“

Carter se uchechtl.

„Takže on je stejnej magor jako ty.“

„Horší,“ prohlásil Harry se smrtelně vážným výrazem. „Já si aspoň občas pustím při cvičení hudbu. Walkerovi podle mě stačí vlastní dech a pocit, že přesně dodržel rozvrh.“

Liam se znovu rozesmál, ale tu informaci si zapamatoval. Vlastně ho ani tolik nepřekvapovala. Po včerejším pohledu na Walkera před posilovnou mu ranní běh připadal jako další věc, která k tomu muži dokonale sedí. Zjevně nepatřil mezi trenéry, kteří by po hráčích vyžadovali něco, co sami dávno přestali dělat.

„A jak dlouho takhle funguje?“ zeptal se ještě.

Harry pokrčil rameny.

„Co já vím? Dlouho. Já ho jinak snad ani neznám.“

Carter přikývl. Chtěl se zeptat na něco dalšího, ale v tu chvíli se od postranní čáry ozvala píšťalka a rozhovor skončil stejně přirozeně, jako začal.

„Pánové! Do řady!“

Walker stál několik kroků od asistenta, v tmavé sportovní mikině a s tabletem v ruce. I v tomhle časném ranním chladu působil naprosto probuzeně, soustředěně a až nepříjemně připraveně na všechno, co ho během dne čekalo. Carter si ho krátce prohlédl a mimoděk si představil, jak ten mohutný chlap ještě za tmy běží prázdnými ulicemi, zatímco většina univerzity spí. No jasně. Co jinýho. Pak se podíval na Harryho, který si právě nasazoval helmu.

„Tak jdeme,“ prohodil Dexter.

„Jestli mě dneska zabiješ nějakou přihrávkou, tak tě budu strašit.“

Harry se zasmál.

„Aspoň budeš mít konečně rychlost i bez nohou.“

Carter ho se smíchem šťouchl do paže a oba se rozběhli ke své skupině. Ranní blok začal důkladným rozcvičením a sérií pohybových cvičení, při kterých se Carter musel velmi rychle smířit s tím, že jeho tělo bude první půlhodinu protestovat proti téměř každému rozhodnutí, které udělá. Walker je nenechal okamžitě přejít do tvrdých kontaktů. Nejprve přišla práce na pohyblivosti, krátké změny směru, reakce na zvukové signály a postupně náročnější cvičení zaměřená na první krok, rovnováhu a správné přenášení váhy. Carter podobné věci znal a obvykle v nich patřil mezi nejlepší, jenže dnes musel několikrát zatnout zuby, když mu při prudším obratu nepříjemně zatáhlo ve stehně. Přesto se držel ostatních a během několika minut cítil, jak se svaly postupně prohřívají a jeho tělo začíná znovu fungovat tak, jak potřeboval.

Harry se mezitím několikrát objevil v jeho blízkosti, pokaždé s nějakou poznámkou, ale nikdy natolik dlouhou, aby kvůli ní přestali sledovat pokyny. Když se Carterovi při jednom z rychlých bočních přesunů podařilo téměř zakopnout o vlastní nohu, quarterback se vedle něj rozesmál tak hlasitě, že po něm Liam okamžitě střelil pohledem.

„Co se směješ?“

„Nic. Jen jsem nevěděl, že umíš i tancovat.“

„Počkej na trénink.“

„Já čekám.“

Walker v tu chvíli procházel kolem jejich skupiny a oba se automaticky narovnali. Neřekl jim, aby byli zticha, ani se nezastavil kvůli jejich výměně poznámek. Jen se krátce podíval na Carterovo postavení a ukázal na jeho nohy.

„Cartere, neotáčej boky tak brzy. Tím ukazuješ směr ještě před prvním krokem.“

Liam okamžitě sklopil pohled a uvědomil si, co trenér myslí. Při poslední změně směru si chtěl pomoct příliš rychlým přenesením váhy, čímž vlastně prozradil, kudy se chystá vyrazit. Přikývl, vrátil se na začátek krátké dráhy a při dalším pokusu už nechal ramena klidnější, dokud skutečně neodrazil nohu od země. Pohyb byl okamžitě čistší a rychlejší. Walker ho sledoval, krátce přikývl a pokračoval dál. To bylo všechno.

Carter se za ním na okamžik podíval. Nějakou pochvalu vlastně ani neočekával, šlo přece jen o ranní rozcvičení, ale přesto ho překvapilo, jak samozřejmě Walker správné provedení přijal. Jako by vůbec nepochyboval, že jeho hráči dokážou po jediné připomínce udělat věc lépe. Dexter, který čekal na další opakování, si všiml směru jeho pohledu.

„Co je?“

„Nic.“

Harry se podíval k Walkerovi a potom zpátky na něj.

„Jo. Jasně.“

„Co zas?“

„Jen abys věděl, jestli čekáš nějaký slavnostní předávání medailí, tak to tady moc nevedeme.“

Carter se ušklíbl.

„Já nepotřebuju medaili za rozcvičku.“

„Tak dobrý.“

Dexter se tvářil naprosto nevinně, jenže koutky úst mu cukaly a Liam měl dost silný pocit, že ten parchant velmi dobře ví, co ho právě napadlo. Další část ranní přípravy už probíhala s míčem. Walker nechal útok nacvičovat několik jednodušších variant rozehrávek bez plného kontaktu, zatímco obrana měla za úkol měnit postavení tak, aby quarterback musel situaci číst ještě před snapem. Carter se postavil vedle Dextera a postupně zjišťoval, že právě takové cvičení mu po včerejšku vyhovuje. Nemusel se za každou cenu probojovávat mezi obránci, ale mohl se soustředit na drobnosti, které mu Walker předchozí večer vytkl. První krok, správný okamžik při převzetí míče, práce s těžištěm a především schopnost sledovat i to, co se odehrává mimo prostor, kterým se právě chystal proběhnout.

Při jedné z rozehrávek Dexter ještě před snapem změnil pokyn. Carter zaznamenal pohyb linebackera směrem k vnější straně a pochopil, že původní cesta už nebude tak výhodná. Když se míč dostal k quarterbackovi, Liam správně načasoval převzetí, naznačil pohyb do strany a místo dlouhého oblouku zvolil kratší průnik za blokem. Tentokrát se mu podařilo změnit směr tak čistě, že obránce reagoval o zlomek vteřiny později. Carter proběhl vyznačeným prostorem a zpomalil až za čárou, která představovala konec cvičení.

„Jo!“ ozval se Dexter, který ho doběhl několik kroků za ní. „To bylo ono.“

Carter se na něj spokojeně usmál.

„To říkáš, protože jsi mi konečně pořádně předal míč.“

„Samozřejmě. Celý tvůj talent stojí na mně.“

„Tak to jsme oba v prdeli.“

Harry se rozesmál, ale ještě než mu stačil odpovědět, Walker zavolal další skupinu a oba museli uvolnit prostor ostatním hráčům. Carter se při návratu na své místo mimoděk podíval k postranní čáře. Walker právě něco zapisoval do tabletu a potom krátce promluvil s asistentem. Ani se neusmál. Ani na okamžik nevypadal překvapeně tím, jak dobře Carter předchozí akci provedl. Liam si stáhl helmu o něco pevněji na hlavu a obrátil pozornost zpátky ke hřišti. Nevadí. To byla jen rozcvička. Odpoledne jim ještě ukáže, co dokáže.

Walker

Ryan Walker se krátce podíval na hodinky a potom znovu na skupinu hráčů, kteří dokončovali poslední sérii ranních cvičení. Sám měl za sebou svůj pravidelný běh a obvyklou ranní přípravu, takže v době, kdy se začali scházet první hráči, už byl dávno soustředěný na dnešní program. Běhání v pět ráno pro něj nebylo žádným zvláštním výkonem ani něčím, co by potřeboval před ostatními zdůrazňovat. Patřilo k jeho životu stejně samozřejmě jako kontrola tréninkového plánu nebo pravidelná práce s týmem. Pomáhalo mu udržovat kondici, čistou hlavu a řád, na který byl zvyklý ještě z dob vlastní hráčské kariéry.

Teď bylo půl osmé pryč a zatím byl s průběhem přípravy spokojený. Ne proto, že by všichni pracovali dokonale, ale protože si postupně zvykali na tempo, které po nich požadoval. Některým trvalo déle dostat se po ránu do pohybu, jiní se zjevně snažili tvářit, že předchozí den vůbec neexistoval, ale jakmile se dostali k práci s míčem, začala většina týmu fungovat mnohem jistěji.

Zvláštní pozornost věnoval útočné formaci. Dexter působil soustředěně, komunikoval s hráči útočné linie a několikrát správně změnil pokyn podle postavení obrany. Walker si podobných věcí vážil víc než efektní přihrávky do prostoru, protože věděl, že právě schopnost rozhodovat včas odlišuje dobrého quarterbacka od hráče, který se pouze spoléhá na silnou paži. Harry občas mluvil víc, než bylo nutné, a jeho poznámky dokázaly rozesmát i spoluhráče, kteří by se za normálních okolností neusmáli ani při vítězném touchdownu, jenže jakmile se postavil za centra, dokázal být přesně tím člověkem, kterého útok potřeboval.

Walker také věděl, že Harry už před společným tréninkem bývá téměř hodinu v posilovně. Nebylo to něco, co by mu musel připomínat nebo nařizovat. Dexter si svůj režim vytvořil sám a držel se ho s vytrvalostí, kterou by do něj při pohledu na jeho neustálé vtipkování leckdo vůbec neřekl. Ryan si toho vážil. Quarterback potřeboval nejen schopnost číst hru, ale také fyzickou odolnost, pevnou práci nohou a kondici, kterou za něj nikdo jiný neodpracuje. Carter vedle něj zatím fungoval překvapivě dobře.

Walker si poznamenal poslední změnu směru a chvíli sledoval nováčka, který právě něco vysvětloval Dexterovi. Včera byl Carter zjevně rozhodnutý předvést co nejvíc ze svého talentu, dnes ráno už se pokoušel některé pohyby vědomě upravovat. Byl pořád netrpělivý, při rychlejší práci občas riskoval a několikrát se nechal strhnout vlastním instinktem, ale zároveň se ukazovalo, že pokud mu člověk přesně vysvětlí důvod změny, dokáže ji velmi rychle pochopit. To bylo pro Walkera důležitější než samotná rychlost.

Talent mohl hráče dostat do týmu. Jenže schopnost učit se rozhodovala o tom, kam až se dokáže dostat.

„Dexter s ním vypadá spokojeně,“ poznamenal asistent, který se právě postavil vedle něj.

Walker zvedl oči. Harry něco řekl, Carter mu okamžitě odpověděl a oba se krátce rozesmáli, než je další signál přiměl vrátit se na svá místa.

„To je dobře,“ odpověděl Ryan. „Potřebuju, aby spolu komunikovali. A aby si věřili.“

„Zatím to vypadá, že jim to půjde.“

„Uvidíme, až přijde tlak.“

Asistent přikývl. Walker se vrátil pohledem ke Carterovi. Mladík se právě připravoval k dalšímu běhu, ramena měl pevná, kolena lehce pokrčená a na rozdíl od prvních pokusů si dával pozor, aby předčasně neprozradil směr. Ryan si toho všiml okamžitě. V duchu mu připsal další kladný bod, ale nahlas neřekl nic. Teď potřeboval vidět, jestli si Carter nový návyk udrží i ve chvíli, kdy bude unavený nebo pod tlakem obrany. Odpoledne to zjistí. A při individuálním tréninku ještě důkladněji.

Když se přiblížil konec ranního bloku, Walker přivolal hráče blíž, stručně jim připomněl odpolední program a upozornil na několik věcí, které chtěl během dalších rozehrávek zlepšit. Potom je propustil do šaten s tím, že mají být včas připravení na výuku. Carter odcházel vedle Dextera a podle způsobu, jakým oba gestikulovali, právě vedli další z těch svých rozhovorů, které zřejmě nikdy nepotřebovaly žádný zvláštní důvod. Walker je chvíli pozoroval, než se obrátil k asistentovi.

„Odpoledne začneme útokem proti změnám krytí. A po společné části si nechám Cartera.“

„Individuálně?“

„Ano.“

Asistent přikývl a poznamenal si to. Ryan se ještě jednou podíval na poznámky z ranní přípravy. Měl před sebou celý tým, několik hráčů, kteří potřebovali upravit techniku, a odpolední blok, ve kterém se chtěl věnovat mnohem víc věcem než jedinému talentovanému running backovi. Carter však rozhodně patřil mezi ty, jejichž další vývoj ho zajímal. A Walker měl v úmyslu zjistit, co všechno ten kluk dokáže, až mu přestane stačit samotná rychlost.

Carter

Když se Carter konečně dostal ze sprchy, měl pocit, že jeho tělo během posledních dvou hodin prošlo zvláštní proměnou. Ranní ztuhlost sice úplně nezmizela, ale svaly už se pohybovaly podstatně ochotněji a navzdory únavě se cítil mnohem lépe než při vstávání. Rychle se převlékl do čistého oblečení, nacpal sportovní věci do tašky a společně s Dexterem zamířil k místu, kde si hráči mezi ranním tréninkem a výukou obvykle obstarávali něco k jídlu.

„Já mám hlad jak prase,“ oznámil Liam, sotva prošli dveřmi.

„To je dobře. Znamená to, že pořád žiješ.“

Carter po něm střelil pohledem.

„Jestli tu větu ještě jednou uslyším, tak někoho zabiju.“

Harry se rozesmál a sáhl po připraveném sendviči.

„Dobře, tak jinak. Jak se ti líbil první pořádnej ranní trénink?“

„Fajn. Až na to, že jsem vstával v době, kdy normální lidi ještě ani nevědí, že existuje ráno.“

„Zvykneš si.“

„To tvrdíš každej den?“

„Jen těm novejm.“

Carter si vzal sendvič, banán a něco k pití, a když se s Harrym posadili k menšímu stolku, konečně měl čas se pořádně rozhlédnout. Několik spoluhráčů už rychle jedlo, další postávali u pultu a probírali, co je čeká ve škole, a část týmu právě odcházela, protože se potřebovala přesunout do vzdálenějších budov kampusu.

U vedlejšího stolu seděli Marcus a Smith, kteří se evidentně dohadovali o něčem tak zásadním, jako bylo množství slaniny v jednom ze sendvičů. Caleb Turner se jim pokoušel vysvětlit, že mají oba úplně jiné jídlo, takže jejich spor nedává žádný smysl, ale protože ho ani jeden neposlouchal, nakonec jen rezignovaně zakroutil hlavou.

„Vy jdete dneska kam?“ zavolal Harry směrem k nim.

Smith zvedl hlavu.

„Na přednášku. Kam asi?“

„Takže stejná budova jako my?“

„Jo. A jestli se zase budeš hlásit na každou druhou otázku, tak si sednu jinam.“

Carter se pobaveně podíval na Harryho.

„Ty se ve škole fakt hlásíš?“

Dexter pokrčil rameny.

„Když znám odpověď.“

„Tak to asi moc často nebude.“

Marcus se od vedlejšího stolu hlasitě rozesmál.

„Ty vole, Dextere, já mám toho kluka čím dál radši.“

Harry se na Cartera otočil s výrazem člověka, který právě zažil naprosto nezaslouženou zradu.

„Já se tě snažím začlenit do týmu, a ty se mi takhle odvděčuješ?“

„Promiň. Chceš, abych ti koupil kytku?“

„Ne. Chci, abys mi odpoledne nezkazil žádnou rozehrávku.“

„Tak to sis měl říct o tu kytku.“

Tentokrát už se smál i Turner, který se mezitím s talířem připojil k jejich stolu. Carter si uvědomil, že se při podobných rozhovorech začíná cítit docela příjemně. Nebyl tady už jen tím novým hráčem, na kterého se všichni během tréninku chodili podívat. Kluci mu odpovídali stejně jako jeden druhému, vtahovali ho do svých hloupých debat a nikdo neměl potřebu kolem něj dělat nějaké zvláštní divadlo. Dokonce i Smith, kterého zatím znal sotva o něco víc než jménem, se choval, jako by Carterovo místo u stolu bylo naprosto samozřejmé.

„Hele, Dextere,“ ozval se Liam po chvíli, když dojedl první polovinu sendviče. „Vy to takhle máte každej den?“

Harry přikývl.

„Pondělí až středa je to dost podobný. Čtvrtek máme zápas, pátek už bývá lehčí.“

„A kdy se učíš?“

Dexter se na něj podíval.

„Ve škole.“

Carter se ušklíbl.

„Ty seš debil.“

„To už jsi říkal.“

„A budu to opakovat, dokud to nepochopíš.“

Harry se zasmál, ale potom pokrčil rameny.

„Normálně. Večer doma. Někdy mezi hodinama. Když máme něco většího, musíš si to rozložit. Jinak se z toho posereš.“

„A když máš před tím vším ještě hodinu posilovny, tak se učíš kdy? Ve spánku?“

„Kdyby to šlo, měl bych samý jedničky.“

„O tom dost pochybuju.“

Harry se rozesmál a sáhl po pití.

„Hele, to, že chodím ráno cvičit, neznamená, že na školu kašlu. Jen si musím rozmyslet, kdy co udělám.“

Carter pomalu přikývl. Nebyla to nijak převratná rada, jenže vzhledem k tomu, kolik věcí se mu během prvního dne nakupilo, začínala znít docela rozumně. Na sportovní režim byl zvyklý, dokázal dodržovat tréninkový plán a neměl problém vstávat brzy, pokud věděl, proč to dělá. Jenže univerzita od něj zjevně očekávala, že bude stejně samostatný i mimo hřiště.

„Ty bydlíš někde poblíž?“ zeptal se, když si uvědomil, že Dextera včera večer na koleji vůbec neviděl.

„Jo. Doma. Mám to sem kousek.“

„Takže nemusíš bydlet s nějakým cizím parchantem, kterej ti ráno nadává kvůli budíku.“

Harry se okamžitě rozesmál.

„Ty už máš problém se spolubydlícím?“

„Ne. Jake je v pohodě. Akorát má pocit, že jsem magor, když vstávám v půl šestý.“

„To má docela pravdu.“

„Díky.“

„Není zač.“

Smith, který se zrovna zvedal od vedlejšího stolu, je přitom zaslechl a bez pozvání se vložil do rozhovoru.

„Počkej, až zjistíš, že Dexter vstává ještě dřív. To už ti Jake rovnou zavolá psychiatra.“

„Už to vím,“ odpověděl Carter. „A taky si myslím, že je magor.“

Marcus se rozesmál tak hlasitě, že se po něm otočilo několik studentů od vedlejších stolů.

„Vidíš, Harry? Konečně někdo normální!“

„Vy jste všichni strašně vtipný,“ prohlásil Dexter.

„My víme,“ odpověděl Smith spokojeně.

Carter se ještě naposledy napil, vzal si školní batoh a s ostatními se vydal ven. Do začátku výuky zbývalo jen několik minut a Harry se okamžitě ujal role člověka, který ví, kudy se dostat nejrychleji do správné budovy. Tentokrát však Liam nešel jen vedle něj.

Před nimi kráčeli Marcus se Smithem, kteří se pořád o něčem dohadovali, vedle Turnera se připojil Jordan Price a na chodníku před budovou potkali ještě několik dalších hráčů, kteří měli stejnou ranní přednášku. Carter si při pohledu na tu skupinu uvědomil, že mu včerejší příjezd a první trénink vlastně vůbec nedaly příležitost pochopit, kolik času spolu někteří z těch kluků tráví také mimo stadion. A to mu připadalo docela příjemné.

Když vstoupili do univerzitní budovy, Dexter zpomalil a kývl směrem k širokým schodům.

„Tak pojď, nováčku. Ať ti nemusím vysvětlovat, kde je tvoje třída, každej den.“

„Vždyť tam jdeš taky.“

„To je pravda. Takže máš štěstí.“

„Nebo ty smůlu.“

Harry se zazubil.

„To ještě uvidíme.“

Dopolední výuka začínala v devět hodin ve větší posluchárně, kde už sedělo několik desítek studentů. Carter se po vstupu zastavil a krátce se rozhlédl. Řady stolů stoupaly do mírného svahu, vepředu byla velká obrazovka a na straně tabule, zatímco kolem něj se ozývaly útržky rozhovorů, šustění papírů a zvuky otevíraných notebooků. Ve srovnání s hřištěm šlo o úplně jiné prostředí. Tam se během několika vteřin dokázal zorientovat podle pohybu ostatních hráčů, tady zatím nevěděl ani to, kam si má správně sednout. Harry si jeho krátkého zaváhání všiml.

„Pojď sem. Tady bývá místo.“

Ukázal na jednu z prostředních řad, kde už seděl Caleb a právě vytahoval ze své tašky notebook. Marcus se mezitím usadil o řadu výš a Smith si vybral místo vedle něj, což Cartera upřímně překvapilo, protože podle jejich dosavadního rozhovoru očekával, že ti dva budou potřebovat alespoň deset metrů odstup.

„Takže sedíme spolu?“ zeptal se Liam, když položil batoh na podlahu.

Harry se na něj podíval.

„Vadí ti to?“

„Ne. Jen abys mě nezačal otravovat i tady.“

„Cartere, já jsem tvůj novej oblíbenější člověk. Tak se s tím smiř.“

Liam se hlasitě uchechtl.

„To si o sobě dost myslíš.“

„A ještě víc o sobě víš ty. Budeme si rozumět.“

Carter se posadil vedle něj a přitom se musel pousmát. Nemohl tomu chlapovi upřít, že se s ním opravdu mluví snadno. Nejen proto, že byl neustále připravený vtipkovat, ale také proto, že za tím vtipkováním nebyla žádná nepříjemná soutěživost. Harry se ho nepokoušel shazovat ani si dokazovat vlastní převahu. Prostě ho bavilo mluvit, a když mu Liam něco vrátil, měl z toho očividně ještě větší radost.

„Hele,“ naklonil se k němu Dexter, když Carter otevřel rozvrh, „máš přístup do školního systému?“

„Jo. Včera jsem to nastavoval.“

„Dobrý. A materiály k dnešku?“

Liam zvedl oči.

„Jaký materiály?“

Harry na něj několik vteřin hleděl, potom pomalu zavřel oči.

„Ježíši Kriste.“

„Co zas?“

„Včera ti nepřišel odkaz na podklady k tomu, co už probíráme?“

Carter sáhl po telefonu, otevřel univerzitní aplikaci a začal procházet oznámení. Po chvíli skutečně našel zprávu, které si večer nevšiml, protože se tehdy soustředil hlavně na to, aby našel nabíječku a neusnul ještě před vyčištěním zubů.

„Jo. Tady.“

„Tak vidíš. Stáhni si to.“

Liam otevřel soubor a ušklíbl se.

„Ty mi budeš dělat osobní sekretářku?“

„Jestli mi za to budeš platit, tak klidně.“

„To se nedoplatím.“

Harry se zasmál, ale současně mu ukázal, kde v systému najde všechny materiály k předmětu a odkud si může stáhnout aktuální seznam požadované literatury. Carter ho poslouchal o něco pozorněji, než by ještě před chvílí přiznal, protože mu začínalo docházet, že pokud se chce na univerzitě rychle zorientovat, bude mít s podobnými radami mnohem snazší život.

Vyučující zahájil hodinu krátce po deváté a posluchárna se postupně utišila. Jednalo se o jeden ze společných základních předmětů, který navštěvovali studenti různých studijních zaměření, takže Carter brzy pochopil, proč tady sedí tolik spoluhráčů. Někteří byli v jiném ročníku, další měli úplně jiné předměty během zbytku týdne, ale právě tento blok se jim překrýval.

Ostatní měli látku už několik týdnů rozebranou a věděli, jak hodiny probíhají. Carter si během vysvětlování aktuálního zadání poctivě zapisoval termíny a požadavky k jednotlivým úkolům, aby do rozběhnuté výuky co nejrychleji naskočil. Když vyučující začal mluvit o práci se zdroji, správném uvádění citací a pravidlech pro písemné práce, Carter s mírným znepokojením zjistil, že tohle bude vyžadovat trochu jiný druh přesnosti, než na jaký byl zvyklý z fotbalu. Na hřišti se často musel rozhodnout během zlomku vteřiny. Tady naopak potřeboval postupovat pomalu, kontrolovat informace a dokázat vysvětlit, proč si vybral konkrétní postup.

Po několika minutách se vedle něj ozvalo sotva slyšitelné zašustění papíru. Harry si právě něco poznamenal do sešitu a potom posunul stránku trochu jeho směrem. Carter koutkem oka zjistil, že mu ukazuje přesné označení kapitoly, kterou vyučující právě zmínil. Liam se na něj krátce podíval. Harry jen nepatrně pokrčil rameny a pokračoval v psaní. Carterovi cukly koutky. Nemusel mu nic vysvětlovat, nemusel se ho ptát, jestli stíhá. Prostě si všiml, že si nováček ještě není úplně jistý, kde má kterou informaci hledat, a pomohl mu, aniž by kolem toho dělal divadlo.

Z řady nad nimi se mezitím ozvalo tiché:

„Ty vole, já jsem v prdeli.“

Smith. Carter sklopil hlavu, aby se nerozesmál. Harry se ani neotočil.

„To říkáš každej semestr,“ zašeptal.

„A každej semestr mám pravdu.“

Marcus vedle Smithe vydal zvuk, který připomínal neúspěšný pokus zadusit smích, a Caleb se na ně zespodu krátce podíval s výrazem člověka, který by jim nejraději připomněl, že ještě ani neskončila první hodina. Carter se musel kousnout do vnitřní strany tváře, aby se nezačal smát nahlas. V tu chvíli ho napadlo, že jestli bude podobně vypadat většina jejich společných přednášek, rozhodně se nebude nudit.

O přestávce se skupinka hráčů přesunula na chodbu, kde se někteří okamžitě vydali ke kávovému automatu a další vytáhli telefony. Carter zůstal s Harrym a Calebem u širokého okna, odkud bylo vidět na část kampusu, a začal si do poznámek přepisovat seznam věcí, které bude potřebovat na další hodiny.

„Učebnice, pracovní sešit, nějakej elektronickej přístup…“ zamumlal a zamračil se na obrazovku. „To si fakt mám všechno kupovat sám?“

Caleb se k němu otočil.

„Podívej se nejdřív, co mají v knihovně. Některé věci se dají půjčit.“

„A použitý učebnice,“ přidal Harry. „V knihkupectví bývají levnější, pokud je mají skladem.“

Carter přikývl a poznamenal si to.

„A kde to knihkupectví vůbec je?“

„Ukážu ti pak odkaz,“ odpověděl Harry. „Mají i internetovej obchod.“

„Super.“

„Jen si zkontroluj vydání,“ doplnil Caleb. „Když si koupíš špatný, budeš mít každou druhou stránku jinde.“

Smith, který se právě vracel s kávou, zaslechl poslední větu a okamžitě se zatvářil pohoršeně.

„To byla jednou moje chyba.“

Marcus se rozesmál.

„Jednou?“

„Jednou za poslední rok.“

„A předtím?“

Smith se na něj podíval.

„Drž hubu.“

Carter se uchechtl. Začínal mít velmi silný pocit, že podobné rozhovory budou patřit k jejich školnímu životu úplně stejně jako ranní tréninky. A vlastně mu to vůbec nevadilo. Když se přesunuli do další učebny, Harry znovu zamířil ke dvojici volných míst a Carter automaticky šel za ním. Tentokrát už ani jeden neměl potřebu řešit, jestli budou sedět spolu. Prostě to udělali.

V druhém vyučovacím bloku se několik spoluhráčů vyměnilo. Marcus měl jiný předmět a odešel do vedlejší budovy, zatímco Isaac Hayes, kterého Carter zatím znal především z obranných cvičení, se připojil k jejich skupině. Smith zůstal, Caleb také, a Jordan Price si sedl o několik míst dál, kde si bez zbytečných řečí otevřel notebook. Carter si uvědomil, že přesně takhle může jejich společný školní den fungovat. Nemuseli všichni chodit na úplně stejné hodiny, ale přesto se během dopoledne neustále potkávali. Harry byl téměř pořád poblíž a další hráči se k nim připojovali podle toho, jaké předměty měli zapsané.

Vyučující zadal krátkou práci, při které měli studenti vyhodnotit několik informací a potom vysvětlit, proč se rozhodli pro konkrétní řešení. Liam se zpočátku trochu ztrácel v zadání, ale jakmile pochopil jeho smysl, začal jednotlivé kroky skládat dohromady s mnohem větší jistotou.

„Hele,“ naklonil se po chvíli k Harrymu, „tohle by šlo udělat i takhle, ne?“

Dexter se podíval na jeho poznámky.

„Jo. Proč ne?“

„Protože jsem si nebyl jistej, jestli to chtějí přesně podle toho příkladu.“

Harry si ještě jednou přečetl zadání.

„Podle mě chtějí hlavně vysvětlit, proč sis to vybral.“

Carter přikývl.

„Tak to je dobrý.“

„Vidíš? Ve škole nejsi úplně ztracenej.“

„Ty mě fakt dojímáš.“

Dexter se zasmál a vrátil se ke své práci. Carter se na něj krátce podíval a potom znovu sklopil hlavu k poznámkám. Postupně mu začínalo docházet, že Harryho přítomnost bude během školy stejně užitečná jako na hřišti. Nejen proto, že znal prostředí, ale především proto, že s ním dokázal mluvit naprosto přirozeně. Když Liam něco nevěděl, Harry mu to vysvětlil. Když se naopak sám zasekl u části zadání, neměl problém zeptat se Cartera, jak by postupoval on. A když jednomu z nich přišla nějaká poznámka směšná, většinou stačil jediný pohled, aby se ten druhý začal usmívat také.

Nebyla to žádná velká událost. Jen několik společných hodin. Přesto měl Liam čím dál silnější pocit, že si s tímhle chlapem opravdu rozumí. Když se dopolední výuka přiblížila ke konci, Carter už měl v telefonu slušně dlouhý seznam věcí, které bude potřebovat. Několik souborů si stáhl rovnou, další si uložil na později a u tří předmětů našel výslovně uvedenou povinnou literaturu. U jedné učebnice se nabízelo několik vydání, u další pouze dražší nová verze a třetí položkou byl elektronický přístupový kód, bez kterého podle pokynů nebude možné odevzdávat některé úkoly.

Ještě během krátké přestávky otevřel univerzitní knihkupectví, které mu Harry ukázal, a začal postupně vyhledávat potřebné položky. U některých se dal vybrat použitý výtisk, jinde se nabízela možnost zapůjčení na semestr. Carter si jednotlivé varianty porovnal a přidal do košíku ty, které mu dávaly největší smysl. Pak se podíval na výslednou částku.

„To si ze mě děláte prdel.“

Harry, který seděl vedle něj a právě dopíjel vodu, zvedl oči.

„Co?“

Carter k němu otočil telefon.

„Tohle.“

Dexter se podíval na obrazovku, krátce přikývl a bez známky většího překvapení prohlásil:

„Jo. Vítej na univerzitě.“

„To je normální, že stojí takový prachy?“

„Bohužel.“

Carter se zamračil.

„Vybral jsem použitý, co šly, ale stejně je to ranec.“

Harry položil láhev na stůl.

„Hele, máš seznam?“

„Jo. Proč?“

„Pošli mi ho. Některý kluci už ty předměty měli. Třeba budou mít něco doma.“

Carter se na něj překvapeně podíval.

„Fakt?“

Harry pokrčil rameny.

„Proč ne? Když něco seženeš od starších studentů, nemusíš kupovat všechno nový.“

Liam chvíli mlčel, potom sáhl po telefonu a otevřel poznámky.

„Tak jo. Díky.“

„Neděkuj předčasně. Ještě jsem nic nesehnal.“

„To je pravda. Zatím jenom kecáš.“

Dexter se na něj pobaveně podíval.

„Ty jsi strašně nevděčnej člověk.“

„To říkáš ty?“

„Já jsem od přírody velkorysej.“

Carter se rozesmál.

„Jasně. To jsem poznal hned včera.“

Harry se zazubil, ale pak mu pokynul, aby mu seznam skutečně poslal, a Liam mu během několika vteřin přeposlal potřebné údaje. Byla to drobnost. Nic, co by samo o sobě znamenalo nějaké velké přátelství. Přesto Cartera potěšilo, že se Harry nesnažil jenom vtipkovat a dokázal mu nabídnout něco praktického, aniž by kolem toho dělal zbytečné řeči.

„A stejně,“ dodal Harry, když si seznam prohlížel, „s tímhle ti možná poradí i Caleb. Ten má v těch školních věcech větší přehled než půlka lidí, co tu znám.“

„Slyšel jsem svoje jméno,“ ozval se Turner od sousedního stolu.

„Carter shání učebnice,“ vysvětlil Dexter.

Caleb přikývl.

„Pošli mi seznam taky. U něčeho se můžu zeptat.“

„Vy mě tady snad fakt chcete adoptovat,“ poznamenal Liam.

Smith, který právě zavíral batoh, se okamžitě otočil.

„Hlavně si nemysli, že tě budeme taky živit.“

Carter se rozesmál.

„Neboj. Už jsem zjistil, že byste mě stejně nechali chcípnout hlady.“

„Přesně,“ přikývl Smith spokojeně. „Vidíš, jak rychle se učíš.“

Liam si uložil košík a potom otevřel poslední zprávy od mámy. Večer mu napsala, aby se pořádně vyspal, a on jí teď chtěl dát vědět, že první školní dopoledne zvládl, ale narazil na další nečekanou položku v rozpočtu. Mami, škola je zatím dobrá. Jen jsem zjistil, že potřebuju koupit pár učebnic a nějaký přístup do školního systému. Je to dražší, než jsem čekal. Něco mám, ale na všechno mi to asi nestačí. Ještě zkusím sehnat použitý, pak ti napíšu, jo?

Zprávu si přečetl, chvíli váhal a nakonec ji odeslal. Nebylo v ní nic, za co by se měl stydět. Prostě zjišťoval, kolik ho bude nový studentský život stát, a přestože si chtěl co nejvíc věcí zařizovat sám, nebyl takový idiot, aby utratil všechny peníze jen proto, že se mu nechce požádat o radu. Když skončila poslední dopolední hodina, Liam s úlevou zavřel sešit a protáhl záda. Po téměř třech hodinách sezení měl pocit, že mu některé svaly znovu začínají tuhnout, a představa dalšího odpoledne na hřišti mu připomněla, že by možná nebylo od věci se během oběda také trochu projít.

Harry vedle něj právě ukládal notebook do batohu.

„Tak co škola?“ zeptal se.

„Dobrý. Akorát jsem zjistil, že budu potřebovat asi další účet jenom na učebnice.“

Dexter se pobaveně ušklíbl.

„Jo. To jsme už probrali.“

„A taky že seš strašně otravnej.“

„To jsme probrali taky.“

Carter se rozesmál a zvedl se. Společně s ostatními se přesunuli do jídelny, kde už byl mnohem větší ruch než při ranní svačině. Smith s Marcusem zamířili k výdeji jídla jako první, Caleb se zastavil u jednoho ze spolužáků a Jordan se s krátkým kývnutím oddělil od skupiny, protože měl ještě něco zařídit. Carter zůstal s Harrym a společně si vybrali oběd, který po ranním tréninku a dlouhém sezení ve škole oba potřebovali podstatně víc než další šálek kávy.

Když se konečně usadili, Carter si odložil telefon vedle talíře a s pořádnou chutí se pustil do jídla. Po několika minutách se mu na displeji objevilo nové oznámení. Máma. Pošli mi pak prosím přesně, co potřebuješ a kolik ti chybí. Nejdřív se podívej po použitých knihách, to je rozumné. A neboj, nějak to vyřešíme. Hlavně si nenech nic utéct ve škole. ❤️ Carter se nad zprávou nepatrně pousmál.

„Co je?“ zeptal se Harry, který si toho všiml.

„Nic. Máma.“

„Aha.“

„Řeším s ní ty učebnice.“

Dexter přikývl, aniž by se na něco dalšího vyptával.

„Tak jí pak napiš, jestli něco seženeme. Aspoň nekoupíš zbytečně to, co můžeš mít levněji.“

Carter se na něj krátce podíval a potom přikývl.

„Jo. To udělám.“

Zbytek oběda proběhl v podstatně uvolněnější náladě. Marcus jim vyprávěl o jednom ze starších spoluhráčů, který si kdysi objednal špatné vydání učebnice a celý semestr se potom divil, proč mu nesedí čísla stránek, zatímco Smith tvrdil, že ten člověk byl neprávem očerněn a že problém rozhodně nebyl v jeho schopnosti nakupovat. Carter se snažil nedat příliš najevo, jak moc ho podobná představa děsí, a Harry si z něj samozřejmě okamžitě začal dělat legraci.

Několikrát se bavili také o ranním tréninku, ale na rozdíl od včerejšího dne už Carter neměl pocit, že musí každou poznámku o hřišti nějak obhajovat. Dexter věděl, co dokáže, a Liam zase postupně zjišťoval, jak přemýšlí jeho quarterback. Když spolu mluvili o rozehrávkách, často se dostali ke stejnému závěru každý trochu jinou cestou, a právě to Cartera bavilo. A potom Harry, úplně mimochodem, zmínil Walkera.

„Jo, a ještě jedna věc. Odpoledne si na tebe dávej pozor.“

Liam pozvedl obočí.

„Na co zas?“

„Na Walkera.“

Carter se uchechtl.

„To mám dělat celej den.“

„Ne. Myslím to vážně.“ Harry se napil a položil sklenici zpátky na stůl. „Když s tebou začne pracovat individuálně, bude chtít vidět, jak reaguješ na věci, který ti nejdou. Nejen na to, co umíš dobře.“

„To už mi včera říkal.“

„Jo. A znám tě sice jenom jeden den, ale mám dost silnej pocit, že budeš chtít dokázat, že ti jde úplně všechno.“

Carter se na něj zadíval.

„A to je problém?“

Dexter pokrčil rameny.

„Jen když kvůli tomu začneš dělat kraviny.“

Liam si odfrkl.

„Ty seš taky nějakej chytrej.“

„To víš. Quarterback.“

„Spíš ukecanej parchant.“

„I to patří k výbavě.“

Carter zavrtěl hlavou, ale tentokrát nad jeho slovy přemýšlel o něco déle. Harry mluvil o Walkerovi s naprostou samozřejmostí člověka, který už dávno pochopil jeho způsob práce. Nebál se ho, nesnažil se před ním zbytečně předvádět a očividně věděl, jakou reakci může od trenéra očekávat. To bylo docela zajímavé. Liam zatím Walkera znal jen z několika hodin na hřišti a krátkého večerního rozhovoru, ale už teď měl pocit, že se v něm skrývá mnohem víc, než dává najevo.

„A co vlastně Walker nejvíc nesnáší?“ zeptal se nakonec, jako by ho to napadlo jen tak mimochodem.

Dexter se na něj podíval.

„Když někdo nepřemýšlí.“

„To je všechno?“

„To ti nestačí?“

Carter pokrčil rameny.

„Jen se ptám.“

Harry se pousmál.

„Tak se hlavně nesnaž hádat s tím, co vidí. Protože on většinou vidí i to, čeho sis nevšiml ty.“

Liam si tu větu zapamatoval. Vlastně si uvědomil, že si od včerejška podobných věcí o Walkerovi ukládá do hlavy docela dost. Jak rozebírá chyby. Jak zůstává klidný. Jak dokáže během jediné rozehrávky sledovat několik různých hráčů současně. Jak mluví s Dexterem a jak od něj ostatní přijímají pokyny. A teď také věděl, že stejně jako Harry vstává ještě za tmy a že jeho kondice není jen pozůstatkem dávné hráčské kariéry, ale výsledkem každodenní práce.

Nešlo o nic zvláštního. Carter se vždycky snažil poznat člověka, který ho má trénovat, protože potřeboval vědět, co od něj může očekávat. A Walker byl jednoduše zajímavější než většina trenérů, které dosud potkal. Když konečně vstali od stolu, zbývalo jim ještě několik minut do začátku odpoledního programu. Carter se protáhl, zkontroloval telefon a rozhodl se, že učebnice už pro tuto chvíli nechá být. Měl rozepsaný seznam, část věcí uloženou v košíku a Harry s Calebem mu slíbili, že se poptají mezi staršími studenty. Máma věděla, co potřebuje, a on jí večer pošle přesnou částku. To mu pro dnešek stačilo.

Dexter si přehodil tašku přes rameno a podíval se na něj.

„Tak co? Připravený na další kolo?“

Carter se ušklíbl.

„Jasně.“

„To říkáš nějak moc sebevědomě.“

„Protože jsem dobrej.“

Harry se rozesmál.

„Jo, to už jsme slyšeli. Tak to zkus odpoledne předvést bez toho, aby tě museli odnášet.“

„Ty máš fakt hrozný kecy.“

„A ty je furt posloucháš.“

Carter po něm chtěl něco odseknout, ale nakonec se jen rozesmál a šel vedle něj směrem ke stadionu. Čekal je další dlouhý trénink. A Liam měl dost silný pocit, že dneska už přesně ví, co chce. Nejen předvést dobrý výkon. Nejen zapadnout mezi ostatní hráče a dokázat, že jeho přestup měl smysl. Chtěl, aby Walker viděl, jak moc dobrý skutečně je. A možná, jenom možná, aby to tentokrát taky nějak pořádně ocenil.

Carter

Carter vyšel z jídelny s Harrym po boku a musel uznat, že po pořádném obědě se mu šlo podstatně lépe než před necelou hodinou. Tělo sice stále připomínalo včerejší náročný trénink, ale ranní ztuhlost už vystřídala mnohem snesitelnější únava a představa dalších několika hodin na stadionu mu nepřipadala zdaleka tak hrozná jako ve chvíli, kdy ráno poprvé otevřel oči. Navíc měl docela dobrou náladu. Během jediného dopoledne si stihl zapsat víc věcí, než původně očekával, seznámit se s několika dalšími spoluhráči a zjistit, že Harry Dexter je nejen výborný quarterback a neúnavný žvanil, ale také docela užitečný člověk, pokud se někdo právě snaží neztratit mezi univerzitními povinnostmi.

„Hele, mimochodem,“ ozval se Harry, když procházeli kolem budovy, ve které dopoledne seděli na přednášce. „Caleb mi napsal, že se zeptá jednoho kluka ze staršího ročníku. Prý má doma nějaký učebnice.“

Carter k němu otočil hlavu.

„Už?“

„Jo.“

„Ty vole, vy jste rychlí.“

„To víš. Máme tady docela dobře organizovanou zločineckou skupinu.“

Liam se rozesmál.

„Tak hlavně aby mi neposlal něco, co někde ukradl.“

„Neboj. Za to bychom chtěli mnohem víc peněz.“

Carter zavrtěl hlavou a znovu se podíval před sebe. Vlastně ho trochu překvapovalo, jak samozřejmě Harry celou věc řešil. On sám by nejspíš ještě několik hodin porovnával ceny a snažil se přijít na to, co si může dovolit koupit, zatímco Dexter už mezitím zapojil dalšího spoluhráče, aniž by kolem toho udělal větší rozruch. Byla to maličkost, ale Liam si podobných věcí všímal. Nejspíš i proto, že nerad zůstával někomu něco dlužný.

„Hele, díky,“ prohodil nakonec.

Harry po něm krátce pohlédl.

„Za co?“

„Za ty knihy.“

„Vždyť jsem ti ještě žádný nesehnal.“

„Já vím, ty debile. Ale aspoň se snažíš.“

Dexter se pousmál a přátelsky do něj strčil ramenem.

„Tak mi to vrátíš na hřišti.“

„To budu dělat stejně.“

„Vidíš? Tak jsme vyrovnaný.“

Liam se znovu zasmál a pokračoval vedle něj k tréninkovému centru. Slunce už stálo podstatně výš než ráno, takže se mezi budovami drželo příjemnější teplo a chodníky byly plné studentů, kteří právě mířili na další hodiny nebo se vraceli z oběda. Carter si všiml několika lidí v univerzitních mikinách, dvou kluků nesoucích pod paží basketbalový míč a skupinky dívek, které se zastavily u informační tabule. Ještě včera pro něj bylo celé tohle místo cizí. Teď už některé cesty poznával a pomalu si začínal připadat jako někdo, kdo sem skutečně patří.

Do stadionové budovy vstoupili několik minut před začátkem odpoledního programu. Na chodbě panoval obvyklý ruch, ale než zamířili do šaten, Carter si uvědomil, že mu po obědě začíná být nepříjemně sucho v ústech. U jedné ze stěn zahlédl automat na doplňování vody a okamžitě k němu zamířil.

„Počkej chvíli. Doplním si láhev.“

Harry přikývl a zastavil se vedle něj. Liam vytáhl z boční kapsy batohu prázdnou sportovní láhev, odšrouboval víčko a zasunul ji pod dávkovač. Voda začala tiše téct a Carter se zatím bez většího zájmu rozhlížel po chodbě, dokud jeho pozornost nepřitáhl odlesk světla na velké prosklené vitríně, která stála několik kroků od automatu. Původně ji chtěl jen přehlédnout. Podobné vitríny znal z předchozích škol a většinou v nich bývaly poháry, fotografie dávno odehraných zápasů nebo seznamy jmen, která člověku nic neříkala. Jenže tentokrát ho upoutala jedna z větších fotografií umístěných téměř uprostřed.

Muž na ní měl na sobě profesionální fotbalovou výstroj a stál mezi několika dalšími hráči. Byl vysoký, mohutný a i přes chrániče bylo vidět, že má mimořádně široká ramena. V jedné ruce držel helmu a druhou měl položenou na rameni spoluhráče, který se vedle něj smál do objektivu. Fotografie byla evidentně starší, ale Carterovi stačil jediný delší pohled na mužovu tvář, aby přestal sledovat všechno ostatní. Počkat. Zavřel přívod vody, odložil láhev na okraj automatu a přistoupil blíž. Na malé kovové destičce pod fotografií bylo vyryté jméno. RYAN WALKER

Carter zvedl obočí.

„Ty vole.“

„Co?“ ozval se Harry, který právě kontroloval něco v telefonu.

Liam mu neodpověděl. Zůstal stát před vitrínou a postupně začal pročítat další popisky. Vedle velké fotografie byly umístěné snímky z profesionálních zápasů, několik zachycených obranných zákroků a výstřižky ze sportovních článků. Na některých fotografiích vypadal Walker o poznání mladší než dnes, ale jeho postavu by si Carter nespletl. Už tehdy to byl pořádný kus chlapa a z několika okamžiků zachycených při hře bylo zřejmé, že se proti němu útočníkům rozhodně neběhalo příjemně. Pod jednou fotografií se objevovalo označení jeho hráčské pozice. Middle linebacker.

Carter se nepatrně narovnal. Takže obrana. A ne jen tak ledajaká.

„Dextere?“

Harry konečně zvedl hlavu.

„No?“

„Tohle je Walker?“

Quarterback pohlédl směrem k vitríně a pak zase na něj. Chvíli se tvářil, jako by vůbec nechápal, proč se Liam ptá na něco tak samozřejmého, a potom se mu po tváři rozlil pobavený úsměv.

„Ne. To je jeho mnohem hezčí dvojče.“

„Drž hubu.“

Harry se rozesmál a přistoupil vedle něj.

„Jo, je to Walker.“

Carter se znovu podíval na fotografii. Tentokrát si všiml článku pod ní, v němž se psalo o Walkerově schopnosti organizovat obranu a číst útočné formace. Vedle byly další připomínky jeho profesionálních úspěchů a fotografie z různých období kariéry. Nešlo o jednu povedenou sezónu, kterou by si univerzita vystavila jen proto, že její současný trenér kdysi také hrával. Celá jedna část vitríny ukazovala dlouhou a mimořádně úspěšnou kariéru.

„On byl linebacker?“ zeptal se Liam.

„Middle linebacker,“ upřesnil Harry. „A zatraceně dobrej.“

„To vidím.“

„Ne, Cartere, myslím fakt dobrej.“

Liam k němu otočil hlavu. Dexter se opřel jedním ramenem o stěnu vedle vitríny a tentokrát se netvářil, že má před sebou další příležitost udělat si z nováčka legraci.

„Walker byl svého času jeden z nejlepších obranných hráčů v profesionální lize. Ne jenom nějakej dobrej linebacker, kterej odehrál pár sezón a pak šel trénovat. Fakt patřil mezi špičku. Uměl číst útok tak rychle, že lidi občas vypadali, jako by mu předem řekli, co budou hrát.“

Carter znovu pohlédl na fotografie.

„A tohle všechno získal?“

Harry přikývl.

„Jo. A to tu zdaleka nemají všechno.“

Liam si pomalu prohlížel další část vitríny. V jednom rohu stál pohár připomínající úspěšnou sezónu, vedle něj byly umístěné kopie ocenění a sportovní fotografie z období, kdy Walker působil jako jedna z hlavních osobností profesionální obrany. Na dalších snímcích už se však objevoval jako trenér, v jednoduchém sportovním oblečení, s tabletem nebo sluchátky a v obklopení mnohem mladších hráčů.

„Takže potom přišel sem?“ zeptal se.

„Jo. Nejdřív dělal asistenta. Až později převzal celej tým.“

„Jak dlouho už tady je?“

„Jedenáct let.“

Carter po něm překvapeně pohlédl.

„Jedenáct?“

„Jo. A podívej se, co za tu dobu dokázal.“

Harry ukázal na druhou polovinu vitríny. Byly tam týmové fotografie, připomínky úspěšných sezón a také snímky několika bývalých hráčů, kteří se po univerzitě dostali do profesionálního fotbalu. Carter se zastavil u jedné z fotografií, kde stál Walker vedle mladého hráče v obleku, který právě držel v ruce dres svého nového týmu.

„Toho znám,“ poznamenal Liam. „Viděl jsem ho hrát.“

„Tak vidíš. A nebyl jedinej. Walker tady vychoval pár opravdu výbornejch hráčů.“

Carter pomalu přikývl. Najednou mu začínalo docházet, proč se na téhle univerzitě o Walkerovi mluví s takovým respektem. Věděl, že jde o dobrého trenéra. Ostatně právě kvůli kvalitě zdejšího fotbalového programu sem přestoupil. Jenže něco jiného bylo přečíst si několik informací na internetu a něco úplně jiného stát před vitrínou plnou důkazů, že muž, který mu včera vytýkal špatně načasovaný krok, kdysi na profesionálním hřišti rozhodoval o výsledcích zápasů.

„To jsem fakt nevěděl,“ přiznal nakonec.

Harry se na něj podíval.

„Že byl tak dobrej?“

„Jo. Teda věděl jsem, že má za sebou kariéru, ale ne že až takovou.“

„Tak to už víš.“

Liam se pousmál a přenesl pohled zpátky na jednu z fotografií. Walker na ní stál v plné výstroji, mohutný a soustředěný, s výrazem, který Carter začínal velmi dobře poznávat. Nebyl tam úsměv ani nějaké předvádění před fotografem. Jen stejný pevný pohled, jakým dnes sledoval své hráče.

„A proč vlastně skončil?“ zeptal se po chvíli.

Harry pokrčil rameny.

„To nevím.“

„Jak to, že nevíš?“

„Protože mi to neřekl.“

Carter se uchechtl.

„A nikdo jinej?“

„Pokud jo, tak o tom moc nemluví. Ví se, kdy odešel a co dělal potom. Ale proč se tak rozhodl? To se ho budeš muset zeptat sám.“

Liam se zamyslel.

„Ve třiceti?“

„Přibližně.“

„To je docela brzo, ne?“

„Záleží na hráči. Ale jo, pro někoho, kdo byl takhle dobrej, to lidi překvapilo.“

Carter si znovu prohlédl vystavené fotografie. Muž na nich nevypadal jako někdo, kdo by se nechal snadno zastavit. Vlastně ho při pohledu na Walkerovu dnešní kondici docela zajímalo, jaké to muselo být stát proti němu ve chvíli, kdy byl ještě mladší a celou svou energii věnoval profesionálnímu hraní.

„Takže fakt nikdo neví proč?“

Dexter se pousmál.

„Cartere, u Walkera kolikrát ani nevíš, co si myslí o tvým posledním běhu. Myslíš, že nám bude vyprávět, proč před jedenácti lety skončil s kariérou?“

Liam se rozesmál.

„To je fakt.“

Harry ho chvíli pozoroval, potom mu lehce poklepal na paži.

„Hele, jestli chceš poradit, tak se před ním nesnaž dělat něco extra jenom proto, aby sis získal jeho pozornost. On pozná, jestli hraješ dobře, i když se netváří, že právě viděl zázrak.“

Carter po něm střelil pohledem.

„Já se před ním nesnažím dělat něco extra.“

Dexter zvedl obočí.

„Jasně.“

„Fakt.“

„Tak proč už od rána kontroluješ, jestli se na tebe dívá?“

Liam otevřel ústa, ale na okamžik nenašel odpověď, která by nezněla jako přiznání. Harry se zazubil.

„Vidíš?“

„Ty mě fakt jednou nasereš.“

„Já vím. Ale zatím se držím.“

Carter se neubránil smíchu, přestože ho Harryho poznámka poněkud zasáhla. Ne proto, že by na ní bylo něco zvlášť urážlivého, ale protože si začínal uvědomovat, že si quarterback všímá mnohem víc věcí, než dává najevo. A to byl pro člověka, který obvykle velmi rád rozhodoval o tom, co na sobě ostatním ukáže, docela nepříjemný objev. Ještě jednou pohlédl na Walkerovu fotografii. Takže ty jsi byl až takovej frajer.

Pak si konečně vzpomněl na láhev, kterou nechal u automatu, vrátil se pro ni a společně s Dexterem pokračoval do šaten. Při vstupu do dalšího tréninku už měl však v hlavě o něco víc než jen vlastní výkon. Teď totiž věděl, před kým ho bude předvádět.

Walker

Odpolední část přípravy začala taktickým rozborem, během kterého Walker s asistenty procházel několik situací z posledního zápasu a následně upozornil na obranné varianty, které mohli očekávat od čtvrtečního soupeře. Nešlo o žádné dlouhé přednášení, při kterém by hráči pouze seděli a čekali, až trenér dokončí své poznámky. Walker chtěl, aby reagovali, přemýšleli a dokázali vysvětlit, proč by v dané situaci zvolili právě určité řešení. Několikrát zastavil záznam v okamžiku těsně před snapem, nechal hráče přečíst postavení obrany a potom jim pustil skutečný průběh rozehrávky.

Carter seděl vedle Dextera a většinu času dával pozor. Ryan si všiml, že se několikrát naklonil k quarterbackovi, aby si něco upřesnil, ale také toho, že Harry mu pouze nešeptal odpovědi. Často mu ukázal konkrétního obránce nebo změnu postavení a nechal ho, aby si zbytek odvodil sám. To Walker oceňoval.

Dexter měl zvláštní schopnost udržovat kolem sebe lehkou atmosféru, aniž by přestal vnímat, co se na hřišti skutečně děje. Na první pohled působil jako kluk, který má na všechno nějakou poznámku, jenže Ryan už dávno věděl, že právě Harry dokáže v rozhodujících okamžicích udržet útok pohromadě. Nebyl pouze talentovaným quarterbackem. Byl to hráč, kterému ostatní věřili. A Carter se vedle něj zatím učil velmi rychle.

Když Walker pustil jednu ze situací, v níž obrana těsně před rozehrávkou změnila rozestavení a naznačila tlak z jedné strany, zvedl oči k hráčům.

„Cartere. Co vidíš?“

Liam se narovnal. Chvíli si prohlížel zastavený obraz a potom ukázal na obránce stojícího blíž k útočné linii.

„Tenhle jde dovnitř. A safety se posouvá blíž, takže původní běh doprava nebude tak otevřenej, jak vypadá.“

Walker přikývl.

„Co s tím uděláš?“

„Podle signálu. Ale jestli mám možnost změnit směr, půjdu za blokem víc dovnitř.“

„A když se ten linebacker stáhne?“

Carter znovu pohlédl na obrazovku. Tentokrát přemýšlel o něco déle.

„Tak se tam zavřu sám.“

„Přesně. Takže se nerozhoduješ dřív, než vidíš jeho první krok.“

Liam přikývl. Walker pustil záznam dál. Obrana se skutečně stáhla a původní průnik se během okamžiku uzavřel. Na obrazovce bylo vidět, jak se running back pokusil změnit směr příliš pozdě a skončil v rukou dvojice obránců.

„Tohle nechci vidět,“ řekl Ryan a zastavil video. „Nejde o to, že se nepodařilo získat yardy. Jde o rozhodnutí, které už v okamžiku převzetí míče nemělo smysl. Pokud se situace změní, musíte ji přečíst. Ne se za každou cenu držet toho, co jste chtěli udělat před pěti vteřinami.“

Několik hráčů přikývlo. Carter také. Ryan se však při dalším záběru soustředil už na celou útočnou formaci. Měl před sebou čtvrteční zápas a tým, který potřeboval připravit, ne pouze jednoho nového hráče s mimořádnou rychlostí. A pokud chtěl Cartera skutečně někam posunout, musel od začátku pochopit, že jeho individuální talent je jen jednou částí celého útoku.

Na hřiště vyšli až po skončení rozboru. Walker nechal hráče nejprve projít několik variant bez plného kontaktu, potom postupně zvyšoval tempo a začal střídat obranné sestavy, aby útok nemohl spoléhat na stejné řešení při každém opakování. Dexter komunikoval se svými spoluhráči, Brooks držel střed útočné linie a Carter několikrát správně reagoval na pohyb obrany. Walker si zapisoval jednotlivé postřehy. Zlepšoval se. To bylo nepochybné. Ale zároveň v něm Ryan začínal pozorovat něco dalšího.

Po každé výraznější akci se Carter na okamžik podíval směrem k postranní čáře. Ne vždycky. Ne tak, aby to bylo nápadné komukoliv, kdo ho zrovna nesledoval. Jenže Walker byl zvyklý věnovat pozornost právě takovým drobnostem. A Carter očividně čekal. Na co přesně, to Ryan zatím nepotřeboval řešit. Mohl chtít pochvalu, potvrzení, že jeho výkon stojí za pozornost, nebo jednoduše potřeboval vědět, jestli trenér viděl, co právě dokázal. Walker podobných hráčů zažil dost. Některé poháněla soutěživost, jiné potřeba uznání a další měli pocit, že pokud se o jejich výkonu okamžitě nemluví, jako by se vůbec nestal.

Carter byl zřejmě zvyklý na mnohem bezprostřednější reakce. Ryan však neměl v úmyslu měnit způsob vedení týmu jen proto, že se objevil jeden mimořádně talentovaný nováček. Správně provedená rozehrávka byla především správně provedená rozehrávka. A pochvala měla mít svou váhu.

Carter

Když se po taktickém rozboru konečně dostali na hřiště, Carter měl pocit, že mu v těle zůstalo příliš mnoho energie, než aby ji dokázal udržet pod kontrolou. Nešlo o nervozitu. Na tu nebyl zvyklý, zvlášť když držel míč a měl před sebou prostor, který potřeboval překonat. Jenže od chvíle, kdy u vitríny zjistil, jakou kariéru má Walker za sebou, se mu v hlavě usadila zvláštní myšlenka, která se neustále vracela, přestože se ji nesnažil nijak zvlášť rozvíjet. Ten muž přesně věděl, jaké to je stát na druhé straně hřiště.

Věděl, co running back potřebuje, aby se dokázal prosadit, protože kdysi sám patřil mezi hráče, jejichž úkolem bylo podobné běhy zastavovat. A byl v tom zatraceně dobrý. Carterovi to připadalo současně povzbudivé i nepříjemné. Povzbudivé proto, že dostal příležitost učit se od někoho, kdo fotbalu rozumí na skutečně mimořádné úrovni. Nepříjemné proto, že si najednou mnohem ostřeji uvědomoval, jak málo asi na Walkera zapůsobí obyčejný povedený běh.

„Cartere!“

Dexter ho přivolal k útočné formaci.

„Co je?“

„Přestaň civět a pojď.“

„Já necivím.“

„Jasně. Akorát už tady stojíme.“

Liam se ušklíbl, popotáhl si rukavice a postavil se na určené místo. Brooks už kontroloval rozestavení útočné linie, Turner stál napravo od formace a několik obránců se pohybovalo proti nim. Hughes zaujal pozici blíž ke středu, zatímco Mason sledoval postavení receiverů. Dexter si prohlédl obranu.

„Připravenej?“

Carter přikývl.

„Vždycky.“

Harry se uchechtl.

„To jsem se bál.“

Následující rozehrávka začala rychle. Brooks poslal míč dozadu, Dexter ho převzal a okamžitě předal Carterovi. Liam měl původně běžet za pravou stranou útočné linie, ale jakmile zaznamenal pohyb Hughese směrem k plánované mezeře, vyčkal zlomek vteřiny navíc. Reed mezitím správně uzavřel prostor před obráncem a Bennett pomohl vytvořit vnitřní cestu, která se na okamžik otevřela mezi dvěma hráči. Carter vyrazil.

První krok byl krátký a prudký, druhým už překonal místo, kde ho Hughes očekával, a při třetím se protáhl kolem obránce, který se ho pokusil zastavit ramenem. Liam cítil krátký dotek ruky na svém dresu, ale nepřestal zrychlovat. Udržel míč pevně u těla, změnil směr až ve chvíli, kdy se proti němu objevil další obránce, a než se mu Mason stačil postavit úplně do cesty, proklouzl kolem jeho pravého ramene. Píšťalka zazněla až několik yardů za původně plánovanou hranicí.

„Jo!“ ozval se Marcus od postranní čáry.

Dexter zvedl ruku a spokojeně na něj ukázal.

„Přesně tak!“

Carter zpomalil, otočil se a s úsměvem se vydal zpátky k ostatním. Tohle byla přesně ta akce, kterou chtěl předvést. Ne bezhlavý sprint, při kterém náhodou využil špatně postavenou obranu, ale dobře načasovaný běh, v němž dokázal počkat na blok, změnit směr a potom využít vlastní rychlost. Hughes se zastavil opodál a zavrtěl hlavou.

„Příště ti tu mezeru zavřu.“

Carter se na něj zazubil.

„Tak si pospěš.“

„Ty si koleduješ.“

„Já vím.“

Zasmál se a potom se téměř automaticky podíval směrem k Walkerovi. Trenér stál u postranní čáry, tablet měl opřený o předloktí a právě něco krátce říkal jednomu z asistentů. Když Carter zachytil jeho pohled, Walker nepatrně přikývl.

„Správně načasovanej průnik, Cartere. Zpátky na pozici.“

Liamův úsměv na okamžik ztuhl. To je všechno? Samozřejmě věděl, že neudělal nic, za co by si zasloužil slavnostní ceremoniál. Jenže ten běh byl opravdu povedený. Dokázal obejít Hughese, přinutil Masona reagovat pozdě a získal víc prostoru, než měla původní rozehrávka nabídnout. Ostatní si toho všimli. Dexter mu okamžitě ukázal, že je spokojený. Dokonce i obránci museli uznat, že je dostal. A Walker? Správně načasovanej průnik. Hotovo. Carter sevřel čelist, ale bez další poznámky se vrátil k formaci. Harry si ho krátce prohlédl.

„Co je?“

„Nic.“

„To říkáš podezřele často.“

„Tak se přestaň ptát.“

Dexter se uchechtl, ale tentokrát se na něj díval o zlomek vteřiny déle.

„Hele, Cartere. To bylo fakt dobrý.“

„Já vím.“

„Tak co se tváříš, jako by ti někdo sebral Vánoce?“

Liam po něm střelil pohledem.

„Já se nijak netvářím.“

Harry pomalu přikývl.

„Jasně.“

A potom, s naprostou samozřejmostí člověka, který si nemohl odpustit poslední poznámku, dodal:

„Jestli čekáš, že Walker vytáhne kapesník a rozbrečí se dojetím, tak tě asi zklamu.“

Carter se navzdory podráždění rozesmál.

„Ty seš fakt vůl.“

„Já vím. Ale pravdu mám.“

Liam zavrtěl hlavou a obrátil pozornost zpátky k obraně. Harry měl samozřejmě pravdu, alespoň v tom, že Walker nebyl člověk, který by nad každým povedeným během radostí skákal. Jenže právě to ho začínalo štvát. Věděl, že je dobrý. Věděl, co dokáže. A po dnešním zjištění o Walkerově minulosti mu ještě víc záleželo na tom, aby ten chlap pochopil, že proti sobě nemá nějakého obyčejného nováčka, kterému stačí dvakrát vysvětlit, kam má běžet. Při další rozehrávce se proto soustředil ještě víc.

Dexter změnil signál podle obrany a Carter dostal pokyn k běhu přes levou stranu. Liam správně přečetl pohyb linebackera, vyčkal na blok a potom prudce změnil směr. Tentokrát ho Hughes dokázal zachytit mnohem rychleji, ale Carter se ještě před kontaktem stáhl do bezpečnějšího prostoru a získal několik yardů bez zbytečného rizika. Píšťalka. Návrat. Walker krátce zkontroloval postavení obrany.

„Znovu.“

Liam se vrátil na místo. Další rozehrávka. Tentokrát přihrávka na Turnera, Carterova práce v ochraně quarterbacka, krátký kontakt s obráncem a úspěšné dokončení akce. Walker si něco poznamenal.

„Další sestava.“

Carter začínal mít nepříjemný pocit, že by mohl předvést cokoliv a výsledek bude pořád stejný. Správně. Znovu. Další. Nic víc. Přitom se snažil. Opravdu. Všímal si detailů, opravoval chyby z předchozího dne, držel se pokynů a dokázal reagovat na změny obrany. Nešlo o to, že by potřeboval, aby ho někdo každých pět minut plácal po zádech. Jen chtěl jednou vidět, že se Walker nad jeho výkonem skutečně pozastaví. Že zvedne oči od tabletu a podívá se na něj s výrazem člověka, který právě viděl něco mimořádného.

A možná právě proto udělal při další rozehrávce něco, co by ještě před několika minutami sám považoval za zbytečnost. Dexter převzal míč a Carter vyrazil podle domluveného směru. Obrana se však tentokrát stáhla mnohem rychleji, takže původní cesta začala mizet ještě dřív, než ji stačil využít. Liam zaznamenal otevřený prostor dál vlevo a okamžitě ho napadlo, že pokud se mu podaří obejít posledního obránce, může získat mnohem víc yardů než při předchozích pokusech. Byla to lákavá možnost. Příliš lákavá.

Místo aby využil bezpečnější průnik, který mu stále nabízel blok útočné linie, rozhodl se vyrazit do širokého oblouku. Udělal prudký krok do strany, pokusil se zrychlit kolem Masona a na okamžik měl opravdu pocit, že mu manévr vyjde. Jenže přehlédl Hughese. Linebacker změnil směr rychleji, než Carter očekával, a zavřel mu prostor právě ve chvíli, kdy Liam potřeboval získat rychlost. Carter se ještě pokusil stáhnout zpátky dovnitř, ale tentokrát už neměl kam. Hughes ho zastavil tvrdým, kontrolovaným kontaktem a píšťalka zazněla dřív, než se podařilo získat alespoň část původně očekávaného prostoru.

„No do prdele!“ vydechl Carter, když se narovnal.

Hughes se na něj podíval.

„Říkal jsem ti to.“

Liam sevřel míč pevněji.

„Jo, gratuluju.“

Dřív než mohl Hughes odpovědět, ozval se od postranní čáry Walkerův hlas.

„Cartere. Ke mně.“

Liam zvedl hlavu. Trenér stál na stejném místě jako předtím. Ani se nepohnul. Jen čekal, až k němu hráč přijde. Carter podal míč nejbližšímu spoluhráči a zamířil k němu. Cestou si uvědomoval, že se v něm začíná něco nepříjemně vařit, přestože si velmi dobře uvědomoval, že poslední akci pokazil sám.

„Ano, trenére?“

Walker se na něj podíval.

„Proč jsi změnil směr?“

Liam mírně pozvedl bradu.

„Viděl jsem volnej prostor.“

„Kde?“

„Vlevo. Za Masonem.“

„A co jsi přehlédl?“

Carter sevřel čelist.

„Hughese.“

„Přesně.“

Walker se krátce podíval směrem k hřišti a potom zpátky na něj.

„Měl jsi otevřenou kratší cestu. Blok byl připravený, tvoji spoluhráči udělali, co měli. Stačilo držet směr a získal bys několik yardů. Místo toho ses rozhodl pro delší oblouk, který neměl zajištěnou ochranu.“

Carter si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.

„Mohl jsem ho obejít.“

Walker na něj chvíli hleděl.

„Ale neobešel.“

Ta odpověď byla tak klidná, až Liama na okamžik zaskočila.

„Kdybych měl o trochu víc prostoru—“

„Neměl jsi ho.“

Carter ztichl. Walker ani tentokrát nezvýšil hlas.

„Cartere, já nepotřebuju vědět, co by se možná stalo, kdyby obrana reagovala jinak. Potřebuju, abys rozhodoval podle toho, co skutečně vidíš. Měl jsi bezpečnou možnost a zahodil jsi ji kvůli něčemu, co vypadalo efektněji.“

Liam ucítil, jak se mu napjala ramena.

„Já jsem chtěl získat víc yardů.“

„A získal jsi míň.“

To bylo všechno. Žádný křik. Žádné dramatické gesto. Walker mu prostě oznámil výsledek rozhodnutí, které právě udělal, a tím celou věc uzavřel. Carter by skoro raději, kdyby se na něj pořádně rozčílil.

„Rozumíme si?“ zeptal se Ryan.

Liam se nadechl.

„Ano, trenére.“

Walker přikývl.

„Dobře. Vrať se.“

Carter se otočil a vyrazil zpátky k ostatním. Nepřestával přitom přemýšlet nad tím, jak zatraceně snadno dokázal Walker celou jeho snahu rozebrat. Nešlo o to, že by neměl pravdu. Právě to bylo možná nejhorší. Carter věděl, že ten delší oblouk neměl dostatečně připravený, ale zároveň ho štvalo, že když něco předvede dokonale, Walker to přijme jako samozřejmost, zatímco jedinou chybu dokáže okamžitě rozpitvat do posledního detailu. Harry ho očekával několik kroků od formace.

„Tak co?“

„Co asi?“

Dexter zvedl obočí.

„Takže ti vysvětlil, že jsi dělal kravinu.“

Carter po něm střelil pohledem.

„Ty taky?“

„Hele, já tě viděl. Měl jsi tam otevřenej průnik.“

„Já vím.“

„Tak proč jsi běžel kolem?“

Liam si stáhl rukavici a znovu si ji pečlivě natáhl na prsty.

„Protože jsem myslel, že se dostanu dál.“

Harry ho chvíli pozoroval.

„Ne. Ty jsi chtěl, aby to vypadalo líp.“

Carter zvedl oči. Dexter se neusmíval. Ne tak jako před chvílí u jídelny nebo ráno během rozcvičení. Byl pořád stejně přímý, ale teď v jeho hlase zaznělo něco mnohem vážnějšího.

„Cartere, ty jsi fakt dobrej. To ti neberu. Ale jestli začneš hrát proti Walkerovi místo proti obraně, tak si akorát koleduješ o průser.“

Liam na okamžik ztichl. Nelíbilo se mu to. Vůbec. Především proto, že Harry znovu pojmenoval něco, co se sám snažil neposlouchat.

„Já nehraju proti Walkerovi.“

Dexter pokrčil rameny.

„Tak dobře.“

„Fakt ne.“

„Tak mu to nemusíš dokazovat každou rozehrávkou.“

Carter otevřel ústa, ale Harry už se otočil směrem k Brooksovi, který právě svolával hráče do dalšího postavení. Nechal tím rozhovor skončit dřív, než se z něj mohla stát zbytečná hádka. Liam chvíli stál na místě a sledoval jeho záda. Zasranej Dexter. Jenže potom se musel nepatrně pousmát. Ten parchant měl pravdu. A Carter nesnášel, když měl někdo pravdu způsobem, který mu nedovoloval se pořádně pohádat.

Zbytek týmového tréninku se pokusil soustředit především na vlastní práci. Přinutil se zpomalit rozhodování tam, kde bylo potřeba počkat na blok, několikrát správně ochránil quarterbacka a při dalších bězích se držel pokynů i ve chvíli, kdy by ho vlastní instinkt nejraději hnal do otevřeného prostoru. Dexter s ním komunikoval naprosto stejně jako předtím, nepřipomínal mu poslední chybu a při jedné povedené kombinaci mu dokonce s pobaveným úšklebkem oznámil, že se možná konečně naučil používat i hlavu. Carter ho za to poslal do prdele. Samozřejmě.

Ale tentokrát se přitom smál. Jenže pokaždé, když se podíval směrem k Walkerovi, cítil, jak se mu ta předchozí podrážděnost znovu vrací. Trenér dál sledoval celé hřiště, rozdával pokyny, opravoval chyby ostatních a nechával hráče opakovat situace, dokud nebyly provedené tak, jak potřeboval. Někdy přikývl, jindy stručně zhodnotil postavení nebo upozornil na pozdě provedený blok. Nikomu nevěnoval zbytečné ovace a Cartera neposuzoval jinak než ostatní. Liam to chápal. Rozumem naprosto dokonale. Jenže to vůbec neznamenalo, že ho to nepřivádělo k šílenství.

Protože on nechtěl být jenom jeden z dalších hráčů, kteří udělali to, co se od nich očekávalo. Chtěl být výjimečný. Chtěl, aby si Walker jednou řekl, že takového running backa už dlouho neviděl. A po dnešku, když věděl, jakým hráčem ten muž sám býval, získalo jeho uznání úplně jinou váhu. Když se společná část odpolední přípravy konečně začala blížit ke konci, hráči už byli znatelně unavení. Několik z nich si protahovalo ramena, Smith hlasitě prohlásil, že jestli po něm dnes ještě někdo bude chtít běhat, začne požadovat příplatek, a Marcus mu okamžitě odpověděl, že nejdřív musí předvést něco, za co by mu vůbec někdo chtěl platit.

Dexter se vedle Cartera rozesmál.

„Tak co, nováčku?“

Liam si sundal helmu a přejel si dlaní po vlhkých vlasech.

„Co?“

„Už ti došlo, že Walker nebude nad každým tvým během skákat radostí?“

Carter po něm střelil pohledem.

„Ty mi to fakt hodláš připomínat celej den?“

„Dokud ti to nedojde.“

„Tak to budeš mít hodně práce.“

Harry se zazubil, ale potom zvážněl natolik, aby mu mohl říct ještě jednu věc.

„Hele, nemysli si, že si tě nevšímá.“

Liam zvedl oči.

„Cože?“

„Walker. Všímá si tě. Kdyby ne, nenechával by si tě dneska individuálně.“

Carter na okamžik ztichl. Ta poznámka ho zasáhla mnohem víc než všechny předchozí Dexterovy vtípky. Protože právě tohle si potřeboval připomenout. Walker si ho přece všiml už včera. Nabídl mu něco, co ostatní hráči automaticky nedostávali, a chtěl s ním pracovat zvlášť. Jenže potom Harry dodal:

„A jestli ho chceš opravdu překvapit, tak mu ukaž, že dokážeš poslouchat i ve chvíli, kdy tě to sere.“

Carter si odfrkl.

„Ty bys měl psát motivační příručky.“

„Já vím. Jsem všestrannej talent.“

„Hlavně drž hubu.“

Dexter se rozesmál a přehodil si helmu do druhé ruky. Vtom se od postranní čáry ozval Walkerův hlas.

„Pánové, pro týmovou část končíme. Zbytek podle pokynů asistentů. A Cartere—“

Liam okamžitě zvedl hlavu. Ryan stál několik kroků od nich a díval se přímo na něj.

„Ty zůstaneš. Za chvíli začneme individuální práci.“

Carter ucítil, jak se mu znovu napjala ramena.

„Ano, trenére.“

Walker přikývl a vrátil se k rozhovoru s asistentem. Harry se vedle Liama pomalu ušklíbl.

„Tak hodně štěstí.“

„Díky.“

„A Cartere?“

Liam k němu otočil hlavu.

„Co zas?“

Dexter se zazubil.

„Zkus ho dneska nezabít. Pořád ho potřebujeme.“

Carter se rozesmál.

„Jdi do prdele.“

Harry mu na rozloučenou zvedl ruku a zamířil za ostatními hráči, kteří postupně opouštěli hřiště. Liam se za ním ještě chvíli díval, potom si znovu upravil rukavice a obrátil pohled k Walkerovi. Trenér si mezitím odložil tablet, krátce něco vysvětlil asistentovi a potom se vydal směrem k připraveným tréninkovým pomůckám. Carter ho sledoval. Před několika hodinami viděl jeho fotografie z profesionální kariéry. Před několika minutami ho ten samý muž naprosto klidně upozornil na chybu, kterou Liam udělal jen proto, že se chtěl předvést. A teď s ním měl zůstat na hřišti sám.

Bez Dextera. Bez ostatních kluků. Bez možnosti schovat vlastní vztek za nějaký vtípek. Liam se zhluboka nadechl a vykročil k němu. Věděl, že ho čeká náročný trénink. Jen ještě netušil, jak zatraceně obtížné pro něj bude pracovat s člověkem, od kterého tolik touží slyšet něco víc než pouhé konstatování, že udělal svou práci správně.

Carter

Když poslední ze spoluhráčů zmizel za dveřmi vedoucími do šaten, Carter si poprvé naplno uvědomil, jak zvláštně dokáže stadion působit bez ostatních hráčů. Ještě před několika minutami se kolem něj ozývaly povely, smích, narážky a neustálé šustění výstroje, ale teď zůstalo na rozlehlém trávníku jen několik rozházených tréninkových pomůcek, tlumené zvuky přicházející z otevřených dveří a Walker, který právě pokládal dvě nízké překážky vedle řady kuželů. Slunce už bylo poměrně nízko, stíny se protahovaly přes vzdálenější část hřiště a chladnější vzduch začínal Carterovi nepříjemně pronikat pod zpocené tričko, přestože měl za sebou několik hodin pohybu a ještě před chvílí mu bylo pořádné horko.

Přehodil si helmu do levé ruky, druhou si promnul zátylek a vykročil k trenérovi. Celé odpoledne se snažil předvést to nejlepší, co v něm bylo, a teď se konečně dostal do situace, kdy bude mít Walkerovu pozornost jenom pro sebe. Za normálních okolností by ho podobná příležitost vyloženě těšila. Jenže po posledních rozehrávkách v něm pořád zůstávalo podráždění, které se mu nedařilo úplně setřást, a už při pohledu na trenérova široká záda ho napadlo, jestli se během následující půlhodiny vůbec dozví, že něco dokázal udělat správně.

„Cartere, helmu zatím odlož. Budeme pracovat bez kontaktu.“

Liam ji položil vedle ostatního vybavení a narovnal se.

„Jasně.“

Walker se otočil, v jedné ruce držel několik menších značkovacích disků a druhou ukázal na vyznačený prostor.

„Začneme prací nohou. Chci vidět první krok, přenesení váhy a změnu směru. Žádné zbytečné pohyby navíc.“

Carter si prohlédl kužely. Byly rozestavené do krátké dráhy, která ho měla přinutit několikrát prudce zabrzdit, změnit směr a znovu vyrazit. Podobná cvičení absolvoval mnohokrát, takže okamžitě pochopil, co se od něj očekává.

„To znám.“

„Výborně. Tak začni.“

Liam se postavil na startovní značku, lehce pokrčil kolena a počkal na pokyn. Jakmile Walker zvedl ruku, vyrazil vpřed, prudce změnil směr u prvního kuželu a pokračoval přes další dvě značky. V poslední části dráhy zrychlil, dotkl se rukou vyznačeného místa a doběhl zpátky.

„Znovu.“

Carter se otočil.

„Co bylo špatně?“

„Při druhé změně směru jsi šel příliš vysoko. Zvedl ses z postoje a musel jsi znovu hledat rovnováhu.“

Liam přikývl, vrátil se na začátek a tentokrát si dal pozor, aby zůstal níž. Při dalším pokusu už držel těžiště pevněji nad nohama a dokázal se odrazit bez zbytečného narovnání trupu.

„Další.“

Carter se na okamžik podíval na Walkera, ale trenér už přesouval jeden z kuželů o něco dál. Tak jo. Při třetím pokusu se rozhodl přidat rychlost. Věděl, že podobná cvičení nejsou jen o tom, kdo proběhne dráhu nejrychleji, ale byl si také jistý, že pokud techniku zvládne správně a současně předvede, co dokáže, měl by Walker konečně vidět rozdíl mezi ním a běžným hráčem. Vyrazil. První změnu směru provedl čistě, při druhé se opřel do vnější nohy a z posledního obratu vystřelil tak prudce, že mu pod podrážkami na okamžik uklouzla tráva. Přesto pohyb ustál a cílovou značku překonal mnohem rychleji než při předchozích pokusech.

Zpomalil, otočil se a podíval se na trenéra. Walker sledoval jeho postavení.

„Při posledním odrazu ti ujela pata. Zbytečně jsi ztratil část síly. Ještě jednou.“

Liamovi se nepatrně napjala čelist.

„Jasně.“

Vrátil se na začátek. A znovu. A potom ještě jednou. Po několika dalších opakováních začínal mít pocit, že se mu nohy postupně mění v něco, co by snad ani nemělo být součástí lidského těla, ale Walker nepovoloval. Každou chybu dokázal přesně pojmenovat, vysvětlit její důsledek a nechat Cartera pohyb zopakovat. Když Liam konečně provedl celou dráhu bez zbytečného zaváhání, trenér prostě ukázal na další stanoviště.

„Teď práce s míčem.“

Carter chvíli stál na místě a díval se za ním. To si ze mě snad dělá prdel. Neřekl to nahlas. Zatím.

Walker

Ryan si při přesunu k dalšímu stanovišti uvědomoval, že Carter začíná být podrážděný. Nebylo to nijak obtížné poznat. Mladík měl velmi výraznou mimiku, při nesouhlasu mu okamžitě tvrdla čelist a pokaždé, když Ryan ukončil povedené opakování bez dalšího komentáře, objevil se v jeho očích krátký záblesk nespokojenosti, kterou se ani příliš nesnažil skrývat. Z trenérského hlediska to byla zajímavá informace.

Carter očividně potřeboval okamžitou zpětnou vazbu a byl zvyklý, že dobrý výkon vyvolává také odpovídající reakci okolí. Ryan však nehodlal proměnit individuální trénink v neustálé ujišťování, že je mladík talentovaný. To už věděl. Věděl to také Carter sám, a pravděpodobně mnohem důrazněji než většina ostatních lidí na stadionu. Teď potřeboval zjistit, co dokáže ve chvíli, kdy se přestane spoléhat na vlastní výjimečnost.

„Vezmi míč.“

Carter natáhl ruku a zachytil přihrávku. Ryan před ním zaujal postavení, v němž měl jednu nohu mírně vzadu a ramena natočená tak, aby mohl reagovat na změnu směru. Nešlo o plnohodnotnou obrannou situaci, ale o jednoduché cvičení, při kterém chtěl napodobit první reakci linebackera. Carter měl podle jeho pohybu rozhodnout, zda využije vnitřní nebo vnější prostor, aniž by předčasně prozradil vlastní úmysl.

„Já budu měnit postavení. Ty budeš číst moje první dva kroky. Žádné hádání dopředu. A míč drž pevně u těla.“

Liam přikývl. Ryan si ho krátce prohlédl. Mladík stál několik kroků před ním, vlasy měl slepené potem a tvář zarudlou od námahy. Pod tenkým sportovním tričkem bylo vidět, jak se mu s každým hlubším nádechem pohybují svaly na hrudníku, a když se trochu předklonil, aby zaujal správný startovní postoj, napnula se mu látka přes záda i přes pevný zadek. Ryanovi na zlomek vteřiny sklouzl pohled níž, než bylo nutné pro kontrolu postavení. Kruci. Okamžitě se soustředil zpátky na Carterovy nohy.

Všiml si už včera, že je ten kluk pohledný. Nebylo na tom nic složitého ani zvláštního. Carter měl výraznou tvář, sportovní postavu a oči, ve kterých se téměř neustále něco odehrávalo, ať už to bylo pobavení, vzdor nebo soutěživost. Ryan byl zvyklý podobné věci zaznamenat a pokračovat v práci. Jenže teď byli na hřišti sami. A právě to vytvářelo zvláštní rozdíl.

Nemusel sledovat jedenáct hráčů najednou. Nemusel kontrolovat celou formaci ani předávat pokyny asistentům. Veškerou pozornost věnoval jednomu člověku stojícímu několik kroků před ním, a proto se některých detailů všímalo jeho tělo dřív, než je stačila hlava odsunout jako nepodstatné. Ryan pevně sevřel okraj tréninkového bloku. Soustreď se.

„Připravenej?“

„Jo.“

„Tak začni.“

Carter vyrazil proti němu. Ryan naznačil pohyb dovnitř, okamžitě změnil postavení a sledoval, jak mladík reaguje. Liam první variantu přečetl správně a proklouzl do volného prostoru. Při druhém pokusu však zareagoval příliš brzy, takže se dostal přesně tam, kde by ho skutečný linebacker mohl snadno zastavit.

„Stop.“

Carter prudce zabrzdil.

„Co?“

„Rozhodl ses dřív, než jsem dokončil první krok.“

„Protože jste šel dovnitř.“

„Naznačil jsem pohyb dovnitř. To není totéž.“

Liam si přejel jazykem po rtech a krátce vydechl. Ryan ten pohyb zaznamenal. A z nějakého naprosto nevhodného důvodu si uvědomil, jak výrazně plné rty ten kluk má. Nepomáhalo ani to, že se Carter právě soustředěně zamračil, takže se mu mezi obočím vytvořila drobná vráska, zatímco jeho oči zůstávaly upřené přímo na Ryana. Byl v tom vzdor, zvědavost a zvláštní živost, která neustále narušovala jinak velmi jednoduchou situaci trenéra a hráče. Ryanovi to začínalo připadat nepříjemné. Ne proto, že by nedokázal udržet vlastní chování pod kontrolou. Ale proto, že si vůbec musel uvědomovat, co právě kontroluje.

„Znovu,“ řekl.

A vrátil se na své místo.

Carter

Liam začínal mít pocit, že kdyby mu Walker oznámil, že dneska bude dalších dvacet minut běhat po stadionu pozpátku, nejspíš by to udělal jen proto, aby mu dokázal, že zvládne i tuhle pitomost. A to ho štvalo snad ještě víc než samotný trénink. Protože Walker měl pravdu. Znovu. A znovu.

Pokaždé, když Carter udělal nějakou chybu, trenér ji dokázal pojmenovat tak přesně, až to bylo skoro urážlivé. Když při změně směru přenesl váhu příliš brzy, okamžitě to poznal. Když mu při rychlejším průniku povolilo sevření míče, upozornil ho na polohu předloktí. A když se Liam pokusil využít vlastní rychlost místo toho, aby skutečně vyhodnotil pohyb obránce, Walker ho bez jediného zaváhání zastavil. Jenže když to udělal správně, nestalo se vůbec nic. Žádné uznání. Žádné přikývnutí. Ani jediný pitomý úsměv. Prostě další pokus.

„Znovu.“

Carter se prudce nadechl nosem a vrátil se na značku.

„Jasně.“

Tentokrát se soustředil tak pečlivě, až měl pocit, že dokáže sledovat každé napětí ve Walkerových nohách. Trenér stál několik metrů před ním, široká ramena měl mírně natočená a v rukou držel ochranný blok, který používal k naznačení kontaktu. Liam věděl, že Walker kdysi hrával na přesně opačné straně rozehrávky než on, a poprvé si skutečně uvědomoval, jaké zkušenosti se za tím mužovým klidem skrývají.

Když Walker změnil postavení, Carter okamžitě zareagoval. Tentokrát neuspěchal první krok, počkal na správný okamžik a proklouzl kolem jeho levé strany. Ryan mu ochranným blokem vytvořil překážku v úrovni ramen, ale Liam udržel míč pevně u těla, snížil těžiště a pokračoval dál bez ztráty rovnováhy. Doběhl k poslední značce. Zastavil. Otočil se. Walker položil blok na trávu.

„Teď přidáme druhou změnu směru.“

Liam na něj chvíli jen zíral. Ty vole. Dokázal to. Přesně tak, jak mu řekl. Žádná chyba. Žádné zaváhání. Žádné zbytečné pohyby. A ten chlap si prostě připravil další cvičení.

„Dobře,“ vydechl Carter a vrátil se k němu.

Walker mezitím přesunul několik značek.

„Budeš reagovat na druhý signál. První určuje směr, druhý změnu krytí. Chci vidět, jestli dokážeš opravit rozhodnutí bez toho, abys ztratil kontrolu nad míčem.“

Liam si prohlédl nové rozestavení a krátce přikývl.

„Jasně.“

„A při posledním obratu nezvedej ramena. Děláš to pokaždé, když chceš zrychlit.“

Carter sevřel čelist.

„Rozumím.“

Walker se postavil k první značce.

„Tak pojď.“

Liam vyrazil. První signál přečetl správně. Druhý přišel téměř okamžitě, takže musel prudce změnit směr a přenést váhu na opačnou nohu. Podařilo se mu udržet míč, ale při posledním kroku zvedl ramena o něco výš, než měl.

„Stop. Znovu.“

Carter se otočil.

„Vždyť jsem to zvládl.“

„Zvedl jsi těžiště.“

„O kousek.“

„I ten kousek ti může stačit, aby tě obránce zastavil.“

Liam otevřel ústa, ale nakonec je zase zavřel. Do prdele, jasně. Vrátil se na začátek. Další pokus. Tentokrát správně.

„Znovu.“

Další. Správně.

„Teď z opačné strany.“

Liamovi se začínalo dělat horko, přestože se nad stadionem pomalu ochlazovalo. Tričko měl přilepené na zádech, po spánku mu stékala tenká pramínková stopa potu a nohy už protestovaly proti každému dalšímu prudkému obratu. Přesto pokračoval. Nehodlal Walkerovi dát důvod pochybovat o jeho výdrži a už vůbec nechtěl skončit jen proto, že je unavený. Jenže čím víc se snažil, tím nepříjemněji vnímal každé další trenérovo mlčení. Když se mu podařilo čistě zvládnout obtížnější variantu, automaticky zvedl oči. Walker se podíval na značky.

„Přesuneme to dál.“

Liamovi nepatrně cuklo v čelisti. To už snad není možný.

„Trenére?“

Ryan zvedl hlavu.

„Ano?“

Carter na okamžik zaváhal. Původně chtěl něco říct. Něco jako jestli je to konečně správně, jestli už je spokojený, jestli by náhodou nemohl jednou uznat, že Liam předvádí opravdu slušnou práci. Jenže když se podíval do jeho tváře, všechna připravená slova mu najednou připadala hloupá. Walker se na něj díval naprosto klidně. Čekal. Žádná netrpělivost. Žádné podráždění. Prostě čekal, co mu Carter chce.

„Nic,“ odsekl nakonec. „Můžeme pokračovat.“

Ryan se na něj ještě krátce zadíval.

„Tak pokračujeme.“

Liam se otočil a zamířil na další značku. Ten chlap mě jednou přivede do hrobu. A nejhorší bylo, že vůbec nedokázal říct, proč ho tak zatraceně zajímá, jestli se Walker konečně nějak usměje.

Walker

Ryan sledoval Carterův návrat na startovní značku a musel si přiznat, že mladíkova netrpělivost začíná ovlivňovat kvalitu jeho pohybu. Ještě před několika minutami dokázal pracovat velmi přesně, reagovat na změny signálů a udržovat správné těžiště i ve chvíli, kdy musel prudce měnit směr. Teď však začínal dělat chyby, které už jednou opravil. A jejich příčina byla zjevná. Carter se příliš soustředil na výsledek. Ne na samotné provedení.

Ryan si všiml, jak se mladík při dalším pokusu příliš brzy odrazil, zvedl ramena a musel následně upravit postavení tak prudce, že téměř ztratil rovnováhu. Okamžitě ho zastavil.

„Cartere. Zpomal.“

Liam prudce vydechl.

„Já jsem nezrychloval.“

„Zrychlil jsi první dva kroky. A tím sis pokazil celý obrat.“

„Takže mám běžet pomaleji?“

„Máš běžet správně.“

Carter sevřel rty. Ryan si toho všiml. Znovu. Těch plných rtů, které se při podráždění napjaly do úzké linky. Očí, v nichž se mísila tvrdohlavost s téměř dětskou neochotou připustit, že mu něco nejde podle představ. A především toho, jak výrazně ten mladík působí, když se přestane usmívat a soustředí veškerou pozornost na člověka před sebou. Ryan znal spoustu pohledných mužů. Neměl problém to sám sobě přiznat.

Ale Carter ho začínal přitahovat způsobem, který nebyl jen obyčejným konstatováním, že má před sebou hezkého hráče. A to byl problém. Velmi konkrétní problém. Protože Liam Carter byl jeho hráč. Devatenáctiletý nováček, jehož rozvoj měl na starosti a kterému měl pomoci vybudovat profesionální budoucnost. Ne někdo, nad jehož očima, rty nebo způsobem, jakým mu pot stéká podél čelisti, by měl byť jen na okamžik přemýšlet. Ryan se narovnal a krátce se nadechl. Dost.

„Ještě jednou. A tentokrát bez zbytečného spěchu.“

Carter se na něj podíval. Byl to jen zlomek vteřiny, ale Ryan v tom pohledu zachytil něco, co ho přimělo věnovat mladíkovi větší pozornost. Ne vzdor. Ne úplně. Spíš naléhavou potřebu něco dokázat. A právě tady si uvědomil, že bude muset s Carterem pracovat jinak než s některými ostatními hráči. Ne tím, že mu začne rozdávat pochvaly, po kterých očividně touží, ale tím, že ho naučí nepotřebovat neustálé potvrzování vlastní hodnoty. Talentovaný running back, který dokáže hrát dobře jen tehdy, když dostává okamžité uznání, bude dřív nebo později na hřišti dělat chyby kvůli vlastní hlavě.

Ryan nechtěl, aby se to Carterovi stalo. A rozhodně nehodlal ustoupit jen proto, že ten kluk má oči, které dokážou člověka na okamžik přimět zapomenout, co právě chtěl říct.

Carter

Poslední série byla katastrofa. Ne celá. První dva pokusy ještě zvládl, ale potom začal dělat chyby, které ho samotného přiváděly k šílenství. Při jedné změně směru se odrazil příliš brzy, při další zbytečně zvedl ramena a při posledním pokusu mu míč povolil natolik, že ho musel na poslední chvíli zachytit druhou rukou. Walker ho pokaždé zastavil. Pokaždé mu vysvětlil, co udělal špatně. A pokaždé se na něj díval s tím stejným klidem, který se Carterovi začínal dostávat pořádně pod kůži.

„Znovu.“

Liam sevřel míč.

„Jasně.“

Vrátil se na začátek. Zhluboka se nadechl, pokrčil kolena a zkusil se soustředit. Jenže svaly už měl přetížené a v hlavě mu pořád dokola běžela stejná zatracená myšlenka. Proč mi prostě jednou nemůže říct, že to bylo dobrý? Vyrazil. První signál přečetl správně, ale při druhém zareagoval o zlomek vteřiny později. Pokusil se ztrátu dohnat rychlostí, takže změnil směr příliš prudce a při posledním obratu se mu noha nepříjemně podlomila. Dokázal to ustát, ale jen za cenu dalšího zbytečného pohybu.

„Stačí.“

Carter prudce zabrzdil a otočil se. Walker stál několik kroků od něj.

„Pro dnešek končíme.“

Liam na něj chvíli hleděl.

„Cože?“

„Jsi unavený. Začínáš opakovat chyby, které jsi už opravil. Další série teď nemá smysl.“

Carter sevřel čelist.

„Já to zvládnu.“

„To není otázka toho, co vydržíš. Potřebuju, abys cvičení prováděl správně.“

„Tak mi dejte ještě jeden pokus.“

Walker odložil ochranný blok.

„Ne. Dnes končíme.“

Liam zůstal stát uprostřed vyznačeného prostoru, míč držel pevně u boku a cítil, jak se mu v hrudníku začíná zvedat něco, co už nedokázal potlačit. Celý den. Celý zatracenej den. Ráno. Odpoledne. Teď tady. Snažil se, opravoval chyby, poslouchal pokyny, znovu a znovu předváděl, že se dokáže zlepšovat, a ten chlap mu nedal vůbec nic. Ani jedinou zatracenou reakci, která by stála za to. A teď ho prostě posílá pryč.

„To mě poser,“ vydechl Liam.

Ryan pomalu zvedl obočí.

„Děje se něco, Cartere?“

Carter se na něj podíval. A něco v něm konečně prasklo.

„Co by se asi do prdele dělo?“

Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho. Walker se ani nepohnul.

„Mluv slušně,“ řekl klidně.

Liam prudce vydechl nosem a odvrátil hlavu. Věděl, že by měl sklapnout. Věděl, že mluví s vlastním trenérem, a nebyl takový idiot, aby si neuvědomoval, že podobným výstupem si může nadělat pořádné problémy. Jenže právě teď mu to bylo skoro jedno.

„Víte co? Já už fakt nevím, co po mně chcete.“

Ryan ho sledoval.

„Říkám ti to celý trénink.“

„Ne!“

To slovo z něj vyletělo hlasitěji, než zamýšlel. Carter si promnul zpocené čelo, několik kroků přešel stranou a potom se znovu otočil.

„Já vím, co po mně chcete technicky. Vím to. A taky se to snažím dělat. Celej zatracenej den dělám všechno, co mi řeknete, opravuju každou pitomost, kterou mi vytknete, a když se mi něco povede, tak co? Nic! Prostě vůbec nic!“

Walker zůstal klidný.

„A co přesně ode mě očekáváš?“

Liam na něj chvíli nevěřícně zíral.

„To myslíte vážně?“

„Ano.“

Carter se krátce, nevěřícně zasmál.

„Ty vole.“

Pak si uvědomil, co právě řekl, a znovu se nadechl.

„Já po vás nechci, abyste mi tady tleskal nebo ze mě dělal nějakou zasranou hvězdu. Ale vážně vám nestojím ani za blbý přikývnutí, když něco udělám správně?“

Ryanův výraz se nezměnil.

„Cartere—“

„Ne, vážně!“ skočil mu Liam do řeči. „Když něco poseru, tak to okamžitě vidíte. Hned. Každou malou chybu. Ale když to udělám dobře, tak prostě další, další, další. Jako bych neudělal vůbec nic!“

Walker ho chvíli nechal mluvit. Pak položil ruce volně podél těla.

„Skončil jsi?“

Carter na něj zůstal hledět. Ta otázka ho zasáhla téměř fyzicky.

„To si ze mě děláte prdel.“

„Ptám se, jestli jsi skončil.“

Liam sevřel rty.

„Jo.“

Ryan se nadechl.

„Tak mě teď poslouchej.“

Carter zůstal stát, ramena napjatá a ruce sevřené kolem míče.

„Já takhle vedu tréninky,“ pokračoval Walker. „U každého hráče. Nejen u tebe. Když uděláš chybu, upozorním tě na ni, protože potřebuju, abys ji příště neopakoval. Když provedeš cvičení správně, pokračujeme dál. To je podstata tréninku.“

Liam zavrtěl hlavou.

„Takže vám je úplně jedno, jestli se zlepšuju?“

„To jsem neřekl.“

„Ale chováte se tak.“

Ryan na něj upřel pohled.

„Cartere, jestli očekáváš, že kvůli tobě změním způsob, jakým jedenáct let vedu hráče, tak tě zklamu.“

Liamovi se v očích něco prudce pohnulo.

„Já nechci, abyste kvůli mně měnil celej trénink!“

„Tak proč po mně chceš, abych se k tobě choval jinak než k ostatním?“

Carter otevřel ústa. A zase je zavřel. Protože přesně na tuhle otázku neměl odpověď. Nebo ji možná měl, ale v tu chvíli by ji nedokázal vyslovit bez toho, aby si připadal jako naprostej idiot. Protože chci, abyste si mě všiml. Ta myšlenka mu proběhla hlavou tak prudce, až ho samotného zaskočila. Vždyť Walker si ho všiml. Právě kvůli tomu tady byli. Jenže Liam chtěl něco jiného. Něco, co zatím nedokázal přesně pojmenovat.

„Já se snažím,“ řekl nakonec mnohem tišeji, ale o to tvrději.

Ryan ho pozoroval.

„To je tvoje práce.“

Carter cítil, jak se mu znovu napíná čelist. To je tvoje práce. Tak jednoduché. Tak strašně jednoduché. A tak zatraceně k vzteku. Walker pokračoval stejným klidným hlasem.

„Nepotřebuju hráče, který se snaží jen tehdy, když za to dostane pochvalu. Potřebuju hráče, který udělá správné rozhodnutí, protože ví, že je správné. I když ho nikdo nevidí. I když mu nikdo nezatleská. A hlavně i ve chvíli, kdy je unavený nebo naštvaný.“

Liam po něm střelil pohledem.

„Takže teď jsem ještě rozmazlenej?“

„To jsem taky neřekl.“

„Ale myslíte si to.“

„Myslím si, že se dnes příliš soustředíš na to, jak reaguju já, místo abys sledoval vlastní práci.“

Carter ztuhl. Protože tohle bylo přesně ono. A právě proto ho to tak strašně nasralo.

„Fajn,“ vydechl.

Walker chvíli mlčel.

„Fajn co?“

„Fajn. Rozumím.“

Ryan ho pozoroval ještě několik vteřin.

„Tak si běž odpočinout.“

Liam přikývl, tentokrát mnohem prudčeji, než bylo nutné.

„Jasně. Dobrou.“

Otočil se, sebral helmu i láhev a vyrazil směrem k budově. Udělal sotva několik kroků, když za sebou ještě zaslechl Walkerův hlas.

„Cartere.“

Liam se zastavil. Na zlomek vteřiny v něm něco poskočilo. Tak konečně? Otočil hlavu.

„Co?“

Ryan stál na stejném místě.

„Nezapomeň si míč.“

Carter se pomalu podíval na ruku. Pořád ho držel. Několik vteřin jen zíral na vlastní prsty, potom se krátce, naprosto nevěřícně zasmál a vrátil míč do připraveného koše.

„Jasně, trenére.“

A tentokrát už se neotočil.

Walker

Ryan sledoval, jak Carter mizí směrem k tréninkové budově, a několik vteřin zůstal stát bez pohybu. Mladík kráčel rychleji, než bylo nutné, ramena měl napjatá a z celého jeho postoje bylo patrné, jak moc ho poslední rozhovor rozčílil. Ryan si pomalu promnul zátylek. Ten kluk měl talent. Obrovský. Ale také tvrdohlavost, která mu jednou mohla pořádně zkomplikovat život. A především potřeboval pochopit, že fotbal není neustálé předvádění vlastní výjimečnosti.

Ryan věděl, že Carter dnes několikrát odvedl velmi dobrou práci. Všiml si zlepšení v práci nohou, správnějšího načasování změn směru i toho, že se postupně učil reagovat na pohyb obrany místo toho, aby spoléhal pouze na instinkt. Jenže právě ve chvíli, kdy se začal příliš soustředit na to, jestli si jeho výkonu někdo všimne, ztratil kontrolu nad věcmi, které už dokázal zvládnout. A Ryan odmítal tenhle způsob uvažování podporovat. Přesto ho Carterův výbuch překvapil. Ne intenzitou. Viděl horší věci. Spíš tím, jak osobně ho mladík prožíval. Vážně vám nestojím ani za blbý přikývnutí?

Ta věta mu zůstala v hlavě o něco déle, než očekával. Ryan si odložil ochranný blok a začal sbírat zbývající značky. Nebyl si jistý, jestli Carter sám chápe, jak zvláštně jeho slova vyzněla. Jako by nešlo jen o fotbalový výkon, ale o něco mnohem osobnějšího. Jako by pro něj nebylo důležité pouze to, zda zvládl cvičení, ale také to, jakou reakci dokáže vyvolat právě v něm. Ryan podobné věci nechtěl přeceňovat. Mladík byl nový, soutěživý a zvyklý na uznání. To samo o sobě všechno vysvětlovalo. Alespoň zatím.

Přesto se mu při vzpomínce na jejich poslední rozhovor vybavila Carterova tvář. Zarudlé tváře, vlhké vlasy přilepené k čelu, vzteklý výraz a ty výrazné oči, které na něj hleděly s takovou naléhavostí, až na okamžik skutečně nevěděl, jestli ho ten kluk chce přesvědčit, naštvat, nebo z něj prostě dostat něco, co mu Ryan odmítá dát. Pak si vzpomněl na jeho rty. Na způsob, jakým se mu při vzteku napnuly. A okamžitě tu myšlenku utnul. Ne. Tohle nebylo něco, čemu by měl věnovat prostor. Carter byl jeho hráč. Tečka.

Ryan zvedl poslední značku, vložil ji do připravené tašky a zamířil ke stadionové budově. Zítra ho čekala další práce. A s Carterem zjevně ještě mnohem víc, než původně očekával.

Carter

„To je takovej zasranej…“

Liam nedokončil větu, protože ho v tu chvíli nenapadlo jediné označení, které by dostatečně vystihovalo, jak moc ho ten chlap právě nasral. Prošel chodbou vedoucí od stadionu, prudce si přehodil helmu do druhé ruky a zastavil se před dveřmi šaten, za nimiž už panovalo téměř úplné ticho. Měl jít dovnitř, osprchovat se, převléknout, najíst a konečně se vrátit na kolej, protože po celém dni stráveném na nohou už ho bolely snad i svaly, o jejichž existenci dosud neměl nejmenší tušení. Jenže při představě, že si teď poslušně vleze pod sprchu, nechá ze sebe smýt pot a bude dělat, jako by se před několika minutami vůbec nic nestalo, se mu znovu sevřel žaludek vztekem.

To je tvoje práce. Ta věta mu zněla v hlavě pořád dokola a pokaždé v něm dokázala vyvolat ještě větší podráždění. Samozřejmě že to byla jeho práce! Samozřejmě že měl trénovat, poslouchat pokyny a zlepšovat se! Copak se ten člověk vážně domníval, že mu to musí vysvětlovat? Liam nebyl žádnej zasranej začátečník, kterej v životě neviděl fotbalovej míč. Věděl, kolik práce musí odvést, aby dokázal držet krok s ostatními, a také ji odváděl. Od rána se nezastavil, při každém cvičení se snažil opravit všechno, co mu Walker vytkl, a když konečně dokázal něco udělat přesně tak, jak ten zatracenej chlap požadoval, dostal za odměnu jen další pokyn.

Znovu. Další. Pokračuj.

„To mě fakt poser,“ zavrčel a prudce vydechl nosem.

Otočil se od dveří šaten a vydal se chodbou dál. Kam přesně jde, v první chvíli ani nevěděl, prostě potřeboval být v pohybu, protože kdyby se měl zastavit a v klidu přemýšlet, nejspíš by se vzteky rozletěl. Teprve když minul dveře s nápisem POSILOVNA, zpomalil. Na okamžik se zadíval na kliku a potom se mu po tváři rozlil krátký, nepříjemně odhodlaný úsměv. No jasně. Přesně tohle potřeboval.

Dveře za ním tiše zaklaply a Carter se rozhlédl po téměř prázdné místnosti. Několik řad posilovacích strojů, stojany s činkami, gumové podložky a vzadu, trochu stranou od ostatního vybavení, velký zavěšený boxovací pytel. V místnosti hučela klimatizace a vzduch voněl směsí kovu, gumy a čisticích prostředků, ale Liam si ničeho z toho příliš nevšímal. Odložil tašku i helmu na lavičku, stáhl si přes hlavu propocené sportovní tričko a hodil ho na ostatní věci, protože mu jeho mokrá látka už dobrých dvacet minut nepříjemně lepila na záda. Zůstal jen ve sportovních kraťasech a botách, s holým hrudníkem a rameny, po kterých mu stále stékaly drobné kapky potu, a zamířil rovnou k pytli.

Na polici vedle něj leželo několik párů boxerských rukavic. Vybral si jedny, rychle si je natáhl a několikrát sevřel prsty, aby si ověřil, že mu nebudou při úderech překážet. Už při prvním pohybu se mu ozvalo pravé rameno, které mu Hughes včera pořádně pochroumal nárazem, jenže Carter tomu nevěnoval téměř žádnou pozornost. Byl příliš naštvaný na to, aby se zabýval něčím tak nepodstatným, jako byla bolest, která ho provázela celý den. Postavil se před pytel, roztáhl nohy a zvedl ruce. Chvíli jen zíral na tmavou plochu před sebou. A potom udeřil.

Pytel se rozhoupal na řetězech a Liam okamžitě přidal další ránu. Levá, pravá, znovu levá. Nešlo o žádný pečlivě vedený boxerský trénink a rozhodně se nepokoušel dodržovat správnou techniku. Prostě do toho mlátil, protože potřeboval dostat ven všechno, co v sobě odpoledne nahromadil, a při každém úderu se mu před očima vybavila Walkerova tvář. Ten jeho zatracenej klid. Ten pohled, kterým dokázal člověka rozebrat na jednotlivé chyby.

A především ten způsob, jakým ho dokázal úplně ignorovat ve chvíli, kdy konečně něco předvedl správně.

„Tak co?“ vyštěkl Liam na pytel a udeřil do něj znovu. „Tohle taky nestačí?“

Další rána.

„Co mám jako udělat, abyste si mě kurva všiml?“

Pytel se rozhoupal výrazněji a Carter ho nechal vrátit se proti sobě, aby do něj mohl okamžitě udeřit znovu. Při každém nárazu cítil krátké otřesení v pažích, rameno se mu začínalo nepříjemně ozývat a dech se postupně zrychloval, jenže právě ta fyzická námaha ho nutila pokračovat. Měl pocit, že kdyby přestal, všechno se mu zase vrátí do hrudníku a začne ho to dusit zevnitř.

„Znovu, Cartere,“ napodobil Walkerův klidný hlas a prudce udeřil pravou rukou. „Další, Cartere. Tohle jste udělal špatně, Cartere.“

Další úder.

„No jasně!“

Levou rukou zachytil rozhoupaný pytel, prudce ho odstrčil a okamžitě do něj znovu udeřil.

„A když něco udělám dobře? Nic! Úplný hovno!“

Pytel se zavlnil.

„Jako vážně?“

Carter prudce vydechl, ustoupil o půl kroku a vzápětí se znovu vrhl dopředu.

„Jedenáct let vedu hráče!“ zavrčel posměšně, jako by před sebou skutečně měl Ryana. „Nebudu kvůli vám nic měnit!“

Další rána.

„No samozřejmě, trenére!“

Další.

„Protože vy jste přece dokonalej!“

Tentokrát udeřil tak prudce, až mu bolest vystřelila z pravého zápěstí do předloktí. Na okamžik se zarazil, ale místo aby ruku stáhl, vztekle potřásl hlavou a sevřel pěsti ještě pevněji. Věděl, že se chová jako idiot. Někde vzadu v hlavě mu to bylo naprosto jasné, jenže právě teď mu ta informace byla úplně k ničemu. Nechtěl být rozumný. Nechtěl nad celou situací přemýšlet a rozhodně neměl chuť hledat omluvu pro člověka, který ho dokázal vytočit takovým způsobem, že se kvůli němu právě mlátí s boxovacím pytlem v prázdné posilovně.

„Já se snažím, sakra!“ vyrazil ze sebe a udeřil znovu. „Celej den se snažím!“

Pytel se rozhoupal a Liam udělal krok za ním.

„Ale vám to nestačí!“

Další rána.

„Vám nestačí vůbec nic!“

Vzpomněl si na Walkerův výraz, když mu řekl, že tohle je jeho práce. Na to, jak se na něj díval, aniž by se nechal vyprovokovat. Jak mu naprosto klidně položil otázku, proč by se měl právě k němu chovat jinak než ke všem ostatním. A v tu chvíli se Carterovi sevřelo hrdlo něčím, co bylo mnohem nepříjemnější než samotný vztek. Protože na tu otázku skutečně neznal odpověď. Věděl jen, že to chce. Chtěl, aby se na něj Walker jednou podíval jinak než na dalšího hráče, který právě splnil úkol. Aby mu věnoval alespoň něco navíc. Nějakou reakci. Nějaký pitomý důkaz, že pro něj Carter není jen jedno z dalších jmen na soupisce.

A čím víc nad tím přemýšlel, tím víc ho rozčilovalo, že to nedokáže vysvětlit ani sám sobě.

„Proč mi to prostě nemůžete jednou říct?“ zavrčel a znovu udeřil do pytle. „Jednou! Že jsem kurva dobrej!“

Pytel se prudce rozhoupal.

„Ale ne!“

Rána.

„Vy budete radši držet tu svoji zatracenou hubu!“

Další.

„A pořád se tvářit, že vás nic nerozhodí!“

Liam si prudce odfoukl zpocené vlasy z čela, ale okamžitě mu tam zase spadly. Hrudník se mu rychle zvedal, na zádech mu stékal pot a rukavice začínaly být uvnitř nepříjemně vlhké. Vůbec netušil, kolik času už uplynulo. Mohlo to být několik minut, možná pět, možná o něco víc. V té chvíli pro něj existoval jen pytel, vlastní vztek a Walkerova tvář, která se mu neustále vracela před oči.

„Víte co?“ vydechl prudce a naposledy se rozmáchl. „Vy jste fakt jeden zasranej hajzl!“

V tu chvíli se za jeho zády otevřely dveře.

Walker

Ryan se zastavil hned za prahem posilovny. Měl za sebou převlékání po tréninku a původně sem zamířil přesně tak, jak byl zvyklý. Přestože dnes strávil několik hodin s týmem a další čas věnoval Carterovu individuálnímu tréninku, krátké vlastní posilování neměl v úmyslu vynechat. Na sobě měl tmavé sportovní tričko s krátkými rukávy, černé kraťasy a tréninkové boty, přes rameno přehozenou menší tašku s věcmi. V hlavě už si rovnal, které cviky chce dnes absolvovat, když se k němu ještě před otevřením dveří doneslo několik hlasitých ran. A potom Carterův hlas.

Ryan se ani nemusel příliš soustředit, aby pochopil, o kom ten kluk mluví. Teď však stál ve dveřích a několik vteřin sledoval něco, co se mu vůbec nelíbilo. Carter byl do půl těla nahý, zpocený a očividně rozzuřený. Stál před boxovacím pytlem, do kterého mlátil s takovou silou, až se mu při každé ráně napínaly svaly na zádech a ramenou. Nepoužíval správnou techniku, nehlídal si postavení rukou a při prudších úderech nechával vlastní tělo příliš padat dopředu. Vzhledem k tomu, jak náročný den už měl za sebou, to bylo přesně to poslední, co by měl dělat.

Ryan si však současně uvědomil ještě něco dalšího. A tahle skutečnost ho na okamžik zaskočila podstatně víc. Carter byl zatraceně pohledný. Bez sportovního trička byly mnohem výraznější proporce jeho těla, které Ryan během tréninku vnímal především jako předpoklad rychlosti a výbušnosti. Široká ramena, pevný hrudník, úzký pas a svaly, které se při každém pohybu napínaly pod opálenou kůží. Po zádech mu stékaly tenké pramínky potu a při prudkém obratu se mu světlo na okamžik odrazilo od vlhkého krku. Ryan ten obraz zaznamenal dřív, než ho dokázal odsunout stranou.

Do háje. Okamžitě se však soustředil na Carterovy ruce. Při dalším úderu se mladíkovi pravé zápěstí nepříjemně zlomilo do strany. To už stačilo.

„Cartere. Dost.“

Liam prudce otočil hlavu.

Carter

Liamovi se na jediný okamžik zastavil dech. Walker. Samozřejmě. Protože kdo jinej by mohl přijít přesně ve chvíli, kdy ho Carter právě poslal do prdele před boxovacím pytlem? Zůstal stát s jednou rukou zvednutou a druhou sevřenou u těla, stále prudce oddychoval a na okamžik měl pocit, že mu vlastní mozek odmítá vysvětlit, co má teď vlastně udělat. Jenže potom se v něm znovu ozval vztek a jeho pozornost se téměř okamžitě vrátila k tomu, že před sebou má člověka, kvůli kterému se do téhle situace vůbec dostal.

„Já už končím,“ odsekl a obrátil se zpátky k pytli.

„Tak přestaň.“

Liam udeřil ještě jednou.

„Cartere.“

Další rána.

„Řekl jsem dost.“

„Slyšel jsem vás.“

„Tak se podle toho chovej.“

Carter zatnul zuby a znovu se rozmáchl. Tentokrát však jeho rána nedopadla. Něco pevného se sevřelo kolem jeho předloktí a zastavilo pohyb dřív, než stačil udeřit do pytle. Liam prudce otočil hlavu. Walker stál těsně vedle něj. A držel ho za ruku. Ne bolestivě. Ne tak, aby mu ji kroutil nebo mu chtěl nějak ublížit. Prostě ji pevně zachytil a zabránil mu pokračovat v něčem, co už dávno přestalo být rozumným cvičením. Jenže Carter v tu chvíli téměř přestal vnímat, proč ho vlastně zastavil.

Protože jakmile ucítil Walkerovu ruku na svém předloktí, projelo mu tělem něco naprosto nečekaného. Bylo to krátké, prudké a tak zvláštní, že tomu vůbec nerozuměl. Jako kdyby mu někdo přejel ledovými prsty po páteři, přestože Walkerova dlaň byla teplá. Jemné zamrazení mu vystřelilo od paže přes rameno až někam mezi lopatky a na jedinou vteřinu se mu sevřel žaludek způsobem, který neměl vůbec nic společného s únavou nebo vztekem. Co to kurva…? Liam zůstal naprosto nehybný. Walker ho držel. A on si najednou uvědomoval úplně všechno.

Tlak jeho prstů přes tenkou vrstvu rukavice a na odkrytém předloktí. Teplo jeho ruky. To, jak blízko stojí. Jak se nad něj tyčí a jak mohutně působí i bez trenérské mikiny, kterou měl na sobě celé odpoledne. Carter už včera zahlédl Walkera v podobném oblečení, když mířil do posilovny. Jenže tehdy ho viděl z dálky, na chodbě a jen na několik vteřin. Teď stál přímo vedle něj. A bylo to úplně něco jiného.

Ryan měl na sobě obyčejné tmavé tričko, ale Liamovi připadalo téměř absurdní, jak dokonale se pod ním rýsovala jeho ramena a široký hrudník. Rukávy obepínaly silné paže a na předloktí, kterým ho stále držel, vystupovaly výrazné šlachy. Pod sportovními kraťasy měl mohutná stehna, pevné a vypracované nohy člověka, který evidentně nezapomněl na vlastní kondici ani dlouhé roky po skončení profesionální kariéry. Ty vole, ten chlap je obrovskej.

Liamovi mimoděk sklouzl pohled po jeho hrudníku a okamžitě se vrátil zpátky k obličeji. Walker se na něj díval. Přímo. Bez úsměvu.

„Už jsi skončil?“ zeptal se klidně.

Carter otevřel ústa. A zjistil, že vůbec neví, co má říct. To se mu nestávalo. Rozhodně ne často.

„Já…“

Co to do prdele bylo? Znovu ucítil zvláštní zamrazení, tentokrát mnohem slabší, ale stále dost výrazné na to, aby mu z něj začalo být nepříjemně horko. Potřeboval udělat krok dozadu, potřeboval se nějak pohnout, jenže jeho oči se na okamžik znovu zastavily na Walkerově tváři. Zblízka si všiml drobných vrásek kolem očí a pevné linie čelisti. Také toho, že Walkerova tvář nebyla ani zdaleka tak dokonale nehybná, jak působila z druhého konce hřiště. Mezi obočím se mu vytvořila sotva patrná vráska a jeho pohled se na zlomek vteřiny přesunul k Liamově pravé ruce.

„Cartere.“

Liam zamrkal.

„Co?“

„Ruku dolů.“

„Jo.“

Teprve teď si uvědomil, že ji stále drží zvednutou. Pomalu ji spustil. Walker ho pustil. A ten náhlý nedostatek doteku byl skoro stejně zvláštní jako předchozí pocit, který jím projel. Liam automaticky sevřel prsty uvnitř rukavice a ustoupil o půl kroku. Co to sakra bylo? Ryan si ho krátce prohlédl.

„Jak dlouho do toho mlátíš?“

„Nevím.“

„Pět minut? Deset?“

„Asi pět.“

„A kolik hodin máš dneska odtrénováno?“

Carter sevřel čelist.

„Dost.“

„Přesně.“

Walker ukázal na jeho pravou ruku.

„Takhle si akorát odrovnáš zápěstí. Už při posledním úderu jsi měl špatně postavenou ruku.“

„Já vím.“

„Tak proč pokračuješ?“

Liam se prudce nadechl. Protože jste mě nasral, do prdele! Ta odpověď mu proběhla hlavou tak jasně, až měl chuť ji skutečně vykřiknout. Jenže když zvedl oči, Walker se na něj pořád díval tím svým klidným pohledem a Carter si najednou uvědomil, že si dostatečně zavařil už před chvílí na hřišti. Další hádka by mu nepomohla. A především by musel znovu vysvětlovat něco, čemu sám vůbec nerozuměl.

„Potřeboval jsem se trochu vybít,“ zamumlal nakonec.

Ryan se krátce podíval na rozhoupaný pytel.

„To vidím.“

Carter po něm střelil pohledem. No jasně. Ještě si ze mě dělejte prdel. Walker však pokračoval stejně věcně.

„Pytel ti nikam neuteče. Ale jestli budeš pokračovat v tomhle stavu, zítra neudržíš pořádně míč.“

Liam sklopil oči ke svým rukavicím. Pravé zápěstí ho skutečně bolelo. Až teď si to pořádně uvědomil.

„Dobře,“ vydechl.

„Sundej si rukavice.“

Carter se na něj podíval.

„Já už končím.“

„Tak je sundej.“

Liam si podrážděně stáhl první rukavici, potom druhou a položil je zpátky na polici. Walker mezitím ustoupil o krok a nechal mu prostor, ale Carter si přesto nepříjemně uvědomoval jeho blízkost. Stačilo, aby se trochu otočil, a znovu zahlédl ty mohutné paže a široký hrudník, který se pod tmavým tričkem téměř nepohnul ani při hlubším nádechu. Proč na něj sakra tak čumím? Prudce odvrátil hlavu.

„Hotovo.“

Ryan se podíval na rukavice a potom zpátky na něj.

„Běž do sprchy. Najíst. A odpočívat.“

Liam si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.

„Ano, trenére.“

Walker se nepohnul.

„A zítra chci vidět, že dokážeš pracovat s hlavou stejně dobře jako s nohama.“

Carter se na něj zadíval. Ještě před několika minutami by ho podobná poznámka znovu dokonale vytočila. Teď však měl v hlavě takový zmatek, že si na pořádné rozčilení nedokázal ani vzpomenout. Přikývl, sebral tričko, helmu a tašku a vyrazil ke dveřím. Teprve když se dostal na chodbu a zavřel za sebou, zastavil se. Podíval se na svoje předloktí. Na místo, kde ho Walker před chvílí držel. A pomalu otevřel a znovu sevřel prsty. Nic. Samozřejmě že nic. Byla to obyčejná ruka. Obyčejný dotek. Trenér ho prostě zastavil, protože se choval jako idiot. Tak proč měl ještě pořád pocit, že mu něco běhá po zádech?

„Co to má bejt, kurva?“ zamumlal do prázdné chodby.

Nedostal žádnou odpověď. A možná právě proto se konečně vydal do sprch.

Walker

Ryan zůstal několik vteřin stát před boxovacím pytlem a sledoval dveře, kterými Carter právě odešel. Potom se pomalu nadechl a sklopil oči ke svým rukám. Neměl nejmenší důvod řešit, co se právě stalo. Carter byl přetažený, naštvaný, zbytečně riskoval zranění a Ryan ho zastavil dřív, než si skutečně ublížil. To bylo všechno. Přesně tak měl jako trenér postupovat. Jenže v okamžiku, kdy mladíka chytil za předloktí, si všiml něčeho, co ho nepříjemně zaskočilo. Carter ztuhl. Neodpověděl okamžitě, nepokusil se mu vytrhnout a přestal nadávat. Prostě se na něj podíval.

A Ryan v těch jeho výrazných očích na okamžik zachytil něco úplně jiného než vztek. Překvapení. Zmatení. A cosi dalšího, co nedokázal tak snadno zařadit. Nepotřeboval to rozebírat. Mladík byl vyčerpaný, takže podobná reakce nemusela znamenat vůbec nic. Přesto si Ryan při vzpomínce na ten okamžik znovu vybavil jeho tvář. Zpocené vlasy, otevřené rty a prudce se zvedající hrudník. Také to, jak na něj Carter najednou hleděl z mnohem menší vzdálenosti, než byli oba během dosavadních tréninků zvyklí. A jak moc byl ten kluk pohledný. Ryan sevřel čelist.

Tohle stačí. Odložil tašku na lavičku, vytáhl ručník a zamířil ke stojanům s činkami. Potřeboval se soustředit na vlastní trénink, ne na devatenáctiletého hráče, který ho právě nazval zasraným hajzlem a o několik vteřin později vypadal, jako by poprvé v životě zapomněl mluvit. Přesto si během prvních několika cviků musel několikrát připomenout správný rytmus dýchání. A to ho rozčilovalo mnohem víc, než byl ochotný připustit.

Carter

Sprcha mu tentokrát nepřinesla takovou úlevu, jakou očekával. Fyzicky se cítil mnohem lépe. Horká voda mu postupně uvolnila ztuhlé svaly, smyla pot i nepříjemné napětí z kůže a po několika minutách už dokázal normálně pohybovat ramenem, aniž by při každém druhém pohybu zatínal zuby. Pravé zápěstí ho sice stále pobolívalo, ale naštěstí ne tolik, aby s ním nemohl hýbat. Jenže v hlavě měl naprostý chaos. Ruku dolů. Carter zavřel oči a opřel čelo o mokré dlaždice. Ten hlas. Ta blízkost. To, jak ho Walker chytil. Zatraceně.

Nešlo o to, že by ho snad nikdy nikdo nedržel za ruku. Při fotbalu se do něj neustále někdo opíral, chytal ho, srážel, tahal za dres nebo mu pomáhal vstát ze země. Fyzický kontakt byl naprosto běžnou součástí jeho života a Carter ho většinou ani nevnímal, pokud ho někdo zrovna neposlal k zemi. Jenže tohle bylo jiné. A on nevěděl proč.

Možná to bylo tím, jak byl naštvaný. Možná ho Walker prostě překvapil, protože se k němu přiblížil dřív, než si stačil uvědomit, co se děje. Nebo za to mohlo vyčerpání. Celý den se nezastavil, sotva pořádně jedl a nakonec ještě zamířil do posilovny, kde se pokusil vybít vztek na pytli jako naprostej magor. Jo. To bude ono. Prostě byl přetaženej. Pustil si na hlavu ještě trochu teplejší vody a pokusil se přemýšlet o něčem jiném. Jenže jakmile zavřel oči, znovu uviděl Walkerovu postavu v tom tmavém tričku. Ty vole, ten chlap má snad místo rukou klády.

Liam se neubránil krátkému uchechtnutí, které okamžitě přešlo v otrávený povzdech. Tohle bylo fakt na hlavu. Zavřel vodu, osušil se a začal se převlékat. Jediné, co teď potřeboval, bylo konečně něco sníst a dostat se do postele. Naštěstí už ho nikdo nehodlal zdržovat.

Když dorazil do jídelny, hlavní výdej byl zavřený a zaměstnanci právě uklízeli poslední stoly. Naštěstí však u menšího samoobslužného pultu zůstávalo několik chlazených zabalených jídel určených k pozdějšímu vyzvednutí nebo odnesení. Carter si prohlédl nabídku, vybral si porci kuřecího masa s rýží a zeleninou, přidal k tomu jogurt a něco k pití a zaplatil studentskou kartou. Tentokrát neměl nejmenší chuť s někým sedět, povídat si nebo řešit další školní povinnosti. Prostě si vzal jídlo do tašky a vydal se na kolej. V pokoji už seděl Jake u notebooku a něco si zapisoval.

„Ty vole, ty dneska vypadáš ještě hůř než včera,“ poznamenal, sotva Liam otevřel dveře.

Carter se na něj podíval.

„Díky. Taky tě rád vidím.“

Jake se uchechtl.

„Trénink?“

„Jo.“

„Ten tvůj trenér vás fakt nešetří, co?“

Liam položil tašku vedle postele a na okamžik se zarazil. Ten tvůj trenér. Ještě před několika hodinami by na podobnou poznámku nejspíš odpověděl nějakým vtípkem. Teď se mu však okamžitě vybavila Walkerova ruka na jeho předloktí. A to ho znovu podráždilo.

„Ne,“ odpověděl stručně. „To fakt ne.“

Jake se na něj chvíli díval, ale potom jen pokrčil rameny a vrátil se ke své práci. Carter byl za jeho mlčení upřímně vděčný. Převlékl se do pohodlných kraťasů, postavil si jídlo na stůl a po krátkém zvažování vytáhl telefon, aby si zkontroloval zprávy. Máma mu mezitím znovu napsala kvůli učebnicím, takže jí stručně odpověděl, že Harry s Calebem ještě zjišťují levnější možnosti a že jí dá vědět, až bude mít přesnější částku. Zároveň ji ujistil, že se najedl a že je všechno v pořádku.

Potom telefon odložil, otevřel zabalené jídlo a pustil se do něj s takovým hladem, až ho překvapilo, že se mu po všem, co dnes zažil, ještě vůbec chce jíst. Jenže mezi jednotlivými sousty se mu myšlenky znovu vracely ke stadionu. K jejich hádce. K Walkerovým slovům. Proč po mně chceš, abych se k tobě choval jinak než k ostatním? Carter se zamračil na vidličku, kterou právě držel v ruce. To byla fakt zasraně dobrá otázka.

Protože vlastně neměl žádné právo očekávat, že se k němu Walker bude chovat jinak. Byl nový. S ostatními hráči trénoval sotva dva dny a zatím nepředvedl nic, co by mu dávalo důvod vyžadovat nějaké zvláštní zacházení. Věděl to. Dokonce velmi dobře. Jenže zároveň měl pocit, že už teď dokázal ukázat mnohem víc než řada jiných hráčů a že by to Walker mohl alespoň jednou uznat. Jednou. To přece nebylo tak moc. Liam si nabral další sousto a podrážděně odfrkl. To je tvoje práce.

„Jo, já vím, že je to moje práce,“ zamumlal.

Jake od notebooku zvedl hlavu.

„Co?“

Carter zamrkal.

„Nic.“

„Mluvíš sám se sebou?“

„Jo.“

Jake se pobaveně ušklíbl.

„Tak hlavně, že si rozumíte.“

Liam po něm střelil pohledem, ale nakonec se rozesmál.

„Jdi do prdele.“

„Taky tě mám rád.“

Carter zavrtěl hlavou, vrátil se k jídlu a pokusil se dál nevěnovat pozornost tomu, jak moc ho Walker dokáže vytočit, přestože v podstatě jen dělá svou práci. Jenže pak se mu v hlavě vybavila vitrína na stadionu. Fotografie mladšího Walkera v profesionální výstroji. Jeho ocenění. Ty články o tom, jak dokázal číst útoky a zastavovat hráče, kteří byli ve své době považovaní za nejlepší. Liam položil vidličku. Na okamžik se zadíval na telefon. Potom ho vzal do ruky. Jen se podívám. Otevřel vyhledávač a napsal: Ryan Walker linebacker Výsledky se objevily téměř okamžitě.

Carter se trochu narovnal. Několik starších sportovních článků, archivní záznamy profesionálních zápasů, statistiky, fotografie a odkazy na rozhovory z období, kdy Walker ještě aktivně hrával. Liam začal nejprve procházet výsledky jednotlivých sezón a postupně zjišťoval, že Harry u vitríny skutečně nepřeháněl. Ryan Walker nebyl jen někdo, kdo se kdysi dostal do profesionálního týmu a odehrál několik slušných zápasů. Jeho jméno se objevovalo mezi nejlépe hodnocenými obrannými hráči a několik článků se věnovalo především tomu, jak mimořádně rychle dokázal rozpoznávat útočné kombinace.

Liam otevřel jeden z archivních záznamů. Na obrazovce se objevil mladší Walker v plné výstroji. Carter se pohodlněji opřel a pustil video. První rozehrávka začala rychle. Útočná formace se připravila, quarterback převzal míč a running back okamžitě vyrazil směrem k otevřené mezeře. Jenže Walker se pohnul ještě dřív, než Liam pořádně pochopil, kam vlastně obrana směřuje. Dva krátké kroky, prudká změna směru a potom přesný zákrok, kterým zastavil běžícího hráče téměř na místě. Carter zvedl obočí.

„Ty vole.“

Pustil si akci znovu. A potom ještě jednou. Teď už sledoval především Walkerovy nohy. Jeho postavení před rozehrávkou, načasování prvního kroku a způsob, jakým se dokázal dostat přes blokujícího hráče, aniž by ztratil rovnováhu. No do prdele. Tak proto. Najednou mu některé věci z dnešního tréninku začínaly dávat mnohem větší smysl. Walker přesně věděl, jak rychle obránce reaguje, co prozrazuje změnu směru a jak snadno se dá running back zastavit ve chvíli, kdy se příliš spoléhá na vlastní rychlost. Proto mu pořád opravoval první krok. Proto ho nutil čekat.

A proto ho tak vytáčelo, když Liam zbytečně riskoval. Carter se zamračil. Dobře. Takže ten hajzl má pravdu. To mu náladu rozhodně nezlepšilo. Pustil si další záznam, tentokrát delší sestřih několika zápasů, v němž Walker postupně zastavoval různé útočné kombinace. Některé zákroky byly tvrdé a rychlé, jiné na první pohled téměř nenápadné, ale Liam postupně pochopil, že právě v tom spočívala jeho výjimečnost. Nepotřeboval se při každé akci někam zběsile vrhat. Často stačilo, aby stál přesně tam, kde měl být, protože už předem přečetl, co se protivník pokusí udělat.

To bylo zatraceně působivé. Carter si otevřel další článek a postupně přecházel mezi fotografiemi z různých období Walkerovy kariéry. Na některých vypadal téměř stejně jako dnes, jen o něco mladší. Jinde měl kratší vlasy, jiné sportovní oblečení a výraz člověka, který se právě chystá nastoupit proti soupeři, jenž mu rozhodně nehodlá nic darovat. Pak narazil na fotografii, která se od ostatních výrazně lišila. Walker na ní nebyl v hráčské výstroji.

Stál před jednoduchým tmavým pozadím, měl na sobě pouze sportovní kraťasy a přes rameno přehozený ručník. Snímek pocházel ze starší charitativní sportovní kampaně, při níž několik profesionálních hráčů pózovalo pro kalendář a část výtěžku byla určena na podporu mládežnického sportu. Carter se na fotografii zadíval. Ty vole.

Walker byl tehdy mladší, ale už na první pohled bylo vidět, že jeho postava rozhodně nebyla výsledkem nějakého občasného cvičení. Měl mohutná ramena, široký hrudník a výrazně vypracované břišní svaly, které se pod bočním světlem ostře rýsovaly. Jednu ruku měl opřenou o bok a druhou držel ručník, takže mu na předloktí vystupovaly šlachy způsobem, který Carter před několika hodinami zahlédl z úplně jiné vzdálenosti. Ani nevěděl proč, ale dvěma prsty fotografii přiblížil. Pak ještě trochu. Zaměřil se na Walkerovu paži. Na jeho rameno. Na široký hrudník.

A potom mu pohled sklouzl k jeho obličeji. Stejné oči. Stejný pevný výraz. Jen mladší. Liam několik vteřin jen mlčky zíral na obrazovku. Pak se zarazil. Počkat. Pomalu oddálil telefon. Podíval se na fotografii. A potom na vlastní ruku, která stále držela displej. Proč do prdele přibližuju fotku svýho trenéra bez trička? Zamračil se. Tohle bylo vážně divný. Velmi divný. Samozřejmě ho zajímalo, jak Walker vypadal v době aktivní kariéry. Samozřejmě že chtěl vědět, jak trénoval a co všechno dokázal. Byl to přece jeden z nejlepších obránců své generace a Liam se od něj měl možnost učit každý den.

To dávalo smysl. Jenže proč se sakra už několik vteřin dívá na jeho břišní svaly? Carter prudce vydechl a položil telefon na stůl. Ježiši Kriste. Pak ho znovu vzal. Ještě jednou se podíval na fotografii. A okamžitě si uvědomil, že to právě udělal znovu.

„No tak to mě poser,“ zamumlal.

Jake se od notebooku otočil.

„Co je?“

Liam sebou nepatrně trhl.

„Nic!“

Jake zvedl obočí.

„Ty máš dneska fakt nějakej divnej den.“

„Ani nevíš jak.“

Carter zavřel otevřenou fotografii, potom celé vyhledávání a nakonec pro jistotu i prohlížeč, jako by tím mohl vymazat všechno, nad čím právě přemýšlel. Byl unavený. Přetažený. Nasranej. A ten chlap mu prostě lezl na mozek. To bylo všechno. Žádný jiný vysvětlení nepotřeboval. Odsunul prázdný obal od jídla, odnesl ho do koše a začal si připravovat věci na další den. Rozvrh, čisté oblečení, sportovní tašku, nabíječku. Všechno dělal trochu mechanicky, protože mu myšlenky pořád utíkaly někam úplně jinam, ale nakonec se mu podařilo připravit všechno potřebné a konečně se natáhnout na postel.

Jake mu popřál dobrou noc. Liam mu odpověděl, zhasl lampičku a přetáhl si přikrývku přes bok. Chvíli jen ležel a zíral do tmy. Zasranej Walker. Vybavila se mu jejich hádka. Potom posilovna. A nakonec ten dotek. Carter zavřel oči o něco pevněji. Co to kurva bylo? Nerozuměl tomu. Ale rozhodně neměl v úmyslu nad tím přemýšlet celou noc. Převalil se na druhý bok, zabořil obličej do polštáře a přinutil se soustředit na vlastní dech. Zítra ho čekal další trénink. Další škola. Další Walker.

A Liam byl naprosto rozhodnutý, že tentokrát už se tím zatraceným chlapem nenechá tak snadno rozhodit. Jenže ještě než usnul, vybavila se mu naprosto nechtěně jeho ruka sevřená kolem předloktí. A to zvláštní zamrazení se na okamžik vrátilo.

„Do prdele,“ zamumlal do polštáře.

Potom konečně usnul.

Walker

Ryan zastavil auto před svým domem a na několik vteřin zůstal sedět za volantem, zatímco automatické osvětlení podél příjezdové cesty postupně rozsvěcovalo jednotlivé části zahrady. Byl zvyklý vracet se domů později, než původně plánoval, a dnešek nebyl žádnou výjimkou. Týmová příprava, taktické rozbory, individuální trénink s Carterem a potom ještě vlastní posilování mu zabraly téměř celý den, takže se teď těšil především na sprchu, večeři a několik hodin klidu, než se ráno znovu ozve budík. Vystoupil, vzal ze zadního sedadla tašku a zamířil ke vstupním dveřím.

Dům byl velký. Opravdu velký. Stál v klidnější části města na rozlehlém pozemku, který Ryan koupil ještě v době, kdy aktivně hrával profesionální fotbal. Tehdy si mohl dovolit prakticky cokoliv, ale nikdy neměl potřebu obklopovat se několika různými nemovitostmi nebo okázalým luxusem, který by mu jen připomínal, kolik peněz vydělal. Chtěl jeden pořádný dům. Dost prostoru, vlastní soukromí, velkou zahradu, kvalitní zázemí pro cvičení a místo, kam se bude moci vracet i ve chvíli, kdy jeho profesionální kariéra skončí. Přesně to si pořídil. A za poslední roky nelitoval jediného rozhodnutí.

Prošel vstupní halou, odložil klíče na připravené místo a zamířil do kuchyně. Dům byl tichý, čistý a přesně tak uspořádaný, jak ho ráno opustil. Velká okna vedoucí do zahrady odrážela večerní světlo, na kuchyňské lince neleželo nic zbytečného a v obývacím pokoji svítila pouze jedna menší lampa, kterou nechával zapínat automaticky po setmění. Ryan si otevřel lednici, vytáhl připravenou večeři a položil ji na linku. Potom si rozmyslel, že se nejdřív osprchuje.

Na stadionu už se zdržovat nechtěl. Po vlastním cvičení si jen sbalil věci a zamířil rovnou domů, protože po dnešním dlouhém dni neměl nejmenší chuť trávit další čas v téměř prázdné budově. Vyšel po schodech do patra, odložil sportovní tašku a vešel do koupelny.

Když se konečně postavil pod teplou vodu, nechal ji několik vteřin stékat přes záda a zavřel oči. Svaly měl příjemně unavené, nikoliv přetížené, a pravidelný proud vody mu postupně uvolňoval ramena i šíji. V hlavě si přitom ještě jednou prošel některé části dnešního tréninku, protože to dělal prakticky automaticky. Věděl, co se týmu podařilo zlepšit, které kombinace budou potřebovat další opakování a na co se musí zaměřit před čtvrtečním zápasem. A potom se mu vybavil Carter. Ryan pomalu otevřel oči. Samozřejmě. Ten kluk mu dnes dal pořádně zabrat.

Ne fyzicky. Na to byl Walker zvyklý. Ale způsobem, jakým dokázal střídavě předvádět mimořádný talent a naprosto zbytečnou tvrdohlavost, která ho během několika minut dokázala připravit o všechno, co se předtím naučil. Ryan si vzpomněl na jejich hádku. Na Liamův vztek. Na to, jak se ho téměř zoufale ptal, jestli skutečně nestojí ani za jediné přikývnutí. Ta věta mu znovu proběhla hlavou. A Ryan si musel připustit, že ho zasáhla o něco víc, než očekával.

Ne proto, že by pochyboval o svém způsobu trénování. Věděl přesně, proč postupuje tak, jak postupuje. Hráči potřebovali rozumět vlastním chybám a dokázat je opravovat bez neustálého povzbuzování. Pokud by každé správně provedené cvičení proměnil v malou oslavu, ztratily by jeho reakce význam. Jenže Carter ten přístup očividně vnímal úplně jinak. Jako odmítnutí. Jako by Walkerovo mlčení znamenalo, že jeho práce nemá žádnou hodnotu. Ryan si přejel dlaní po mokrých vlasech. Budeš se to muset naučit, chlapče. Jenže potom se mu vybavila posilovna. Carter stojící před boxovacím pytlem.

Bez trička. Rozzuřený, zpocený a tak soustředěný na vlastní vztek, že si ani nevšiml, kdy Ryan vešel. A potom ten okamžik, kdy ho chytil za ruku. Ryan se na několik vteřin přestal pohybovat. Pamatoval si tlak vlastních prstů kolem Carterova předloktí. Teplo jeho kůže. To, jak mladík okamžitě ztuhl, přestože ještě před okamžikem vypadal připravený vymlátit do pytle všechny svoje problémy. Ale především si pamatoval jeho oči. Ten zmatený pohled.

A způsob, jakým mu na okamžik pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, ale nedokázal najít jediné slovo. Ryan pomalu vydechl. Kruci. Znovu se mu vybavila Carterova tvář, jeho plné rty a zpocené vlasy slepené na čele. To, jak se mu při prudkém dýchání zvedal hrudník. Jak výrazně na něm bylo vidět každé napětí svalů. A také to, že ho Ryan považoval za přitažlivého. Ne jen pohledného. Přitažlivého. To slovo ho nepříjemně zastavilo. Protože v něm nebylo nic neurčitého.

Přesně vystihovalo, co se mu během posledních dvou dnů několikrát pokusilo proklouznout do myšlenek a co pokaždé velmi rychle odsunul stranou. Ryan sevřel čelist a zvedl hlavu pod proud vody. Ne. Carter byl jeho hráč. Bylo mu devatenáct. Ryanovi jednačtyřicet. A pokud existovala jedna věc, kterou během let profesionální kariéry a následného trénování skutečně pochopil, byla to odpovědnost za vlastní rozhodnutí. To, že člověka někdo přitahuje, ještě neznamená, že s tím musí něco dělat. Že tomu musí věnovat pozornost, natož dovolit, aby to ovlivňovalo jeho chování.

Carter potřeboval trenéra. Ne další komplikaci. Ryan zavřel vodu, sáhl po ručníku a důkladně si osušil obličej. Tím to pro něj mělo skončit. Zítra ráno vstane v pět, půjde běhat a potom začne další den na stadionu. Bude sledovat celý tým, připravovat čtvrteční zápas a dál pracovat s Carterem přesně tak, jak pracoval dnes. Nebude ho upřednostňovat, nebude k němu přistupovat jinak a rozhodně nedovolí, aby se mu do rozhodování připletlo něco tak nepodstatného, jako je mladíkova fyzická přitažlivost. To bylo rozhodnutí, kterému Ryan Walker naprosto věřil.

Jenže když o několik minut později vyšel z koupelny a zamířil do ložnice, vybavil se mu ještě jednou Carterův překvapený výraz z posilovny. A tentokrát ho nedokázal zahnat úplně okamžitě.

Pod helmou I — Kapitola 4 – Středa až pátek
Klooky← Pod helmou · přehled kapitol

Pod helmou I

Kapitola 4 – Středa až pátek

Středa

CARTER

Liam Carter otevřel oči několik minut před zazvoněním budíku a první, co ho napadlo, bylo, že dneska by se snad ani nemusel obtěžovat vstávat. Ne proto, že by ho bolely nohy, přestože po dvou dnech náročných tréninků rozhodně nebyly v nejlepší kondici, ani proto, že se mu v pravém rameni stále ozýval včerejší boxovací pytel. Problém byl v tom, že jeho mozek zřejmě přes noc dospěl k závěru, že nejdůležitější událostí celého jeho dosavadního života je nějakých několik vteřin strávených v posilovně s Ryanem Walkerem, a podle toho se také rozhodl zařídit dnešní ráno.

„No do prdele,“ zamumlal do polštáře a přetáhl si předloktí přes oči.

Viděl to naprosto jasně. Walker stojící těsně vedle něj. Jeho ruku sevřenou kolem Liamova předloktí. Tmavé sportovní tričko napnuté přes široký hrudník a ten zatraceně klidný pohled, kterým ho dokázal přimět, aby během jediné vteřiny zapomněl, co mu vlastně chtěl říct. A nejhorší na tom bylo, že si Carter stále pamatoval ten zvláštní pocit, který mu projel tělem.

Nebylo to nic, co by dokázal vysvětlit. Nešlo ani o bolest, ani o obyčejné překvapení, přestože obojí by mu v tu chvíli dávalo mnohem větší smysl. Prostě se ho Walker dotkl a Liam najednou cítil něco, co předtím nezažil. Něco nepříjemně intenzivního, co se mu rozběhlo od ruky přes rameno a zanechalo ho stát před vlastním trenérem jako úplného idiota. No tak tě překvapil. To se stává. Jenže proč si to pořád vybavoval? Carter odtáhl ruku od obličeje, podíval se na strop a zamračil se. Protože mě ten hajzl včera tak nasral. Ano. Přesně. To bylo ono.

Celý den se ho snažil přimět k nějaké pořádné reakci, Walker mu nedal vůbec nic, potom se ještě pohádali a nakonec ho trenér načapal, jak do boxovacího pytle vyřvává všechno, co mu předtím nedokázal říct do očí. Nebylo divu, že mu to zůstalo v hlavě. Každý normální člověk by nad tím přemýšlel. Akorát žádný normální člověk by si u toho asi nemusel vybavovat, jak měl jeho trenér obrovské ruce. Liam zavřel oči.

„Ježíši Kriste.“

„Amen,“ ozvalo se z druhé strany pokoje.

Carter otočil hlavu. Jake ležel na zádech, přikrývku vytaženou až k bradě, a přes polozavřená víčka na něj hleděl s výrazem člověka, který by svého spolubydlícího nejraději vystěhoval ještě před snídaní.

„Ty už zase mluvíš?“ zamumlal.

„Já nemluvím.“

„Tak tady máme ducha.“

Liam si promnul obličej.

„Spi, Jakeu.“

„Rád bych. Ale bydlím s magorem, kterej každej den vstává uprostřed noci a ještě u toho nadává.“

„Je půl šestý.“

„Právě.“

Carter se navzdory vlastní náladě rozesmál. Sáhl po telefonu, vypnul budík těsně předtím, než měl zazvonit, a opatrně se posadil. Celé tělo ho okamžitě upozornilo, že předchozí den nebyl zrovna odpočinkový, ale dnešní ráno mu připadalo o něco snesitelnější než to úterní. Pravé zápěstí měl trochu ztuhlé, především při prudším sevření prstů, a rameno se mu ozvalo při natahování po připraveném oblečení. Nic mu však nebránilo v běžném pohybu. Zatím. Jestli na to Walker přijde, tak mi snad zakáže i držet příbor. Ta představa ho pobavila. A hned vzápětí naštvala.

Protože zase myslel na Walkera.

„Ty vole, to už snad není možný,“ zamumlal.

Jake se prudce převalil na druhý bok.

„Cartere, já tě fakt zabiju.“

Liam se rozesmál ještě víc, popadl oblečení a raději zmizel v koupelně dřív, než spolubydlícímu poskytne další důvod k vraždě. Když o něco později vycházel z koleje, venku byla pořád tma a studený ranní vzduch ho přinutil přitáhnout si mikinu blíž k tělu. Kampus se teprve probouzel. V některých oknech už svítilo, u vzdálenější budovy právě zastavovala dodávka se zásobováním a několik studentů spěchalo po chodnících s kelímky kávy v rukou. Carter si přehodil sportovní tašku přes rameno a vyrazil ke stadionu. Cestou se přistihl, že přemýšlí, jestli už Walker běhá.

Samozřejmě že ano. Podle Dextera vstával každý den v pět, a pokud byl alespoň z poloviny tak disciplinovaný, jak působil, musel už mít za sebou několik kilometrů. Liam si ho na okamžik představil v běžeckém oblečení, jak se pohybuje prázdnými ulicemi, a bezděčně se pousmál. Potom se zarazil. Proč si ho kurva představuju při běhání? Prudce zavrtěl hlavou a přidal do kroku. Dneska bude normální den. Ranní trénink, škola, oběd, odpolední příprava a večer zase kolej. Žádný zbytečný předvádění. Žádný hádky.

A především žádný přemýšlení o tom, jaký má jeho trenér ruce, ramena nebo cokoliv dalšího. Prostě bude hrát fotbal. To snad ještě zvládne.

WALKER

Ryan Walker dokončoval svůj ranní běh ve chvíli, kdy se nad střechami domů začínal objevovat první náznak světla. Vzduch byl chladný, ale po několika kilometrech už mu příjemně prohříval svaly a pravidelný rytmus kroků mu pomáhal srovnat si myšlenky na den, který měl před sebou. Běhal stejnou trasu jako obvykle, nepřidával zbytečně na tempu a nesnažil se překonávat žádné rekordy. V jeho věku už dávno věděl, že skutečná kondice nevzniká tím, že člověk každý den překoná vlastní možnosti, ale tím, že dokáže roky dodržovat režim, který jeho tělu prospívá.

Právě proto ho poněkud rozčilovalo, že dnes nedokáže udržet myšlenky tam, kde je chce mít. U čtvrtečního zápasu. U obranných variant soupeře. U hráčů, kteří potřebují doladit načasování rozehrávek. Místo toho se mu už podruhé během posledních několika minut vybavila tvář Liama Cartera. Ryan prudčeji vydechl nosem a při odbočení do další ulice zkontroloval čas na hodinkách. Výborně. Zrovna tohle potřeboval.

Ne že by ho překvapovalo, když po náročnějším tréninku přemýšlel o některém ze svých hráčů. Stávalo se mu to pravidelně. Někdy v hlavě rozebíral chyby, které se při zápase opakovaly, jindy přemýšlel nad tím, jak někomu vysvětlit techniku, kterou se stále nedařilo správně zvládnout. Bylo to přirozené. Fotbal tvořil podstatnou část jeho života a Ryan nikdy nepatřil mezi lidi, kteří dokážou po odchodu ze stadionu okamžitě zapomenout, čím se celý den zabývali. Jenže tentokrát se mu nevybavovaly pouze Carterovy chyby. Vybavoval se mu jeho pohled. A jeho rty.

A ten zatracený okamžik, kdy ho v posilovně chytil za předloktí. Ryan se zamračil. Dost. Byl to fyzický kontakt, který měl naprosto jednoduchý důvod. Carter se choval jako idiot, zbytečně riskoval zranění a Ryan mu zabránil pokračovat. Nic víc. Jenže dobře si pamatoval, jak mladík ztuhl. Jak se na něj podíval. A především jak se Ryanovi při pohledu na něj na jedinou vteřinu stáhlo něco hluboko pod žebry. To bylo nepříjemné.

Ne proto, že by nedokázal pojmenovat vlastní reakci. Naopak. Právě to, že ji pojmenovat dokázal, mu situaci vůbec neusnadňovalo. Carter ho přitahoval. Byla to skutečnost, kterou si přiznal už včera večer. A také skutečnost, se kterou neměl v úmyslu vůbec nic dělat. Ryan doběhl k domu, zpomalil a posledních několik metrů došel svižnou chůzí. Protáhl ramena, krátce se opřel dlaněmi o boky a zhluboka se nadechl. Tělo fungovalo přesně tak, jak potřeboval. Dech se mu během okamžiku uklidňoval a svaly příjemně pracovaly. Až na hlavu. Ta si očividně usmyslela, že dnešek nebude tak jednoduchý.

Je to hráč. Ryan otevřel dveře domu. Tvůj hráč. Vešel dovnitř a zamířil ke sprše. A tím pro něj celá záležitost měla skončit. Stejně jako včera.

CARTER

„Ty vole, Cartere, tys zase spal obličejem v polštáři?“

Liam se otočil právě ve chvíli, kdy k němu Dexter přicházel od šaten. V jedné ruce držel láhev s vodou, druhou si upravoval sportovní mikinu a podle jeho spokojeného výrazu bylo naprosto zřejmé, že ranní hodinu v posilovně už má dávno za sebou.

„Dobré ráno i tobě, Dextere.“

Harry se zastavil před ním a pozorněji si ho prohlédl.

„Ne, vážně. Ty vypadáš, jako bys v noci kopal tunel.“

Carter si odfrkl.

„Díky.“

„Nebo pohřbíval tělo.“

„To bych si nechal až na odpoledne.“

Dexter se rozesmál.

„Tak to doufám, že nejsem na seznamu.“

„Zatím ne.“

„Zatím?“

„Neser mě a budeš v pohodě.“

Harry zvedl ruce v předstírané kapitulaci, ale v očích mu zůstal pobavený výraz.

„Dobře, dobře. Jenom se ptám.“

Carter si přehodil tašku do druhé ruky a zamířil s ním směrem k hřišti. Doufal, že tím jejich rozhovor skončí, jenže Dexter měl zjevně úplně jiný názor.

„Tak co včera?“

Liamovi se na okamžik sevřel žaludek.

„Co včera?“

„Ten individuální trénink.“

No jasně.

„Dobrý.“

Harry se podíval před sebe.

„Dobrý?“

„Jo.“

„To zní přesvědčivě.“

„Co chceš slyšet?“

Dexter pokrčil rameny.

„Nevím. Třeba jestli jsi přežil.“

„Jak vidíš.“

„To jo. Ale podle obličeje si nejsem jistej, jestli bez následků.“

Carter po něm střelil pohledem.

„Ty seš dneska nějak extra ukecanej.“

„Já jsem ukecanej pořád. Ty seš dneska nějakej divnej.“

Liam chtěl něco odseknout, ale nakonec jen zavrtěl hlavou. Harry měl zvláštní schopnost všímat si přesně těch věcí, které se člověk snažil nenápadně schovat. A ještě horší bylo, že o nich většinou začal mluvit dřív, než si Carter vůbec stihl připravit rozumnou odpověď.

„Prostě jsem blbě spal,“ vysvětlil nakonec.

Dexter přikývl.

„Aha.“

Chvíli šli mlčky. Potom Harry dodal:

„To ti Walker takhle leze na nervy už druhej den?“

Carter málem zakopl.

„Cože?“

Harry se rozesmál.

„No tak! Včera ses celej trénink tvářil, jako bys čekal, že ti někdo postaví sochu, a pak sis to šel s Walkerem vyříkat. Myslíš, že jsem si nevšiml?“

Liam sevřel čelist. Samozřejmě. Na tu hádku skoro zapomněl. Tedy nezapomněl. Jen ji během noci překrylo několik úplně jiných vzpomínek.

„Trochu jsme se pohádali,“ přiznal neochotně.

Harry zpomalil.

„Trochu?“

„Jo.“

„Jak moc trochu?“

Carter se na něj podíval.

„Takovým tím způsobem, že jsem mu řekl, co si myslím.“

Dexter zvedl obočí.

„O Walkerovi?“

„Ne, o počasí.“

Harry se rozesmál tak hlasitě, až se po něm otočili dva kolemjdoucí hráči.

„Ty vole. Ty ses s ním fakt pohádal.“

„No a co?“

„Nic. Jenom mě zajímá, jestli jsi pořád členem týmu.“

„Ha ha.“

„Já to myslím vážně.“

Liam si povzdechl.

„Neposlal mě pryč. Jen mi vysvětlil, že se kvůli mně nebude chovat jinak než k ostatním.“

Dexter na něj několik vteřin hleděl. Potom přikývl.

„Jo. To zní jako Walker.“

Carter po něm střelil pohledem.

„To ti nepřijde vůbec divný?“

„Ne.“

„Vážně?“

Harry pokrčil rameny.

„Cartere, vždyť ti to říkám od prvního dne. Ten chlap tě nebude chválit za každou povedenou akci. To prostě není jeho styl.“

Liam si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.

„Já nechci, aby mě chválil za každou akci.“

Dexter se na něj podíval.

„Tak za každou druhou?“

„Jdi do prdele.“

Harry se znovu rozesmál, ale pak do něj lehce šťouchl loktem.

„Hele, neber to tak. Já vím, že jsi dobrej. A Walker to ví taky. Jenom máš asi trochu problém s tím, že ti to nebude pořád opakovat.“

Carter chvíli mlčel. Neměl rád, když mu někdo nastavoval zrcadlo. Zvlášť když to dělal tenhle ukecanej parchant, kterého znal sotva několik dnů a který ho už teď dokázal přečíst lépe než někteří lidé, s nimiž strávil celé roky.

„Možná,“ připustil nakonec.

Harry k němu otočil hlavu.

„Cože?“

„Říkám možná.“

Dexter se zastavil.

„Počkej, počkej. Ty jsi právě připustil, že možná nemáš pravdu?“

Carter protočil oči.

„Ty seš fakt idiot.“

„Tohle je historickej okamžik!“

„Harry!“

„Měl bych to někam zapsat.“

Liam se neubránil smíchu a strčil do něj ramenem.

„Jestli to někomu řekneš, tak tě zabiju.“

Dexter se zazubil.

„Vidíš? Hned jsi zase normální.“

Carter se usmál. Jenže v okamžiku, kdy vyšli na hřiště a Liam mezi několika postavami u postranní čáry zahlédl Walkera, úsměv mu téměř okamžitě zmizel. Trenér právě mluvil s jedním z asistentů. Měl na sobě tmavou sportovní mikinu, v ruce držel tablet a podle způsobu, jakým ukazoval na rozestavení hráčů, se zjevně zabýval něčím z dnešní přípravy. Byl stejně klidný jako včera. Stejně soustředěný. A naprosto stejně nedostupný. Liam se na něj zadíval. A okamžitě se mu vybavila posilovna. Ruku dolů. To zamrazení mu projelo zády tak nečekaně, až se musel prudce nadechnout.

„Cartere?“

Trhl sebou. Harry stál vedle něj.

„Co?“

„Ptal jsem se, jestli máš v pořádku rameno.“

„Jo.“

Dexter se na něj podíval.

„Ty vole, kde jsi?“

Liam se zamračil.

„Tady.“

„Tak se podle toho chovej.“

Carter se zasmál, ale ten zvuk mu připadal trochu nucený. A potom Walker zvedl hlavu. Jejich pohledy se setkaly. Jen na okamžik. Krátce. Úplně obyčejně. Přesto Liam pocítil zvláštní napětí, které ho přimělo narovnat záda o něco víc, než bylo nutné. Walker se na něj díval několik vteřin. Pak obrátil pozornost zpátky k asistentovi. Nic. Žádná reakce. Žádný náznak toho, že by se včera vůbec něco stalo. Carter sevřel čelist. No jasně. A z nějakého důvodu ho to rozčílilo téměř stejně jako celá předchozí hádka.

WALKER

Ryan zachytil Carterův pohled okamžitě. Ne proto, že by ho vyhledával. Alespoň tak si to vysvětloval. Jenže když se mladík objevil na hřišti vedle Dextera, jeho pozornost se k němu obrátila dřív, než si stihl uvědomit, že to udělal. Carter měl na sobě běžné tréninkové oblečení, přes rameno sportovní tašku a právě něco odpovídal Harrymu. Vypadalo to, že se spolu dobře baví, protože Dexter se rozesmál a Liam se na okamžik usmál také. Ryan si všiml toho úsměvu. A nepříjemně jasně si uvědomil, že se mu líbí.

Nešlo jen o fyzickou přitažlivost, kterou si přiznal včera večer. Carter měl zvláštní způsob, jakým dokázal během několika vteřin přejít od podrážděného zamračení k širokému, téměř odzbrojujícímu úsměvu, a Ryanovi připadalo nečekaně příjemné sledovat, jak se jeho výraz mění. Tohle už začíná být směšný. Odvrátil pohled.

„Trenére?“

Asistent na něj čekal s otevřeným rozpisem. Ryan se okamžitě soustředil.

„Ano. Necháme první blok bez kontaktu. Potřebuju, aby se po včerejšku zaměřili na načasování, ne aby se před čtvrtkem zbytečně přetahovali.“

Asistent přikývl a poznamenal si změnu. Ryan se znovu podíval na hřiště. Carter právě procházel kolem skupinky spoluhráčů a něco odpovídal Marcusovi. Dexter šel vedle něj a podle gestikulace mu zřejmě vysvětloval nějakou naprostou hloupost. To bylo dobře. Harry na něj měl dobrý vliv. Ryan si toho všiml už během předchozích dvou dnů. Carter byl mimořádně talentovaný, ale také netrpělivý a příliš ochotný dokazovat vlastní výjimečnost. Dexter dokázal jeho energii usměrňovat, aniž by mu přitom bral chuť soutěžit.

Jenže Ryan si zároveň uvědomoval, že po včerejším večeru bude muset věnovat větší pozornost i vlastnímu chování. Carter se na něj díval jinak. Ne nutně způsobem, který by znamenal něco osobního. Mladík byl stále především hráč, který se snažil získat uznání svého trenéra. To se nezměnilo. Jenže Ryan si včera v posilovně všiml něčeho dalšího. Toho krátkého ztuhnutí. Překvapení v Liamových očích. A zvláštního ticha, které mezi nimi vzniklo ve chvíli, kdy mu držel předloktí. Ryan sevřel tablet pevněji. Neřeš to. Na hřišti měl téměř celý tým. A zítra je čekal zápas.

Rozhodně neměl v úmyslu začínat středu přemýšlením o tom, jak se na něj jeden devatenáctiletý running back podíval v posilovně.

„Pánové!“ zavolal a obrátil se k hráčům. „Začínáme!“

Carter okamžitě zvedl hlavu. Ryan ten pohyb zaznamenal. A potom už se přinutil věnovat pozornost výhradně tréninku.

CARTER

Ranní příprava probíhala o něco klidněji než předchozí dva dny, především proto, že se blížil čtvrteční zápas a Walker očividně neměl v úmyslu nechat své hráče zbytečně vyčerpat ještě před tím, než nastoupí proti soupeři. Zaměřili se na pohyb, načasování rozehrávek a rychlé reakce na změny obranného postavení. Carterovi podobná práce vyhovovala, protože se mohl soustředit na techniku, kterou s ním Walker včera tak neúnavně probíral, aniž by přitom musel absolvovat další tvrdé kontakty. Jenže se ukázalo, že soustředit se bude dneska mnohem těžší, než očekával.

Při prvních několika cvičeních si znovu a znovu uvědomoval Walkerovu přítomnost. Stačilo, aby zaslechl jeho hlas, a okamžitě zvedl hlavu. Když trenér procházel kolem útočné formace, Liam mimoděk narovnal ramena a při dalším běhu se snažil provést první krok tak přesně, jak mu to včera vysvětloval. Nebyl v tom žádný zvláštní plán. Prostě chtěl, aby ho Walker viděl. A právě to ho rozčilovalo. Protože mu ten chlap včera naprosto jasně vysvětlil, že nebude nikoho upřednostňovat, a Carter se přesto znovu přistihl, jak kontroluje, jestli se trenér dívá jeho směrem.

Při jedné z rozehrávek dokonce zareagoval na Dexterův pokyn o zlomek vteřiny později, protože právě v okamžiku před snapem zahlédl Walkera u postranní čáry.

„Cartere!“ ozval se Harry.

Liam okamžitě zvedl hlavu.

„Co?“

„Ty mě vůbec posloucháš?“

„Jo.“

Dexter se na něj podíval.

„Tak co jsem právě řekl?“

Carter otevřel ústa. A zase je zavřel. Harry pomalu zaklonil hlavu.

„Ježíši Kriste.“

Liam se neubránil smíchu.

„Promiň.“

„Ty vole, jestli budeš dneska hrát takhle, tak tě nechám běhat jenom pro vodu.“

„To bys nevydržel.“

„Co?“

„Hrát beze mě.“

Dexter se zazubil.

„To máš pravdu. Kdo by mě pak celej den takhle sral?“

Carter se rozesmál, ale tentokrát se při další rozehrávce skutečně soustředil. Podařilo se mu správně převzít míč, přečíst změnu obrany a dokončit běh přesně podle pokynů. Walker ho sledoval. Liam to věděl. Viděl ho u postranní čáry. Jenže tentokrát se nepodíval, jestli dostane pochvalu. Alespoň ne okamžitě. Vidíš, Cartere? To jde. To ho trochu uklidnilo. Přinejmenším do chvíle, kdy při návratu do formace zachytil Walkerův pohled. Trenér se na něj díval. Přímo. A Carterovi znovu proběhlo hlavou, jak blízko u něj včera stál. Liam prudce odvrátil oči.

Do prdele. Harry si toho všiml. Samozřejmě. Ale tentokrát nic neřekl. Jen se postavil vedle něj a před další rozehrávkou mu krátce poklepal na rameno.

„Hele. Hraj se mnou, jo?“

Carter se na něj podíval. Harryho výraz byl pořád trochu pobavený, ale v očích měl něco mnohem vážnějšího.

„My dva. Jasný?“

Liam na okamžik ztichl. Potom přikývl.

„Jasný.“

Dexter se ušklíbl.

„Tak mi to nepokaz.“

„To spíš ty mně.“

Harry se rozesmál. A další rozehrávka už jim vyšla bez problému. Když se po skončení ranního bloku přesunuli na svačinu, Carter měl pocit, že se mu konečně podařilo dostat vlastní hlavu alespoň částečně pod kontrolu. Věděl, že dnešek nebude úplně jednoduchý, ale přinejmenším už se dokázal soustředit na hru, aniž by každých několik minut přemýšlel o Walkerově ruce na svém předloktí. Tedy skoro.

„Hele,“ ozval se Harry, když si společně sedli ke stolu, „mimochodem, Caleb mi včera večer poslal kontakt na toho kluka s učebnicema.“

Carter zvedl oči od sendviče.

„Fakt?“

„Jo. Má dvě z těch, co potřebuješ.“

Liam se okamžitě narovnal.

„A za kolik?“

Dexter mu ukázal zprávu v telefonu. Carter si ji přečetl a překvapeně zvedl obočí.

„Ty vole, to je skoro o polovinu míň.“

„Jo. A prý jsou normálně použitelný.“

„To doufám. Jestli mi pošle dvě hromady papírů, tak si tě najdu.“

Harry se rozesmál.

„To bys musel nejdřív přežít další Walkerův trénink.“

Carter po něm střelil pohledem.

„Ty si prostě nedáš pokoj.“

„Nikdy.“

Liam se uchechtl a vrátil mu telefon.

„Hele, vážně. Díky.“

Dexter pokrčil rameny.

„V pohodě.“

„Ne, fakt. Ušetří mi to dost peněz.“

Harry se na něj chvíli díval a potom se pousmál.

„Tak mi za to někdy koupíš něco dobrýho.“

„Ty jsi ale levnej.“

„To víš. Jsem skromnej člověk.“

Carter se rozesmál.

„Jo. To jsem si všiml.“

Harry si ukousl ze svého jídla a po chvíli dodal:

„A když budeš potřebovat dohnat něco z těch přednášek, co jsme měli před tvým přestupem, tak ti můžu půjčit poznámky.“

Liam zvedl hlavu.

„Ty si děláš poznámky?“

Dexter se na něj nevěřícně podíval.

„Cartere, já fakt chodím do školy.“

„Já myslel, že tam jenom kecáš.“

„To zvládám obojí.“

Liam se rozesmál a Harry ho lehce kopl pod stolem do boty.

„Blbečku.“

„Ty taky.“

Bylo to zvláštní. Znávali se teprve několik dnů, a přesto měl Carter čím dál silnější pocit, že s Dexterem může mluvit naprosto přirozeně. Nemusel přemýšlet nad každou odpovědí, nemusel se snažit působit nějakým určitým dojmem a neměl problém mu říct, když ho něco štvalo. Harry mu to samozřejmě většinou okamžitě vrátil nějakou poznámkou, ale zároveň dokázal poznat, kdy si má z něčeho dělat legraci a kdy je lepší nechat člověka chvíli být. A Liam si toho začínal opravdu vážit.

Ve škole se ukázalo, že Dexterova nabídka poznámek nebyla jen další z jeho obvyklých řečí. Když se usadili vedle sebe v posluchárně, Harry vytáhl notebook a ještě před začátkem přednášky Carterovi ukázal složku s materiály, které si během posledních týdnů průběžně ukládal. Nebyly nijak zvlášť krásně uspořádané, ale obsahovaly všechno podstatné, včetně zadání, poznámek z výkladu a několika připomínek k úkolům, které už ostatní studenti dávno odevzdali.

„Tohle si projdi,“ ukázal na první soubor. „A tohle je z minulýho týdne. Něco z toho budeš potřebovat k dalšímu zadání.“

Liam se naklonil blíž k obrazovce.

„Ty vole, ty toho máš.“

„No jo. Ono se tu už nějakou dobu učí.“

„Vtipný.“

„Já vím.“

Carter se ušklíbl, ale soubory si poctivě uložil. Přestup v rozběhnutém semestru mu začínal připadat mnohem komplikovanější, než očekával. Na hřišti se dokázal novému systému přizpůsobit poměrně rychle, ale ve škole na něj čekala hromada věcí, které ostatní studenti řešili už několik týdnů. Některé materiály si mohl jednoduše nastudovat, ale u jiných potřeboval pochopit souvislosti, které se probíraly ještě před jeho příchodem. A Dexter mu s tím pomáhal způsobem, který Cartera postupně přestával překvapovat.

Prostě si vedle něj sedl, otevřel správné soubory a vysvětlil mu, co bude potřebovat. Bez zbytečného řečnění. Tedy pokud se zrovna nejednalo o příležitost udělat si z něj legraci. Během druhé přednášky se role na chvíli obrátily. Vyučující zadal krátký úkol, při kterém měli studenti vyhodnotit několik možností podle uvedených podmínek, a Harry se po několika minutách zamračil nad jednou částí zadání.

„Tohle mi nějak nesedí,“ zamumlal.

Carter se k němu naklonil.

„Co?“

Dexter ukázal na obrazovku.

„Tady. Když použiju tuhle možnost, vyjde mi něco jinýho než v příkladu.“

Liam si zadání přečetl, chvíli přemýšlel a potom prstem ukázal na řádek, který Harry přehlédl.

„Protože jsi vynechal tuhle podmínku.“

Dexter se zarazil. Podíval se na zadání. Potom na Cartera.

„No do prdele.“

Liam se zazubil.

„Takže kdo z nás je ten chytrej?“

Harry si odfrkl.

„Jednou se trefíš a už si myslíš, že seš génius.“

„Jednou?“

„Jo.“

„Tak počkej, až ti večer pošlu fakturu za doučování.“

Dexter se rozesmál.

„Tu ti zaplatím z toho, co mi dáš za moje poznámky.“

Carter si spokojeně přikývl.

„Tak to jsme vyrovnaný.“

Harry mu věnoval krátký pohled a potom se vrátil k práci. Jenže po několika minutách, když už měli úkol téměř hotový, se k němu znovu naklonil.

„Hele, vážně. Jsi v pohodě?“

Liam zvedl oči.

„Jo. Proč?“

Dexter pokrčil rameny.

„Protože jsi dneska několikrát úplně mimo.“

Carter na okamžik ztichl. Harry pokračoval tišším hlasem, aby nerušil ostatní.

„Ráno na hřišti jsi mě dvakrát neposlouchal. Pak ses tvářil, jako bys chtěl někoho zabít, a teď už jsi zase normální. Tak nevím, co si o tom mám myslet.“

Liam si přejel dlaní po zátylku. Vlastně mu to připadalo skoro směšné. Dexter si všiml všeho. A přitom neměl nejmenší tušení, co se mu ve skutečnosti honí hlavou.

„Prostě mě ještě štve ten včerejšek,“ přiznal nakonec.

Harry přikývl.

„Walker?“

„Jo.“

„Pořád?“

Carter zaváhal.

„Asi.“

Dexter se na něj chvíli díval.

„Hele, nechci ti do toho kecat.“

Liam po něm střelil pohledem.

„To už děláš.“

„No vidíš. Aspoň víš, co ode mě čekat.“

Carter se neubránil krátkému úsměvu. Harry se však tentokrát nezasmál hned.

„Jen si nemysli, že když se na tebe Walker neusměje, tak tě má na háku. Ten chlap si všímá úplně všeho. A kdyby s tebou nechtěl pracovat, tak tě po týmovým tréninku pošle do sprchy stejně jako nás ostatní.“

Liam se zamračil.

„To já vím.“

„Tak si to občas připomeň.“

Carter chvíli mlčel. Potom se podíval na Harryho.

„Ty ho máš fakt rád, co?“

Dexter se zamyslel.

„Jako trenéra? Jo.“

„Proč?“

Harry si opřel předloktí o lavici.

„Protože když mi něco řekne, většinou se ukáže, že měl pravdu. A protože když se něco posere, tak nezačne hledat někoho, na koho to hodí. Prostě to řeší.“

Liam pomalu přikývl. Dexter se ušklíbl.

„A taky protože když jsem poprvý nastoupil do týmu, myslel jsem si, že mě zabije.“

Carter se rozesmál.

„Ty?“

„Jo.“

„Co jsi provedl?“

Harry se zatvářil nevinně.

„Nic zvláštního.“

„Dextere.“

„Jen jsem měl trochu problém držet hubu.“

Liam vyprskl smíchy tak hlasitě, že se po nich otočil Caleb sedící o řadu níž.

„Vy dva!“ sykl.

Harry okamžitě zvedl ruce.

„Promiň.“

Carter si zakryl ústa dlaní a pokusil se přestat smát. Moc mu to nešlo. A teprve po chvíli si uvědomil, že právě díky tomu přestal na několik minut úplně myslet na Walkera. To bylo docela příjemné. Možná by měl s Dexterem trávit víc času. Ten chlap byl sice naprosto nesnesitelnej, ale z nějakého důvodu mu s ním bylo dobře.

WALKER

Odpolední týmová příprava začala krátkým rozborem čtvrtečních herních variant a postupně přešla do nacvičování jednotlivých kombinací na hřišti. Ryan se snažil udržet tempo takové, aby hráči zůstali soustředění, ale současně se před zápasem zbytečně nevyčerpali. Největší pozornost věnoval spolupráci mezi quarterbackem, running backy a útočnou linií, protože právě tam si chtěl být jistý, že dokážou reagovat na obranné změny bez zbytečného zaváhání. Carter dnes pracoval jinak než včera. Ryan si toho všiml už během prvních několika rozehrávek.

Mladík se snažil být přesnější. Nepřidával zbytečné pohyby, nevyhledával efektnější řešení tam, kde měl jednodušší možnost, a několikrát dokázal správně vyčkat na blok útočné linie, přestože jeho přirozený instinkt ho očividně nutil vyrazit mnohem dřív. To bylo dobře. Jenže současně se objevoval jiný problém. Carter se na něj díval. Příliš často. Ne neustále, ne tak, aby si toho museli všimnout ostatní, ale dost na to, aby Ryan poznal, že mladíkova pozornost není pokaždé tam, kde by měla být.

A protože se mu při několika těch pohledech okamžitě vybavila včerejší posilovna, začínalo to být nepříjemné také jemu. Soustreď se. Ryan se obrátil k další skupině hráčů.

„Dextere! Ještě jednou stejnou kombinaci. A chci vidět potvrzení signálu z obou stran.“

Harry okamžitě přikývl.

„Ano, trenére.“

Carter se zařadil na své místo. Ryan ho sledoval jen tak dlouho, jak bylo potřeba pro kontrolu rozehrávky. Alespoň to měl v úmyslu. Jenže potom Liam zvedl hlavu a jejich pohledy se znovu střetly. Na jedinou vteřinu. Ryan v tom pohledu zachytil něco, co nedokázal přesně zařadit. Carter nevypadal vzdorovitě jako včera. Spíš jako by se snažil zjistit, jestli si Ryan něčeho všiml. A právě to v něm vyvolalo zvláštní nepříjemné napětí. Protože si všiml. Všiml si až příliš mnoha věcí. A některé z nich neměly s fotbalem společného vůbec nic. Ryan pevně sevřel tablet a obrátil pozornost zpátky k celé formaci.

„Pokračujeme.“

Tentokrát už se na Cartera nepodíval, dokud nebyla rozehrávka dokončená.

CARTER

K prvnímu skutečnému problému došlo až později odpoledne, během krátké přestávky mezi jednotlivými tréninkovými bloky. Carter právě stál u lavičky a doplňoval si vodu, zatímco Dexter několik kroků od něj probíral s Brooksem poslední změnu signálu. Slunce už nestálo tak vysoko a po několika hodinách pohybu začínala být únava znatelná i na ostatních hráčích. Smith si něco hlasitě stěžoval Marcusovi, Caleb seděl na lavičce a protahoval si nohy a několik obránců se shromáždilo u druhého konce hřiště. Liam si odšrouboval víčko lahve a zhluboka se napil.

Potřeboval chvíli klidu. Jen několik minut, během kterých nebude muset přemýšlet nad každým krokem, každým pohybem obrany a především nad tím, jestli se Walker zase dívá jeho směrem.

„Tak co, hvězdo?“

Carter pomalu zavřel oči. No skvělý. Ten hlas poznal okamžitě. Otočil hlavu a zjistil, že k němu přichází Derek Hughes. Linebacker měl na sobě stále část tréninkové výstroje, helmu držel v ruce a podle jeho výrazu bylo naprosto zřejmé, že se právě nechystá vést přátelský rozhovor.

„Co chceš?“ zeptal se Liam.

Hughes se zastavil několik kroků před ním.

„Jen mě zajímá, jak se ti líbí naše soukromý tréninky.“

Carter se zamračil.

„Co?“

„S Walkerem.“

Liam pocítil krátké podráždění.

„Co s ním?“

Hughes se ušklíbl.

„To se ptám já tebe.“

Carter si povzdechl a znovu se napil.

„Hele, Dereku, jestli chceš něco říct, tak to řekni.“

„Mně jen přijde zajímavý, že jsi tady sotva pár dnů a Walker už si tě nechává po tréninku.“

Liam pomalu spustil láhev.

„A?“

Hughes pokrčil rameny.

„Nic. Jenom mě zajímá, čím sis to zasloužil.“

Carter na něj chvíli hleděl. Normálně by podobnou poznámku okamžitě obrátil ve vtip. Možná by mu připomněl některý z jejich předchozích soubojů a s úsměvem ho pozval, aby si to zkusili znovu na hřišti. Jenže dneska na to neměl náladu. Celé ráno se snažil vyrovnat s tím, co se stalo v posilovně, dopoledne ho Harry několikrát přistihl úplně mimo a teď konečně získal několik minut, během kterých mohl prostě stát a nepřemýšlet. A Hughes si očividně vybral právě tenhle okamžik, aby mu začal lézt na nervy.

„To se zeptej Walkera,“ odpověděl.

Hughes zvedl obočí.

„Takže ty nevíš?“

„Vím. Jen nemám potřebu ti to vysvětlovat.“

Derekův výraz okamžitě ztvrdl.

„Ty si o sobě fakt dost myslíš, co?“

Carter si promnul zátylek. Ježíši Kriste.

„Hele, nech mě bejt, jo? Fakt na to dneska nemám náladu.“

Hughes udělal krok blíž.

„Cože?“

Liam se na něj podíval.

„Říkám, dej mi pokoj.“

„Takže ty si myslíš, že jsi něco víc než ostatní?“

Carter prudce vydechl.

„To jsem neřekl.“

„Ale chováš se tak.“

„Dereku, já teď fakt nechci řešit tvoje komplexy.“

To byla chyba. Liam to poznal okamžitě. Hughesovi ztvrdla čelist a v očích se mu objevil výraz, který Carter znal z předchozích tréninků. Ten chlap neměl rád, když se mu někdo vysmíval, a ještě méně měl rád, když to dělal hráč, kterého považoval za nováčka.

„Co jsi to řekl?“

Carter se narovnal.

„Slyšel jsi.“

Hughes se přiblížil tak rychle, že Liam automaticky ustoupil o půl kroku. Ne ze strachu. Spíš proto, že mu ten obrovský linebacker právě vlezl přímo do osobního prostoru a Carter neměl nejmenší chuť se s ním začít přetahovat u lavičky.

„Poslouchej mě, Cartere,“ procedil Hughes. „To, že tě Walker bere na nějaký extra tréninky, ještě neznamená, že jsi tady něco víc než my ostatní.“

Liam sevřel čelist.

„Já si nemyslím, že jsem něco víc.“

„Tak se podle toho chovej.“

„Tak mi přestaň lézt do prdele a nech mě napít!“

Hughes udělal další krok. Tentokrát se Carter nepohnul.

„Víš, co je tvůj problém?“ pokračoval Derek. „Že jsi přišel z nějaký školy, kde ti všichni tleskali za každej zasranej běh, a myslíš si, že tady to bude stejný.“

Liamovi se stáhl žaludek. Ta poznámka ho zasáhla přesně tam, kde to dneska nejméně potřeboval. Protože ještě včera večer řekl Walkerovi téměř totéž. A teď mu to Hughes vmetl do obličeje.

„Ty o mně víš úplný hovno,“ odpověděl tiše.

Derek se ušklíbl.

„Vím dost.“

„Tak si to nech pro sebe.“

Hughes natáhl ruku a prudce ho šťouchl do hrudního chrániče.

„Nebo co?“

Carter okamžitě ztuhl. A tentokrát už se mu opravdu začínal zvedat vztek.

„Nesahej na mě.“

„Tak mi ukaž, co uděláš.“

Liam sevřel láhev tak pevně, až se plast nepříjemně promáčkl. Byl unavený. Podrážděný. A tenhle chlap mu právě poskytoval naprosto ideální příležitost udělat nějakou další pitomost.

„Hughesi!“

Harryho hlas zazněl tak ostře, až se po něm otočilo několik dalších hráčů. Dexter už přicházel jejich směrem.

„Co to kurva děláš?“

Derek se na něj podíval.

„Nic. Jen si povídáme.“

Harry se zastavil vedle Cartera a krátce zkontroloval jeho výraz. Liam se stále díval přímo na Hughese.

„Tak si povídejte bez toho, abyste po sobě sahali,“ řekl Dexter.

Derek se ušklíbl.

„Ty mu budeš dělat ochranku?“

Harry pomalu zvedl obočí.

„Ne. Já jen nechci, aby se nám dva idioti porvali den před zápasem.“

„Tak si toho svýho idiota uklidni.“

Carter prudce zvedl hlavu.

„Hele, ty—“

„Dost.“

To jediné slovo zaznělo z několika kroků tak klidně, až Liamovi okamžitě ztuhla ramena. Walker. Samozřejmě. Protože kdyby se dneska mohlo něco posrat ještě víc, musel by u toho být právě on.

WALKER

Ryan si původně všiml jen toho, že se u lavičky zastavilo několik hráčů. Nebylo na tom nic zvláštního. Během krátkých přestávek se spolu běžně bavili, pošťuchovali se a probírali poslední rozehrávky, takže tomu zpočátku nevěnoval větší pozornost. Potom však zaznamenal Hughesův postoj. Příliš blízko. Ramena napjatá. Hlavu mírně skloněnou dopředu. A Cartera stojícího proti němu s výrazem člověka, který už má všeho právě dost. Ryan okamžitě poznal, že se něco děje.

Vykročil jejich směrem právě ve chvíli, kdy Hughes natáhl ruku a šťouchl mladšího hráče do hrudníku. A něco se v něm prudce sevřelo. Byla to okamžitá reakce. Tak rychlá, že ji nestačil ani promyslet. Prostě viděl Derekovu ruku na Carterově těle, Liamův napjatý výraz a vzdálenost mezi nimi, která se během několika vteřin zmenšila natolik, že další pohyb mohl snadno skončit skutečným střetem. Ryan zrychlil. Ne rozběhl. Ne tak, aby na sebe zbytečně strhl pozornost.

Ale dost rychle na to, aby se dostal mezi ně dřív, než některý z těch dvou udělá něco, čeho bude později litovat. Dexter už tam byl. Ryan zaznamenal, jak se postavil vedle Cartera, aniž by se pokusil Hughese odstrčit. To bylo dobře. Harry měl očividně dost rozumu na to, aby podobnou situaci nezhoršoval. Jenže Ryanovi se při pohledu na Dereka znovu ozval ten zvláštní, nepříjemně silný pocit. Ruce pryč. Ta myšlenka mu proběhla hlavou dřív, než si stihl uvědomit, jak osobně zní. Okamžitě ji potlačil. Hughes byl jeho hráč. Carter také. A Ryan měl jedinou povinnost.

Zastavit konflikt.

„Dost.“

Všichni tři se otočili. Ryan se zastavil tak, aby viděl na Hughese i Cartera.

„Co se tady děje?“

Derek se nadechl jako první.

„Nic, trenére.“

Ryan na něj chvíli hleděl.

„Tak proč jsi na něj sahal?“

Hughes sevřel čelist.

„Jen jsme si něco vyjasňovali.“

„Tak si to vyjasňujte slovně.“

Derek sklopil oči.

„Ano, trenére.“

Ryan se obrátil ke Carterovi. Mladík stál velmi rovně, ramena měl napjatá a v očích mu stále zůstával vztek. Jenže když se jejich pohledy setkaly, objevilo se v nich ještě něco dalšího. Ten známý krátký záblesk překvapení. Ryanovi se na okamžik vybavila posilovna. Ne.

„Cartere. Co se stalo?“

Liam prudce vydechl.

„Nic. Hughes má prostě problém.“

Derek okamžitě zvedl hlavu.

„Já mám problém?“

„Hughesi,“ řekl Ryan.

Jediné slovo. Stačilo. Derek zmlkl. Walker se vrátil pohledem ke Carterovi.

„Ptal jsem se, co se stalo.“

Liam si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.

„Začal mi vykládat, že si o sobě moc myslím, protože se mnou děláte individuální tréninky.“

Ryan se ani nepohnul. Ale v hlavě se mu okamžitě spojilo několik věcí. Hughes. Jeho soutěživost. Carterova rychlost. A skutečnost, že mladík už druhý den zůstával po společné přípravě na hřišti. Bylo jen otázkou času, kdy to někomu začne vadit.

„Hughesi,“ obrátil se k linebackerovi. „Chceš mi něco říct?“

Derek se nadechl.

„Jen mi přijde, že Carter dostává trochu moc pozornosti.“

Ryan přikývl.

„A to jsi přišel řešit s ním?“

Hughes na okamžik zaváhal.

„Já jen—“

„Pokud máš problém s tím, jak vedu tréninky, přijdeš za mnou. Ne za hráčem, kterého se to týká.“

Derek sevřel čelist.

„Ano, trenére.“

Ryan pokračoval.

„A jestli ještě jednou uvidím, že během přestávky někoho fyzicky napadáš nebo zastrašuješ, budeš mít mnohem větší problém než další individuální trénink někoho jiného. Rozumíme si?“

„Ano, trenére.“

Walker se na něj díval ještě několik vteřin.

„Teď půjdeš k asistentovi a dokončíš přípravu tam. O tomhle si promluvíme po tréninku.“

Derek krátce přikývl. Nespokojeně. Ale přikývl. Ryan se obrátil k Carterovi.

„A ty.“

Liam okamžitě zvedl hlavu.

„Ano?“

„Jestli jsi naštvaný, řeš to tak, abys zbytečně nepřiléval olej do ohně. Zítra máme zápas. Nepotřebuju, abyste si tady před ním vyřizovali osobní účty.“

Carter sevřel čelist.

„Já ho nevyhledával.“

„To jsem neřekl.“

Liam na okamžik ztichl. Ryan pokračoval klidněji.

„Ale měl jsi možnost ten rozhovor ukončit dřív, než se vyhrotil.“

Carter sklopil oči.

„Ano, trenére.“

Walker si všiml, jak pevně drží láhev v ruce. A také toho, že se mu na pravém předloktí rýsuje drobné napětí, které mu znovu připomnělo včerejší večer. Na zlomek vteřiny pocítil zvláštní nutkání ujistit se, že je mladík skutečně v pořádku. Neptat se jako trenér na zranění. Prostě se ujistit. A to ho zaskočilo. Protože podobně silná potřeba chránit někoho, koho znal sotva několik dnů, nebyla něco, co by u sebe považoval za samozřejmé. Ryan se narovnal. Je to hráč. Jeden z tvých hráčů.

„Dextere.“

Harry okamžitě zvedl hlavu.

„Ano, trenére?“

„Vraťte se ke skupině. Pokračujeme.“

„Jasně.“

Ryan přikývl. A tím celou situaci ukončil. Navenek. Jenže když se otočil a zamířil zpátky k hřišti, uvědomil si, že mu pod kůží pořád zůstává nepříjemné napětí. Ne kvůli Hughesovi. Podobné konflikty řešil mnohokrát. Ale kvůli tomu prvnímu okamžiku, kdy zahlédl jeho ruku na Carterově hrudníku a v hlavě mu okamžitě zaznělo jediné. Ruce pryč. Ryan sevřel čelist. Tohle si hlídej. Protože ochrana hráčů byla jeho povinnost.

Ale to, co právě na okamžik pocítil, se mu nepříjemně přiblížilo něčemu mnohem osobnějšímu.

CARTER

„Ty vole.“

Harry to řekl sotva několik kroků od lavičky, když se oba vraceli ke skupině. Liam po něm střelil pohledem.

„Co?“

Dexter zavrtěl hlavou.

„Já tě fakt jednou přestanu pouštět samotnýho.“

Carter se neubránil krátkému uchechtnutí.

„To zní jako výhrůžka.“

„To je varování.“

„Ty mi budeš dělat chůvu?“

„Jestli budeš pokračovat tímhle tempem, tak asi jo.“

Liam se rozesmál, ale vzápětí si povzdechl.

„Já jsem fakt neměl náladu se s ním hádat.“

Harry se na něj podíval.

„To jsem poznal.“

„Tak proč se do mě pořád naváží?“

Dexter pokrčil rameny.

„Protože jsi novej. Protože jsi rychlej. A protože tě Walker nechává po tréninku.“

Carter si promnul zátylek.

„To přece není moje vina.“

„Já vím.“

Liam k němu otočil hlavu. Harry se na něj tentokrát díval úplně vážně.

„Fakt. Hughes si to musí vyřešit sám. Ale ty mu nemusíš dávat důvod, aby měl pocit, že si o sobě myslíš víc než ostatní.“

Carter se zamračil.

„Já si o sobě nemyslím víc než ostatní.“

Dexter zvedl obočí. Liam si povzdechl.

„Dobře. Vím, že jsem dobrej. Ale to je něco jinýho.“

Harry se pousmál.

„Jo. To je něco jinýho.“

Chvíli šli mlčky. Potom Dexter dodal:

„A mimochodem, kdyby Walker nepřišel, tak bych vás od sebe stejně odtáhl.“

Carter se na něj podíval.

„Ty?“

„Jo.“

„To bych chtěl vidět.“

Harry se ušklíbl.

„Neboj. Mám dvě ruce a na rozdíl od vás obou i mozek.“

Liam vyprskl smíchy.

„Ty seš fakt hajzl.“

„Já vím.“

Carter se usmíval ještě několik dalších kroků. Pak se však zarazil.

„Hele, Harry?“

Dexter se na něj podíval.

„Co?“

Liam chvíli váhal. Nebyl zvyklý říkat podobné věci nahlas. Ne proto, že by nedokázal ocenit, když mu někdo pomohl, ale protože se většinou snažil všechno zvládnout sám a neměl rád pocit, že ho někdo musí zachraňovat. Jenže Harry dnes skutečně zasáhl. Ne kvůli tomu, že by Carter nedokázal Hughese zvládnout. Ale proto, že viděl, že celá situace začíná být zbytečná.

„Díky,“ řekl nakonec.

Harry zvedl obočí.

„Za co tentokrát?“

„Že ses tam postavil.“

Dexter se na něj chvíli díval. Potom se pousmál.

„V pohodě.“

Liam přikývl. A tím to mohlo skončit. Jenže Harry po několika vteřinách dodal:

„Ale příště mi dej aspoň vědět, až budeš někoho zabíjet. Ať si stihnu vsadit.“

Carter se rozesmál tak hlasitě, až ho Marcus od nedaleké skupiny okřikl, ať už konečně drží hubu a jde jim pomoct.

„Vidíš?“ ukázal na něj Harry. „Už tě tady mají všichni rádi.“

„Jo, úplně to z nich cejtím.“

Dexter mu přátelsky poklepal na rameno.

„Zvykneš si.“

A Carter si v tu chvíli uvědomil, že se vlastně začíná těšit na všechny další dny, které s těmi kluky stráví. Nejen na fotbal. Ale i na to všechno kolem. Protože pomalu přestával být jen novým hráčem, který se musí před ostatními neustále obhajovat. Začínal mezi ně patřit.

WALKER

Když se společná odpolední příprava konečně chýlila ke konci, Ryan si všiml, že Carter se po konfliktu s Hughesem uklidnil. Dexter se od něj téměř nevzdaloval a během dalších rozehrávek spolu fungovali mnohem soustředěněji než ráno. Liam několikrát správně reagoval na změnu obrany, držel se domluveného postupu a ani jednou se nepokusil předvést nějakou zbytečně riskantní variantu jen proto, aby ukázal, co dokáže. To bylo přesně to, co po něm Ryan potřeboval.

Jenže když ho po skončení společné části přivolal k připraveným značkám, okamžitě zaznamenal, že se mladík znovu napjal. Ne ze strachu. Spíš z očekávání. A Ryan si nepříjemně jasně uvědomil, že přesně ví, co Carter očekává. Jeho pozornost. Jeho reakci. Nějaký další důkaz, že ho bere vážně.

„Dneska jen krátce,“ oznámil, když k němu Liam došel. „Zítra hrajeme, takže tě nebudu zbytečně zatěžovat.“

Carter přikývl.

„Jasně.“

„Zaměříme se na první rozhodnutí po změně postavení obrany. Bez kontaktu. Bez zbytečného sprintování.“

Liam si prohlédl připravené značky.

„Dobře.“

Ryan ho chvíli sledoval. Pak ukázal na jeho pravou ruku.

„A co zápěstí?“

Carter okamžitě zvedl hlavu.

„Co s ním?“

„Včera jsi do toho pytle mlátil způsobem, kterým sis ho mohl poranit.“

Liam si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.

„Je v pohodě.“

Ryan se na něj podíval.

„Bolí?“

Carter zaváhal. Jen krátce. Ale dost.

„Trochu.“

Ryan přikývl.

„Tak dnes žádný další zbytečný údery ani přetěžování. Pokud tě bude bolet při držení míče, řekneš mi to a necháš ho zkontrolovat.“

Liam na okamžik sklopil oči.

„Ano, trenére.“

Ryan přistoupil k připraveným značkám.

„Tak začneme.“

Během následujících několika minut ho nechal opakovat jednoduché reakce na změny postavení. Carter měl podle Ryanova prvního pohybu rozhodnout, kterým směrem vyrazí, ale tentokrát se nesoustředili na rychlost ani na počet získaných yardů. Šlo o správné načasování a schopnost zůstat v nízkém postoji bez zbytečného přenášení váhy. Liam pracoval soustředěně. A překvapivě klidně. Když Ryan upozornil na příliš brzké natočení ramen, Carter bez jediného protestu přikývl a vrátil se na začátek. Při dalším pokusu už pohyb opravil, ale místo aby okamžitě zvedl oči a hledal trenérovu reakci, jednoduše počkal na další pokyn.

Ryan si toho všiml. Samozřejmě. Ale nahlas nic neřekl.

„Teď z druhé strany.“

Carter přikývl.

„Jasně.“

Další pokus. Další oprava. A potom chvíle, při které Liam správně přečetl Ryanův pohyb, změnil směr a zastavil přesně na určené značce. Ryan ukázal na další stanoviště.

„Pokračujeme.“

Carter se nadechl. A tentokrát neřekl vůbec nic. Jen se přesunul. Ryan ho chvíli pozoroval. Věděl, že to mladíka stojí úsilí. Byl na něm vidět ten krátký vnitřní boj mezi potřebou získat reakci a rozhodnutím, že se tentokrát nenechá vyprovokovat. A Ryanovi se to líbilo. Ne jeho tělo. Ne jeho oči. Právě to, že se dokázal ovládnout. Jenže vzápětí se Carter otočil, zvedl hlavu a podíval se na něj s tím zvláštním výrazem, který Ryan od včerejška poznával čím dál rychleji. A v tu chvíli si musel přiznat, že se mu líbí také ten pohled. Do háje. Ryan se narovnal.

„Ještě jednou.“

CARTER

Liam by nejraději řekl, že dnešní individuální trénink zvládá naprosto dokonale. Ale byla by to lež. Technicky pracoval mnohem lépe než včera, to věděl. Dokázal se soustředit, opravovat chyby a především držet jazyk za zuby ve chvíli, kdy by ho ještě před několika hodinami nejraději použil k nějaké pořádně jedovaté poznámce. Jenže právě to ho stálo tolik úsilí, že měl občas pocit, jako by trénoval dvě úplně rozdílné věci současně. Jednu na hřišti. A druhou uvnitř vlastní hlavy. Protože Walker pořád dělal přesně totéž. Opravoval. Vysvětloval. Posílal ho na další pokus.

A když Liam něco udělal správně, prostě pokračoval. Jenže dneska to bylo jiné. Dneska už Carter věděl, že podobnou reakci dostane. A snažil se ji přijmout. Přesto se několikrát přistihl, jak při návratu na značku automaticky zvedá oči směrem k trenérovi. A pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, vybavila se mu včerejší posilovna. Ta zatracená ruka. To zamrazení. A ten okamžik, kdy ho Walker pustil. Liam sevřel čelist. Ty vole, proč na to pořád myslím? Při dalším pokusu zareagoval o něco později, než měl. Walker okamžitě zvedl ruku.

„Stop.“

Carter zabrzdil.

„Co?“

„Ztratil jsi první krok.“

Liam si povzdechl.

„Já vím.“

Ryan se na něj podíval.

„Tak proč?“

Carter zvedl oči. Protože se na vás pořád dívám, do prdele. Ta odpověď mu proběhla hlavou tak prudce, až ho samotného zaskočila. Samozřejmě ji nevyslovil.

„Nesoustředil jsem se,“ přiznal nakonec.

Walker ho chvíli sledoval.

„Tak se soustřeď.“

Liam se neubránil krátkému uchechtnutí.

„Jasně.“

Ryan zvedl obočí.

„Co je vtipného?“

Carter zavrtěl hlavou.

„Nic.“

„Cartere.“

Liam se na něj podíval. A na okamžik znovu ztratil schopnost soustředit se na cokoliv jiného. Walker stál několik kroků před ním, v tmavé mikině a sportovních kalhotách, a jeho výraz byl stejně klidný jako vždycky. Jenže Liamovi se najednou vybavila jeho postava včera večer, když přišel do posilovny v tričku a kraťasech. Ta obrovská ramena. Silné paže. A způsob, jakým se k němu přiblížil. Ježíši Kriste. Carter prudce odvrátil oči.

„Promiňte. Už budu dávat pozor.“

Ryan ho chvíli pozoroval. Potom ukázal na značku.

„Tak pojď.“

Liam přikývl. A při dalším pokusu už skutečně udělal všechno správně. Aspoň si to myslel. Když doběhl k poslednímu kuželu, zpomalil a čekal. Walker se podíval na hodinky.

„Pro dnešek stačí.“

Carter zvedl hlavu.

„Už?“

„Zítra máš zápas.“

„Já vím.“

„Tak si nech něco i na něj.“

Liam se pousmál.

„Nebojte. Já toho mám ještě dost.“

Ryan na něj pohlédl.

„To doufám.“

Carter se na okamžik zarazil. Ta věta byla naprosto obyčejná. Trenérská. Nic zvláštního. Jenže z nějakého důvodu v ní Liam zaslechl něco, co ho přimělo usmát se o něco víc.

„Tak zítra,“ odpověděl.

Walker se podíval na připravené pomůcky.

„V šest patnáct.“

„Já vím.“

Ryan zvedl oči.

„Tak přijď včas.“

Carter se rozesmál.

„Já chodím včas!“

Walker nepatrně pozvedl obočí.

„V pondělí jsi přišel pozdě.“

Liam otevřel ústa. Pak je zase zavřel.

„To bylo kvůli papírům!“

„Samozřejmě.“

Carter na něj několik vteřin hleděl. A potom se rozesmál znovu.

„Vy jste fakt hroznej.“

Ryan se nepousmál. Alespoň ne tak, aby to Liam mohl jednoznačně označit za úsměv. Jen se na něj díval. Klidně. A Carterovi se v tu chvíli znovu ozvalo to zvláštní napětí, které si nedokázal vysvětlit. Tentokrát však neutekl pohledem okamžitě. Vydržel ho o vteřinu déle. Možná o dvě. A potom si uvědomil, že na vlastního trenéra prostě zírá. Do prdele.

„Tak já půjdu,“ vyhrkl.

Ryan přikývl směrem k šatnám.

„Běž.“

Liam sebral láhev a zamířil pryč. Jenže ještě než došel ke dveřím, neubránil se tomu, aby se naposledy ohlédl. Walker už sbíral připravené značky. Široká záda měl mírně předkloněná a při pohybu se mu pod mikinou zřetelně napínaly svaly. Carter se okamžitě otočil zpátky. Ty vole. Tohle už vážně nebylo normální.

WALKER

Ryan počkal, dokud Carter nezmizel za dveřmi, a teprve potom si dovolil krátce vydechnout. Dnešní individuální trénink byl po sportovní stránce mnohem lepší než včerejší. Carter pracoval soustředěněji, dokázal přijímat připomínky a několikrát se očividně přinutil potlačit vlastní netrpělivost. To byly důležité věci, které Ryan potřeboval vidět. Jenže současně měl čím dál silnější pocit, že se mezi nimi objevuje něco, co nedokáže jednoduše zařadit do běžného vztahu trenéra a hráče. Carterovy pohledy. Jeho reakce na Ryanovu blízkost.

A především způsob, jakým dokázal v jednu chvíli působit naprosto drzým, sebevědomým dojmem a vzápětí se zarazit nad něčím tak obyčejným, jako byl krátký osobnější pohled. Ryan si promnul čelist. Možná si toho jen moc všímáš. Byla to rozumná možnost. Dokonce velmi pravděpodobná. Protože od chvíle, kdy si přiznal vlastní přitažlivost, začal být k některým Carterovým reakcím citlivější, než by chtěl. Možná v nich viděl něco, co tam vůbec nebylo. Možná se mladík pouze snažil získat jeho uznání a Ryan si do toho začínal promítat vlastní myšlenky. A to rozhodně nebylo v pořádku.

Posbíral poslední značky a zamířil k lavičce. Jenže potom se mu vybavila odpolední situace s Hughesem. Ta prudká potřeba dostat se mezi oba hráče. Ten okamžik, kdy viděl Derekovu ruku na Carterově hrudníku. A vlastní reakce, která přišla dřív než rozumné vyhodnocení situace. Ruce pryč. Ryan zavřel na okamžik oči. Tohle bylo horší než obyčejná fyzická přitažlivost. Protože pokud by dovolil, aby jeho osobní pocity ovlivňovaly způsob, jakým chrání nebo posuzuje jednotlivé hráče, přestal by být tím trenérem, kterým chtěl být. A to nehodlal dopustit.

Carter si zasloužil stejnou šanci jako ostatní. Stejné nároky. Stejnou spravedlnost. A právě proto bude Ryan muset některé věci držet pod kontrolou mnohem důsledněji, než očekával. Jenže když si vzpomněl na Liamův úsměv při jejich poslední výměně slov, neubránil se krátkému, téměř neznatelnému pousmání. Ten kluk byl opravdu nesnesitelnej. A zatraceně zajímavej. Ryan okamžitě zavrtěl hlavou. Dost. Zítra je čekal zápas. A to bylo jediné, na čem teď mělo záležet.

CARTER

Když se Carter konečně vrátil na kolej, měl za sebou další dlouhý den a překvapivě dobrou náladu, přestože by ještě odpoledne přísahal, že se mu dneska snad podaří pohádat se s úplně každým člověkem, kterého potká. Hughes ho pořád štval. Walker také. Ale Dexter mu během dne několikrát dokázal náladu zvednout natolik, že se už nedokázal tvářit uraženě ani ve chvíli, kdy si na to původně připadal naprosto oprávněně. Navíc se mu podařilo sehnat část učebnic levněji, odpolední trénink zvládl bez dalších zbytečných chyb a večerní individuální příprava neskončila další hádkou.

To byl vlastně docela slušný úspěch. Když otevřel dveře pokoje, Jake právě seděl na posteli a něco sledoval na notebooku.

„Tak co?“ zeptal se, aniž by zvedl oči. „Dneska jsi někoho zabil?“

Carter se rozesmál.

„Ne.“

Jake konečně otočil hlavu.

„Tak to je pokrok.“

„Jdi do prdele.“

„Vidíš? Zase normální.“

Liam odložil tašku a zamířil do koupelny, ale ještě než zavřel dveře, ozval se mu telefon. Na displeji se objevila zpráva od Harryho. Hele, zítra mi prosím neudělej další scénu s Hughesem. Chci si užít zápas, ne dělat rozhodčího mezi dvěma gorilama. Carter se okamžitě rozesmál. Odepsal: Ty si hlavně připrav ty svoje přihrávky. Ať mám vůbec co chytat. Harryho odpověď přišla téměř okamžitě. Já ti míč házet umím. Ty ho jenom nesmíš zahodit, hvězdo. Liam zavrtěl hlavou a ještě chvíli hleděl na obrazovku. Pak odepsal: Dobrou, debile. Dobrou, Cartere. A zítra hlavu na hřišti, jo?

Liam se nad tou poslední zprávou na okamžik zarazil. Potom se pousmál. Jasně. Odložil telefon a konečně se vydal do sprchy. Teprve když se později natáhl do postele a pokoj postupně utichl, začal si znovu přehrávat některé okamžiky dne. Hughesovu tvář. Harryho, který se bez váhání postavil vedle něj. Walkera, který celou situaci zastavil několika klidnými větami. A nakonec jejich večerní trénink. Ten krátký rozhovor. Jeho pohled.

A ten zvláštní pocit, který se mu vracel pokaždé, když si vzpomněl na včerejší dotek. Liam si přetáhl přikrývku přes bok a zamračil se do tmy. Co se to se mnou kurva děje? Nedokázal si odpovědět. Věděl jen, že chce, aby si ho Walker všímal. Že ho rozčiluje, když to nedělá. A že když se na něj ten chlap podívá přímo, Liam najednou neví, co s vlastní hlavou. Bylo to absurdní. Naprosto absurdní. A ještě absurdnější bylo, že se už teď těšil na zítřejší zápas. Protože zítra bude mít možnost znovu ukázat, co dokáže. Před celým stadionem. Před spoluhráči.

A především před Walkerem. Carter se na okamžik pousmál. Tak zítra, trenére. Pak zavřel oči. A tentokrát už se mu podařilo usnout, aniž by potřeboval další půlhodinu nadávat na vlastní myšlenky.

Čtvrtek

CARTER

Liam Carter se probudil s podivným pocitem, že by dneska mohl zvládnout prakticky cokoliv, a trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že důvodem jeho nečekaně dobré nálady není ani pořádný spánek, ani skutečnost, že má za sebou další den na univerzitě, během kterého se mu podařilo nikoho neposlat do prdele přímo před trenérem. Dneska byl totiž čtvrtek. Zápasový den. A přestože už odehrál dost utkání na to, aby pro něj podobná událost nepředstavovala žádnou novinku, tentokrát se těšil způsobem, který ho samotného překvapoval. Poprvé nastoupí v ostrém zápase za svůj nový tým.

S Dexterem bude mít možnost ukázat, jestli jejich spolupráce skutečně funguje i ve chvíli, kdy proti nim nebude stát obrana, kterou dobře znají z tréninků. A hlavně se konečně dostane do situace, kdy se nebude muset předvádět během několika opakovaných cvičení, ale bude moci ukázat skutečný výkon, který se promítne do výsledku celého utkání. Tak dneska, trenére. Ta myšlenka se objevila naprosto samozřejmě. Liam se na okamžik usmál do polštáře. A potom mu došlo, na koho zase myslí.

„No jasně,“ zamumlal.

Bylo to skoro směšné. Ještě před několika dny by podobné ráno strávil přemýšlením nad soupeřem, vlastní rychlostí a tím, jestli se mu podaří urvat pořádný počet yardů. Teď ho však mezi všemi těmi věcmi neustále napadal také Ryan Walker, jehož klidný výraz začínal Carterovi připadat jako jedna z největších záhad současného světa. Včera se na něj několikrát podíval. To nebylo nic zvláštního. Walker sledoval své hráče neustále. Byl to koneckonců jeho úkol.

Jenže Liam si ty pohledy pamatoval až nepříjemně přesně. Stejně jako jejich poslední rozhovor, kdy mu trenér připomněl pozdní pondělní příchod a Carter se přistihl, že se na něj usmívá jako naprostej idiot. A ještě předtím posilovna, jeho ruka na předloktí a zvláštní zamrazení, pro které se mu stále nedařilo najít pořádné vysvětlení. Dneska hraješ fotbal, Cartere. Fotbal. Nic jinýho.

„Jestli tam zase ležíš a nadáváš v duchu, tak to dělej potichu,“ ozval se Jake z druhé postele.

Liam otočil hlavu.

„Já neřekl ani slovo.“

„To je právě podezřelý.“

Carter se rozesmál a posadil se.

„Dneska máme zápas.“

Jake pootevřel jedno oko.

„Já vím.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Protože o tom mluvíš od chvíle, co ses sem nastěhoval.“

Liam se zazubil.

„Tak přijdeš?“

Jake se na něj podíval s výrazem člověka, který právě dostal mimořádně obtížnou otázku.

„Bude tam něco k jídlu?“

„Určitě.“

„Tak možná.“

„Ty jsi fakt neuvěřitelnej.“

„Já vím. A teď mě nech spát.“

Carter se ještě chvíli smál, potom popadl připravené věci a zamířil do koupelny. Tělo měl po předchozích dnech pořádně unavené, ale pravé zápěstí se už téměř neozývalo a rameno ho omezovalo podstatně méně než v úterý. Přesto si při oblékání vzpomněl, jak mu Walker včera zcela věcně přikázal, aby nepřetěžoval ruku. Jestli tě bude bolet, řekneš mi to. Liam si při té vzpomínce nepatrně povzdechl. Problém byl v tom, že Walker uměl být zatraceně pozorný. Jen úplně jiným způsobem, než by si Carter představoval.

A on začínal zjišťovat, že právě to ho dokáže rozčilovat možná ještě víc než jeho neustálé opravy. Harryho potkal krátce po příchodu do tréninkového centra, kde se hráči postupně scházeli na ranní přípravu. Dexter měl svou obvyklou posilovnu už za sebou, ale na rozdíl od předchozích dnů nepůsobil, že by měl v úmyslu začít ráno nějakým obzvlášť náročným programem. Dnes se soustředil především na lehké rozhýbání, protažení a přípravu na odpolední zápas, takže když zahlédl Cartera, okamžitě se k němu vydal.

„No vida. Naše hvězda.“

Liam se na něj zazubil.

„Dobré ráno, krasavče.“

Harry se zarazil, potom pomalu zvedl obočí.

„Ty vole. Co se ti stalo?“

„Co by?“

„Ty ses snad probudil s dobrou náladou.“

„Je zápas.“

„To jsem si všiml.“

Carter se rozesmál.

„Tak co řešíš?“

Dexter si ho chvíli pozorně prohlížel.

„Jen kontroluju, jestli ti v noci někdo nevyměnil mozek.“

„Jdi do prdele.“

„Jo. To už jsi zase ty.“

Harry ho přátelsky plácl do ramene a vykročil s ním směrem k šatnám. Liam si během několika dalších minut uvědomil, jak samozřejmě už vedle sebe fungují. Dexter se ho neptal, jestli chce jít s ním, a Carter nepřemýšlel, jestli by měl zamířit za někým jiným. Prostě šli společně, bavili se o dnešním soupeři a postupně se připojovali k ostatním spoluhráčům, kteří právě přicházeli do budovy.

„Hele,“ ozval se Harry, když si oba připravovali výstroj, „dneska si hlavně nedělej vlastní zápas.“

Liam k němu otočil hlavu.

„Cože?“

„Žádný hrdinský výlety někam, kde ti pět obránců utrhne hlavu.“

Carter se ušklíbl.

„Ty se o mě snad bojíš?“

„Samozřejmě. Kdo by mi pak odpoledne nosil míč?“

„Ty bys mě fakt nechal dělat poskoka.“

„Kdybys nebyl tak ukecanej, možná.“

Liam se rozesmál, ale potom si všiml, že Harryho výraz na okamžik zvážněl.

„Fakt, Cartere. Dneska hrajeme spolu. Když se změní obrana, přečteme si to. Když nebude prostor, nebudeme ho vymýšlet. Jasný?“

Liam přikývl.

„Jasný.“

Dexter ho chvíli pozoroval.

„A jestli se dneska zase budeš předvádět kvůli Walkerovi…“

„Harry!“

„Co?“

„Já se před ním nepředvádím.“

Dexter na něj několik vteřin hleděl. Potom pomalu přikývl.

„Samozřejmě.“

Liam si povzdechl.

„Ty jsi vážně nesnesitelnej.“

„A přesto mě máš rád.“

Carter se neubránil smíchu.

„To je na tom to nejhorší.“

Harry se zazubil a potom už oba zamířili za ostatními. Jenže když Liam o chvíli později zahlédl Walkera u vchodu na hřiště, znovu se přistihl, jak mu pohled na okamžik zůstává na mohutné postavě jejich trenéra. Do prdele. Zase. Walker právě kontroloval něco v tabletu, zatímco jeden z asistentů mu vysvětloval změnu v přípravě. Vypadal stejně jako vždycky. Klidně, soustředěně a naprosto nedotčeně vším, co se mezi nimi během předchozích dnů odehrálo. Carter se na něj zadíval. Znovu se mu vybavila jeho ruka. A také fotografie, kterou si v úterý večer prohlížel na telefonu.

Ty vole, hlavně na něj dneska nečum.

„Cartere?“

Harry stál vedle něj. Liam sebou nepatrně trhl.

„Co?“

Dexter se podíval směrem k hřišti a potom zpátky na něj.

„Ty jsi fakt případ.“

„Co zas?“

Harry se ušklíbl.

„Nic. Jen pojď, ať tam nejsme poslední.“

Carter si přehodil tašku přes rameno a následoval ho. A tentokrát se už na Walkera neohlédl. Přinejmenším dalších deset minut.

WALKER

Ryan měl za sebou ranní běh, kontrolu zápasového plánu i krátkou poradu s asistenty, takže ve chvíli, kdy se hráči začali scházet na poslední přípravu, už přesně věděl, na co se dnes potřebuje zaměřit. Soupeř měl velmi dobře organizovanou obranu, dokázal rychle měnit postavení linebackerů a v předchozích zápasech několikrát úspěšně donutil quarterbacka k ukvapenému rozhodnutí. Ryan proto chtěl, aby Dexter během prvních sérií zbytečně neriskoval a aby útočná linie správně reagovala na změny tlaku ještě před rozehrávkou. Carter měl v plánu důležitou roli.

Ale rozhodně ne jedinou. Ryan potřeboval dobře fungující tým. Potřeboval, aby Brooks udržel komunikaci útočné linie, aby Moran dokázal využít volnějšího prostoru při změnách krytí a aby Dexter četl obranu stejně pozorně, jako to dokázal při tréninku. Carterova rychlost mohla být obrovskou výhodou, ale jen pokud ji použijí ve správný okamžik. Přesto se Ryan při pohledu na seznam plánovaných rozehrávek několikrát přistihl, že přemýšlí právě o něm. Nejen o jeho sportovních schopnostech. A to se mu nelíbilo.

Včerejší konflikt s Hughesem sice uzavřel jako běžnou disciplinární záležitost, ale stále si pamatoval okamžik, kdy uviděl linebackerovu ruku na Carterově hrudníku. Tak prudká vnitřní reakce se u něj neobjevovala často a Ryan si velmi dobře uvědomoval, že si musí dávat pozor, aby se podobné pocity nepromítly do jeho rozhodování. Stejně tak ho nepříjemně zaměstnával Carterův včerejší úsměv. Mladík se během posledního individuálního tréninku dokázal několikrát ovládnout a přijmout opravu bez zbytečných protestů. Dokonce se na konci jejich rozhovoru upřímně rozesmál, když mu Ryan připomněl pondělní pozdní příchod.

Byl to naprosto obyčejný okamžik. A přesto si Ryan ten úsměv pamatoval. Tohle si musíš srovnat. Odložil tablet, postavil se před hráče a začal jim vysvětlovat poslední pokyny. Mluvil stejně jako vždy. Věcně, klidně a bez zbytečných gest. Když potřeboval zdůraznit důležitou věc, vysvětlil její důsledky. Když upozorňoval na chybu, věnoval stejnou pozornost každému, koho se týkala. Nikdo z hráčů neměl důvod poznat, že se v něm odehrává jakýkoliv osobní boj. A přesně tak to mělo zůstat. Carter stál vedle Dextera a pozorně poslouchal.

Ryan si všiml, že se dnes tváří soustředěněji než včera. V očích měl obvyklou soutěživost, ale tentokrát v ní nebyla tak výrazná netrpělivost. To bylo dobře. Jestli se mu podaří udržet podobný přístup i během zápasu, může dnes opravdu odvést výbornou práci. Ryan se obrátil zpátky k celé skupině.

„Pánové, dneska nechci vidět jedenáct jednotlivců, kteří se snaží být nejlepší. Chci vidět jeden tým. Pokud někdo udělá chybu, ostatní ji pomůžou napravit. Pokud se otevře příležitost, využijeme ji. A pokud soupeř změní plán, nebudeme tvrdošíjně opakovat něco, co přestalo fungovat.“

Několik hráčů přikývlo.

„Dextere, komunikace před každým snapem. Cartere, pracuj s bloky, ne proti nim. Hughesi, v obraně chci disciplínu a žádné zbytečné osobní souboje mimo rozehrávku.“

Všichni tři potvrdili pokyn. Ryan pokračoval dalšími instrukcemi. Navenek bylo všechno naprosto obyčejné. Přesně tak, jak to potřeboval.

CARTER

Odpoledne už stadion vypadal úplně jinak než během běžného tréninku. Tribuny se postupně zaplňovaly studenty a dalšími diváky, z reproduktorů se ozývala hudba a kolem postranních čar se pohybovalo mnohem více lidí, než na kolik byl Carter během posledních dnů zvyklý. Přestože nešlo o jeho první zápas v životě, okamžitě pocítil známé napětí, které se v něm objevovalo pokaždé, když se blížil okamžik nástupu na hřiště. Tohle miloval. Ten hluk. Očekávání. Vůni trávy a výstroje. Pocit, že každá rozehrávka může změnit výsledek celého utkání. Harry stál vedle něj a právě si upravoval helmu.

„Tak co, hvězdo?“

Liam se na něj podíval.

„Co?“

„Připravenej?“

Carter se zazubil.

„Vždycky.“

Dexter přikývl.

„Tak mi to dneska nepokaž.“

„To spíš ty mně.“

Harry se rozesmál a přátelsky do něj strčil ramenem.

„To se mi líbí. Aspoň už nevypadáš, jako bys chtěl někoho zabít.“

„To si nechávám na obranu.“

„Tak hlavně podle pravidel.“

Liam se znovu rozesmál a potom se zadíval na hřiště. Na postranní čáře stál Walker. Měl na sobě tmavou týmovou bundu, pod ní sportovní oblečení a v ruce držel zápasové poznámky. Něco krátce sděloval asistentovi, potom obrátil pohled k rozcvičujícím se hráčům a zkontroloval jejich postavení. Vypadal naprosto stejně jako během tréninků. Klidně. Pevně. Jako by se dnes mělo odehrát úplně obyčejné cvičení. Carterovi to připadalo skoro neuvěřitelné. Jak to dělá?

Někteří trenéři před zápasem křičeli, pobíhali podél čáry a snažili se hráče vyburcovat hlasem, který by dokázal přehlušit i polovinu tribun. Walker nic podobného nepotřeboval. Stačilo, aby se objevil, promluvil a hráči věděli, co mají dělat. Liam si při pohledu na něj znovu vzpomněl na vystavené fotografie z jeho profesionální kariéry. Ty jsi taky musel milovat tenhle okamžik. Na chvíli se pokusil představit si Walkera jako mladého linebackera stojícího na druhé straně hřiště. Jak čeká na snap, čte pohyb quarterbacka a připravuje se zastavit running backa, který se právě chystá vyrazit proti němu.

To bych si chtěl zkusit. Ta myšlenka ho překvapila. A pobavila. Protože představa, že by se pokoušel proběhnout kolem mladého Ryana Walkera, byla současně lákavá i poněkud děsivá.

„Cartere!“

Harry ho přivolal zpátky.

„Pojď. Začínáme.“

Liam si nasadil helmu, krátce přikývl a rozběhl se s ostatními. Na přemýšlení o Walkerovi bude čas později. Teď měl před sebou zápas. První čtvrtina byla mnohem náročnější, než Carter očekával. Soupeřova obrana skutečně reagovala rychle a několikrát se jí podařilo uzavřít prostor ještě dřív, než se Liam dostal k plánované mezeře. Dexter musel měnit signály přímo před snapem, Brooks několikrát upozornil na posunuté postavení obranné linie a Carter se během prvních rozehrávek soustředil především na to, aby nedělal zbytečné chyby. Nebyl to zápas, ve kterém by mohl prostě dostat míč a proběhnout půlkou hřiště.

Musel přemýšlet. Čekat. A hlavně se držet toho, co mu Walker poslední dva dny tak neúnavně vysvětloval. Při jedné z prvních běhových akcí si Liam všiml, že obrana naznačuje otevřený prostor na pravé straně. Ještě v úterý by ho podobná příležitost okamžitě přiměla vyrazit tam, kde viděl nejvíc místa. Tentokrát však zaznamenal také pohyb linebackera, který už před snapem připravoval uzavření vnější strany. Ne. Tohle mi neuděláte. Dexter převzal míč a předal mu ho.

Liam naznačil pohyb doprava, ale místo dlouhého oblouku se stáhl za vnitřní blok, který právě vytvořili Reed s Brooksem. Mezera nebyla široká, ale stačila. Carter se protáhl kolem prvního obránce, udržel nízké těžiště a získal několik důležitých yardů, než ho soupeř dokázal zastavit. Když vstával ze země, zaslechl Harryho hlas.

„Přesně!“

Carter se na něj zazubil.

„To bylo pro tebe.“

„Tak to dělej častěji.“

Liam se rozesmál a vrátil se do formace. Při další rozehrávce se situace změnila. Obrana se stáhla blíž ke středu a Dexter toho využil k rychlé přihrávce na Marcuse, který se uvolnil za kratším krytím a získal další prostor. Carter mezitím provedl svou část rozehrávky tak, aby na okamžik zaměstnal pozornost obránců, a tentokrát se ani nepokusil ukrást si pozornost nějakým zbytečným pohybem navíc. Harry si toho všiml. Při návratu do huddlu mu krátce poklepal na helmu.

„Vidíš? Funguje to.“

Liam se ušklíbl.

„Já vím.“

„Tak to hlavně neposereš.“

„Ty seš fakt romantik.“

Dexter se rozesmál. A Carter se s ním rozesmál také. Jenže jejich dobrá nálada nevydržela dlouho. Soupeř dokázal při jednom z dalších útoků využít chybu v obranném krytí a dostal se k prvnímu touchdownu. Stadionem se rozlilo nespokojené hučení a Liam při pohledu na skóre ucítil známé sevření v hrudi. Prohrávali. Zatím. Ale rozhodně neměli v úmyslu to tak nechat. Walker na postranní čáře nezvýšil hlas. Přivolal obrannou skupinu, nechal asistenta ukázat potřebnou změnu a stručně upozornil na místo, které soupeř využil. Carter ho z několika metrů pozoroval a znovu si uvědomil, že právě tenhle přístup ho na trenérovi tolik fascinuje.

Žádná panika. Žádné zbytečné výbuchy. Jen řešení. Ty vole, já bych chtěl mít někdy takovej klid. Pak se znovu obrátil k Dexterovi.

„Tak co?“

Harry si upravil helmu.

„Tak jim to vrátíme.“

Carter se zazubil.

„To zní dobře.“

A společně se rozběhli zpátky na hřiště.

WALKER

Ryan sledoval průběh zápasu s obvyklým soustředěním. Soupeř byl přesně tak nepříjemný, jak očekával, a jeho obrana několikrát dokázala donutit útok k méně výhodnému rozhodnutí. Přesto zatím neměl důvod měnit celý plán. Dexter správně četl postavení, útočná linie se postupně přizpůsobovala a Carter, navzdory své pověsti hráče, který rád riskuje, pracoval mnohem trpělivěji než během prvních tréninků. To Ryana zajímalo nejvíc. Ne samotný počet získaných yardů. Ale způsob, jakým k nim Liam docházel.

Při několika rozehrávkách viděl přesně ty opravy, na kterých spolu poslední dva dny pracovali. Carter nezvedal těžiště předčasně, dokázal čekat na blok a několikrát se rozhodl pro bezpečnější průnik místo efektnějšího, ale riskantního oblouku. Ryan si to zaznamenal. Nic víc. Přesto ho při jedné z rozehrávek nepříjemně překvapilo, jak silně se soustředí právě na Carterovu práci nohou. Věděl, proč to dělá. Měl s ním individuální tréninky, a tak přirozeně sledoval, zda dokáže techniku použít také v ostrém zápase. To bylo naprosto správné.

Jenže když se Carter po povedené akci zvedl ze země, sundal si na okamžik helmu a usmál se na Dextera, Ryanovi se vybavila jeho tvář ze včerejšího večera. Ten úsměv. Ta energie. A způsob, jakým dokázal působit téměř nezastavitelně, když se mu něco podařilo. Hlídej si to. Ryan obrátil pozornost k obranné skupině, která se právě připravovala na další sérii. Jeho osobní pocity neměly během zápasu žádné místo. A také ho mít nebudou.

Do poločasu se týmu podařilo srovnat skóre a utkání začalo dostávat mnohem tvrdší podobu. Obrana obou mužstev hrála důrazněji, každý získaný yard byl obtížnější a Dexter musel několikrát pod tlakem velmi rychle rozhodovat, zda míč předá Carterovi, nebo zvolí krátkou přihrávku.

Liam mezitím cítil, jak se mu tělo postupně dostává do známého zápasového rytmu. Únava z předchozích dní ustoupila do pozadí a nahradilo ji soustředění, které měl na fotbalu nejraději. Věděl, kam se podívat, kdy vyrazit a kdy naopak počkat. Několikrát se mu podařilo správně využít prostor, který vytvořila útočná linie, a při jedné z rozehrávek dokonce pomohl Dexterovi udržet čas na přihrávku tím, že včas zachytil pronikajícího obránce. Harry mu po dokončení akce okamžitě věnoval krátký pohled.

„Dlužím ti jednu.“

Carter se zazubil.

„To si zapamatuju.“

„Já se toho bál.“

Oba se rozesmáli, ale jakmile se ozval další pokyn, okamžitě se vrátili k práci. Přesně tak, jak to Walker chtěl. Tým. Ne jeden hráč. Ne jeden mimořádný výkon. Ale jedenáct lidí, kteří věděli, co mají dělat. A Carter si začínal uvědomovat, že právě v tom může být mnohem lepší, než si ještě před několika dny dokázal představit. Jeho rychlost byla pořád jeho největší zbraní. Jenže když ji dokázal spojit s dobrým rozhodnutím a důvěrou ve spoluhráče, stával se nebezpečnějším než při jakémkoliv bezhlavém sprintu. Tak jo, Walkere. Liam se při návratu na postranní čáru nepatrně pousmál.

Začínám chápat. A poprvé za celé odpoledne nepocítil okamžitou potřebu podívat se, jestli to trenér viděl. Prostě věděl, že udělal svou práci správně. Jenže pořád ještě netušil, jak moc se jeho nálada během následující hodiny změní.

CARTER

Ve druhém poločase začal být zápas zatraceně nepříjemný. Soupeř dokázal využít jednu ztracenou příležitost jejich útoku, dostal se znovu do vedení a Carter si při pohledu na světelnou tabuli uvědomil, že pokud chtějí vyhrát, budou muset přidat nejen na rychlosti, ale především na přesnosti. Harry sice stále působil sebejistě, ale Liam už ho znal dost na to, aby si všiml, jak se quarterbackovi při každém dalším návratu do formace mění výraz. Vtipkování ustoupilo kratším pokynům, pohledy věnované obraně byly soustředěnější a jeho hlas zněl mnohem tvrději než ráno.

Přesto když se Carter postavil vedle něj, Dexter si neodpustil poznámku.

„Tak co, pořád máš chuť běhat?“

Liam se zazubil.

„Já bych běhal i po zápase.“

„To říkáš teď. Počkej, až tě zase přejede ten jejich linebacker.“

„Ten mě ještě pořádně nechytil.“

Harry se uchechtl.

„A přesně proto mám občas chuť ti zalepit hubu.“

Carter se rozesmál, ale potom se podíval na rozestavení obrany a úsměv mu postupně zmizel z tváře. Soupeř začal mnohem důsledněji hlídat vnější stranu. Po několika povedených bězích už věděl, že Carter dokáže prudce zrychlit a získat prostor ještě předtím, než se obránci dostanou do správného postavení, takže se snažil uzavírat mu cestu dřív. To znamenalo jediné. Musí přestat hledat místo, kterým by proběhl nejrychleji. A začít hledat místo, kterým ho vůbec nechají projít.

Při následující rozehrávce Dexter předal míč Liamovi a Carter okamžitě zaznamenal, že se původně plánovaná mezera uzavírá. Ještě v úterý by se nejspíš pokusil vyrazit ven a obejít obránce širokým obloukem, jenže dnes si vzpomněl na Walkerovy neúnavné opravy a místo toho zůstal za blokem útočné linie. Počkal na Reedův pohyb, udělal krátký krok stranou a využil prostor, který se na okamžik otevřel. Získal několik yardů. Nic mimořádného. Ale přesně tolik, kolik potřebovali. Když se vrátil do formace, Harry mu krátce klepl na helmu.

„To je ono.“

Carter se na něj podíval.

„Vidíš? Já tě fakt poslouchám.“

„To si musím zapsat.“

Liam se rozesmál. Jenže o několik minut později přišla situace, která rozhodla o tom, jak si bude celý čtvrtek pamatovat. Poslední čtvrtina už běžela a jejich tým se po vyrovnání skóre znovu dostal do útoku. Do konce zbývalo dost času na vítěznou akci, ale současně už nebyl prostor pro zbytečné chyby. Dexter nejprve zvolil krátkou přihrávku, která jim přinesla několik yardů, potom se však soupeřově obraně podařilo Carterův běh zastavit téměř okamžitě. Třetí down. Sedm yardů do dalšího prvního downu. Liam se postavil vedle Harryho a podíval se na obranu.

Hned poznal, že se mu pokoušejí nabídnout přesně to, na čem ho Walker během úterního individuálního tréninku několikrát nachytal. Volný prostor na vnější straně. Příliš pěkný. Příliš snadný. A hlavně podezřele dobře připravený. Dexter zachytil jeho pohled.

„Vidíš to?“

Carter přikývl.

„Jo.“

Harry se podíval na postavení obránců a změnil signál. Liam se nepatrně pousmál. Tak jo. Najednou přesně věděl, co má udělat. Když Brooks poslal míč dozadu, Harry ho převzal a předal Carterovi s tak dobře načasovaným pohybem, že Liam téměř nemusel měnit rytmus běhu. Vyrazil doprava, přesně jak očekávala obrana, a několik vteřin nechal soupeře věřit, že se pokusí proběhnout kolem vnější strany. Jeden z linebackerů okamžitě zareagoval. Druhý se začal stahovat stejným směrem. Liam ho sledoval. První krok. Druhý. Teď.

Zabrzdil tak prudce, že se mu podrážka na okamžik zaryla do trávníku, přenesl váhu na opačnou nohu a změnil směr dovnitř, kde právě Reed s Brooksem vytvořili krátkou mezeru. Byla úzká, ale Carter už nepotřeboval víc. Snížil těžiště, protáhl se mezi dvěma obránci a okamžitě znovu zrychlil. Za zády zaslechl výkřik. Něčí ruka mu sklouzla po dresu. Potom ještě jeden obránce. Carter na okamžik změnil směr, ne natolik prudce, aby ztratil rychlost, ale přesně tak, aby protivník špatně odhadl jeho další krok. A pak už měl před sebou prostor. Rozběhl se.

Napříč stadionem se rozlil řev, který Liam téměř nevnímal. Slyšel jen vlastní dech, dusot bot a vzdálené pokyny hráčů, kteří se snažili dostat na jeho úroveň. Marcus před ním ještě na okamžik odvedl obránce do strany, takže Carter dokázal pokračovat několik dalších yardů, než ho nakonec dvojice soupeřů zastavila. Píšťalka. Konec rozehrávky. Liam se narovnal, přitiskl míč k hrudníku a několik vteřin jen prudce oddychoval. Podařilo se mu získat dost prostoru na nový první down. A ještě mnohem víc.

„TY VOLE!“

Dexter se k němu přiřítil téměř okamžitě.

„CARTERE!“

Liam se rozesmál.

„Co?“

„TOHLE!“

Harry ho popadl za ramena a prudce s ním zatřásl.

„PŘESNĚ TOHLE JSEM CHTĚL!“

Marcus přiběhl z druhé strany, Brooks mu věnoval pořádnou ránu do ramene a několik dalších hráčů se okamžitě přidalo k jejich nadšeným výkřikům. Carter se smál. Opravdu. Naprosto bez zábran. Protože tohle bylo přesně to, co chtěl předvést. Ne nějaký efektní nesmysl, kterým by se pokusil obejít celou obranu bez pomoci spoluhráčů. Tohle byla skutečná fotbalová akce. Správně načasovaný běh, dobře přečtená obrana, využité bloky a potom rychlost, kterou mu nikdo nedokázal vzít. Liam si stáhl helmu o něco výš a automaticky zvedl oči směrem k postranní čáře.

A tam stál Walker. Stejný jako vždycky. Rovná záda, tablet v ruce, klidný výraz. Díval se na něj. Přímo. Carter na okamžik zadržel dech. Ryan Walker se na něj několik vteřin díval. A potom pomalu, jednou, krátce přikývl. Nic víc. Žádný úsměv. Žádná slova. Jediné uznalé přikývnutí. Ale Liamovi se v tu chvíli stalo něco naprosto neuvěřitelného. Jako kdyby mu někdo během jediné vteřiny nalil do žil tolik energie, že by dokázal oběhnout celý stadion a ještě si u toho zpívat. On mi kývl. Carter zůstal stát. Ty vole. Walker mu skutečně kývl. Ne jako pokyn k další rozehrávce.

Ne proto, aby ho někam poslal. Prostě se na něj podíval a přikývl. Viděl to. Liamovi se po tváři rozlil úsměv, který nedokázal zastavit, ani kdyby chtěl. Viděl to!

„Cartere!“

Harryho hlas ho přiměl otočit hlavu.

„Co?“

Dexter se zarazil. Chvíli si ho prohlížel. Potom mu pohled sklouzl k Walkerovi stojícímu u postranní čáry. A zpátky na Liama.

„Ty vole,“ vydechl.

Carter se na něj zazubil.

„Co je?“

Harry pomalu zavrtěl hlavou.

„Nic.“

Jenže koutky úst mu začaly cukat.

„Vůbec nic.“

Liam se znovu rozesmál.

„Tak pojď!“

Popadl Harryho za rameno a společně se rozběhli zpátky ke spoluhráčům. Carter měl v tu chvíli pocit, že by zvládl úplně všechno. A možná právě proto se mu následujících několik minut hrálo tak zatraceně dobře.

WALKER

Ryan zaznamenal Carterovu reakci okamžitě. Bylo to téměř absurdní. Mladík předvedl mimořádně dobře načasovanou rozehrávku, správně přečetl obranu a konečně použil všechno, co spolu během individuálních tréninků procvičovali. Ryan na něj proto krátce přikývl. Vědomě. Jako na hráče, který právě odvedl velmi dobrou práci. Nic osobního. Nic, co by jakkoliv měnilo jejich vztah. A přesto měl ten jediný pohyb na Cartera účinek, který Ryan rozhodně neočekával. Liamovi se okamžitě rozzářila tvář. Ne jen trochu. Jako by mu právě někdo oznámil, že vyhrál celý zápas sám.

Ryan si toho všiml, ale navenek na to nijak nereagoval. Obrátil pozornost zpátky k formaci a začal kontrolovat další postavení. Zápas pokračoval, soupeř měl stále možnost jejich útok zastavit a nebyl nejmenší důvod přestat se soustředit na situaci na hřišti. Jenže v hlavě mu na okamžik zůstala Carterova tvář. Ten úsměv. Tak málo? Ryan si v duchu položil otázku, která ho nepříjemně zaskočila. Opravdu mu stačilo tak málo? Jediné přikývnutí po dobře provedené akci? V úterý se kvůli tomu téměř pohádali.

A teď stačilo jediné krátké uznání a Carter vypadal, jako by se mu najednou splnilo všechno, po čem toužil. Ryan se okamžitě vrátil myšlenkami k zápasu. Neměl v úmyslu se tím zabývat. Především proto, že si začínal velmi dobře uvědomovat, jak velký význam jeho reakce pro Cartera mají. A právě s takovou věcí se nesmělo zacházet lehkomyslně. Mladík potřeboval získat jistotu ve vlastních schopnostech. Ne se naučit hrát dobře pouze tehdy, když mu Ryan věnuje osobní pozornost. Přesto se mu v hlavě ještě jednou vybavil ten úsměv. A tentokrát si musel přiznat, že se mu zatraceně líbil.

Soustreď se. Ryan obrátil pozornost k útočné formaci. Dexter právě svolával další rozehrávku. Carter se postavil na své místo a jeho pohyb byl mnohem jistější než před několika minutami. Nepokoušel se zbytečně riskovat, nevyhledával efektní cestu a podle způsobu, jakým kontroloval postavení obránců, bylo zřejmé, že se skutečně soustředí na správné rozhodnutí. Ryan sledoval celé rozestavení. A nechal hru pokračovat.

CARTER

Když se jejich útok o několik rozehrávek později dostal až do koncové zóny, Liam měl chuť Harryho obejmout a nejspíš s ním i trochu zatřást, protože quarterback dokázal dokonale využít pozornost, kterou na sebe Carter svými předchozími běhy stáhl. Obrana už byla připravená zastavit další průnik středem, jenže Dexter na poslední chvíli zvolil přihrávku na Marcuse, který se uvolnil v prostoru za obráncem. Touchdown. Stadion vybuchl.

Marcus zvedl ruce, několik hráčů se k němu okamžitě rozběhlo a Carter sám ze sebe vyrazil tak hlasité vítězné zařvání, až ho z toho na okamžik zabolelo hrdlo.

„JO!“

Harry se k němu otočil a oba do sebe narazili rameny.

„TO BYLO ONO!“

Liam se rozesmál.

„TY JSI ZASRANEJ GÉNIUS!“

„JÁ VÍM!“

„TAK MI TO NEMUSÍŠ POŘÁD PŘIPOMÍNAT!“

Dexter se smál tak hlasitě, že ho Carter přes hluk tribun téměř neslyšel. Najednou bylo všechno jednoduché. Fotbal. Spoluhráči. Adrenalin. A někde na postranní čáře Walker, který mu před několika minutami skutečně věnoval jedno zatraceně důležité přikývnutí. Liam si uvědomil, že se usmívá téměř nepřetržitě. A nemohl si pomoct. Při odchodu ze hřiště se znovu podíval směrem k trenérovi, ale tentokrát už se nesnažil zachytit další pohled nebo získat něco navíc. To jediné přikývnutí mu totiž pořád stačilo. Měl ho v hlavě. Jasně. Přesně. A připadalo mu, že kdyby zavřel oči, dokáže si ho vybavit do posledního detailu.

Ty vole, on mi fakt kývl.

„Cartere,“ ozval se Harry, když si na chvíli sedli u lavičky.

Liam k němu otočil hlavu.

„Co?“

Dexter si ho chvíli prohlížel.

„Ty máš nějak podezřele dobrou náladu.“

Carter se zazubil.

„Vyhráváme.“

„Jo. To jsem si všiml.“

„Tak co řešíš?“

Harry pomalu pokrčil rameny.

„Nic. Jenom jsem tě ještě neviděl takhle vysmátýho.“

Liam se rozesmál.

„Tak si zvykej.“

Dexter se ušklíbl.

„Ty vole, jestli budeš po každým povedeným běhu takhle šťastnej, tak tě začnu posílat na hřiště i o přestávkách.“

Carter do něj přátelsky strčil.

„Drž hubu.“

Harry se smál ještě ve chvíli, kdy se znovu zvedali, aby sledovali další obrannou sérii. A Liam si uvědomil, že mu s tím chlapem začíná být skutečně dobře. Nebyl to už jen spoluhráč, který mu předává míč. Byl to někdo, kdo se dokázal radovat spolu s ním, kdo ho během posledních několika dnů opakovaně vytáhl z nepříjemné nálady a kdo si očividně všímal i věcí, které se Carter snažil schovat. A přestože ho občas neuvěřitelně štval, byl Liam opravdu rád, že ho má vedle sebe. Zápas nakonec skončil vítězstvím. Čtyřiadvacet ku sedmnácti.

Poslední minuty byly pořádně napjaté, protože soupeř se ještě pokusil vyrovnat, ale jejich obrana dokázala udržet potřebný tlak a Hughes při jedné z rozhodujících akcí zastavil běžícího hráče dřív, než se dostal k dalšímu prvnímu downu. Carter tu akci sledoval od postranní čáry a navzdory všemu, co se mezi ním a Derekem odehrálo předchozí den, okamžitě zařval spolu s ostatními.

„JO, HUGHESI!“

Linebacker na okamžik zvedl hlavu. Jejich pohledy se setkaly. Liam mu ukázal zdvižený palec. Hughes se na něj chvíli díval, potom jen krátce kývl a vrátil se ke své skupině. Žádné usmíření. Žádná přátelská výměna. Ale na hřišti dnes byli součástí jednoho týmu. A to zatím stačilo. Když zazněla závěrečná píšťalka, Carter se rozesmál tak hlasitě, až mu Harry okamžitě položil ruku kolem ramen.

„Tak co, hvězdo?“

„To bylo kurva dobrý!“

„Jo, bylo.“

„Ty tvoje přihrávky!“

Dexter se zazubil.

„Já vím, já vím. Nemusíš mě tolik chválit.“

Liam se rozesmál ještě víc.

„Ty jsi fakt debil.“

„Ale výbornej quarterback.“

„To ti neberu.“

Harry se na okamžik zarazil.

„Počkej. Ty jsi mě právě pochválil?“

Carter protočil oči.

„Nenech se tím rozmazlit.“

Dexter vyprskl smíchy a přitáhl si ho blíž, aby mu mohl rozcuchat vlasy.

„Ty seš vážně moje nová oblíbená pohroma.“

Liam se smál, snažil se mu vykroutit a současně si uvědomoval, jak mimořádně dobře se cítí. Vyhráli. Předvedl dobrý výkon. S Dexterem si rozuměl čím dál víc. A Walker… Liam se podíval směrem k trenérovi. Ryan právě mluvil s asistenty a kontroloval závěrečné informace k utkání. Na tváři měl stejný soustředěný výraz jako vždycky. A Carterovi to tentokrát vůbec nevadilo. Protože už měl svoje přikývnutí.

WALKER

Ryan ukončil společný pozápasový rozbor v obvyklém čase a nechal hráče odejít na regeneraci. Vítězství ho těšilo, ale současně viděl několik věcí, které budou muset v následujících dnech opravit. Obrana chvílemi reagovala příliš pozdě na změny soupeřova útoku, při některých rozehrávkách se útočná linie zbytečně rozestoupila a Dexter několikrát musel řešit tlak, kterému se dalo předejít lepší komunikací. Přesto měl tým důvod být spokojený.

Dokázali se vrátit do zápasu, udržet disciplínu a nakonec zvítězit proti soupeři, který jim rozhodně nic nedaroval. Carter k tomu výrazně přispěl. Ryan o tom nepochyboval. Mladík dnes předvedl přesně to, co po něm poslední dny požadoval. Ne jen rychlost, ale správné rozhodování. Schopnost reagovat na pohyb obrany, využívat práci spoluhráčů a neztrácet hlavu ve chvíli, kdy se původní plán rozpadne. To bylo důležité. A právě proto ho Ryan během zápasu uznale ocenil. Jednou. V okamžiku, kdy to považoval za oprávněné. Nic víc nebylo potřeba. Přesto se mu během následujících minut několikrát vybavila Carterova reakce.

Ten téměř nevěřícný výraz. A potom úsměv. Ryan si při té vzpomínce uvědomil něco, co se mu vůbec nelíbilo. Začínal přesně chápat, jak snadno by mohl mladíka podobnými reakcemi ovlivňovat. A právě proto si musel dávat pozor. Nechtěl, aby Carter začal hrát pro jeho pochvalu místo pro tým. A rozhodně nechtěl, aby si sám začal podobné okamžiky vyhledávat jen proto, že se mu líbí vidět Liama šťastného. Tohle není tvoje role. Ryan zavřel zápasové poznámky a obrátil se k asistentovi.

„Ještě potřebuju s Carterem projít jednu věc z poslední čtvrtiny. Krátce. Bez další zátěže.“

Asistent přikývl. Ryan se podíval ke skupině hráčů, kteří právě odcházeli.

„Cartere.“

Liam okamžitě zvedl hlavu.

„Ano, trenére?“

„Až dokončíš regeneraci, zastav se ještě na chvíli u hřiště. Projdeme jednu situaci.“

Carter přikývl.

„Jasně.“

A potom se usmál. Tak upřímně, až se Ryanovi na jedinou vteřinu vybavil jeho výraz z okamžiku, kdy mu během zápasu přikývl. Navenek se však nezměnilo vůbec nic.

„Přibližně za dvacet minut,“ dodal.

„Budu tam.“

Ryan přikývl směrem k ostatním.

„Tak běž.“

A tím rozhovor skončil. Jenže Ryan už věděl, že s vlastní hlavou bude mít dnes večer ještě práci.

CARTER

Když se po regeneraci vrátil na hřiště, neměl Carter skoro žádný problém s únavou. Tedy alespoň si to myslel. Ve skutečnosti ho bolely nohy, ramena měl těžká a při každém delším kroku cítil, že dnes odvedl pořádný kus práce, ale dobrá nálada všechno ostatní tak dokonale přehlušovala, že by si klidně nechal přidat další trénink, kdyby mu ho Walker nabídl. Harry ho při odchodu ze šaten ještě jednou zastavil.

„Hele, Cartere.“

Liam se otočil.

„Co?“

Dexter si ho chvíli prohlížel.

„Ty ses snad zbláznil.“

„Proč?“

„Protože po zápase vypadáš, jako bys chtěl jít znova.“

Carter se zazubil.

„Klidně.“

„Ježíši Kriste.“

Harry pomalu zavrtěl hlavou.

„Víš co? Já jdu radši domů. Ty si tady užij další rande s kuželama.“

Liam se rozesmál.

„Rande s kuželama?“

„Jo. Vypadá to, že jste si dost blízký.“

„Ty jsi fakt nemocnej.“

„To jsem. Ale mám dost rozumu na to, abych po zápase šel odpočívat.“

Carter mu ukázal prostředníček. Harry se rozesmál, zvedl ruku na rozloučenou a zmizel směrem k parkovišti. Liam ho chvíli sledoval, potom si přehodil tašku přes rameno a vydal se zpátky k hřišti. Walker už na něj čekal. Stál u několika značek, které rozmístil do krátkého úseku, a právě kontroloval záznam jedné ze zápasových situací na tabletu. Když Carter přišel blíž, trenér zvedl hlavu.

„Připravený?“

Liam přikývl.

„Jo.“

„Dnes žádné další sprinty. Chci jen projít jednu situaci a ukázat ti, proč fungovala.“

Carter se na něj usmál.

„Takže žádná další smrt?“

Walker se na něj podíval. Naprosto klidně.

„Pokud dokážeš několik minut chodit mezi kužely, měl bys přežít.“

Liam vyprskl smíchy.

„To zní docela nadějně.“

Ryan ukázal na první značku.

„Tak pojď.“

Carter se okamžitě přesunul na určené místo. Jenže tentokrát se necítil jako v úterý nebo ve středu. Nebyl podrážděný. Neměl potřebu předvádět něco mimořádného. A především se nesnažil za každou cenu dostat z Walkera pochvalu. Prostě měl radost. Z vítězství. Ze své hry. Z toho, že konečně pochopil některé věci, které mu trenér poslední dny tak neúnavně vysvětloval. A možná trochu také z toho, že tady zase stojí jenom oni dva. Ta poslední myšlenka ho na okamžik překvapila. Ale potom ji jednoduše odsunul stranou. Teď na podobné věci neměl čas. Walker mu právě ukazoval postavení obránců z rozhodující rozehrávky.

„Tady,“ ukázal na obrazovku. „Vidíš ten pohyb?“

Liam se naklonil blíž.

„Jo.“

„Co bys udělal v úterý?“

Carter se krátce rozesmál.

„Asi bych to vzal kolem.“

„A kam by ses dostal?“

Liam si znovu prohlédl záznam.

„Přímo k linebackerovi.“

„Přesně.“

Ryan přehrál několik vteřin.

„Dnes jsi počkal. Nechal jsi obranu ukázat, co skutečně dělá, a pak ses rozhodl. Proto ti to vyšlo.“

Carter se na obrazovku díval s neskrývaným zájmem. Bylo zvláštní vidět vlastní rozehrávku z téhle perspektivy. Na hřišti měl pocit, že všechno proběhlo téměř okamžitě, ale na zpomaleném záznamu přesně poznával okamžik, kdy se jeden z obránců nechal nachytat na jeho první krok.

„Ty vole,“ vydechl.

Walker pokračoval.

„Zítra si to projdeš ještě jednou, ale chci, abys pochopil, že rychlost využiješ nejlépe ve chvíli, kdy víš, kam ji nasměrovat.“

Liam přikývl.

„Jo. Už mi to dochází.“

Ryan zvedl oči.

„Dobře. Teď mi to ukaž pomalu, bez míče.“

Carter se přesunul ke značkám. První pohyb. Zastavení. Změna směru. A znovu. Walker ho jednou upozornil na postavení chodidla, podruhé na příliš brzké natočení ramen, ale Liam tentokrát ani jednou neprotestoval. Prostě opravil pohyb, vrátil se na začátek a pokračoval. A po několika minutách se přistihl, že se usmívá. Úplně bez důvodu. Tedy ne bez důvodu. Dneska vyhráli. A Walker mu konečně dal najevo, že viděl, co dokáže.

„Cartere.“

Liam zvedl hlavu.

„Ano?“

„Co se dnes změnilo?“

Carter se na něj podíval.

„Jak to myslíte?“

„V úterý ses snažil při každém běhu získat víc, než ti situace dovolovala. Dnes jsi několikrát správně počkal. Co ti pomohlo?“

Liam se zamyslel.

„Asi jsem konečně začal používat hlavu.“

Ryan čekal. Carter se uchechtl.

„A taky jsem měl dobrou náladu.“

„Proč?“

„Vyhráli jsme.“

Walker ho sledoval. Liam pokrčil rameny.

„A taky… no, jak jste na mě kývl, tak jsem věděl, že to bylo fakt dobrý, takže jsem potom…“

Zarazil se. Do prdele. Právě to řekl nahlas. Carter pomalu zvedl oči. Walker se na něj díval. Naprosto klidně. Čekal, až dokončí větu. Liam si náhle připadal jako úplnej idiot.

„Teda…“

Ježíši Kriste.

„Já tím myslím, že jsem věděl, že jsem to udělal správně, a potom už jsem prostě…“

Odmlčel se. Vážně skvělé. Ještě chvíli a začne tomu chlapovi vysvětlovat, jak ho jedno pitomé přikývnutí dokázalo udělat šťastnějším než samotný touchdown.

„Prostě se mi hrálo líp,“ dokončil nakonec.

Ryan se na něj chvíli díval.

„Rozumím.“

Carter sevřel čelist. Tohle je všechno? Walker však pokračoval stejným věcným tónem.

„Kývl jsem, protože jsi správně přečetl obranu a využil práci spoluhráčů. Ale musíš se naučit mít stejnou jistotu i ve chvíli, kdy ode mě žádnou reakci nedostaneš.“

Liam se na něj zadíval. A potom se nepatrně usmál.

„Já vím.“

Ryan přikývl směrem ke značkám.

„Tak to zkus ještě jednou.“

Carter se rozesmál. Tentokrát už opravdu.

„Vy mě snad nikdy nepřestanete trápit.“

„To záleží na tom, jak rychle se budeš učit.“

Liamovi se úsměv ještě rozšířil.

„Tak to máte smůlu.“

Walker ho sledoval.

„Proč?“

Carter se zazubil.

„Protože já se učím fakt rychle.“

Ryan se na něj podíval tím svým naprosto klidným pohledem.

„Tak mi to předveď.“

Liam se rozesmál a vrátil se na značku. A tentokrát už mu ani trochu nevadilo, že se musí znovu soustředit na první krok.

WALKER

Ryan si uvědomil význam Carterových slov okamžitě. Jak jste na mě kývl… Ta věta mu zůstala v hlavě s nepříjemnou přesností. Ne proto, že by byla nějak zvlášť neobvyklá. Mladí hráči často potřebovali zpětnou vazbu a nebylo nic překvapivého na tom, že si zapamatovali chvíli, kdy se jim od trenéra dostalo uznání. Jenže Carter o tom mluvil jinak. Ne jako o obyčejném sportovním hodnocení. V jeho hlase bylo něco, co Ryan nedokázal přehlédnout, přestože se o to velmi snažil. Radost. Skutečná, téměř nakažlivá radost.

A také zvláštní otevřenost, kterou mladík v předchozích dnech většinou schovával za provokativní poznámky a tvrdohlavost. Ryan měl pocit, že mu Carter právě mimoděk ukázal něco velmi osobního. Něco, co pravděpodobně ani nechtěl vyslovit. Stačilo mu jedno kývnutí. To zjištění ho zasáhlo silněji, než čekal. Protože si uvědomil, jak snadno by mohl mladíkovu náladu měnit. Jak jednoduše by ho mohl povzbudit. Nebo naopak zranit. A právě to bylo nebezpečné. Ne pro fotbal. Pro všechno ostatní.

Ryan byl zvyklý nést odpovědnost za hráče, které vedl. Věděl, že jeho slova mohou ovlivnit jejich sebevědomí a že některé chyby trenéra dokážou mladého člověka zasáhnout mnohem víc, než by si dospělý muž s dlouholetými zkušenostmi připustil. Jenže Carterova reakce v něm vyvolala ještě něco dalšího. Nepříjemně silnou touhu vidět ten úsměv znovu. A to si Ryan okamžitě zakázal. Ne. Carter nebyl někdo, komu by měl rozdávat uznání jen proto, že se mu líbí jeho radost. Byl jeho hráč.

A jeho úkolem bylo pomoci mu vyrůst v člověka, který se dokáže spolehnout sám na sebe. Ne v někoho, kdo bude čekat na jediný pohyb trenérovy hlavy. Ryan se vrátil pozorností k poslednímu cvičení. Carter právě procházel vyznačenou dráhu, tentokrát mnohem uvolněněji než v předchozích dnech. Pohyboval se přesně, dokázal se soustředit a mezi jednotlivými opakováními působil téměř neustále spokojeně. Ryanovi se při pohledu na něj znovu vybavil ten úsměv. A potom také jeho oči. Způsob, jakým se mu rozjasnily, když si uvědomil, že Walker uznal jeho výkon.

Do háje. Ryan navenek neprojevil vůbec nic. Jen sledoval pohyb hráče a v okamžiku, kdy bylo cvičení dokončené, ukázal na připravené vybavení.

„Pro dnešek končíme.“

Carter se otočil.

„Už?“

„Zápas máš za sebou. Potřebuješ regeneraci.“

Liam se rozesmál.

„Vy mě dneska fakt necháte žít?“

„Ano.“

Carter se zazubil.

„Tak to si budu pamatovat.“

Ryan se na něj díval. Klidně.

„Běž se najíst, Cartere.“

„Ano, trenére.“

Liam sebral láhev, přehodil si tašku přes rameno a zamířil ke stadionové budově. Ještě před dveřmi se otočil.

„Trenére?“

Ryan zvedl oči.

„Ano?“

Carter se usmál.

„Díky za dnešek.“

Ryan odpověděl stejným klidným hlasem jako vždy.

„Zítra máme rozbor. Přijď připravený.“

Liam se rozesmál.

„Jasně.“

A zmizel za dveřmi. Ryan zůstal stát uprostřed téměř prázdného hřiště. Navenek naprosto klidný. Jenže uvnitř si musel znovu přiznat, že mu Carter začíná komplikovat život způsobem, který neměl nic společného s fotbalem.

CARTER

Když se Liam později večer konečně vrátil na kolej, měl pocit, že mu někdo v hlavě pořád dokola pouští jeden jediný okamžik ze zápasu. Walkerovo přikývnutí. Tak krátké. Tak obyčejné. A přitom zatraceně důležité. Carter se nad tím několikrát během večeře musel pousmát a Jake se ho dokonce zeptal, jestli náhodou něco nevyhrál v loterii, protože prý vypadá jako člověk, který právě zjistil, že už nikdy nebude muset vstávat do školy. Liam se tomu jen rozesmál.

„Vyhráli jsme zápas.“

„To vím,“ odpověděl Jake. „Byl jsem tam.“

Carter zvedl obočí.

„Ty jsi fakt přišel?“

„Jo.“

„A jaký to bylo?“

Jake pokrčil rameny.

„Dobrý. Ale příště mi musíš říct, kde tam prodávají lepší jídlo.“

Liam vyprskl smíchy a hodil po něm složené tričko.

„Ty seš fakt neuvěřitelnej.“

„Já vím.“

Když se později uložili ke spánku, Carter si ještě zkontroloval telefon. Harry mu poslal několik zpráv, ve kterých se střídaly poznámky k zápasu s naprosto nesmyslnými vtipy, a mezi nimi byla i fotografie, na níž oba stáli vedle sebe po vítězství, stále ve výstroji, s širokými úsměvy na tvářích. Liam si ji chvíli prohlížel. Pak odepsal: Tohle si nechám. Až budeš jednou slavnej, budu to prodávat. Dexter odpověděl téměř okamžitě. Ty vole, Cartere, já už slavnej jsem. Liam se rozesmál. Jasně. Hlavně mezi psychiatrama. Dobrou, debile. Dobrou, Dextere.

Carter odložil telefon a přetáhl si přikrývku přes bok. Měl za sebou jeden z nejlepších dnů poslední doby. Vyhráli. Předvedl dobrý výkon. Harry byl naprosto skvělý. A Walker… Liam se neubránil úsměvu. On mi fakt kývl. Ta myšlenka mu proběhla hlavou už snad posté. A pořád mu připadala stejně příjemná. Přestože si velmi dobře uvědomoval, že jde o naprostou maličkost, nedokázal si pomoct. Ten jediný pohyb pro něj znamenal mnohem víc, než by byl ochotný přiznat komukoliv jinému. Možná i sám sobě. Zavřel oči.

A ještě než usnul, vybavil se mu Walkerův výraz během jejich posledního individuálního tréninku. Klidný. Soustředěný. A přitom Liamovi připadal zvláštním způsobem blízký. Zasranej Walker. Tentokrát však v té myšlence nebyl žádný skutečný vztek. Jen něco, co se nápadně podobalo spokojenosti. Sen přišel někdy během noci. Liam stál na stadionu, ale tribuny byly prázdné a hřiště osvětlovalo zvláštně měkké světlo, které nedokázal nikam zařadit. Měl na sobě sportovní oblečení, v ruce držel míč a před sebou viděl několik řad kuželů, mezi nimiž měl proběhnout.

Walker stál na druhé straně. Jenže tentokrát se netvářil tak nepřístupně jako během jejich skutečných tréninků. Když Carter dokončil první běh, trenér se na něj podíval. A přikývl. Liamovi se okamžitě zvedla nálada. Rozběhl se znovu. Tentokrát rychleji. Walker ho sledoval.

„Dobře, Cartere.“

Liam se usmál. Znovu vyrazil. Tentokrát však nebyly na hřišti žádné kužely. Jen Walker stojící několik metrů před ním, v obyčejných sportovních kraťasech a bez trička, přesně jako na jedné ze starších fotografií, které si Liam prohlížel v úterý večer. Byl mohutný. Široká ramena, silné paže a pevný hrudník, který Carter ve snu vnímal s naprostou samozřejmostí, jako by takhle trenéra vídal každý den. Walker se na něj podíval. Tentokrát se usmál.

„Viděl jsem tě, Cartere.“

Liamovi se v hrudníku rozlil tak příjemný pocit, že se mu chtělo smát.

„Fakt?“

Ryan přikývl.

„Všiml jsem si.“

A Carter měl najednou pocit, že by dokázal úplně všechno. Že může běžet rychleji. Skákat výš. Vyhrát každý zatracený zápas. Stačilo, aby se na něj Walker dál díval tím zvláštním, spokojeným pohledem. Liam se ve snu rozběhl. A stadion jako by se před ním otevřel. Probudil se prudce. Několik vteřin jen ležel v posteli a zíral do tmy, zatímco se mu v hlavě stále přehrával ten neuvěřitelně živý sen. Potom pomalu zamrkal. Cože? Převalil se na záda. Ty vole. Zdálo se mu o Walkerovi. O jeho trenérovi. A ten chlap byl bez trička. Zase. Carter si přetáhl předloktí přes oči.

„To mě poser,“ zamumlal.

Jenže potom si uvědomil ještě něco. Měl neuvěřitelně dobrou náladu. Ne obyčejně dobrou. Připadal si odpočatý, plný energie a tak zvláštně spokojený, že by nejraději okamžitě vstal a šel něco dělat. Nebyl to žádný nepříjemný pocit, žádné tělesné vzrušení, které by ho vyvedlo z míry. Spíš zvláštní nadšení. Jako kdyby ten sen skutečně něco znamenal. Proč? Liam zavřel oči. Proč se mi sakra zdá o tom, že mě Walker chválí? A proč mu při tom tak zatraceně záleží na tom, aby to dělal? A proč tam byl zase bez trička? Carter se zamračil. Potom se mu v hlavě vybavil Walkerův úsměv ze snu.

A Liam se neubránil tomu, aby se usmál také. Ty vole. To už fakt není normální. Podíval se na telefon. Do budíku zbývalo ještě několik minut. Venku byla stále tma. A on už teď věděl, že dnešek bude nějakým způsobem jiný. Protože měl pořád ten zvláštní pocit, že se mu něco povedlo. Něco důležitého. A vůbec netušil, proč mu to připadá tak zatraceně příjemné.

WALKER

Ryan seděl ve své pracovně a na velké obrazovce měl otevřený záznam odpoledního zápasu. Dům už byl tichý. Po večeři si vyřídil několik pracovních zpráv, prošel poznámky asistentů a potom se vrátil k několika rozehrávkám, které chtěl ještě jednou zkontrolovat. Byl to jeho běžný večerní režim, zvlášť po utkání, ve kterém se tým musel několikrát přizpůsobovat změnám soupeřovy obrany. Ryan rád viděl rozhodnutí hráčů z různých úhlů a často si během sledování záznamů poznamenával drobnosti, které na hřišti nebyly tak zřejmé. Jenže dnes měl problém. A ten problém se jmenoval Liam Carter.

Ryan se zamračil, když si uvědomil, že právě potřetí sleduje stejnou rozehrávku. Tu, při které mladík správně přečetl pohyb obrany, změnil směr a získal důležité yardy. Po sportovní stránce na tom nebylo nic neobvyklého. Byla to mimořádně dobře provedená akce, takže si zasloužila důkladný rozbor. Ryan potřeboval vědět, co přesně fungovalo, jak zareagovala útočná linie a které rozhodnutí umožnilo Carterovi dostat se do volného prostoru. Jenže tentokrát se nepřistihl při sledování obrany. Díval se na Liama. Na způsob, jakým se po dokončení akce zvedl ze země.

Jak se na něj okamžitě vrhli spoluhráči. A potom… Ryan zastavil záznam. Na obrazovce zůstal Carter s míčem v ruce, právě ve chvíli, kdy zvedal hlavu směrem k postranní čáře. Ke mně. Ryan si pomalu promnul čelist. Tohle bylo nepříjemně přesné. Carter se skutečně díval na něj. A Ryan mu v následujícím okamžiku krátce přikývl. Pamatoval si to. Stejně jako mladíkovu reakci. A potom také jejich pozápasový rozhovor. Jak jste na mě kývl… Ryan zavřel na okamžik oči. Ten kluk mu to řekl naprosto mimoděk. Pravděpodobně si ani neuvědomil, jak moc se tím odhalil.

A přesto mu během jediné věty ukázal něco, co Ryana znepokojovalo mnohem víc než jeho vlastní fyzická přitažlivost. Jak velkou nad ním začíná mít moc. Ne proto, že by ji chtěl. Ne proto, že by ji vyhledával. Ale prostě proto, že Carter jeho uznání potřeboval způsobem, který přesahoval obyčejné sportovní hodnocení. Ryan si uvědomil, že s tím bude muset zacházet velmi opatrně. Jenže potom se mu vybavil Liamův úsměv. Ten skutečně radostný výraz, který měl po zápase. A Ryan si musel přiznat, že se mu líbilo vidět ho tak šťastného. Velmi. Mnohem víc, než by bylo rozumné.

Pustil záznam dál. Na obrazovce Carter znovu vyrazil vpřed, změnil směr a proběhl mezi obránci. Ryan sledoval jeho pohyb. Přesný. Rychlý. Sebejistý. A potom se na okamžik přistihl, že místo techniky sleduje mladíkovu tvář, když si po dokončení rozehrávky sundal helmu. Zpocené vlasy. Výrazné oči. Plné rty roztažené do širokého úsměvu. Ryan okamžitě zastavil přehrávání. Ne. Takhle ne. Nebude sedět doma a dívat se na záznamy vlastního hráče způsobem, který nemá nic společného s fotbalem. Nebude si připomínat jeho úsměv jen proto, že se mu líbí. A rozhodně si nebude namlouvat, že na tom není nic zvláštního.

Protože bylo. Ryanovi jednačtyřicet. Carterovi devatenáct. A Ryan měl vůči němu odpovědnost, kterou nebyl ochotný zpochybnit kvůli vlastní přitažlivosti. Zavřel zápasový záznam. Odložil tablet. A několik vteřin zůstal sedět v tiché pracovně. Věděl, co musí udělat. Zítra bude další den. Další příprava. Další práce s týmem. A Carter bude zase jedním z jeho hráčů. Talentovaným. Tvrdohlavým. A zatraceně přitažlivým. Ryan sevřel čelist. Prostě s tím nic neuděláš. To bylo celé. Neměl v úmyslu překročit hranici, kterou si sám stanovil.

A pokud to bude znamenat, že si bude muset některé myšlenky zakazovat častěji než doposud, tak to prostě udělá. Vstal, zhasl pracovní lampu a zamířil do ložnice. Jenže když později ležel ve tmě, ještě jednou se mu vybavil Carterův hlas. Jak jste na mě kývl… A Ryan Walker si poprvé opravdu nepříjemně uvědomil, že pro něj bude mnohem těžší hlídat vlastní reakce ve chvíli, kdy začne chápat, jak moc na nich tomu klukovi záleží.

Pátek

CARTER

Liam Carter měl hned po probuzení podezření, že se s ním děje něco zatraceně divného, protože místo obvyklého přemlouvání, aby konečně vylezl z postele, otevřel oči s tak dobrou náladou, až se mu chtělo smát. Venku byla ještě tma, na telefonu svítil čas několik minut před půl šestou a Jake na druhé straně pokoje spokojeně oddechoval, ale Carter měl přesto pocit, jako by už za sebou měl ten nejlepší okamžik celého dne. Chvíli jen ležel a díval se do stropu, než mu došlo, odkud se ten nepochopitelně příjemný pocit vlastně bere. Ten sen. Samozřejmě.

Zavřel oči a okamžitě se mu vybavil stadion zalitý zvláštním světlem, Walker stojící několik metrů před ním a jeho hlas, který mu s naprostou samozřejmostí říkal, že si ho všiml. A potom ta druhá část, kdy tam trenér najednou stál bez trička, mohutný a dokonale klidný, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Liam se převalil na bok a zabořil obličej do polštáře. Ty vole, Cartere.

Bylo to absurdní. Nejdřív se s tím chlapem pohádá kvůli jedné pitomé pochvale, potom na něj několik dní nedokáže přestat myslet, následně mu Walker při zápase jednou přikývne a on se z toho málem posere radostí, a aby toho nebylo málo, začne se mu o něm ještě zdát. A nejhorší bylo, že se po tom snu cítil skvěle. Žádná nepříjemná nervozita. Žádný vztek. Dokonce ani ten zvláštní zmatek, který se mu vracel při vzpomínce na posilovnu. Prostě měl chuť vstát, vyrazit ven a dělat cokoliv, co mu dnešní den nabídne. Tak jo. Aspoň jednou něco příjemnýho.

Posadil se a začal hledat připravené oblečení.

„Ne.“

Carter zvedl hlavu. Jake ležel na posteli se zavřenýma očima.

„Co ne?“

„Ať už máš v plánu cokoliv, tak ne.“

Liam se rozesmál.

„Já nic neřekl.“

„Právě. A to je podezřelý.“

„Ty seš nemocnej.“

„Ne. Jenom už čtvrtej den bydlím s člověkem, kterej si myslí, že pět ráno je společensky přijatelnej čas.“

Carter si přetáhl mikinu přes hlavu a pobaveně zavrtěl hlavou.

„Včera jsi byl na zápase. Měl bys mě podporovat.“

Jake pootevřel jedno oko.

„Podpořím tě tím, že tě nezabiju.“

„To je od tebe hezký.“

„Já vím.“

Liam se smál ještě ve chvíli, kdy popadl sportovní tašku a zamířil ke dveřím.

„Jo, Cartere?“

Zastavil se.

„Co?“

Jake se na něj podíval o něco pozorněji.

„Ty ses snad zamiloval do života, nebo co?“

Liam vyprskl smíchy.

„Do života určitě.“

„Tak si to užij potichu.“

Dveře se za Carterem zavřely a on se s úsměvem vydal ke stadionu. Ještě před několika dny pro něj byla univerzita naprosto neznámým místem. Teď už poznával chodníky, věděl, kudy si cestu zkrátit, kde si může během dne doplnit vodu a kam zajít, když potřebuje něco sníst mezi přednáškami. Dokonce si pomalu zvykal i na to, že jeho den začíná dřív, než většina ostatních studentů vůbec otevře oči. A hlavně už věděl, že tam na něj čekají lidé, které začíná mít rád. Dexter. Marcus. Caleb. Dokonce i Smith se svými neustálými stížnostmi na všechno, co vyžaduje pohyb.

A Walker. Liamovi se při té poslední myšlence automaticky rozšířil úsměv. Potom se zarazil. No jasně. Zase ten. Přesto se tentokrát nedokázal pořádně naštvat. Protože mu okamžitě došlo něco mnohem příjemnějšího. Včera mu ten chlap přikývl. A dneska už mu to nikdo nevezme. Harry Dexter ho uviděl ještě před zahájením společné ranní přípravy a zastavil se tak prudce, až si Carter na okamžik pomyslel, že snad něco zapomněl.

„Co je?“ zeptal se.

Dexter ho pomalu přejel pohledem.

„Ty vole.“

Liam zvedl obočí.

„Co zas?“

„Ty se směješ.“

„No a?“

„V pátek ráno.“

„A?“

„Před šestou.“

Carter se rozesmál.

„Harry, já tě fakt jednou zabiju.“

Dexter na něj ukázal lahví.

„Ne, vážně. V pondělí jsi vypadal, že bys nejradši zakopal celou univerzitu. V úterý ses málem pohádal s Walkerem. Ve středu jsi byl celej den nějakej mimo. A dneska?“

Harry roztáhl ruce.

„Dneska vypadáš, jako kdybys vyhrál v loterii.“

Liam se zazubil.

„Včera jsme vyhráli.“

„To jsem si všiml. Byl jsem u toho.“

„Tak vidíš.“

Dexter se na něj chvíli podezřívavě díval.

„Ne, ne. V tom je něco jinýho.“

Carter si povzdechl.

„Ty seš jak moje máma.“

„Díky. To je zatím asi nejhezčí věc, cos mi řekl.“

„To nebyla pochvala.“

„Já si ji nechám.“

Harry vykročil vedle něj a společně zamířili k šatnám, kde už bylo slyšet několik spoluhráčů. Liam si při chůzi uvědomoval, že mu Dexterova přítomnost připadá čím dál samozřejmější. Už neměl potřebu přemýšlet, co před ním řekne, a dokonce mu přestávalo vadit, že ho Harry dokáže během několika minut vytočit nebo dokonale přečíst jeho náladu.

„Tak povídej,“ ozval se quarterback.

„O čem?“

„Která to je?“

Carter se zastavil.

„Cože?“

Harry se zazubil.

„No přece ta holka.“

Liam na něj chvíli zíral. Potom vyprskl smíchy.

„Ježíši Kriste.“

„Co?“

„Ty myslíš, že mám takovou náladu kvůli nějaký babě?“

Dexter pokrčil rameny.

„Hele, ve tvým věku to bývá docela častá příčina.“

„Ty jsi starej dědek, jo?“

„Proti tobě očividně.“

Carter zavrtěl hlavou.

„Žádná baba není.“

„Fakt?“

„Fakt.“

„Ani nějaká z přednášek?“

„Ne.“

„Z koleje?“

„Harry.“

„Nějaká tajná známost z minulý školy?“

Liam se zastavil a otočil se k němu čelem.

„Dextere, já teď nechci o babách ani slyšet.“

Harry zvedl obočí.

„Tak pardon.“

„Vážně. Nemám na to náladu, nemám na to čas a hlavně mě to teď vůbec nezajímá. Mám dost práce s tréninkama, školou a tím, abych se tady vůbec pořádně zorientoval. Poslední, co potřebuju, je ještě nějaká ženská, která po mně bude chtít, abych jí vysvětloval, proč jí neodepisuju každých deset minut.“

Harry se rozesmál.

„Dobře. Takže žádná ženská.“

„Přesně.“

„Jen fotbal.“

„A škola.“

„A tvoje ego.“

„Jdi do prdele.“

Dexter se smál tak upřímně, až se Liam musel smát s ním.

„Hele, tak když už nemáš čas na ženský,“ ozval se Harry po chvíli, „co máš v plánu o víkendu?“

Carter pokrčil rameny.

„Asi nic. Proč?“

„Napadlo mě, že bychom mohli někam zajít.“

Liam k němu otočil hlavu.

„Kam?“

„Nevím. Do kina. Potom se někam pořádně najíst. Jestli teda nejsi takovej asociál, že celej víkend plánuješ sedět na koleji a koukat na videa o tom, jak správně běhat mezi kuželama.“

Carter se rozesmál.

„Ty seš fakt vůl.“

„To už jsme si vyjasnili. Tak co?“

Liam chvíli přemýšlel. Vlastně neměl na víkend nic domluveného. Potřeboval dohnat nějaké věci do školy, vyprat oblečení a konečně se trochu vyspat, ale představa, že by několik hodin strávil mimo kolej a stadion, mu připadala čím dál příjemnější. Navíc by šel s Dexterem. A s tím chlapem se člověk očividně nedokázal nudit.

„Jo,“ odpověděl nakonec. „Klidně.“

Harry se na něj podíval.

„Fakt?“

„Ne. Dělám si prdel.“

„Ty jsi ale hajzl.“

Liam se zazubil.

„Tak kdy?“

„Co třeba v sobotu odpoledne? Zajeli bychom do kina, pak někam na burgery. Znám jedno místo, kde mají fakt pořádný porce.“

„To už zní zajímavě.“

„Samozřejmě. Já mám dobrej vkus.“

„O tom bych pochyboval.“

Dexter do něj přátelsky strčil ramenem.

„Ty hlavně přijď hladovej.“

„To nebude problém.“

„Vyzvednu tě u koleje. Napíšu ti.“

Liam přikývl.

„Domluveno.“

Na okamžik mezi nimi zavládlo příjemné ticho, které už ani jeden neměl potřebu okamžitě přerušovat. Carter si uvědomil, že se na sobotu skutečně těší. Ještě před několika dny na univerzitě nikoho neznal a teď už měl člověka, se kterým si dobrovolně plánoval víkend. A který mu dokázal zlepšit náladu prakticky při každém setkání.

„Hele, Dextere?“

Harry se otočil.

„No?“

„Jsem rád, že jsme se tady potkali.“

Dexter na okamžik překvapeně zamrkal. Liam si toho všiml a okamžitě se ušklíbl.

„Ale jestli to někomu řekneš, tak to zapřu.“

Harry se pomalu zazubil.

„Ty vole, Cartere. Ty máš dneska fakt nějakou citlivou náladu.“

„Ber to jako dočasnou poruchu.“

„To doufám.“

Přesto mu Harry položil ruku kolem ramen a na několik kroků si ho přitáhl blíž.

„Taky jsem rád, že jsi tady, blbečku.“

Carter se rozesmál a lehce se mu vykroutil.

„Teď už mě pusť, nebo si budou myslet, že spolu chodíme.“

„Jasně. A Hughes se zblázní žárlivostí.“

Oba vyprskli smíchy. A když se pak rozešli ke svým skříňkám, Liamovi připadalo, že dnešní den už snad ani nemůže začít líp. Jenže potom se za dveřmi šaten ozval Walkerův hlas a Carter si okamžitě vybavil svůj sen. Ty vole. Možná přece jen mohl.

WALKER

Ryan zaznamenal Carterovu dobrou náladu už během ranního rozcvičení. Mladík se dnes pohyboval s lehkostí, kterou u něj během předchozích dnů viděl jen v krátkých okamžicích, kdy se mu podařilo něco mimořádně povedeného. Nešlo pouze o jeho běh nebo reakce na pokyny. Byl uvolněnější. Častěji se smál, ochotněji spolupracoval s ostatními a při jedné Dexterově poznámce se rozesmál tak upřímně, až na něj několik spoluhráčů pobaveně pohlédlo. Ryan to všechno zaznamenal. A nepříjemně jasně si uvědomil, že se mu ten pohled líbí. Carter s úsměvem. Carter bez té zatracené tvrdohlavé potřeby neustále něco dokazovat.

Carter, který dokáže být na hřišti soustředěný a mimo něj jednoduše šťastný. Tohle je dobře, připomněl si Ryan. Po včerejším vítězství měl celý tým lepší náladu. Bylo naprosto přirozené, že se hráči radují a užívají si úspěch, ke kterému společně přispěli. Jenže u Cartera si Ryan začínal všímat detailů, kterým by za normálních okolností nevěnoval ani polovinu tolik pozornosti. Toho, jak se mu při smíchu rozzáří oči. Jak bezděčně pohodí hlavou, když mu zpocené vlasy spadnou do čela.

A především toho zvláštního způsobu, jakým dokáže během jediné vteřiny přejít od upřímného pobavení k naprostému soustředění, jakmile se začne věnovat hře. Ryan stál u postranní čáry a kontroloval další část pátečního programu. Navenek nebylo na jeho chování nic neobvyklého. Nevěnoval Carterovi delší pohled než ostatním hráčům. Nedával mu žádné zvláštní pokyny. Ani jednou se neusmál jen proto, že se mladík právě směje.

Ale uvnitř si musel přiznat, že bude nejspíš potřebovat víc disciplíny, než si ještě před několika dny představoval. Protože včerejší zápas mu ukázal jednu věc. Carter nebyl pouze přitažlivý. Začínal mu být také lidsky blízký způsobem, který už nemohl vysvětlovat jen tím, že jde o mimořádně talentovaného hráče. Na tohle si dej pozor. Ryan obrátil pozornost k celému týmu.

„Pánové, dneska regenerace a rozbor. Nikdo mi tady nebude dohánět včerejší zápas dalším zápasem. Jestli má někdo pocit, že má příliš energie, může ji využít při studiu.“

Smith okamžitě zasténal.

„Trenére, to je krutý.“

Ryan k němu otočil hlavu.

„To je univerzita, Smithi.“

Několik hráčů se rozesmálo. Smith si položil ruku na srdce.

„Já myslel, že jsme tady kvůli fotbalu.“

„Tak si o víkendu přečti podmínky studia. Třeba tě překvapí.“

Smích se rozšířil. Dokonce i Carter se rozesmál. Ryan to slyšel. A nemusel se po něm ani podívat, aby poznal jeho hlas. Právě to ho na okamžik znepokojilo nejvíc.

CARTER

Dopolední výuka se Liamovi tentokrát zdála podstatně snesitelnější než během prvních dnů. Ne že by najednou dokonale rozuměl všemu, co vyučující probírali, nebo že by se jeho povinnosti zázračně zmenšily. Stále doháněl materiály z předchozích týdnů, zapisoval si termíny odevzdání a několikrát musel požádat Dextera, aby mu ukázal, kde najde určité podklady. Jenže už se mezi ostatními necítil tak ztracený.

Harry mu během přestávek přeposílal poznámky, Caleb se zastavil s informací o levnějších učebnicích a Marcus se jim při jedné přednášce připojil s výrazem člověka, který je hluboce přesvědčený, že pátek by měl být ze zákona dnem pracovního klidu.

„Včera jsme vyhráli,“ oznámil vážně. „Za to by měla bejt aspoň jedna volná přednáška.“

Dexter se zasmál.

„Tak to běž říct vyučujícímu.“

„Já nejsem sebevrah.“

Liam se rozesmál.

„Pošli tam Smithe.“

„Smith už má zákaz si stěžovat,“ poznamenal Caleb.

„Jak to?“ zeptal se Carter.

Harry se zazubil.

„Protože si minule stěžoval tak dlouho, až dostal další úkol.“

Liam vyprskl smíchy. A zatímco se kolem něj ostatní bavili, poprvé si opravdu uvědomil, jak rychle se mu podařilo mezi ně zapadnout. Před několika dny byl nový hráč. Teď už si z něj dělali legraci úplně stejně jako ze všech ostatních. A začínal to brát jako jednu z nejpříjemnějších věcí na celém přestupu. Během poledního oběda se Harry znovu vrátil k sobotnímu programu. Ukázal Carterovi nabídku kina, nechal ho vybrat mezi dvěma filmy a potom mu oznámil, že jídlo vybírá on, protože Liam je zjevně člověk, který by se dokázal ztratit i v restauraci s jediným stolem.

Carter mu za to pohrozil, že si objedná nejdražší věc na jídelním lístku. Harry se jen zazubil.

„Tak to zkus. Já tě pak nechám umývat nádobí.“

Liam se smál ještě cestou na odpolední program. A když si během přestávky zkontroloval telefon a našel máminu zprávu, automaticky se pousmál znovu. Jak se máš, zlatíčko? Nezapomeň se pořádně najíst. A dej mi vědět, jestli ještě něco potřebuješ do školy. Myslím na tebe. Liam si sedl na lavičku a odepsal. Mami, já fakt nejsem v mateřský školce. Jím, spím a dokonce jsem zatím nikoho nezabil. Včera jsme vyhráli! Odpověď přišla o několik minut později. To já přece vím, ty můj šampione. Jsem na tebe pyšná. A jsem ráda, že jsi v pořádku. Liam se na zprávu chvíli díval.

Potom napsal: Díky, mami. Mám tě rád. Na okamžik zaváhal. A přidal ještě jednu větu. A s těma učebnicema si nedělej starosti. Harry mi pomáhá sehnat levnější. Telefon odložil a vrátil se k ostatním, aniž by tušil, že jeho matka právě sedí ve svém autě na druhém konci města, několik hodin cesty od domova, a zírá na téměř prázdný bankovní účet.

EMILY

Emily si Liamovu zprávu přečetla dvakrát. Poprvé s úsměvem. Podruhé už s nepříjemným sevřením někde hluboko v hrudníku. Mám tě rád. Ta tři slova pro ni v posledních měsících znamenala mnohem víc, než by kdy dokázala vysvětlit. Někdy měla pocit, že právě kvůli nim pořád vstává, pracuje, vyřizuje další a další nepříjemné věci a předstírá, že má všechno pod kontrolou, přestože dobře ví, že jí situace postupně přerůstá přes hlavu. Liam byl v pořádku. To bylo nejdůležitější.

Měl školu, měl fotbal a podle posledních zpráv také nové kamarády. Po dlouhé době zněl skutečně spokojeně a Emily si nedokázala představit, že by mu tu radost měla pokazit tím, že mu oznámí, jak mizerně na tom ve skutečnosti je. Proto mu odepsala, že si o učebnice nemá dělat starosti. A potom telefon položila displejem dolů na sedadlo spolujezdce. Seděla na parkovišti nedaleko univerzitní administrativní budovy a už několik minut se nedokázala přimět vystoupit z auta.

Před sebou měla desky s dokumenty, potvrzení o platbách, několik výpisů a poznámky k částkám, které dnes potřebovala vyřídit. Některé věci se jí podařilo připravit předem, jiné musela řešit osobně, protože Liamův přestup během rozběhnutého semestru přinesl další administrativní požadavky a doplatky, o kterých se ještě před několika týdny vůbec nemluvilo. Emily si přejela dlaní po obličeji. Byla unavená. Tak strašně unavená.

Dnešní cestu původně plánovala na mnohem dřívější hodinu, jenže ráno musela vyřídit několik pracovních záležitostí, které nemohla jednoduše odložit. Potom sedla do auta, strávila téměř tři hodiny na silnici a dorazila do města s pocitem, že už teď potřebuje celý den začít znovu. A přitom ještě ani pořádně nezačala. Otevřela bankovní aplikaci. Zkontrolovala zůstatek. A okamžitě ucítila ten známý, nepříjemný tlak v žaludku. Částka nebyla úplně nulová.

Jenže když od ní v duchu odečetla všechno, co ji v nejbližších dnech čekalo, zůstávalo z ní žalostně málo. Něco na běžné výdaje, něco na cestu zpátky, něco na jídlo. A potom už téměř nic. Žádná skutečná rezerva. Žádné peníze, o které by se mohla opřít. Jen další termíny, další faktury a další věci, které bylo potřeba zaplatit. Emily zavřela aplikaci. To nějak zvládnu. Říkala si to tak dlouho, až ta věta začínala znít jako něco, čemu musí věřit, protože jinou možnost prostě nemá.

Jenže nejhorší na tom bylo, že ještě před několika lety by podobnou situaci vůbec nečekala. Měla práci. Stálé klienty. Dům. Rodinu. A především pocit, že všechny ty roky, kdy se starala o chod domácnosti a ze svého příjmu hradila prakticky každodenní výdaje, mají nějaký smysl. Teď zjišťovala, že jí z toho všeho zůstalo mnohem méně, než si myslela. Peter měl své peníze. Své účty. Své investice a záležitosti, do kterých jí nikdy nedovolil pořádně nahlédnout.

A kdykoliv přišla řeč na vypořádání jejich společného majetku, dokázal celý rozhovor obrátit tak, že ona nakonec připadala sama sobě jako člověk, který žádá něco nepřiměřeného. Vždyť přece zaplatil tolik za synovu budoucnost. Vždyť zařídil ten přestup. Vždyť by měla být ráda. Emily zavřela oči. Jsem ráda. To byla pravda. Byla ráda, že Liam dostal příležitost, po které toužil. Byla ráda, že může hrát v kvalitním programu a má kolem sebe lidi, kteří mu pomáhají zlepšovat se.

Ale skutečnost, že Peter vynaložil peníze na jeho přestup, přece neměla znamenat, že ona přestane existovat. Že přestane potřebovat bydlení. Že se bude muset vzdát všeho, na čem poslední roky pracovala. Že najednou nebude mít ani na obyčejné učebnice. Emily prudce vydechla nosem a otevřela oči. Dost. Nezůstane sedět v autě a litovat se. To jí nepomůže. Popadla desky, zkontrolovala, že má doklady, a vystoupila. Dnes musí vyřídit školní platby. Pak se vrátí domů. A zítra začne znovu hledat řešení. Jako vždycky.

WALKER

Páteční odpoledne bylo ve srovnání s předchozími dny podstatně klidnější, přestože Ryan neměl ani na okamžik pocit, že by měl méně práce. Po čtvrtečním zápase potřeboval projít záznamy, zkontrolovat zdravotní stav několika hráčů, vyhodnotit spolupráci jednotlivých skupin a připravit podklady pro další týden. Část mužstva absolvovala regeneraci pod dohledem asistentů, další hráči postupně procházeli taktickým rozborem a mezi jednotlivými bloky se na hřišti objevovaly menší skupiny, které procvičovaly především techniku bez zbytečné fyzické zátěže.

Carter patřil mezi hráče, kterým Ryan věnoval větší pozornost. To samo o sobě nebylo nic mimořádného. Mladík přišel v rozběhnuté sezóně, musel si rychle osvojit nový herní systém a během prvních dnů ukázal, že jeho talent může být pro tým skutečným přínosem. Individuální práce proto měla smysl. Jenže Ryan si čím dál nepříjemněji uvědomoval, že se na těchto trénincích začíná těšit také z důvodů, které už se sportovní přípravou neměly mnoho společného. A právě to odmítal připustit do svého chování.

Když si Cartera během pozdějšího odpoledne přivolal k postranní čáře, mladík přišel s výrazem člověka, který právě dostal další příležitost dělat něco, co ho opravdu baví.

„Ano, trenére?“

„Jak se cítíš po včerejšku?“

„Dobře.“

Ryan se na něj podíval.

„Ptám se na tělo, Cartere. Ne na náladu.“

Liam se rozesmál.

„Tak tělo trochu bolí, ale jinak dobrý.“

„Zápěstí?“

„V pohodě.“

„Rameno?“

Carter si jím zkusmo pohnul.

„Taky.“

Ryan přikývl ke značkám připraveným na kraji hřiště.

„Dneska jen pár minut. Chci projít dvě varianty bez míče. Nic silového.“

„Jasně.“

Ryan mu ukázal první situaci a nechal ho pomalu projít trasu, kterou během včerejšího zápasu několikrát využil. Carter se okamžitě soustředil, ale na rozdíl od prvních individuálních tréninků už nepotřeboval každou opravu komentovat. Když mu Ryan připomněl postavení nohy, jednoduše ho změnil. Když měl počkat na signál, skutečně počkal. A mezi jednotlivými pokusy se usmíval. Ne tím přehnaně vítězným úsměvem z předchozího večera.

Spíš jakousi nenucenou spokojeností, kterou Ryan považoval za mnohem příjemnější, než bylo rozumné.

„Ještě jednou zleva,“ řekl.

Carter se přesunul na značku.

„Jasně.“

Prošel vyznačenou trasu a na konci se otočil. Ryan ukázal na poslední kužel.

„Tady musíš držet krok kratší. Jinak budeš mít při změně směru příliš velkou váhu na přední noze.“

Liam přikývl.

„Jo. Už to vidím.“

Zkusil to znovu. Tentokrát správně. Ryan přešel k další části.

„Pro dnešek to stačí.“

Carter se zarazil.

„To už?“

„Včera jsi odehrál celý zápas.“

„No jo, ale já bych ještě—“

„Cartere.“

Liam se na okamžik zarazil. Potom se rozesmál.

„Já vím. Regenerace.“

„Přesně.“

„Jednou mě snad necháte něco pořádně odtrénovat.“

Ryan ho sledoval stejným klidným výrazem jako vždycky.

„Od pondělí budeš mít příležitostí dost.“

Carter se zazubil.

„Tak to se těším.“

Ryanovi se při tom úsměvu nepříjemně vybavila jeho včerejší tvář, když se mu během zápasu dostalo uznání. Do háje. Navenek se však nezměnilo vůbec nic.

„Běž se najíst a odpočinout si. A přes víkend si projdi poznámky k rozboru.“

„Ano, trenére.“

Carter už se chystal odejít, ale potom se na okamžik otočil.

„A trenére?“

Ryan zvedl oči.

„Ano?“

„Včerejšek byl fakt dobrej.“

Ryan na něj hleděl.

„Vyhráli jsme.“

Liam se usmál ještě víc.

„Jo. To taky.“

Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Ryan poznal, že mladík má na jazyku ještě něco dalšího, ale Carter nakonec jen potřásl hlavou a vydal se směrem k budově.

„Tak v pondělí!“

„V šest patnáct, Cartere.“

Liam se rozesmál.

„Já vím!“

Ryan zůstal stát, dokud hráč nedošel ke dveřím. Teprve potom se vrátil ke svým poznámkám. To taky. Ta dvě slova mu zůstala v hlavě. Carter neřekl nic nevhodného. Neřekl vlastně vůbec nic, co by mohlo vyvolat jakékoliv podezření. Přesto měl Ryan nepříjemně silný pocit, že velmi dobře chápe, co tím mladík myslel. A ještě nepříjemnější bylo vědomí, že ho to těší. Ne. Zavřel složku s poznámkami. Měl za sebou dlouhý týden.

A rozhodně nepotřeboval trávit další část pátečního odpoledne rozebíráním několika slov svého hráče. Potřeboval si zacvičit.

EMILY

Na administrativním oddělení strávila Emily mnohem víc času, než očekávala. Nejdřív musela vyčkat, než se podaří ověřit všechny údaje k synovu studijnímu účtu, potom řešila rozdělení jednotlivých plateb a nakonec ještě doplňovala několik údajů, které podle zaměstnankyně nebyly po přestupu správně převedené do nového systému. Nikdo se k ní nechoval nepříjemně, nikdo jí vědomě nekomplikoval práci a Emily si velmi dobře uvědomovala, že podobné věci prostě vyžadují čas. Jenže s každou další minutou cítila, jak se jí zvyšuje tlak někde za očima. Pořád ještě musí jet domů.

Pořád ještě musí vyřídit několik pracovních zpráv. A pořád ještě nemá nejmenší tušení, kde vezme peníze na všechno, co ji čeká v příštích týdnech.

„Takže tímto by mělo být uhrazené všechno potřebné pro současné období,“ oznámila jí nakonec žena za přepážkou a podala potvrzení.

Emily se podívala na dokument.

„A stravování?“

„To máte vedené zvlášť. Tady je aktuální přehled. Pokud budete chtít upravit rozsah čerpání, dá se to změnit pro další období.“

Emily přikývla. Právě na to se chtěla zeptat. Poslední dny přemýšlela, jestli by nebylo rozumnější nechat synovi hrazené pouze některé obědy a ostatní jídlo řešit jiným způsobem. Jenže představa, že by měl Liam po tréninku řešit, kde a za co si koupí večeři, jí připadala nesnesitelná. On má studovat. Hrát. Soustředit se na svou budoucnost. Ne přemýšlet nad tím, jestli si může dovolit pořádné jídlo.

„Zatím to prosím necháme,“ odpověděla nakonec.

Zaměstnankyně přikývla a předala jí poslední dokument.

„Tak by to mělo být všechno.“

Emily poděkovala, pečlivě uložila papíry do desek a postavila se. Při pohybu se jí na okamžik zatočila hlava, protože od rána neměla pořádné jídlo, ale rychle se zachytila opěradla židle a přinutila se normálně nadechnout. To je jen únava. Nic víc. Děkovně se usmála a vyšla na chodbu. Administrativní budova už pomalu utichala. Některé kanceláře byly zavřené, za několika dveřmi se ještě ozývaly hlasy a někde v dálce právě někdo posouval kancelářskou židli po podlaze. Emily se zastavila u velkého okna a chvíli se dívala ven, kde se mezi univerzitními budovami postupně rozsvěcovalo venkovní osvětlení.

Za chvíli bude večer. A ona má před sebou skoro tři hodiny cesty. Přitiskla si desky k hrudníku, zhluboka se nadechla a pokusila se znovu srovnat myšlenky. Tak. Škola je zaplacená. Jedna věc vyřešená. Jenže tím se okamžitě objevila další. Kde bude bydlet? Dosavadní dům už nepředstavoval bezpečnou jistotu, přestože v něm stále měla většinu svých věcí. Majetkové vypořádání se vleklо, prodej se komplikoval a peníze, s nimiž před několika měsíci alespoň trochu počítala, zatím nikde nebyly. A nové bydlení znamenalo další výdaje. Nájem. Kauci. Stěhování.

A především novou práci, protože její dosavadní klienti zůstávali ve městě, ze kterého se teď snažila odejít. Emily si promnula čelo. Celý den měla pocit, že se drží pohromadě jen silou vůle. A začínalo jí docházet, že jí ta vůle pomalu dochází. Právě v tu chvíli za sebou zaslechla kroky. Pevné, klidné a nijak zvlášť spěšné. Nevěnovala jim pozornost, dokud se z opačné strany chodby neozval hluboký mužský hlas.

„Emily?“

Ztuhla. Ten hlas. Znala ho. Znala ho zatraceně dobře. Přestože ho neslyšela už tolik let. Pomalu otočila hlavu. A na několik vteřin úplně zapomněla, co chtěla udělat. Protože několik kroků od ní stál Ryan Walker.

WALKER

Ryan se zastavil uprostřed chodby s dokumenty v ruce a na okamžik měl pocit, že se právě dívá na někoho, koho jeho vlastní paměť vytáhla z úplně jiné části života. Emily. Jeho sestra. Nevlastní, pokud by se někdo chtěl zabývat technickými podrobnostmi jejich rodiny, ale Ryan podobné rozlišování nikdy neměl příliš rád. Vyrůstali spolu, sdíleli spoustu věcí, které ostatní lidé nikdy úplně nechápali, a přestože se jejich cesty před několika lety rozešly způsobem, který ani jeden z nich zrovna neplánoval, nic z toho nedokázalo změnit skutečnost, že před ním stojí člověk, kterého kdysi považoval za jednu z nejbližších osob ve svém životě.

„Ryane?“

Emily na něj hleděla s výrazem tak upřímného překvapení, až se na okamžik zdálo, že mu snad ani nevěří. Ryan k ní pomalu přistoupil.

„Ahoj.“

„Bože.“

Emily se krátce zasmála. Jenže ten smích zněl zvláštně. Unaveně. Jako by jí na něj zbývalo mnohem méně energie než dřív.

„Co tady děláš?“ zeptala se.

Ryan lehce pozvedl desky.

„Papíry.“

Emily se znovu rozesmála.

„Samozřejmě. Pořád stejně výřečný.“

Ryan ji chvíli pozoroval. A právě během těch několika vteřin si uvědomil, že něco není v pořádku. Emily byla pořád krásná žena. Měla stejně živé oči, které si pamatoval, a ten známý způsob, jakým dokázala i nepříjemnou situaci odlehčit drobnou poznámkou. Jenže teď měla v obličeji únavu, kterou se jí nedařilo úplně zakrýt. Pod očima tmavší stíny, trochu napjatá ramena a prsty pevně sevřené kolem desek, jako by se jich držela mnohem víc, než bylo nutné. Ryan si všiml také toho, že stojí velmi rovně. Až příliš.

Přesně tak se Emily vždycky stavěla, když nechtěla, aby někdo poznal, že má nějaký problém.

„Ty tady pracuješ?“ zeptala se.

„Ano.“

„To jsem vůbec nevěděla.“

Ryan na okamžik sklopil oči k dokumentům.

„Už nějakou dobu.“

Emily se nepatrně pousmála.

„Tak to jsem toho prošvihla docela dost.“

Ryan se na ni podíval.

„Oba jsme toho prošvihli dost.“

Ta věta mezi nimi na okamžik zůstala viset. Pět let. Tolik času uběhlo od chvíle, kdy se naposledy viděli. A najednou tu stáli na univerzitní chodbě, jako by se mezi ně všechny ty roky vešly do několika obyčejných slov. Emily sklopila oči.

„Jo.“

Ryan ji chvíli pozoroval. Potom se podíval na hodinky.

„Už jsi jedla?“

Emily překvapeně zvedla hlavu.

„Cože?“

„Ptám se, jestli jsi jedla.“

„Ryane, já…“

„Emily.“

Zvedla obočí. Ryanův hlas zůstal naprosto klidný.

„Jedla jsi dneska něco pořádného?“

Emily na něj několik vteřin hleděla. A potom se začala smát. Tentokrát trochu opravdověji.

„Ty ses fakt vůbec nezměnil.“

„To nebyla odpověď.“

„Měla jsem ráno kávu.“

Ryan čekal. Emily si povzdechla.

„A něco malého.“

„Takže ne.“

„Ryane.“

„Půjdeme se najíst.“

Emily zavrtěla hlavou.

„To nejde. Já musím domů.“

„Jak daleko?“

„Skoro tři hodiny.“

Ryan ji chvíli pozoroval.

„Tak půjdeš o hodinu později.“

„Ty tomu vůbec nerozumíš.“

„Možná. Tak mi to vysvětlíš u večeře.“

Emily se na něj zadívala. Ten chlap byl pořád stejný. Pevný. Klidný. A neuvěřitelně obtížný ve chvíli, kdy se pro něco rozhodl.

„Ty mě zase komanduješ,“ zamumlala.

Ryan se na ni podíval.

„Nabízím ti večeři.“

„Tím svým způsobem.“

„Jiný nemám.“

Emily se rozesmála. A na okamžik ucítila něco, co už dlouho nezažila. Úlevu. Úplně obyčejnou, malou úlevu z toho, že před ní stojí někdo, před kým nemusí všechno vysvětlovat.

„Dobře,“ vydechla nakonec. „Ale jen na chvíli.“

Ryan přikývl.

„Dobře.“

„A vážně nemůžu zůstat dlouho.“

„Rozumím.“

Emily si ho podezřívavě prohlédla.

„Ty už jsi stejně rozhodnutý, kam půjdeme, viď?“

Ryan vzal z ruky telefon a zkontroloval něco na displeji.

„Ano.“

Emily zavrtěla hlavou.

„Bože. Já na tohle úplně zapomněla.“

Ryan se na ni podíval. A tentokrát si v duchu uvědomil, jak moc mu ten její hlas chyběl.

EMILY

Restaurace, do které ji Ryan odvezl, byla příjemně klidná, přestože páteční večer už byl v plném proudu. Za velkými okny se postupně rozsvěcovaly lampy, několik stolů obsazovaly dvojice nebo menší skupinky přátel a z kuchyně se linula vůně jídla, při níž si Emily poprvé od rána skutečně uvědomila, jak velký má hlad. Ryan ji nechal projít první a potom se posadil naproti ní.

„Tak,“ řekla Emily a odložila kabelku. „Pět let se nevidíme a ty mě okamžitě vytáhneš na večeři.“

„Měl jsem tě nechat na chodbě?“

„Ne. Ale mohl ses mě třeba nejdřív zeptat, jak se mám.“

Ryan se na ni zadíval.

„Tak jak se máš?“

Emily se rozesmála.

„Ty jsi nepoučitelnej.“

Ryan vzal do ruky jídelní lístek.

„To mi říkali už dřív.“

„Já vím. Byla jsem u toho.“

Na chvíli se oba usmáli. A právě v tom okamžiku Emily pocítila zvláštní bolest někde hluboko v hrudníku. Ne proto, že by se stalo něco nepříjemného, ale protože si najednou připomněla, jaké to kdysi bývalo. Jak samozřejmé pro ni bylo s Ryanem mluvit, jak dobře znala jeho reakce a jak málo slov někdy potřebovali, aby věděli, co si ten druhý myslí. Pět let bylo zatraceně dlouho. Pět let bez obyčejného telefonátu, bez narozeninového přání, bez možnosti zavolat mu ve chvíli, kdy se něco pokazilo. A teď seděl naproti ní. Vypadal starší. Samozřejmě.

Měl ostřejší rysy, několik drobných vrásek kolem očí a působil snad ještě mohutněji, než si ho pamatovala. Jenže ten jeho klid zůstával naprosto stejný. Stejně jako způsob, jakým si ji právě prohlížel. Pozorně. Až nepříjemně pozorně.

„Co?“ zeptala se nakonec.

„Nic.“

„Ryane.“

„Vypadáš unaveně.“

Emily si povzdechla.

„Děkuju. To je přesně to, co chce žena slyšet po pěti letech.“

Ryan se na ni díval.

„To nebyla kritika.“

„Já vím.“

Na okamžik sklopila oči k jídelnímu lístku.

„Jen toho mám poslední dobou hodně.“

„To vidím.“

Emily se krátce, nepříliš vesele zasmála.

„Samozřejmě že to vidíš.“

Ryan už nic dalšího neřekl. A právě to ji přimělo zvednout oči. Nepokoušel se z ní vytáhnout vysvětlení. Nezačal jí okamžitě nabízet řešení, ani se neptal na věci, o kterých zjevně zatím nechce mluvit. Prostě čekal. Jako kdysi. Emily si uvědomila, že právě na tohle skoro zapomněla. Ryan nikdy nepotřeboval vyplňovat každé ticho. Dokázal sedět naproti člověku, poslouchat ho a nechat ho, aby se rozhodl sám, kdy začne mluvit.

A možná právě proto se mu vždycky svěřovala s věcmi, které před ostatními dokázala velmi dlouho skrývat. Objednali si večeři. Emily si vybrala kuřecí maso se zeleninou, Ryan steak a přílohu, o které její žaludek okamžitě prohlásil, že si ji měl objednat také. Když jí přinesli pití, několikrát se napila a potom se pohodlněji opřela do židle.

„Tak povídej,“ vyzvala ho. „Co vlastně děláš? Jak žiješ? Pořád vstáváš v nějakou nelidskou hodinu?“

Ryan přikývl.

„Kolem páté.“

Emily na něj chvíli hleděla. Potom se rozesmála.

„Bože můj. Ty vážně nemáš rozum.“

„Funguje mi to.“

„Samozřejmě že ti to funguje. Tobě funguje úplně všechno, co si naplánuješ.“

Ryan se na ni podíval.

„Ne všechno.“

Ta odpověď ji na okamžik zarazila. Zachytila v ní něco zvláštního, ale Ryanův výraz se nezměnil a ona neměla důvod se v tom dál vrtat. Místo toho začala vyprávět o své práci, o některých klientech, které měla už dlouhé roky, a o tom, jak obtížné pro ni někdy bývá skloubit jejich termíny s cestováním a všemi ostatními povinnostmi. Ryan poslouchal. Občas se zeptal na něco konkrétního, jindy jen přikývl. A Emily postupně zjišťovala, že se jí mluví mnohem snadněji, než očekávala. Do chvíle, než přišla řeč na rodinu.

„A co ty?“ zeptal se Ryan. „Jak se má tvůj syn?“

Emily se okamžitě usmála. Ten úsměv přišel tak přirozeně, že si toho ani nevšimla.

„Dobře. Myslím, že opravdu dobře.“

Ryan sledoval, jak jí změkl výraz.

„To rád slyším.“

„Má toho teď hodně. Škola, nové prostředí, spousta povinností. Ale zvládá to. Je opravdu šikovný.“

„Po tobě.“

Emily se rozesmála.

„Po mně má maximálně tu tvrdohlavost.“

Ryan se na ni podíval.

„To není málo.“

„No právě! A někdy bych mu ji nejradši otloukla o hlavu.“

Oba se krátce zasmáli. Emily potom začala vyprávět o tom, že syn bydlí na koleji, zvyká si na nové spolužáky a podle posledních zpráv už si našel několik dobrých kamarádů. Mluvila o tom, jak je ráda, že není sám, že se mu daří a že se po náročných posledních měsících konečně zase dokáže radovat z obyčejných věcí. Ryan ji pozorně poslouchal. Věděl, že má syna.

Znal ho jen z Emilyina vyprávění, protože jejího syna nikdy osobně neviděl. Jeho jméno se mu teď nevybavovalo s takovou jistotou, jakou by si přál, a po pěti letech odloučení mu připadalo nepříjemně hloupé se na něj ptát. Navíc Emily mluvila o něčem úplně jiném než o představování svého dítěte. Mluvila o tom, jak moc pro ni znamená. A Ryan neměl důvod ten rozhovor přerušovat.

„Jsem za něj ráda,“ pokračovala Emily po chvíli. „Opravdu. Zaslouží si něco dobrého.“

Potom její úsměv trochu pohasl.

„Jen je to všechno strašně daleko.“

Ryan zvedl oči.

„Tři hodiny?“

Přikývla.

„Přibližně. Podle dopravy.“

„To není zrovna blízko.“

„Ne.“

Emily se napila.

„A nejhorší je, že já vlastně nechci, aby tam byl sám.“

Ryan čekal.

„Já vím, že už je dospělej,“ pokračovala. „Opravdu to vím. A nechci mu stát za zadkem. Nechci být ta matka, která mu bude volat každých pět minut a ptát se, jestli má čisté ponožky.“

Na okamžik se pousmála.

„I když se teda přiznám, že bych občas měla chuť.“

Ryan lehce pozvedl obočí.

„Tomu věřím.“

Emily se rozesmála.

„Ale víš, jak to myslím. Vždycky jsme byli spolu. Vždycky jsem věděla, že když něco potřebuje, jsem tam. A teď je najednou skoro tři hodiny daleko a já mám pocit, že se mi všechno nějak rozpadá pod rukama.“

Poslední větu řekla mnohem tišeji. Ryan ji nepřerušil. Emily sklopila oči k ubrusu. A právě v tu chvíli si uvědomila, že se dostala nebezpečně blízko k věcem, o kterých původně vůbec mluvit nechtěla.

„Promiň,“ vydechla. „Já jsem dneska asi nějaká přecitlivělá.“

„Nemusíš se omlouvat.“

„Já vím.“

Jenže ruce si přesto položila do klína a pevně je sevřela. Ryan se na ni chvíli díval.

„Co se stalo, Emily?“

Ta otázka byla jednoduchá. Žádné vyptávání. Žádný nátlak. Jen jeho hlas. A Emily měla najednou pocit, že jí někdo vytáhl poslední malý kamínek z hráze, kterou v sobě celé měsíce tak pečlivě stavěla. Pomalu se nadechla.

„Rozvádíme se.“

Ryan zůstal nehybný.

„S Peterem?“

Přikývla.

„Jo.“

Chvíli mlčela.

„Vlastně už je to skoro všechno uzavřené. Tedy papírově. Některé věci se pořád řeší, hlavně majetek, ale…“

Nedokončila větu. Ryan ji nechal. Emily se podívala ke dveřím restaurace, potom zpátky na stůl.

„Já jsem si myslela, že to nějak zvládnu.“

„Co konkrétně?“

„Všechno.“

Krátce se zasmála. Nebyl to veselý zvuk.

„Práci. Bydlení. Školu. Stěhování. Myslela jsem si, že prostě všechno nějak zařídím. Vždycky jsem to přece dělala.“

Ryan čekal.

„Jenže teď najednou…“

Emily si přejela dlaní po tváři.

„Teď už nevím.“

Jídlo jim přinesli právě ve chvíli, kdy se jí v očích objevily první slzy. Emily okamžitě sklopila hlavu, rychle poděkovala obsluze a počkala, až znovu odejde. Potom se pokusila usmát.

„To je trapný.“

Ryan vzal příbor.

„Není.“

„Ryane, já tady sedím a brečím ti nad večeří.“

„Tak se nejdřív najez.“

Emily se na něj podívala. A potom se navzdory všemu rozesmála.

„Ty jsi vážně neuvěřitelnej.“

„To mi říkáš už půl hodiny.“

„Protože je to pravda.“

Ryan klidně ukrojil kousek masa.

„Tak jez.“

Emily zavrtěla hlavou a konečně vzala do ruky příbor. A na několik dalších minut se skutečně soustředila na jídlo. Bylo výborné. Což jí celou situaci jenom zhoršovalo, protože si najednou uvědomovala, jak dlouho už nebyla nikde jen tak. Bez počítání peněz, bez spěchu, bez nutnosti myslet na dalších deset věcí současně. Když měla za sebou několik soust, Ryan se znovu ozval.

„Říkala jsi, že řešíš bydlení.“

Emily přikývla.

„Ano.“

„Jak?“

Položila příbor. Chvíli přemýšlela, odkud vůbec začít.

„Peter se odstěhoval. Já zatím zůstala v domě, protože to bylo nejjednodušší a měla jsem tam práci, věci, všechno. Jenže teď se řeší prodej a vypořádání. Měla bych dostat nějaké peníze, ale všechno se protahuje a já vlastně nevím, kdy je budu mít.“

Ryan ji pozorně sledoval.

„A potřebuješ se vystěhovat.“

„Jo.“

„Máš něco vyhlédnutého?“

Emily si povzdechla.

„Několik podnájmů. Ale všechny chtějí kauci. Většinou dva nájmy dopředu. A já…“

Zarazila se. Najednou se jí to říkalo strašně těžko.

„Já na to nemám.“

Ryan se nepohnul. Emily sklopila oči.

„Já vím, jak to zní.“

„Jak?“

„Jako že jsem celej život pracovala a teď nemám ani na blbou kauci.“

Ryan chvíli mlčel.

„To neznamená, že jsi nepracovala.“

Emily k němu zvedla oči. A právě ta jednoduchá věta ji zasáhla víc, než čekala.

„Jenže já jsem měla myslet dopředu,“ vydechla. „Měla jsem si něco odkládat. Měla jsem… nevím. Měla jsem dělat spoustu věcí jinak.“

„Nemůžeš změnit to, co už se stalo.“

„Já vím.“

„Tak řešme, co potřebuješ teď.“

Emily se na něj chvíli dívala. A potom si povzdechla.

„To je právě ono. Já ani nevím, kde začít.“

Znovu vzala do ruky sklenici.

„Mám zavedené klienty. Některé už opravdu dlouho. Jenže když se přestěhuju sem, tak o ně přijdu. A než si vybuduju nové zázemí, budu potřebovat nějaký čas. Jenomže ten čas něco stojí. A já už teď sotva zvládám všechno zaplatit.“

Ryan přikývl.

„A škola?“

Emily se zasmála. Tentokrát skoro bezmocně.

„Dneska jsem tady právě kvůli ní.“

Podívala se na desky položené vedle kabelky.

„Potřebovala jsem zaplatit, co bylo nutné, a vyřídit další věci. Nechtěla jsem, aby měl syn nějaké problémy jen proto, že já nestíhám papírování nebo platby.“

Ryan ji poslouchal.

„Zaplatila jsi?“

„Ano.“

„Dobře.“

Emily sklopila oči.

„Jenže teď skoro nemám z čeho zaplatit další věci.“

Ryan chvíli mlčel. Emily pokračovala mnohem tišeji.

„Víš, co je na tom nejhorší?“

Podívala se na něj.

„Že on to vůbec neví.“

Ryan zůstal klidný.

„Tvůj syn?“

Přikývla.

„Jo. Já mu pořád píšu, že je všechno v pořádku. Že se o nic nemusí starat. Že má studovat, sportovat, užívat si to. Jenže dneska mi napsal, že potřebuje učebnice.“

Zhluboka se nadechla.

„A já jsem mu odepsala, že mu je koupím.“

Na okamžik se odmlčela. Potom se jí zachvěl hlas.

„Ryane, já mu nemám za co koupit ani ty zatracený učebnice.“

Ticho mezi nimi se protáhlo. Emily si rychle otřela oči.

„Já vím, že je to hloupý.“

Ryan položil příbor.

„Není.“

„Jenže co mu mám říct? Že jsem všechno zaplatila a teď už mi skoro nic nezbylo? Že nevím, kde budeme za měsíc bydlet? Že nemám jistou práci, pokud se přestěhuju?“

Zavrtěla hlavou.

„On má konečně něco, co ho opravdu baví. Je tam šťastnej. Má nové kamarády, dobře se mu daří a já bych mu do toho měla zavolat a říct, že jeho matka nezvládá ani obyčejný život?“

Ryan se na ni díval.

„Emily.“

Zvedla oči.

„To, že teď potřebuješ pomoc, neznamená, že něco nezvládáš.“

Chtěla mu odpovědět. Opravdu. Jenže najednou nemohla. Protože přesně tohle jí už strašně dlouho nikdo neřekl. A protože Ryanův hlas zněl tak samozřejmě, jako by vůbec nechápal, proč o tom pochybuje. Emily si zakryla ústa dlaní.

„Promiň.“

„Neomlouvej se.“

Přikývla. Ale slzy jí stejně stekly po tváři. Ryan nevstal, nezačal kolem ní pobíhat ani ji nezahltil otázkami. Jen sáhl po čistém ubrousku a podal jí ho. Emily ho přijala. A v té chvíli jí došlo, jak strašně moc jí ten chlap celé roky chyběl.

WALKER

Ryan nechal Emily několik minut v klidu. Věděl, že nepotřebuje další otázky, a především velmi dobře poznal, že už samotný rozhovor ji stojí obrovské množství sil. Vždycky bývala schopná, tvrdohlavá a téměř neuvěřitelně samostatná. Dokázala řešit několik věcí najednou a ještě si při tom najít čas na ostatní. A teď seděla naproti němu a omlouvala se za to, že nemá dost peněz na bydlení. Ryan se na okamžik zadíval na její ruce. Pořád svírala ubrousek. Pevně. Jako by se bála, že když ho pustí, rozpadne se jí poslední zbytek kontroly. A právě v tu chvíli se Ryan rozhodl.

Bez dlouhého přemýšlení. Bez složitých plánů. Prostě věděl, co udělá.

„Emily.“

Zvedla oči.

„Co?“

„Budeš bydlet u mě.“

Několik vteřin na něj jen hleděla. Potom zamrkala.

„Cože?“

Ryan se napil vody.

„Mám doma místo.“

Emily se krátce zasmála.

„Ryane, já nevím, jestli jsem ti to dobře vysvětlila.“

„Vysvětlila.“

„Já nemám peníze na podnájem.“

„Já ti podnájem nenabízím.“

Zarazila se. Ryan pokračoval naprosto klidně.

„Nabízím ti pokoj. U mě doma.“

Emily na něj hleděla s otevřenými ústy.

„Ty to myslíš vážně?“

„Ano.“

„Ale…“

Rozhlédla se po restauraci, jako by tam někde mohla najít člověka, který jí vysvětlí, co právě slyšela.

„Ryane, my jsme se pět let neviděli.“

„To vím.“

„Pět let jsme spolu skoro nemluvili.“

„Ano.“

„A ty mi teď prostě řekneš, že se k tobě mám nastěhovat?“

„Ano.“

Emily se nevěřícně rozesmála.

„Bože můj.“

Ryan ji nechal několik vteřin vstřebávat jeho odpověď. Potom dodal:

„Mám velký dům. Bydlím tam sám. Nepotřebuju všechny pokoje a rozhodně nepotřebuju, abys platila někomu cizímu peníze, které teď nemáš.“

Emily zavrtěla hlavou.

„Ale já bych ti přece překážela.“

Ryan zvedl obočí.

„V čem?“

„Ve všem! Máš svoje zvyky, svůj režim, svoji práci. Vždyť já vím, jaký jsi.“

„Tak si na ten režim zvykneš.“

Emily na něj chvíli hleděla. Potom vyprskla smíchy.

„Ty seš fakt hroznej.“

„To už jsi říkala.“

„A budu to říkat dál!“

Ryan ji pozoroval. A uvnitř ucítil první skutečnou úlevu od chvíle, kdy ji odpoledne spatřil na univerzitní chodbě. Protože se znovu smála. Opravdu. Ne jen tím unaveným, opatrným způsobem, kterým se snažila přesvědčit okolí, že je všechno v pořádku.

„Emily,“ pokračoval, „nemusíš se rozhodnout hned. Ale nabídka platí. Máš kde bydlet. A pokud chceš být blíž synovi, vyřešíme to tak, abys nemusela tři hodiny cestovat pokaždé, když ho budeš chtít vidět.“

Emily sklopila oči. Ta poslední věta ji zasáhla zvlášť silně. Právě to chtěla. Být blíž. Vědět, že kdyby ji syn potřeboval, může prostě sednout do auta a za chvíli být u něj. Ne sedět v domě několik hodin cesty daleko a přemýšlet, jestli se mu něco nestalo.

„A opravdu by ti to nevadilo?“ zeptala se tiše.

Ryan se na ni podíval.

„Ne.“

„Ani kdybych tam nějakou dobu zůstala?“

„Emily, mám ten dům jedenáct let. A polovinu pokojů skoro nepoužívám.“

Pousmála se.

„Ty máš pořád ten svůj obrovský dům?“

„Ano.“

„Ten, o kterém jsi mi kdysi vyprávěl?“

„Ten.“

Emily se na okamžik zasnila. Pamatovala si dobu, kdy si ho Ryan pořizoval. Když ještě aktivně hrával profesionální fotbal a měl kolem sebe mnohem víc lidí, než kolik jich skutečně potřeboval. Většina jeho tehdejších spoluhráčů utrácela za věci, které ona sama považovala za naprosté šílenosti, ale Ryan vždycky přemýšlel jinak. Chtěl jeden pořádný domov. Klid. Prostor. A jistotu, že se jednou bude mít kam vrátit, až skončí s hraním.

„Já si pamatuju, jak jsi mi říkal, že tam chceš velkou zahradu,“ poznamenala.

Ryan přikývl.

„Mám ji.“

„A posilovnu.“

„Taky.“

Emily se rozesmála.

„Samozřejmě.“

Potom ale znovu zvážněla.

„A co můj syn?“

Ryan čekal.

„Já ho tam přece nemůžu nechat jenom tak. Je teď na koleji, ale až se nějak usadíme, chtěla bych, abychom zase bydleli blíž u sebe. Třeba by mohl nějakou dobu zůstat tam, ale…“

Nedokončila větu. Ryan se naprosto klidně zeptal:

„Kolik pokojů myslíš, že mám?“

Emily se zarazila.

„Ryane.“

„Je tam místo i pro něj.“

Několik vteřin jen mlčela.

„Ty bys…“

„Pokud bude chtít. Až se rozhodnete.“

Emily se na něj dívala. A potom si znovu přitiskla ubrousek k očím. Jenže tentokrát se současně usmívala.

„Já nevím, co ti mám říct.“

„Nemusíš říkat nic.“

„Ale já ti to přece nemůžu udělat.“

Ryan se napil vody.

„Co přesně?“

„Prostě se ti nastěhovat do domu.“

„Můžeš.“

„A neplatit ti nájem.“

„Nemusíš.“

Emily zavrtěla hlavou.

„To není fér.“

Ryan se na ni podíval.

„Tak mi jednou za čas uvaříš.“

Zarazila se. Potom se rozesmála.

„Jednou za čas?“

„Ano.“

„Ty si snad myslíš, že budu bydlet v tvým domě a budu vařit jenom jednou za čas?“

„To jsem navrhoval.“

Emily se smála tak upřímně, že si musela otřít oči.

„Ty vůbec nevíš, do čeho jdeš.“

Ryan ji pozoroval.

„To se ukáže.“

A právě v tom okamžiku si Emily uvědomila, že si poprvé po dlouhých týdnech dokáže představit budoucnost, která není jen nekonečnou řadou problémů. Neznamenalo to, že je všechno vyřešené. Rozvodové vypořádání zůstávalo komplikované. Práci bude muset řešit. Klienty nemůže opustit ze dne na den a stále měla před sebou řadu nepříjemných rozhovorů a rozhodnutí. Ale najednou existovala jedna věc, o kterou se nemusela bát. Střecha nad hlavou. A člověk, který jí ji nabídl bez jediné podmínky. Emily se pomalu nadechla.

„Ryane?“

„Ano?“

„Děkuju.“

Dívala se na něj dlouho. Tentokrát už bez pokusu schovat, jak moc pro ni jeho nabídka znamená. Ryan přikývl.

„Není zač.“

Emily se pousmála.

„Víš, co je na tom nejhorší?“

Zvedl obočí.

„Co?“

„Že jsem úplně zapomněla, jaký jsi.“

Ryan na ni čekal.

„Pořád se tváříš, jako by se tě nic nedotklo. Jako bys měl všechno promyšlený a nic tě nemohlo rozhodit.“

Povzdechla si.

„Ale když jde o někoho, na kom ti záleží, prostě něco uděláš. Bez řečí.“

Ryan ji pozoroval.

„Jsi moje sestra.“

Emily sklopila hlavu. A tentokrát už se slzám ani nepokoušela bránit.

EMILY

Když později vyšli z restaurace, Emily měla zvláštní pocit, jako by se kolem ní svět za jediný večer změnil, přestože všechny její problémy stále existovaly. Ulice byly stejné, auto měla zaparkované nedaleko univerzity a před sebou pořád téměř tříhodinovou cestu, ale v hlavě už jí nezůstávalo jen to nekonečné počítání částek, které musí někde sehnat. Teď měla možnost volby. A právě to pro ni bylo neuvěřitelně důležité.

Ryan ji doprovodil k autu a chvíli stál vedle ní, zatímco si ukládala kabelku a desky s dokumenty na sedadlo spolujezdce.

„Takže,“ začala Emily a otočila se k němu, „já ti příští týden zavolám. Potřebuju ještě vyřešit pár věcí.“

Ryan přikývl.

„Dobře.“

„A musím zjistit, jak to udělám s klienty.“

„Rozumím.“

„A taky co všechno budu muset převézt.“

„Mám auto.“

Emily se rozesmála.

„To jsem si všimla.“

„Pomůžu ti.“

Zvedla oči. Ryan stál klidně před ní, ruce volně podél těla, a vypadal naprosto přesvědčeně o tom, že právě nabízí něco úplně obyčejného.

„Ty už jsi fakt rozhodnutej, viď?“

„Ano.“

Emily se usmála.

„A opravdu ti to nebude vadit?“

Ryan na ni několik vteřin hleděl.

„Ptáš se potřetí.“

Emily vyprskla smíchy.

„Protože tomu pořád nemůžu uvěřit!“

„Tak si budeš muset zvyknout.“

Přikývla. Potom udělala krok k němu a bez dalšího vysvětlování ho objala. Ryan ji okamžitě objal také. Pevně. Klidně. A Emily na několik vteřin zavřela oči, protože si najednou připadala, jako by se po strašně dlouhé době dostala někam, kde nemusí být neustále silná.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala.

Ryan jí položil dlaň na záda.

„Ty mně taky.“

Zůstali tak ještě chvíli. Potom se Emily pomalu odtáhla, otřela si oči a krátce se rozesmála.

„No výborně. Teď mám zase rozmazaný oči.“

Ryan se na ni podíval.

„Tak chvíli počkej, než pojedeš.“

Emily zavrtěla hlavou.

„Jsem v pořádku.“

Ryan pozvedl obočí. A Emily se okamžitě rozesmála.

„Dobře! Už chápu. Napiju se, chvíli si odpočinu a pojedu, až budu v pohodě.“

„A napíšeš mi, až dorazíš.“

„Ano, tatínku.“

Ryan ji pozoroval. Emily se zazubila.

„Bože, ty seš fakt pořád stejnej.“

Potom se však její výraz znovu trochu změnil.

„Ryane?“

„Ano?“

„Jsem vážně ráda, že jsme se dneska potkali.“

Podíval se na ni.

„Já taky.“

Emily přikývla. A tentokrát už tomu naprosto věřila.

CARTER

Jake zvedl hlavu od notebooku, když Carter už potřetí během několika minut odemkl telefon.

„Ty vole.“

Liam se na něj podíval.

„Co?“

„Ty na někoho čekáš?“

„Ne.“

„Tak proč furt kontroluješ mobil?“

Carter se zarazil. To byla docela dobrá otázka. Nečekal na nic důležitého. Máma mu už napsala, že má náročný den a ozve se později, Harry poslal potvrzení sobotního kina a ostatní zprávy se týkaly běžných školních věcí. Přesto telefon stále držel v ruce. A na obrazovce měl otevřenou starší sportovní fotografii Ryana Walkera. No do prdele.

„Jen něco hledám,“ odpověděl.

Jake pokrčil rameny.

„Jasně.“

A vrátil se ke své práci. Liam se opřel o polštář a znovu se podíval na displej. Byla to jedna z fotografií z Walkerovy profesionální kariéry. Tentokrát na sobě neměl sportovní výstroj ani tričko, pouze kraťasy, a stál vedle několika dalších hráčů při starším charitativním focení. Vypadal mladší než dnes, ale mohutná ramena, široký hrudník a pevný výraz byly naprosto nezaměnitelné. Carter si fotografii chvíli prohlížel. Potom si ji nepatrně přiblížil. A vzápětí se zarazil. Ježíši Kriste. Zase. Zase to dělal. Seděl na posteli a prohlížel si obrázek svého trenéra bez trička.

A vůbec nedokázal vysvětlit proč. Protože ten chlap byl profesionál. Jasně. To dávalo smysl. Jenže profesionálních hráčů existovaly tisíce. Fotografií, záznamů a zápasových statistik měl internet tolik, že by je nedokázal projít ani za deset let. A přesto se díval právě na Walkera. Znovu. A znovu. Liam si promnul čelo. Proč mě tak zatraceně zajímá? Najednou si vybavil čtvrteční zápas. To jediné přikývnutí. A potom vlastní sen. Walker stojící na prázdném stadionu, jak mu říká, že si ho všiml. Carter zavřel oči. Zvláštní příjemný pocit se mu znovu rozlil hrudníkem.

Ty vole. Proč mu na tom tak záleží? Proč se dokáže celý den těšit jen na to, že se na něj ten chlap podívá? A proč má pokaždé, když je Walker blízko, pocit, že se kolem něj něco mění? Liam znovu otevřel oči. Podíval se na fotografii. Na ta obrovská ramena. Na trenérovu tvář. A potom telefon prudce zamkl.

„Do prdele.“

Jake se na něj znovu podíval.

„Cartere.“

„Co?“

„Ty fakt potřebuješ víkend.“

Liam se rozesmál.

„Jo. To asi jo.“

Odložil telefon na noční stolek, natáhl se pod přikrývku a ještě chvíli poslouchal tiché klapání klávesnice z druhé strany pokoje. Zítra půjde s Dexterem do kina. Konečně bude dělat něco jiného než fotbal. Nebude muset myslet na trénink, přednášky ani na toho zatraceného Walkera. Přesně to potřeboval. Jenže když zavřel oči, vybavil se mu znovu trenérův pohled. A Carter si musel přiznat, že si začíná připadat trochu jako idiot. Protože na jednu stranu se nemohl dočkat víkendu.

A na druhou už teď věděl, že v pondělí bude zase stát na hřišti a čekat, jestli se Walker podívá jeho směrem. Tohle je fakt na hlavu. Převalil se na bok. A po několika minutách konečně usnul.

WALKER

Ryan se vrátil domů s hlavou plnou věcí, které s jeho běžným pátečním večerem neměly mnoho společného. Ještě před několika hodinami měl v plánu dokončit zápasové záznamy, zacvičit si a potom si v klidu připravit podklady na další týden. Jenže krátce po vlastním cvičení mu zavolali z administrativní kanceláře, že potřebují doplnit podpisy k několika dokumentům sportovního programu. Vzal tedy připravené papíry a zamířil do budovy, kde se zcela náhodou potkal s Emily. A najednou bylo všechno jinak.

Ryan odložil klíče na své obvyklé místo, prošel kuchyní a na chvíli se zastavil u velkého okna vedoucího do zahrady. Dům byl tichý. Jako vždycky. Většinou mu to vyhovovalo. Měl rád vlastní soukromí, přesný režim a možnost vrátit se do prostředí, ve kterém ho nikdo nebude zbytečně vyrušovat. Jenže dnes si poprvé po velmi dlouhé době uvědomil, jak velký ten dům vlastně je. Kolik pokojů zůstává prázdných. Kolik místa má člověk kolem sebe, když se rozhodne žít sám. A že by mu možná vůbec nevadilo, kdyby se v něm zase ozýval něčí hlas. Ryan se pomalu nadechl.

Emily. Jeho sestra. Pět let spolu téměř nemluvili, a přesto mu během jediného večera dokázala připomenout tolik věcí, o kterých už dlouho nepřemýšlel. Její smích. Její tvrdohlavost. Způsob, jakým se snaží zvládat všechno sama, i když už na to očividně nemá dost sil. Ryan sevřel čelist. Nelíbilo se mu, v jaké situaci se ocitla. A nelíbilo se mu ještě víc, že se o tom dozvěděl až teď. Jenže neměl v úmyslu se zabývat tím, co mohl udělat před pěti lety. Dnes ji znovu našel. A teď už věděl, že potřebuje pomoc. To stačilo. Otočil se od okna a zamířil do pracovny.

Cestou si uvědomoval, že zítra bude muset zkontrolovat několik praktických věcí. Jeden z pokojů v patře už dlouho nikdo nepoužíval, ale byl zařízený a připravený. Stačilo by jej trochu upravit, uvolnit několik skříní a domluvit se s Emily, co všechno bude potřebovat přivézt. A pokud by se jednou rozhodl přestěhovat také její syn, místo by se našlo bez nejmenšího problému. Ryan se při té myšlence nepatrně zastavil. Vzpomněl si na Emilyin výraz, když jí řekl, že může bydlet u něj. Na tu úlevu. A také na to, jak se ho třikrát zeptala, jestli to myslí vážně.

Samozřejmě že ano. Otevřel pracovnu. Na stole měl připravený tablet se zápasovými záznamy a vedle něj několik poznámek z odpoledního rozboru. Původně chtěl všechno dokončit ještě před večeří, ale teď měl několik věcí rozpracovaných, takže se rozhodl alespoň zkontrolovat jednu ze situací, kterou si označil. Posadil se. Otevřel záznam. A na obrazovce se objevil Carter. Ryan se na okamžik zarazil. Samozřejmě. Mladík právě přebíral míč od Dextera a připravoval se změnit směr podle postavení obrany. Ryan si záznam pustil od začátku, sledoval první krok, práci útočné linie a okamžik, kdy se Carter rozhodl pro vnitřní průnik.

Byla to dobře provedená akce. Velmi dobře. A právě proto by se jí měl věnovat výhradně z technického hlediska. Jenže když záznam pokračoval a Carter po dokončení rozehrávky zvedl hlavu směrem k postranní čáře, Ryan se přistihl, že ho znovu sleduje o něco déle, než potřeboval. Ten pohled. Ten úsměv. A potom jeho páteční dobrá nálada. Carter byl dnes jiný. Uvolněnější. Šťastnější. A při individuálním tréninku se několikrát usmál tak přirozeně, až Ryanovi připadalo téměř nespravedlivé, jak snadno dokáže ten kluk narušit jeho jinak velmi dobře fungující soustředění.

Ryan zastavil záznam. Ne. Neměl důvod na něj myslet tímhle způsobem. Byl to jeho hráč. A Ryan zůstával jeho trenérem bez ohledu na to, jak přitažlivého ho považoval. Jenže potom si vybavil Emily. Její vyprávění o synovi. O tom, jak moc si přeje být blíž němu a jak zoufale se snaží zajistit mu dobrou budoucnost. Ryan si pomalu promnul čelist. A na okamžik ho napadlo, jak zvláštně se mu během jediného dne propojily dvě naprosto odlišné věci. Na jedné straně jeho sestra, která potřebovala pomoct.

Na druhé mladý hráč, jehož talent a tvrdohlavost mu v posledních dnech zaměstnávaly hlavu mnohem víc, než bylo rozumné. Oba v něm vyvolávali potřebu něco udělat. Jenže zatímco u Emily přesně věděl co, u Cartera byla jediná správná odpověď naprosto opačná. Nedělat nic. Ryan vypnul přehrávání. Odložil tablet. A zůstal několik vteřin sedět v tiché pracovně. Nebude překračovat vlastní hranice. Nebude vyhledávat příležitosti, jak si získat Carterovu pozornost. A rozhodně mu nedovolí, aby jeho přitažlivost ovlivnila způsob, jakým vede tým. To bylo jednoduché.

Alespoň teoreticky. Telefon na stole krátce zavibroval. Ryan se podíval na displej. Emily: Jsem doma. Dojela jsem v pořádku. Ještě jednou děkuju za dnešek. Opravdu moc. ❤️ Ryanovi se při čtení zprávy uvolnilo něco v hrudníku. Odepsal jí, že je rád, že dojela, a že se domluví na všem ostatním během následujících dnů. Potom se ještě chvíli díval na obrazovku. Poprvé po několika letech měl pocit, že se do jeho života vrací někdo, koho v něm kdysi považoval za samozřejmost.

A současně si velmi dobře uvědomoval, že někdo jiný v něm začíná vyvolávat pocity, které rozhodně samozřejmé nebyly. Ryan zhasl pracovní lampu a vstal. Zítra bude mít volnější den. Může připravit pokoj pro Emily, vyřídit několik věcí kolem domu a konečně si trochu odpočinout. A pokud všechno půjde podle plánu, v pondělí se vrátí na stadion jako naprosto stejný trenér, kterým byl doposud. Klidný. Disciplinovaný. Nečitelný. Bez jakéhokoliv náznaku toho, co se mu poslední dny odehrává v hlavě. Ryan vyšel z pracovny a zavřel za sebou dveře. Jenže ještě než došel do ložnice, znovu se mu vybavil Carterův páteční úsměv.

A tentokrát mu trvalo o něco déle, než ho dokázal odsunout stranou.

Ovládací prvky výpisu

4 položek celkem