Středa
CARTER
Liam Carter otevřel oči několik minut před zazvoněním budíku a první, co ho napadlo, bylo, že dneska by se snad ani nemusel obtěžovat vstávat. Ne proto, že by ho bolely nohy, přestože po dvou dnech náročných tréninků rozhodně nebyly v nejlepší kondici, ani proto, že se mu v pravém rameni stále ozýval včerejší boxovací pytel. Problém byl v tom, že jeho mozek zřejmě přes noc dospěl k závěru, že nejdůležitější událostí celého jeho dosavadního života je nějakých několik vteřin strávených v posilovně s Ryanem Walkerem, a podle toho se také rozhodl zařídit dnešní ráno.
„No do prdele,“ zamumlal do polštáře a přetáhl si předloktí přes oči.
Viděl to naprosto jasně. Walker stojící těsně vedle něj. Jeho ruku sevřenou kolem Liamova předloktí. Tmavé sportovní tričko napnuté přes široký hrudník a ten zatraceně klidný pohled, kterým ho dokázal přimět, aby během jediné vteřiny zapomněl, co mu vlastně chtěl říct. A nejhorší na tom bylo, že si Carter stále pamatoval ten zvláštní pocit, který mu projel tělem.
Nebylo to nic, co by dokázal vysvětlit. Nešlo ani o bolest, ani o obyčejné překvapení, přestože obojí by mu v tu chvíli dávalo mnohem větší smysl. Prostě se ho Walker dotkl a Liam najednou cítil něco, co předtím nezažil. Něco nepříjemně intenzivního, co se mu rozběhlo od ruky přes rameno a zanechalo ho stát před vlastním trenérem jako úplného idiota. No tak tě překvapil. To se stává. Jenže proč si to pořád vybavoval? Carter odtáhl ruku od obličeje, podíval se na strop a zamračil se. Protože mě ten hajzl včera tak nasral. Ano. Přesně. To bylo ono.
Celý den se ho snažil přimět k nějaké pořádné reakci, Walker mu nedal vůbec nic, potom se ještě pohádali a nakonec ho trenér načapal, jak do boxovacího pytle vyřvává všechno, co mu předtím nedokázal říct do očí. Nebylo divu, že mu to zůstalo v hlavě. Každý normální člověk by nad tím přemýšlel. Akorát žádný normální člověk by si u toho asi nemusel vybavovat, jak měl jeho trenér obrovské ruce. Liam zavřel oči.
„Ježíši Kriste.“
„Amen,“ ozvalo se z druhé strany pokoje.
Carter otočil hlavu. Jake ležel na zádech, přikrývku vytaženou až k bradě, a přes polozavřená víčka na něj hleděl s výrazem člověka, který by svého spolubydlícího nejraději vystěhoval ještě před snídaní.
„Ty už zase mluvíš?“ zamumlal.
„Já nemluvím.“
„Tak tady máme ducha.“
Liam si promnul obličej.
„Spi, Jakeu.“
„Rád bych. Ale bydlím s magorem, kterej každej den vstává uprostřed noci a ještě u toho nadává.“
„Je půl šestý.“
„Právě.“
Carter se navzdory vlastní náladě rozesmál. Sáhl po telefonu, vypnul budík těsně předtím, než měl zazvonit, a opatrně se posadil. Celé tělo ho okamžitě upozornilo, že předchozí den nebyl zrovna odpočinkový, ale dnešní ráno mu připadalo o něco snesitelnější než to úterní. Pravé zápěstí měl trochu ztuhlé, především při prudším sevření prstů, a rameno se mu ozvalo při natahování po připraveném oblečení. Nic mu však nebránilo v běžném pohybu. Zatím. Jestli na to Walker přijde, tak mi snad zakáže i držet příbor. Ta představa ho pobavila. A hned vzápětí naštvala.
Protože zase myslel na Walkera.
„Ty vole, to už snad není možný,“ zamumlal.
Jake se prudce převalil na druhý bok.
„Cartere, já tě fakt zabiju.“
Liam se rozesmál ještě víc, popadl oblečení a raději zmizel v koupelně dřív, než spolubydlícímu poskytne další důvod k vraždě. Když o něco později vycházel z koleje, venku byla pořád tma a studený ranní vzduch ho přinutil přitáhnout si mikinu blíž k tělu. Kampus se teprve probouzel. V některých oknech už svítilo, u vzdálenější budovy právě zastavovala dodávka se zásobováním a několik studentů spěchalo po chodnících s kelímky kávy v rukou. Carter si přehodil sportovní tašku přes rameno a vyrazil ke stadionu. Cestou se přistihl, že přemýšlí, jestli už Walker běhá.
Samozřejmě že ano. Podle Dextera vstával každý den v pět, a pokud byl alespoň z poloviny tak disciplinovaný, jak působil, musel už mít za sebou několik kilometrů. Liam si ho na okamžik představil v běžeckém oblečení, jak se pohybuje prázdnými ulicemi, a bezděčně se pousmál. Potom se zarazil. Proč si ho kurva představuju při běhání? Prudce zavrtěl hlavou a přidal do kroku. Dneska bude normální den. Ranní trénink, škola, oběd, odpolední příprava a večer zase kolej. Žádný zbytečný předvádění. Žádný hádky.
A především žádný přemýšlení o tom, jaký má jeho trenér ruce, ramena nebo cokoliv dalšího. Prostě bude hrát fotbal. To snad ještě zvládne.
WALKER
Ryan Walker dokončoval svůj ranní běh ve chvíli, kdy se nad střechami domů začínal objevovat první náznak světla. Vzduch byl chladný, ale po několika kilometrech už mu příjemně prohříval svaly a pravidelný rytmus kroků mu pomáhal srovnat si myšlenky na den, který měl před sebou. Běhal stejnou trasu jako obvykle, nepřidával zbytečně na tempu a nesnažil se překonávat žádné rekordy. V jeho věku už dávno věděl, že skutečná kondice nevzniká tím, že člověk každý den překoná vlastní možnosti, ale tím, že dokáže roky dodržovat režim, který jeho tělu prospívá.
Právě proto ho poněkud rozčilovalo, že dnes nedokáže udržet myšlenky tam, kde je chce mít. U čtvrtečního zápasu. U obranných variant soupeře. U hráčů, kteří potřebují doladit načasování rozehrávek. Místo toho se mu už podruhé během posledních několika minut vybavila tvář Liama Cartera. Ryan prudčeji vydechl nosem a při odbočení do další ulice zkontroloval čas na hodinkách. Výborně. Zrovna tohle potřeboval.
Ne že by ho překvapovalo, když po náročnějším tréninku přemýšlel o některém ze svých hráčů. Stávalo se mu to pravidelně. Někdy v hlavě rozebíral chyby, které se při zápase opakovaly, jindy přemýšlel nad tím, jak někomu vysvětlit techniku, kterou se stále nedařilo správně zvládnout. Bylo to přirozené. Fotbal tvořil podstatnou část jeho života a Ryan nikdy nepatřil mezi lidi, kteří dokážou po odchodu ze stadionu okamžitě zapomenout, čím se celý den zabývali. Jenže tentokrát se mu nevybavovaly pouze Carterovy chyby. Vybavoval se mu jeho pohled. A jeho rty.
A ten zatracený okamžik, kdy ho v posilovně chytil za předloktí. Ryan se zamračil. Dost. Byl to fyzický kontakt, který měl naprosto jednoduchý důvod. Carter se choval jako idiot, zbytečně riskoval zranění a Ryan mu zabránil pokračovat. Nic víc. Jenže dobře si pamatoval, jak mladík ztuhl. Jak se na něj podíval. A především jak se Ryanovi při pohledu na něj na jedinou vteřinu stáhlo něco hluboko pod žebry. To bylo nepříjemné.
Ne proto, že by nedokázal pojmenovat vlastní reakci. Naopak. Právě to, že ji pojmenovat dokázal, mu situaci vůbec neusnadňovalo. Carter ho přitahoval. Byla to skutečnost, kterou si přiznal už včera večer. A také skutečnost, se kterou neměl v úmyslu vůbec nic dělat. Ryan doběhl k domu, zpomalil a posledních několik metrů došel svižnou chůzí. Protáhl ramena, krátce se opřel dlaněmi o boky a zhluboka se nadechl. Tělo fungovalo přesně tak, jak potřeboval. Dech se mu během okamžiku uklidňoval a svaly příjemně pracovaly. Až na hlavu. Ta si očividně usmyslela, že dnešek nebude tak jednoduchý.
Je to hráč. Ryan otevřel dveře domu. Tvůj hráč. Vešel dovnitř a zamířil ke sprše. A tím pro něj celá záležitost měla skončit. Stejně jako včera.
CARTER
„Ty vole, Cartere, tys zase spal obličejem v polštáři?“
Liam se otočil právě ve chvíli, kdy k němu Dexter přicházel od šaten. V jedné ruce držel láhev s vodou, druhou si upravoval sportovní mikinu a podle jeho spokojeného výrazu bylo naprosto zřejmé, že ranní hodinu v posilovně už má dávno za sebou.
„Dobré ráno i tobě, Dextere.“
Harry se zastavil před ním a pozorněji si ho prohlédl.
„Ne, vážně. Ty vypadáš, jako bys v noci kopal tunel.“
Carter si odfrkl.
„Díky.“
„Nebo pohřbíval tělo.“
„To bych si nechal až na odpoledne.“
Dexter se rozesmál.
„Tak to doufám, že nejsem na seznamu.“
„Zatím ne.“
„Zatím?“
„Neser mě a budeš v pohodě.“
Harry zvedl ruce v předstírané kapitulaci, ale v očích mu zůstal pobavený výraz.
„Dobře, dobře. Jenom se ptám.“
Carter si přehodil tašku do druhé ruky a zamířil s ním směrem k hřišti. Doufal, že tím jejich rozhovor skončí, jenže Dexter měl zjevně úplně jiný názor.
„Tak co včera?“
Liamovi se na okamžik sevřel žaludek.
„Co včera?“
„Ten individuální trénink.“
No jasně.
„Dobrý.“
Harry se podíval před sebe.
„Dobrý?“
„Jo.“
„To zní přesvědčivě.“
„Co chceš slyšet?“
Dexter pokrčil rameny.
„Nevím. Třeba jestli jsi přežil.“
„Jak vidíš.“
„To jo. Ale podle obličeje si nejsem jistej, jestli bez následků.“
Carter po něm střelil pohledem.
„Ty seš dneska nějak extra ukecanej.“
„Já jsem ukecanej pořád. Ty seš dneska nějakej divnej.“
Liam chtěl něco odseknout, ale nakonec jen zavrtěl hlavou. Harry měl zvláštní schopnost všímat si přesně těch věcí, které se člověk snažil nenápadně schovat. A ještě horší bylo, že o nich většinou začal mluvit dřív, než si Carter vůbec stihl připravit rozumnou odpověď.
„Prostě jsem blbě spal,“ vysvětlil nakonec.
Dexter přikývl.
„Aha.“
Chvíli šli mlčky. Potom Harry dodal:
„To ti Walker takhle leze na nervy už druhej den?“
Carter málem zakopl.
„Cože?“
Harry se rozesmál.
„No tak! Včera ses celej trénink tvářil, jako bys čekal, že ti někdo postaví sochu, a pak sis to šel s Walkerem vyříkat. Myslíš, že jsem si nevšiml?“
Liam sevřel čelist. Samozřejmě. Na tu hádku skoro zapomněl. Tedy nezapomněl. Jen ji během noci překrylo několik úplně jiných vzpomínek.
„Trochu jsme se pohádali,“ přiznal neochotně.
Harry zpomalil.
„Trochu?“
„Jo.“
„Jak moc trochu?“
Carter se na něj podíval.
„Takovým tím způsobem, že jsem mu řekl, co si myslím.“
Dexter zvedl obočí.
„O Walkerovi?“
„Ne, o počasí.“
Harry se rozesmál tak hlasitě, až se po něm otočili dva kolemjdoucí hráči.
„Ty vole. Ty ses s ním fakt pohádal.“
„No a co?“
„Nic. Jenom mě zajímá, jestli jsi pořád členem týmu.“
„Ha ha.“
„Já to myslím vážně.“
Liam si povzdechl.
„Neposlal mě pryč. Jen mi vysvětlil, že se kvůli mně nebude chovat jinak než k ostatním.“
Dexter na něj několik vteřin hleděl. Potom přikývl.
„Jo. To zní jako Walker.“
Carter po něm střelil pohledem.
„To ti nepřijde vůbec divný?“
„Ne.“
„Vážně?“
Harry pokrčil rameny.
„Cartere, vždyť ti to říkám od prvního dne. Ten chlap tě nebude chválit za každou povedenou akci. To prostě není jeho styl.“
Liam si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.
„Já nechci, aby mě chválil za každou akci.“
Dexter se na něj podíval.
„Tak za každou druhou?“
„Jdi do prdele.“
Harry se znovu rozesmál, ale pak do něj lehce šťouchl loktem.
„Hele, neber to tak. Já vím, že jsi dobrej. A Walker to ví taky. Jenom máš asi trochu problém s tím, že ti to nebude pořád opakovat.“
Carter chvíli mlčel. Neměl rád, když mu někdo nastavoval zrcadlo. Zvlášť když to dělal tenhle ukecanej parchant, kterého znal sotva několik dnů a který ho už teď dokázal přečíst lépe než někteří lidé, s nimiž strávil celé roky.
„Možná,“ připustil nakonec.
Harry k němu otočil hlavu.
„Cože?“
„Říkám možná.“
Dexter se zastavil.
„Počkej, počkej. Ty jsi právě připustil, že možná nemáš pravdu?“
Carter protočil oči.
„Ty seš fakt idiot.“
„Tohle je historickej okamžik!“
„Harry!“
„Měl bych to někam zapsat.“
Liam se neubránil smíchu a strčil do něj ramenem.
„Jestli to někomu řekneš, tak tě zabiju.“
Dexter se zazubil.
„Vidíš? Hned jsi zase normální.“
Carter se usmál. Jenže v okamžiku, kdy vyšli na hřiště a Liam mezi několika postavami u postranní čáry zahlédl Walkera, úsměv mu téměř okamžitě zmizel. Trenér právě mluvil s jedním z asistentů. Měl na sobě tmavou sportovní mikinu, v ruce držel tablet a podle způsobu, jakým ukazoval na rozestavení hráčů, se zjevně zabýval něčím z dnešní přípravy. Byl stejně klidný jako včera. Stejně soustředěný. A naprosto stejně nedostupný. Liam se na něj zadíval. A okamžitě se mu vybavila posilovna. Ruku dolů. To zamrazení mu projelo zády tak nečekaně, až se musel prudce nadechnout.
„Cartere?“
Trhl sebou. Harry stál vedle něj.
„Co?“
„Ptal jsem se, jestli máš v pořádku rameno.“
„Jo.“
Dexter se na něj podíval.
„Ty vole, kde jsi?“
Liam se zamračil.
„Tady.“
„Tak se podle toho chovej.“
Carter se zasmál, ale ten zvuk mu připadal trochu nucený. A potom Walker zvedl hlavu. Jejich pohledy se setkaly. Jen na okamžik. Krátce. Úplně obyčejně. Přesto Liam pocítil zvláštní napětí, které ho přimělo narovnat záda o něco víc, než bylo nutné. Walker se na něj díval několik vteřin. Pak obrátil pozornost zpátky k asistentovi. Nic. Žádná reakce. Žádný náznak toho, že by se včera vůbec něco stalo. Carter sevřel čelist. No jasně. A z nějakého důvodu ho to rozčílilo téměř stejně jako celá předchozí hádka.
WALKER
Ryan zachytil Carterův pohled okamžitě. Ne proto, že by ho vyhledával. Alespoň tak si to vysvětloval. Jenže když se mladík objevil na hřišti vedle Dextera, jeho pozornost se k němu obrátila dřív, než si stihl uvědomit, že to udělal. Carter měl na sobě běžné tréninkové oblečení, přes rameno sportovní tašku a právě něco odpovídal Harrymu. Vypadalo to, že se spolu dobře baví, protože Dexter se rozesmál a Liam se na okamžik usmál také. Ryan si všiml toho úsměvu. A nepříjemně jasně si uvědomil, že se mu líbí.
Nešlo jen o fyzickou přitažlivost, kterou si přiznal včera večer. Carter měl zvláštní způsob, jakým dokázal během několika vteřin přejít od podrážděného zamračení k širokému, téměř odzbrojujícímu úsměvu, a Ryanovi připadalo nečekaně příjemné sledovat, jak se jeho výraz mění. Tohle už začíná být směšný. Odvrátil pohled.
„Trenére?“
Asistent na něj čekal s otevřeným rozpisem. Ryan se okamžitě soustředil.
„Ano. Necháme první blok bez kontaktu. Potřebuju, aby se po včerejšku zaměřili na načasování, ne aby se před čtvrtkem zbytečně přetahovali.“
Asistent přikývl a poznamenal si změnu. Ryan se znovu podíval na hřiště. Carter právě procházel kolem skupinky spoluhráčů a něco odpovídal Marcusovi. Dexter šel vedle něj a podle gestikulace mu zřejmě vysvětloval nějakou naprostou hloupost. To bylo dobře. Harry na něj měl dobrý vliv. Ryan si toho všiml už během předchozích dvou dnů. Carter byl mimořádně talentovaný, ale také netrpělivý a příliš ochotný dokazovat vlastní výjimečnost. Dexter dokázal jeho energii usměrňovat, aniž by mu přitom bral chuť soutěžit.
Jenže Ryan si zároveň uvědomoval, že po včerejším večeru bude muset věnovat větší pozornost i vlastnímu chování. Carter se na něj díval jinak. Ne nutně způsobem, který by znamenal něco osobního. Mladík byl stále především hráč, který se snažil získat uznání svého trenéra. To se nezměnilo. Jenže Ryan si včera v posilovně všiml něčeho dalšího. Toho krátkého ztuhnutí. Překvapení v Liamových očích. A zvláštního ticha, které mezi nimi vzniklo ve chvíli, kdy mu držel předloktí. Ryan sevřel tablet pevněji. Neřeš to. Na hřišti měl téměř celý tým. A zítra je čekal zápas.
Rozhodně neměl v úmyslu začínat středu přemýšlením o tom, jak se na něj jeden devatenáctiletý running back podíval v posilovně.
„Pánové!“ zavolal a obrátil se k hráčům. „Začínáme!“
Carter okamžitě zvedl hlavu. Ryan ten pohyb zaznamenal. A potom už se přinutil věnovat pozornost výhradně tréninku.
CARTER
Ranní příprava probíhala o něco klidněji než předchozí dva dny, především proto, že se blížil čtvrteční zápas a Walker očividně neměl v úmyslu nechat své hráče zbytečně vyčerpat ještě před tím, než nastoupí proti soupeři. Zaměřili se na pohyb, načasování rozehrávek a rychlé reakce na změny obranného postavení. Carterovi podobná práce vyhovovala, protože se mohl soustředit na techniku, kterou s ním Walker včera tak neúnavně probíral, aniž by přitom musel absolvovat další tvrdé kontakty. Jenže se ukázalo, že soustředit se bude dneska mnohem těžší, než očekával.
Při prvních několika cvičeních si znovu a znovu uvědomoval Walkerovu přítomnost. Stačilo, aby zaslechl jeho hlas, a okamžitě zvedl hlavu. Když trenér procházel kolem útočné formace, Liam mimoděk narovnal ramena a při dalším běhu se snažil provést první krok tak přesně, jak mu to včera vysvětloval. Nebyl v tom žádný zvláštní plán. Prostě chtěl, aby ho Walker viděl. A právě to ho rozčilovalo. Protože mu ten chlap včera naprosto jasně vysvětlil, že nebude nikoho upřednostňovat, a Carter se přesto znovu přistihl, jak kontroluje, jestli se trenér dívá jeho směrem.
Při jedné z rozehrávek dokonce zareagoval na Dexterův pokyn o zlomek vteřiny později, protože právě v okamžiku před snapem zahlédl Walkera u postranní čáry.
„Cartere!“ ozval se Harry.
Liam okamžitě zvedl hlavu.
„Co?“
„Ty mě vůbec posloucháš?“
„Jo.“
Dexter se na něj podíval.
„Tak co jsem právě řekl?“
Carter otevřel ústa. A zase je zavřel. Harry pomalu zaklonil hlavu.
„Ježíši Kriste.“
Liam se neubránil smíchu.
„Promiň.“
„Ty vole, jestli budeš dneska hrát takhle, tak tě nechám běhat jenom pro vodu.“
„To bys nevydržel.“
„Co?“
„Hrát beze mě.“
Dexter se zazubil.
„To máš pravdu. Kdo by mě pak celej den takhle sral?“
Carter se rozesmál, ale tentokrát se při další rozehrávce skutečně soustředil. Podařilo se mu správně převzít míč, přečíst změnu obrany a dokončit běh přesně podle pokynů. Walker ho sledoval. Liam to věděl. Viděl ho u postranní čáry. Jenže tentokrát se nepodíval, jestli dostane pochvalu. Alespoň ne okamžitě. Vidíš, Cartere? To jde. To ho trochu uklidnilo. Přinejmenším do chvíle, kdy při návratu do formace zachytil Walkerův pohled. Trenér se na něj díval. Přímo. A Carterovi znovu proběhlo hlavou, jak blízko u něj včera stál. Liam prudce odvrátil oči.
Do prdele. Harry si toho všiml. Samozřejmě. Ale tentokrát nic neřekl. Jen se postavil vedle něj a před další rozehrávkou mu krátce poklepal na rameno.
„Hele. Hraj se mnou, jo?“
Carter se na něj podíval. Harryho výraz byl pořád trochu pobavený, ale v očích měl něco mnohem vážnějšího.
„My dva. Jasný?“
Liam na okamžik ztichl. Potom přikývl.
„Jasný.“
Dexter se ušklíbl.
„Tak mi to nepokaz.“
„To spíš ty mně.“
Harry se rozesmál. A další rozehrávka už jim vyšla bez problému. Když se po skončení ranního bloku přesunuli na svačinu, Carter měl pocit, že se mu konečně podařilo dostat vlastní hlavu alespoň částečně pod kontrolu. Věděl, že dnešek nebude úplně jednoduchý, ale přinejmenším už se dokázal soustředit na hru, aniž by každých několik minut přemýšlel o Walkerově ruce na svém předloktí. Tedy skoro.
„Hele,“ ozval se Harry, když si společně sedli ke stolu, „mimochodem, Caleb mi včera večer poslal kontakt na toho kluka s učebnicema.“
Carter zvedl oči od sendviče.
„Fakt?“
„Jo. Má dvě z těch, co potřebuješ.“
Liam se okamžitě narovnal.
„A za kolik?“
Dexter mu ukázal zprávu v telefonu. Carter si ji přečetl a překvapeně zvedl obočí.
„Ty vole, to je skoro o polovinu míň.“
„Jo. A prý jsou normálně použitelný.“
„To doufám. Jestli mi pošle dvě hromady papírů, tak si tě najdu.“
Harry se rozesmál.
„To bys musel nejdřív přežít další Walkerův trénink.“
Carter po něm střelil pohledem.
„Ty si prostě nedáš pokoj.“
„Nikdy.“
Liam se uchechtl a vrátil mu telefon.
„Hele, vážně. Díky.“
Dexter pokrčil rameny.
„V pohodě.“
„Ne, fakt. Ušetří mi to dost peněz.“
Harry se na něj chvíli díval a potom se pousmál.
„Tak mi za to někdy koupíš něco dobrýho.“
„Ty jsi ale levnej.“
„To víš. Jsem skromnej člověk.“
Carter se rozesmál.
„Jo. To jsem si všiml.“
Harry si ukousl ze svého jídla a po chvíli dodal:
„A když budeš potřebovat dohnat něco z těch přednášek, co jsme měli před tvým přestupem, tak ti můžu půjčit poznámky.“
Liam zvedl hlavu.
„Ty si děláš poznámky?“
Dexter se na něj nevěřícně podíval.
„Cartere, já fakt chodím do školy.“
„Já myslel, že tam jenom kecáš.“
„To zvládám obojí.“
Liam se rozesmál a Harry ho lehce kopl pod stolem do boty.
„Blbečku.“
„Ty taky.“
Bylo to zvláštní. Znávali se teprve několik dnů, a přesto měl Carter čím dál silnější pocit, že s Dexterem může mluvit naprosto přirozeně. Nemusel přemýšlet nad každou odpovědí, nemusel se snažit působit nějakým určitým dojmem a neměl problém mu říct, když ho něco štvalo. Harry mu to samozřejmě většinou okamžitě vrátil nějakou poznámkou, ale zároveň dokázal poznat, kdy si má z něčeho dělat legraci a kdy je lepší nechat člověka chvíli být. A Liam si toho začínal opravdu vážit.
Ve škole se ukázalo, že Dexterova nabídka poznámek nebyla jen další z jeho obvyklých řečí. Když se usadili vedle sebe v posluchárně, Harry vytáhl notebook a ještě před začátkem přednášky Carterovi ukázal složku s materiály, které si během posledních týdnů průběžně ukládal. Nebyly nijak zvlášť krásně uspořádané, ale obsahovaly všechno podstatné, včetně zadání, poznámek z výkladu a několika připomínek k úkolům, které už ostatní studenti dávno odevzdali.
„Tohle si projdi,“ ukázal na první soubor. „A tohle je z minulýho týdne. Něco z toho budeš potřebovat k dalšímu zadání.“
Liam se naklonil blíž k obrazovce.
„Ty vole, ty toho máš.“
„No jo. Ono se tu už nějakou dobu učí.“
„Vtipný.“
„Já vím.“
Carter se ušklíbl, ale soubory si poctivě uložil. Přestup v rozběhnutém semestru mu začínal připadat mnohem komplikovanější, než očekával. Na hřišti se dokázal novému systému přizpůsobit poměrně rychle, ale ve škole na něj čekala hromada věcí, které ostatní studenti řešili už několik týdnů. Některé materiály si mohl jednoduše nastudovat, ale u jiných potřeboval pochopit souvislosti, které se probíraly ještě před jeho příchodem. A Dexter mu s tím pomáhal způsobem, který Cartera postupně přestával překvapovat.
Prostě si vedle něj sedl, otevřel správné soubory a vysvětlil mu, co bude potřebovat. Bez zbytečného řečnění. Tedy pokud se zrovna nejednalo o příležitost udělat si z něj legraci. Během druhé přednášky se role na chvíli obrátily. Vyučující zadal krátký úkol, při kterém měli studenti vyhodnotit několik možností podle uvedených podmínek, a Harry se po několika minutách zamračil nad jednou částí zadání.
„Tohle mi nějak nesedí,“ zamumlal.
Carter se k němu naklonil.
„Co?“
Dexter ukázal na obrazovku.
„Tady. Když použiju tuhle možnost, vyjde mi něco jinýho než v příkladu.“
Liam si zadání přečetl, chvíli přemýšlel a potom prstem ukázal na řádek, který Harry přehlédl.
„Protože jsi vynechal tuhle podmínku.“
Dexter se zarazil. Podíval se na zadání. Potom na Cartera.
„No do prdele.“
Liam se zazubil.
„Takže kdo z nás je ten chytrej?“
Harry si odfrkl.
„Jednou se trefíš a už si myslíš, že seš génius.“
„Jednou?“
„Jo.“
„Tak počkej, až ti večer pošlu fakturu za doučování.“
Dexter se rozesmál.
„Tu ti zaplatím z toho, co mi dáš za moje poznámky.“
Carter si spokojeně přikývl.
„Tak to jsme vyrovnaný.“
Harry mu věnoval krátký pohled a potom se vrátil k práci. Jenže po několika minutách, když už měli úkol téměř hotový, se k němu znovu naklonil.
„Hele, vážně. Jsi v pohodě?“
Liam zvedl oči.
„Jo. Proč?“
Dexter pokrčil rameny.
„Protože jsi dneska několikrát úplně mimo.“
Carter na okamžik ztichl. Harry pokračoval tišším hlasem, aby nerušil ostatní.
„Ráno na hřišti jsi mě dvakrát neposlouchal. Pak ses tvářil, jako bys chtěl někoho zabít, a teď už jsi zase normální. Tak nevím, co si o tom mám myslet.“
Liam si přejel dlaní po zátylku. Vlastně mu to připadalo skoro směšné. Dexter si všiml všeho. A přitom neměl nejmenší tušení, co se mu ve skutečnosti honí hlavou.
„Prostě mě ještě štve ten včerejšek,“ přiznal nakonec.
Harry přikývl.
„Walker?“
„Jo.“
„Pořád?“
Carter zaváhal.
„Asi.“
Dexter se na něj chvíli díval.
„Hele, nechci ti do toho kecat.“
Liam po něm střelil pohledem.
„To už děláš.“
„No vidíš. Aspoň víš, co ode mě čekat.“
Carter se neubránil krátkému úsměvu. Harry se však tentokrát nezasmál hned.
„Jen si nemysli, že když se na tebe Walker neusměje, tak tě má na háku. Ten chlap si všímá úplně všeho. A kdyby s tebou nechtěl pracovat, tak tě po týmovým tréninku pošle do sprchy stejně jako nás ostatní.“
Liam se zamračil.
„To já vím.“
„Tak si to občas připomeň.“
Carter chvíli mlčel. Potom se podíval na Harryho.
„Ty ho máš fakt rád, co?“
Dexter se zamyslel.
„Jako trenéra? Jo.“
„Proč?“
Harry si opřel předloktí o lavici.
„Protože když mi něco řekne, většinou se ukáže, že měl pravdu. A protože když se něco posere, tak nezačne hledat někoho, na koho to hodí. Prostě to řeší.“
Liam pomalu přikývl. Dexter se ušklíbl.
„A taky protože když jsem poprvý nastoupil do týmu, myslel jsem si, že mě zabije.“
Carter se rozesmál.
„Ty?“
„Jo.“
„Co jsi provedl?“
Harry se zatvářil nevinně.
„Nic zvláštního.“
„Dextere.“
„Jen jsem měl trochu problém držet hubu.“
Liam vyprskl smíchy tak hlasitě, že se po nich otočil Caleb sedící o řadu níž.
„Vy dva!“ sykl.
Harry okamžitě zvedl ruce.
„Promiň.“
Carter si zakryl ústa dlaní a pokusil se přestat smát. Moc mu to nešlo. A teprve po chvíli si uvědomil, že právě díky tomu přestal na několik minut úplně myslet na Walkera. To bylo docela příjemné. Možná by měl s Dexterem trávit víc času. Ten chlap byl sice naprosto nesnesitelnej, ale z nějakého důvodu mu s ním bylo dobře.
WALKER
Odpolední týmová příprava začala krátkým rozborem čtvrtečních herních variant a postupně přešla do nacvičování jednotlivých kombinací na hřišti. Ryan se snažil udržet tempo takové, aby hráči zůstali soustředění, ale současně se před zápasem zbytečně nevyčerpali. Největší pozornost věnoval spolupráci mezi quarterbackem, running backy a útočnou linií, protože právě tam si chtěl být jistý, že dokážou reagovat na obranné změny bez zbytečného zaváhání. Carter dnes pracoval jinak než včera. Ryan si toho všiml už během prvních několika rozehrávek.
Mladík se snažil být přesnější. Nepřidával zbytečné pohyby, nevyhledával efektnější řešení tam, kde měl jednodušší možnost, a několikrát dokázal správně vyčkat na blok útočné linie, přestože jeho přirozený instinkt ho očividně nutil vyrazit mnohem dřív. To bylo dobře. Jenže současně se objevoval jiný problém. Carter se na něj díval. Příliš často. Ne neustále, ne tak, aby si toho museli všimnout ostatní, ale dost na to, aby Ryan poznal, že mladíkova pozornost není pokaždé tam, kde by měla být.
A protože se mu při několika těch pohledech okamžitě vybavila včerejší posilovna, začínalo to být nepříjemné také jemu. Soustreď se. Ryan se obrátil k další skupině hráčů.
„Dextere! Ještě jednou stejnou kombinaci. A chci vidět potvrzení signálu z obou stran.“
Harry okamžitě přikývl.
„Ano, trenére.“
Carter se zařadil na své místo. Ryan ho sledoval jen tak dlouho, jak bylo potřeba pro kontrolu rozehrávky. Alespoň to měl v úmyslu. Jenže potom Liam zvedl hlavu a jejich pohledy se znovu střetly. Na jedinou vteřinu. Ryan v tom pohledu zachytil něco, co nedokázal přesně zařadit. Carter nevypadal vzdorovitě jako včera. Spíš jako by se snažil zjistit, jestli si Ryan něčeho všiml. A právě to v něm vyvolalo zvláštní nepříjemné napětí. Protože si všiml. Všiml si až příliš mnoha věcí. A některé z nich neměly s fotbalem společného vůbec nic. Ryan pevně sevřel tablet a obrátil pozornost zpátky k celé formaci.
„Pokračujeme.“
Tentokrát už se na Cartera nepodíval, dokud nebyla rozehrávka dokončená.
CARTER
K prvnímu skutečnému problému došlo až později odpoledne, během krátké přestávky mezi jednotlivými tréninkovými bloky. Carter právě stál u lavičky a doplňoval si vodu, zatímco Dexter několik kroků od něj probíral s Brooksem poslední změnu signálu. Slunce už nestálo tak vysoko a po několika hodinách pohybu začínala být únava znatelná i na ostatních hráčích. Smith si něco hlasitě stěžoval Marcusovi, Caleb seděl na lavičce a protahoval si nohy a několik obránců se shromáždilo u druhého konce hřiště. Liam si odšrouboval víčko lahve a zhluboka se napil.
Potřeboval chvíli klidu. Jen několik minut, během kterých nebude muset přemýšlet nad každým krokem, každým pohybem obrany a především nad tím, jestli se Walker zase dívá jeho směrem.
„Tak co, hvězdo?“
Carter pomalu zavřel oči. No skvělý. Ten hlas poznal okamžitě. Otočil hlavu a zjistil, že k němu přichází Derek Hughes. Linebacker měl na sobě stále část tréninkové výstroje, helmu držel v ruce a podle jeho výrazu bylo naprosto zřejmé, že se právě nechystá vést přátelský rozhovor.
„Co chceš?“ zeptal se Liam.
Hughes se zastavil několik kroků před ním.
„Jen mě zajímá, jak se ti líbí naše soukromý tréninky.“
Carter se zamračil.
„Co?“
„S Walkerem.“
Liam pocítil krátké podráždění.
„Co s ním?“
Hughes se ušklíbl.
„To se ptám já tebe.“
Carter si povzdechl a znovu se napil.
„Hele, Dereku, jestli chceš něco říct, tak to řekni.“
„Mně jen přijde zajímavý, že jsi tady sotva pár dnů a Walker už si tě nechává po tréninku.“
Liam pomalu spustil láhev.
„A?“
Hughes pokrčil rameny.
„Nic. Jenom mě zajímá, čím sis to zasloužil.“
Carter na něj chvíli hleděl. Normálně by podobnou poznámku okamžitě obrátil ve vtip. Možná by mu připomněl některý z jejich předchozích soubojů a s úsměvem ho pozval, aby si to zkusili znovu na hřišti. Jenže dneska na to neměl náladu. Celé ráno se snažil vyrovnat s tím, co se stalo v posilovně, dopoledne ho Harry několikrát přistihl úplně mimo a teď konečně získal několik minut, během kterých mohl prostě stát a nepřemýšlet. A Hughes si očividně vybral právě tenhle okamžik, aby mu začal lézt na nervy.
„To se zeptej Walkera,“ odpověděl.
Hughes zvedl obočí.
„Takže ty nevíš?“
„Vím. Jen nemám potřebu ti to vysvětlovat.“
Derekův výraz okamžitě ztvrdl.
„Ty si o sobě fakt dost myslíš, co?“
Carter si promnul zátylek. Ježíši Kriste.
„Hele, nech mě bejt, jo? Fakt na to dneska nemám náladu.“
Hughes udělal krok blíž.
„Cože?“
Liam se na něj podíval.
„Říkám, dej mi pokoj.“
„Takže ty si myslíš, že jsi něco víc než ostatní?“
Carter prudce vydechl.
„To jsem neřekl.“
„Ale chováš se tak.“
„Dereku, já teď fakt nechci řešit tvoje komplexy.“
To byla chyba. Liam to poznal okamžitě. Hughesovi ztvrdla čelist a v očích se mu objevil výraz, který Carter znal z předchozích tréninků. Ten chlap neměl rád, když se mu někdo vysmíval, a ještě méně měl rád, když to dělal hráč, kterého považoval za nováčka.
„Co jsi to řekl?“
Carter se narovnal.
„Slyšel jsi.“
Hughes se přiblížil tak rychle, že Liam automaticky ustoupil o půl kroku. Ne ze strachu. Spíš proto, že mu ten obrovský linebacker právě vlezl přímo do osobního prostoru a Carter neměl nejmenší chuť se s ním začít přetahovat u lavičky.
„Poslouchej mě, Cartere,“ procedil Hughes. „To, že tě Walker bere na nějaký extra tréninky, ještě neznamená, že jsi tady něco víc než my ostatní.“
Liam sevřel čelist.
„Já si nemyslím, že jsem něco víc.“
„Tak se podle toho chovej.“
„Tak mi přestaň lézt do prdele a nech mě napít!“
Hughes udělal další krok. Tentokrát se Carter nepohnul.
„Víš, co je tvůj problém?“ pokračoval Derek. „Že jsi přišel z nějaký školy, kde ti všichni tleskali za každej zasranej běh, a myslíš si, že tady to bude stejný.“
Liamovi se stáhl žaludek. Ta poznámka ho zasáhla přesně tam, kde to dneska nejméně potřeboval. Protože ještě včera večer řekl Walkerovi téměř totéž. A teď mu to Hughes vmetl do obličeje.
„Ty o mně víš úplný hovno,“ odpověděl tiše.
Derek se ušklíbl.
„Vím dost.“
„Tak si to nech pro sebe.“
Hughes natáhl ruku a prudce ho šťouchl do hrudního chrániče.
„Nebo co?“
Carter okamžitě ztuhl. A tentokrát už se mu opravdu začínal zvedat vztek.
„Nesahej na mě.“
„Tak mi ukaž, co uděláš.“
Liam sevřel láhev tak pevně, až se plast nepříjemně promáčkl. Byl unavený. Podrážděný. A tenhle chlap mu právě poskytoval naprosto ideální příležitost udělat nějakou další pitomost.
„Hughesi!“
Harryho hlas zazněl tak ostře, až se po něm otočilo několik dalších hráčů. Dexter už přicházel jejich směrem.
„Co to kurva děláš?“
Derek se na něj podíval.
„Nic. Jen si povídáme.“
Harry se zastavil vedle Cartera a krátce zkontroloval jeho výraz. Liam se stále díval přímo na Hughese.
„Tak si povídejte bez toho, abyste po sobě sahali,“ řekl Dexter.
Derek se ušklíbl.
„Ty mu budeš dělat ochranku?“
Harry pomalu zvedl obočí.
„Ne. Já jen nechci, aby se nám dva idioti porvali den před zápasem.“
„Tak si toho svýho idiota uklidni.“
Carter prudce zvedl hlavu.
„Hele, ty—“
„Dost.“
To jediné slovo zaznělo z několika kroků tak klidně, až Liamovi okamžitě ztuhla ramena. Walker. Samozřejmě. Protože kdyby se dneska mohlo něco posrat ještě víc, musel by u toho být právě on.
WALKER
Ryan si původně všiml jen toho, že se u lavičky zastavilo několik hráčů. Nebylo na tom nic zvláštního. Během krátkých přestávek se spolu běžně bavili, pošťuchovali se a probírali poslední rozehrávky, takže tomu zpočátku nevěnoval větší pozornost. Potom však zaznamenal Hughesův postoj. Příliš blízko. Ramena napjatá. Hlavu mírně skloněnou dopředu. A Cartera stojícího proti němu s výrazem člověka, který už má všeho právě dost. Ryan okamžitě poznal, že se něco děje.
Vykročil jejich směrem právě ve chvíli, kdy Hughes natáhl ruku a šťouchl mladšího hráče do hrudníku. A něco se v něm prudce sevřelo. Byla to okamžitá reakce. Tak rychlá, že ji nestačil ani promyslet. Prostě viděl Derekovu ruku na Carterově těle, Liamův napjatý výraz a vzdálenost mezi nimi, která se během několika vteřin zmenšila natolik, že další pohyb mohl snadno skončit skutečným střetem. Ryan zrychlil. Ne rozběhl. Ne tak, aby na sebe zbytečně strhl pozornost.
Ale dost rychle na to, aby se dostal mezi ně dřív, než některý z těch dvou udělá něco, čeho bude později litovat. Dexter už tam byl. Ryan zaznamenal, jak se postavil vedle Cartera, aniž by se pokusil Hughese odstrčit. To bylo dobře. Harry měl očividně dost rozumu na to, aby podobnou situaci nezhoršoval. Jenže Ryanovi se při pohledu na Dereka znovu ozval ten zvláštní, nepříjemně silný pocit. Ruce pryč. Ta myšlenka mu proběhla hlavou dřív, než si stihl uvědomit, jak osobně zní. Okamžitě ji potlačil. Hughes byl jeho hráč. Carter také. A Ryan měl jedinou povinnost.
Zastavit konflikt.
„Dost.“
Všichni tři se otočili. Ryan se zastavil tak, aby viděl na Hughese i Cartera.
„Co se tady děje?“
Derek se nadechl jako první.
„Nic, trenére.“
Ryan na něj chvíli hleděl.
„Tak proč jsi na něj sahal?“
Hughes sevřel čelist.
„Jen jsme si něco vyjasňovali.“
„Tak si to vyjasňujte slovně.“
Derek sklopil oči.
„Ano, trenére.“
Ryan se obrátil ke Carterovi. Mladík stál velmi rovně, ramena měl napjatá a v očích mu stále zůstával vztek. Jenže když se jejich pohledy setkaly, objevilo se v nich ještě něco dalšího. Ten známý krátký záblesk překvapení. Ryanovi se na okamžik vybavila posilovna. Ne.
„Cartere. Co se stalo?“
Liam prudce vydechl.
„Nic. Hughes má prostě problém.“
Derek okamžitě zvedl hlavu.
„Já mám problém?“
„Hughesi,“ řekl Ryan.
Jediné slovo. Stačilo. Derek zmlkl. Walker se vrátil pohledem ke Carterovi.
„Ptal jsem se, co se stalo.“
Liam si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.
„Začal mi vykládat, že si o sobě moc myslím, protože se mnou děláte individuální tréninky.“
Ryan se ani nepohnul. Ale v hlavě se mu okamžitě spojilo několik věcí. Hughes. Jeho soutěživost. Carterova rychlost. A skutečnost, že mladík už druhý den zůstával po společné přípravě na hřišti. Bylo jen otázkou času, kdy to někomu začne vadit.
„Hughesi,“ obrátil se k linebackerovi. „Chceš mi něco říct?“
Derek se nadechl.
„Jen mi přijde, že Carter dostává trochu moc pozornosti.“
Ryan přikývl.
„A to jsi přišel řešit s ním?“
Hughes na okamžik zaváhal.
„Já jen—“
„Pokud máš problém s tím, jak vedu tréninky, přijdeš za mnou. Ne za hráčem, kterého se to týká.“
Derek sevřel čelist.
„Ano, trenére.“
Ryan pokračoval.
„A jestli ještě jednou uvidím, že během přestávky někoho fyzicky napadáš nebo zastrašuješ, budeš mít mnohem větší problém než další individuální trénink někoho jiného. Rozumíme si?“
„Ano, trenére.“
Walker se na něj díval ještě několik vteřin.
„Teď půjdeš k asistentovi a dokončíš přípravu tam. O tomhle si promluvíme po tréninku.“
Derek krátce přikývl. Nespokojeně. Ale přikývl. Ryan se obrátil k Carterovi.
„A ty.“
Liam okamžitě zvedl hlavu.
„Ano?“
„Jestli jsi naštvaný, řeš to tak, abys zbytečně nepřiléval olej do ohně. Zítra máme zápas. Nepotřebuju, abyste si tady před ním vyřizovali osobní účty.“
Carter sevřel čelist.
„Já ho nevyhledával.“
„To jsem neřekl.“
Liam na okamžik ztichl. Ryan pokračoval klidněji.
„Ale měl jsi možnost ten rozhovor ukončit dřív, než se vyhrotil.“
Carter sklopil oči.
„Ano, trenére.“
Walker si všiml, jak pevně drží láhev v ruce. A také toho, že se mu na pravém předloktí rýsuje drobné napětí, které mu znovu připomnělo včerejší večer. Na zlomek vteřiny pocítil zvláštní nutkání ujistit se, že je mladík skutečně v pořádku. Neptat se jako trenér na zranění. Prostě se ujistit. A to ho zaskočilo. Protože podobně silná potřeba chránit někoho, koho znal sotva několik dnů, nebyla něco, co by u sebe považoval za samozřejmé. Ryan se narovnal. Je to hráč. Jeden z tvých hráčů.
„Dextere.“
Harry okamžitě zvedl hlavu.
„Ano, trenére?“
„Vraťte se ke skupině. Pokračujeme.“
„Jasně.“
Ryan přikývl. A tím celou situaci ukončil. Navenek. Jenže když se otočil a zamířil zpátky k hřišti, uvědomil si, že mu pod kůží pořád zůstává nepříjemné napětí. Ne kvůli Hughesovi. Podobné konflikty řešil mnohokrát. Ale kvůli tomu prvnímu okamžiku, kdy zahlédl jeho ruku na Carterově hrudníku a v hlavě mu okamžitě zaznělo jediné. Ruce pryč. Ryan sevřel čelist. Tohle si hlídej. Protože ochrana hráčů byla jeho povinnost.
Ale to, co právě na okamžik pocítil, se mu nepříjemně přiblížilo něčemu mnohem osobnějšímu.
CARTER
„Ty vole.“
Harry to řekl sotva několik kroků od lavičky, když se oba vraceli ke skupině. Liam po něm střelil pohledem.
„Co?“
Dexter zavrtěl hlavou.
„Já tě fakt jednou přestanu pouštět samotnýho.“
Carter se neubránil krátkému uchechtnutí.
„To zní jako výhrůžka.“
„To je varování.“
„Ty mi budeš dělat chůvu?“
„Jestli budeš pokračovat tímhle tempem, tak asi jo.“
Liam se rozesmál, ale vzápětí si povzdechl.
„Já jsem fakt neměl náladu se s ním hádat.“
Harry se na něj podíval.
„To jsem poznal.“
„Tak proč se do mě pořád naváží?“
Dexter pokrčil rameny.
„Protože jsi novej. Protože jsi rychlej. A protože tě Walker nechává po tréninku.“
Carter si promnul zátylek.
„To přece není moje vina.“
„Já vím.“
Liam k němu otočil hlavu. Harry se na něj tentokrát díval úplně vážně.
„Fakt. Hughes si to musí vyřešit sám. Ale ty mu nemusíš dávat důvod, aby měl pocit, že si o sobě myslíš víc než ostatní.“
Carter se zamračil.
„Já si o sobě nemyslím víc než ostatní.“
Dexter zvedl obočí. Liam si povzdechl.
„Dobře. Vím, že jsem dobrej. Ale to je něco jinýho.“
Harry se pousmál.
„Jo. To je něco jinýho.“
Chvíli šli mlčky. Potom Dexter dodal:
„A mimochodem, kdyby Walker nepřišel, tak bych vás od sebe stejně odtáhl.“
Carter se na něj podíval.
„Ty?“
„Jo.“
„To bych chtěl vidět.“
Harry se ušklíbl.
„Neboj. Mám dvě ruce a na rozdíl od vás obou i mozek.“
Liam vyprskl smíchy.
„Ty seš fakt hajzl.“
„Já vím.“
Carter se usmíval ještě několik dalších kroků. Pak se však zarazil.
„Hele, Harry?“
Dexter se na něj podíval.
„Co?“
Liam chvíli váhal. Nebyl zvyklý říkat podobné věci nahlas. Ne proto, že by nedokázal ocenit, když mu někdo pomohl, ale protože se většinou snažil všechno zvládnout sám a neměl rád pocit, že ho někdo musí zachraňovat. Jenže Harry dnes skutečně zasáhl. Ne kvůli tomu, že by Carter nedokázal Hughese zvládnout. Ale proto, že viděl, že celá situace začíná být zbytečná.
„Díky,“ řekl nakonec.
Harry zvedl obočí.
„Za co tentokrát?“
„Že ses tam postavil.“
Dexter se na něj chvíli díval. Potom se pousmál.
„V pohodě.“
Liam přikývl. A tím to mohlo skončit. Jenže Harry po několika vteřinách dodal:
„Ale příště mi dej aspoň vědět, až budeš někoho zabíjet. Ať si stihnu vsadit.“
Carter se rozesmál tak hlasitě, až ho Marcus od nedaleké skupiny okřikl, ať už konečně drží hubu a jde jim pomoct.
„Vidíš?“ ukázal na něj Harry. „Už tě tady mají všichni rádi.“
„Jo, úplně to z nich cejtím.“
Dexter mu přátelsky poklepal na rameno.
„Zvykneš si.“
A Carter si v tu chvíli uvědomil, že se vlastně začíná těšit na všechny další dny, které s těmi kluky stráví. Nejen na fotbal. Ale i na to všechno kolem. Protože pomalu přestával být jen novým hráčem, který se musí před ostatními neustále obhajovat. Začínal mezi ně patřit.
WALKER
Když se společná odpolední příprava konečně chýlila ke konci, Ryan si všiml, že Carter se po konfliktu s Hughesem uklidnil. Dexter se od něj téměř nevzdaloval a během dalších rozehrávek spolu fungovali mnohem soustředěněji než ráno. Liam několikrát správně reagoval na změnu obrany, držel se domluveného postupu a ani jednou se nepokusil předvést nějakou zbytečně riskantní variantu jen proto, aby ukázal, co dokáže. To bylo přesně to, co po něm Ryan potřeboval.
Jenže když ho po skončení společné části přivolal k připraveným značkám, okamžitě zaznamenal, že se mladík znovu napjal. Ne ze strachu. Spíš z očekávání. A Ryan si nepříjemně jasně uvědomil, že přesně ví, co Carter očekává. Jeho pozornost. Jeho reakci. Nějaký další důkaz, že ho bere vážně.
„Dneska jen krátce,“ oznámil, když k němu Liam došel. „Zítra hrajeme, takže tě nebudu zbytečně zatěžovat.“
Carter přikývl.
„Jasně.“
„Zaměříme se na první rozhodnutí po změně postavení obrany. Bez kontaktu. Bez zbytečného sprintování.“
Liam si prohlédl připravené značky.
„Dobře.“
Ryan ho chvíli sledoval. Pak ukázal na jeho pravou ruku.
„A co zápěstí?“
Carter okamžitě zvedl hlavu.
„Co s ním?“
„Včera jsi do toho pytle mlátil způsobem, kterým sis ho mohl poranit.“
Liam si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.
„Je v pohodě.“
Ryan se na něj podíval.
„Bolí?“
Carter zaváhal. Jen krátce. Ale dost.
„Trochu.“
Ryan přikývl.
„Tak dnes žádný další zbytečný údery ani přetěžování. Pokud tě bude bolet při držení míče, řekneš mi to a necháš ho zkontrolovat.“
Liam na okamžik sklopil oči.
„Ano, trenére.“
Ryan přistoupil k připraveným značkám.
„Tak začneme.“
Během následujících několika minut ho nechal opakovat jednoduché reakce na změny postavení. Carter měl podle Ryanova prvního pohybu rozhodnout, kterým směrem vyrazí, ale tentokrát se nesoustředili na rychlost ani na počet získaných yardů. Šlo o správné načasování a schopnost zůstat v nízkém postoji bez zbytečného přenášení váhy. Liam pracoval soustředěně. A překvapivě klidně. Když Ryan upozornil na příliš brzké natočení ramen, Carter bez jediného protestu přikývl a vrátil se na začátek. Při dalším pokusu už pohyb opravil, ale místo aby okamžitě zvedl oči a hledal trenérovu reakci, jednoduše počkal na další pokyn.
Ryan si toho všiml. Samozřejmě. Ale nahlas nic neřekl.
„Teď z druhé strany.“
Carter přikývl.
„Jasně.“
Další pokus. Další oprava. A potom chvíle, při které Liam správně přečetl Ryanův pohyb, změnil směr a zastavil přesně na určené značce. Ryan ukázal na další stanoviště.
„Pokračujeme.“
Carter se nadechl. A tentokrát neřekl vůbec nic. Jen se přesunul. Ryan ho chvíli pozoroval. Věděl, že to mladíka stojí úsilí. Byl na něm vidět ten krátký vnitřní boj mezi potřebou získat reakci a rozhodnutím, že se tentokrát nenechá vyprovokovat. A Ryanovi se to líbilo. Ne jeho tělo. Ne jeho oči. Právě to, že se dokázal ovládnout. Jenže vzápětí se Carter otočil, zvedl hlavu a podíval se na něj s tím zvláštním výrazem, který Ryan od včerejška poznával čím dál rychleji. A v tu chvíli si musel přiznat, že se mu líbí také ten pohled. Do háje. Ryan se narovnal.
„Ještě jednou.“
CARTER
Liam by nejraději řekl, že dnešní individuální trénink zvládá naprosto dokonale. Ale byla by to lež. Technicky pracoval mnohem lépe než včera, to věděl. Dokázal se soustředit, opravovat chyby a především držet jazyk za zuby ve chvíli, kdy by ho ještě před několika hodinami nejraději použil k nějaké pořádně jedovaté poznámce. Jenže právě to ho stálo tolik úsilí, že měl občas pocit, jako by trénoval dvě úplně rozdílné věci současně. Jednu na hřišti. A druhou uvnitř vlastní hlavy. Protože Walker pořád dělal přesně totéž. Opravoval. Vysvětloval. Posílal ho na další pokus.
A když Liam něco udělal správně, prostě pokračoval. Jenže dneska to bylo jiné. Dneska už Carter věděl, že podobnou reakci dostane. A snažil se ji přijmout. Přesto se několikrát přistihl, jak při návratu na značku automaticky zvedá oči směrem k trenérovi. A pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, vybavila se mu včerejší posilovna. Ta zatracená ruka. To zamrazení. A ten okamžik, kdy ho Walker pustil. Liam sevřel čelist. Ty vole, proč na to pořád myslím? Při dalším pokusu zareagoval o něco později, než měl. Walker okamžitě zvedl ruku.
„Stop.“
Carter zabrzdil.
„Co?“
„Ztratil jsi první krok.“
Liam si povzdechl.
„Já vím.“
Ryan se na něj podíval.
„Tak proč?“
Carter zvedl oči. Protože se na vás pořád dívám, do prdele. Ta odpověď mu proběhla hlavou tak prudce, až ho samotného zaskočila. Samozřejmě ji nevyslovil.
„Nesoustředil jsem se,“ přiznal nakonec.
Walker ho chvíli sledoval.
„Tak se soustřeď.“
Liam se neubránil krátkému uchechtnutí.
„Jasně.“
Ryan zvedl obočí.
„Co je vtipného?“
Carter zavrtěl hlavou.
„Nic.“
„Cartere.“
Liam se na něj podíval. A na okamžik znovu ztratil schopnost soustředit se na cokoliv jiného. Walker stál několik kroků před ním, v tmavé mikině a sportovních kalhotách, a jeho výraz byl stejně klidný jako vždycky. Jenže Liamovi se najednou vybavila jeho postava včera večer, když přišel do posilovny v tričku a kraťasech. Ta obrovská ramena. Silné paže. A způsob, jakým se k němu přiblížil. Ježíši Kriste. Carter prudce odvrátil oči.
„Promiňte. Už budu dávat pozor.“
Ryan ho chvíli pozoroval. Potom ukázal na značku.
„Tak pojď.“
Liam přikývl. A při dalším pokusu už skutečně udělal všechno správně. Aspoň si to myslel. Když doběhl k poslednímu kuželu, zpomalil a čekal. Walker se podíval na hodinky.
„Pro dnešek stačí.“
Carter zvedl hlavu.
„Už?“
„Zítra máš zápas.“
„Já vím.“
„Tak si nech něco i na něj.“
Liam se pousmál.
„Nebojte. Já toho mám ještě dost.“
Ryan na něj pohlédl.
„To doufám.“
Carter se na okamžik zarazil. Ta věta byla naprosto obyčejná. Trenérská. Nic zvláštního. Jenže z nějakého důvodu v ní Liam zaslechl něco, co ho přimělo usmát se o něco víc.
„Tak zítra,“ odpověděl.
Walker se podíval na připravené pomůcky.
„V šest patnáct.“
„Já vím.“
Ryan zvedl oči.
„Tak přijď včas.“
Carter se rozesmál.
„Já chodím včas!“
Walker nepatrně pozvedl obočí.
„V pondělí jsi přišel pozdě.“
Liam otevřel ústa. Pak je zase zavřel.
„To bylo kvůli papírům!“
„Samozřejmě.“
Carter na něj několik vteřin hleděl. A potom se rozesmál znovu.
„Vy jste fakt hroznej.“
Ryan se nepousmál. Alespoň ne tak, aby to Liam mohl jednoznačně označit za úsměv. Jen se na něj díval. Klidně. A Carterovi se v tu chvíli znovu ozvalo to zvláštní napětí, které si nedokázal vysvětlit. Tentokrát však neutekl pohledem okamžitě. Vydržel ho o vteřinu déle. Možná o dvě. A potom si uvědomil, že na vlastního trenéra prostě zírá. Do prdele.
„Tak já půjdu,“ vyhrkl.
Ryan přikývl směrem k šatnám.
„Běž.“
Liam sebral láhev a zamířil pryč. Jenže ještě než došel ke dveřím, neubránil se tomu, aby se naposledy ohlédl. Walker už sbíral připravené značky. Široká záda měl mírně předkloněná a při pohybu se mu pod mikinou zřetelně napínaly svaly. Carter se okamžitě otočil zpátky. Ty vole. Tohle už vážně nebylo normální.
WALKER
Ryan počkal, dokud Carter nezmizel za dveřmi, a teprve potom si dovolil krátce vydechnout. Dnešní individuální trénink byl po sportovní stránce mnohem lepší než včerejší. Carter pracoval soustředěněji, dokázal přijímat připomínky a několikrát se očividně přinutil potlačit vlastní netrpělivost. To byly důležité věci, které Ryan potřeboval vidět. Jenže současně měl čím dál silnější pocit, že se mezi nimi objevuje něco, co nedokáže jednoduše zařadit do běžného vztahu trenéra a hráče. Carterovy pohledy. Jeho reakce na Ryanovu blízkost.
A především způsob, jakým dokázal v jednu chvíli působit naprosto drzým, sebevědomým dojmem a vzápětí se zarazit nad něčím tak obyčejným, jako byl krátký osobnější pohled. Ryan si promnul čelist. Možná si toho jen moc všímáš. Byla to rozumná možnost. Dokonce velmi pravděpodobná. Protože od chvíle, kdy si přiznal vlastní přitažlivost, začal být k některým Carterovým reakcím citlivější, než by chtěl. Možná v nich viděl něco, co tam vůbec nebylo. Možná se mladík pouze snažil získat jeho uznání a Ryan si do toho začínal promítat vlastní myšlenky. A to rozhodně nebylo v pořádku.
Posbíral poslední značky a zamířil k lavičce. Jenže potom se mu vybavila odpolední situace s Hughesem. Ta prudká potřeba dostat se mezi oba hráče. Ten okamžik, kdy viděl Derekovu ruku na Carterově hrudníku. A vlastní reakce, která přišla dřív než rozumné vyhodnocení situace. Ruce pryč. Ryan zavřel na okamžik oči. Tohle bylo horší než obyčejná fyzická přitažlivost. Protože pokud by dovolil, aby jeho osobní pocity ovlivňovaly způsob, jakým chrání nebo posuzuje jednotlivé hráče, přestal by být tím trenérem, kterým chtěl být. A to nehodlal dopustit.
Carter si zasloužil stejnou šanci jako ostatní. Stejné nároky. Stejnou spravedlnost. A právě proto bude Ryan muset některé věci držet pod kontrolou mnohem důsledněji, než očekával. Jenže když si vzpomněl na Liamův úsměv při jejich poslední výměně slov, neubránil se krátkému, téměř neznatelnému pousmání. Ten kluk byl opravdu nesnesitelnej. A zatraceně zajímavej. Ryan okamžitě zavrtěl hlavou. Dost. Zítra je čekal zápas. A to bylo jediné, na čem teď mělo záležet.
CARTER
Když se Carter konečně vrátil na kolej, měl za sebou další dlouhý den a překvapivě dobrou náladu, přestože by ještě odpoledne přísahal, že se mu dneska snad podaří pohádat se s úplně každým člověkem, kterého potká. Hughes ho pořád štval. Walker také. Ale Dexter mu během dne několikrát dokázal náladu zvednout natolik, že se už nedokázal tvářit uraženě ani ve chvíli, kdy si na to původně připadal naprosto oprávněně. Navíc se mu podařilo sehnat část učebnic levněji, odpolední trénink zvládl bez dalších zbytečných chyb a večerní individuální příprava neskončila další hádkou.
To byl vlastně docela slušný úspěch. Když otevřel dveře pokoje, Jake právě seděl na posteli a něco sledoval na notebooku.
„Tak co?“ zeptal se, aniž by zvedl oči. „Dneska jsi někoho zabil?“
Carter se rozesmál.
„Ne.“
Jake konečně otočil hlavu.
„Tak to je pokrok.“
„Jdi do prdele.“
„Vidíš? Zase normální.“
Liam odložil tašku a zamířil do koupelny, ale ještě než zavřel dveře, ozval se mu telefon. Na displeji se objevila zpráva od Harryho. Hele, zítra mi prosím neudělej další scénu s Hughesem. Chci si užít zápas, ne dělat rozhodčího mezi dvěma gorilama. Carter se okamžitě rozesmál. Odepsal: Ty si hlavně připrav ty svoje přihrávky. Ať mám vůbec co chytat. Harryho odpověď přišla téměř okamžitě. Já ti míč házet umím. Ty ho jenom nesmíš zahodit, hvězdo. Liam zavrtěl hlavou a ještě chvíli hleděl na obrazovku. Pak odepsal: Dobrou, debile. Dobrou, Cartere. A zítra hlavu na hřišti, jo?
Liam se nad tou poslední zprávou na okamžik zarazil. Potom se pousmál. Jasně. Odložil telefon a konečně se vydal do sprchy. Teprve když se později natáhl do postele a pokoj postupně utichl, začal si znovu přehrávat některé okamžiky dne. Hughesovu tvář. Harryho, který se bez váhání postavil vedle něj. Walkera, který celou situaci zastavil několika klidnými větami. A nakonec jejich večerní trénink. Ten krátký rozhovor. Jeho pohled.
A ten zvláštní pocit, který se mu vracel pokaždé, když si vzpomněl na včerejší dotek. Liam si přetáhl přikrývku přes bok a zamračil se do tmy. Co se to se mnou kurva děje? Nedokázal si odpovědět. Věděl jen, že chce, aby si ho Walker všímal. Že ho rozčiluje, když to nedělá. A že když se na něj ten chlap podívá přímo, Liam najednou neví, co s vlastní hlavou. Bylo to absurdní. Naprosto absurdní. A ještě absurdnější bylo, že se už teď těšil na zítřejší zápas. Protože zítra bude mít možnost znovu ukázat, co dokáže. Před celým stadionem. Před spoluhráči.
A především před Walkerem. Carter se na okamžik pousmál. Tak zítra, trenére. Pak zavřel oči. A tentokrát už se mu podařilo usnout, aniž by potřeboval další půlhodinu nadávat na vlastní myšlenky.
Čtvrtek
CARTER
Liam Carter se probudil s podivným pocitem, že by dneska mohl zvládnout prakticky cokoliv, a trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že důvodem jeho nečekaně dobré nálady není ani pořádný spánek, ani skutečnost, že má za sebou další den na univerzitě, během kterého se mu podařilo nikoho neposlat do prdele přímo před trenérem. Dneska byl totiž čtvrtek. Zápasový den. A přestože už odehrál dost utkání na to, aby pro něj podobná událost nepředstavovala žádnou novinku, tentokrát se těšil způsobem, který ho samotného překvapoval. Poprvé nastoupí v ostrém zápase za svůj nový tým.
S Dexterem bude mít možnost ukázat, jestli jejich spolupráce skutečně funguje i ve chvíli, kdy proti nim nebude stát obrana, kterou dobře znají z tréninků. A hlavně se konečně dostane do situace, kdy se nebude muset předvádět během několika opakovaných cvičení, ale bude moci ukázat skutečný výkon, který se promítne do výsledku celého utkání. Tak dneska, trenére. Ta myšlenka se objevila naprosto samozřejmě. Liam se na okamžik usmál do polštáře. A potom mu došlo, na koho zase myslí.
„No jasně,“ zamumlal.
Bylo to skoro směšné. Ještě před několika dny by podobné ráno strávil přemýšlením nad soupeřem, vlastní rychlostí a tím, jestli se mu podaří urvat pořádný počet yardů. Teď ho však mezi všemi těmi věcmi neustále napadal také Ryan Walker, jehož klidný výraz začínal Carterovi připadat jako jedna z největších záhad současného světa. Včera se na něj několikrát podíval. To nebylo nic zvláštního. Walker sledoval své hráče neustále. Byl to koneckonců jeho úkol.
Jenže Liam si ty pohledy pamatoval až nepříjemně přesně. Stejně jako jejich poslední rozhovor, kdy mu trenér připomněl pozdní pondělní příchod a Carter se přistihl, že se na něj usmívá jako naprostej idiot. A ještě předtím posilovna, jeho ruka na předloktí a zvláštní zamrazení, pro které se mu stále nedařilo najít pořádné vysvětlení. Dneska hraješ fotbal, Cartere. Fotbal. Nic jinýho.
„Jestli tam zase ležíš a nadáváš v duchu, tak to dělej potichu,“ ozval se Jake z druhé postele.
Liam otočil hlavu.
„Já neřekl ani slovo.“
„To je právě podezřelý.“
Carter se rozesmál a posadil se.
„Dneska máme zápas.“
Jake pootevřel jedno oko.
„Já vím.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože o tom mluvíš od chvíle, co ses sem nastěhoval.“
Liam se zazubil.
„Tak přijdeš?“
Jake se na něj podíval s výrazem člověka, který právě dostal mimořádně obtížnou otázku.
„Bude tam něco k jídlu?“
„Určitě.“
„Tak možná.“
„Ty jsi fakt neuvěřitelnej.“
„Já vím. A teď mě nech spát.“
Carter se ještě chvíli smál, potom popadl připravené věci a zamířil do koupelny. Tělo měl po předchozích dnech pořádně unavené, ale pravé zápěstí se už téměř neozývalo a rameno ho omezovalo podstatně méně než v úterý. Přesto si při oblékání vzpomněl, jak mu Walker včera zcela věcně přikázal, aby nepřetěžoval ruku. Jestli tě bude bolet, řekneš mi to. Liam si při té vzpomínce nepatrně povzdechl. Problém byl v tom, že Walker uměl být zatraceně pozorný. Jen úplně jiným způsobem, než by si Carter představoval.
A on začínal zjišťovat, že právě to ho dokáže rozčilovat možná ještě víc než jeho neustálé opravy. Harryho potkal krátce po příchodu do tréninkového centra, kde se hráči postupně scházeli na ranní přípravu. Dexter měl svou obvyklou posilovnu už za sebou, ale na rozdíl od předchozích dnů nepůsobil, že by měl v úmyslu začít ráno nějakým obzvlášť náročným programem. Dnes se soustředil především na lehké rozhýbání, protažení a přípravu na odpolední zápas, takže když zahlédl Cartera, okamžitě se k němu vydal.
„No vida. Naše hvězda.“
Liam se na něj zazubil.
„Dobré ráno, krasavče.“
Harry se zarazil, potom pomalu zvedl obočí.
„Ty vole. Co se ti stalo?“
„Co by?“
„Ty ses snad probudil s dobrou náladou.“
„Je zápas.“
„To jsem si všiml.“
Carter se rozesmál.
„Tak co řešíš?“
Dexter si ho chvíli pozorně prohlížel.
„Jen kontroluju, jestli ti v noci někdo nevyměnil mozek.“
„Jdi do prdele.“
„Jo. To už jsi zase ty.“
Harry ho přátelsky plácl do ramene a vykročil s ním směrem k šatnám. Liam si během několika dalších minut uvědomil, jak samozřejmě už vedle sebe fungují. Dexter se ho neptal, jestli chce jít s ním, a Carter nepřemýšlel, jestli by měl zamířit za někým jiným. Prostě šli společně, bavili se o dnešním soupeři a postupně se připojovali k ostatním spoluhráčům, kteří právě přicházeli do budovy.
„Hele,“ ozval se Harry, když si oba připravovali výstroj, „dneska si hlavně nedělej vlastní zápas.“
Liam k němu otočil hlavu.
„Cože?“
„Žádný hrdinský výlety někam, kde ti pět obránců utrhne hlavu.“
Carter se ušklíbl.
„Ty se o mě snad bojíš?“
„Samozřejmě. Kdo by mi pak odpoledne nosil míč?“
„Ty bys mě fakt nechal dělat poskoka.“
„Kdybys nebyl tak ukecanej, možná.“
Liam se rozesmál, ale potom si všiml, že Harryho výraz na okamžik zvážněl.
„Fakt, Cartere. Dneska hrajeme spolu. Když se změní obrana, přečteme si to. Když nebude prostor, nebudeme ho vymýšlet. Jasný?“
Liam přikývl.
„Jasný.“
Dexter ho chvíli pozoroval.
„A jestli se dneska zase budeš předvádět kvůli Walkerovi…“
„Harry!“
„Co?“
„Já se před ním nepředvádím.“
Dexter na něj několik vteřin hleděl. Potom pomalu přikývl.
„Samozřejmě.“
Liam si povzdechl.
„Ty jsi vážně nesnesitelnej.“
„A přesto mě máš rád.“
Carter se neubránil smíchu.
„To je na tom to nejhorší.“
Harry se zazubil a potom už oba zamířili za ostatními. Jenže když Liam o chvíli později zahlédl Walkera u vchodu na hřiště, znovu se přistihl, jak mu pohled na okamžik zůstává na mohutné postavě jejich trenéra. Do prdele. Zase. Walker právě kontroloval něco v tabletu, zatímco jeden z asistentů mu vysvětloval změnu v přípravě. Vypadal stejně jako vždycky. Klidně, soustředěně a naprosto nedotčeně vším, co se mezi nimi během předchozích dnů odehrálo. Carter se na něj zadíval. Znovu se mu vybavila jeho ruka. A také fotografie, kterou si v úterý večer prohlížel na telefonu.
Ty vole, hlavně na něj dneska nečum.
„Cartere?“
Harry stál vedle něj. Liam sebou nepatrně trhl.
„Co?“
Dexter se podíval směrem k hřišti a potom zpátky na něj.
„Ty jsi fakt případ.“
„Co zas?“
Harry se ušklíbl.
„Nic. Jen pojď, ať tam nejsme poslední.“
Carter si přehodil tašku přes rameno a následoval ho. A tentokrát se už na Walkera neohlédl. Přinejmenším dalších deset minut.
WALKER
Ryan měl za sebou ranní běh, kontrolu zápasového plánu i krátkou poradu s asistenty, takže ve chvíli, kdy se hráči začali scházet na poslední přípravu, už přesně věděl, na co se dnes potřebuje zaměřit. Soupeř měl velmi dobře organizovanou obranu, dokázal rychle měnit postavení linebackerů a v předchozích zápasech několikrát úspěšně donutil quarterbacka k ukvapenému rozhodnutí. Ryan proto chtěl, aby Dexter během prvních sérií zbytečně neriskoval a aby útočná linie správně reagovala na změny tlaku ještě před rozehrávkou. Carter měl v plánu důležitou roli.
Ale rozhodně ne jedinou. Ryan potřeboval dobře fungující tým. Potřeboval, aby Brooks udržel komunikaci útočné linie, aby Moran dokázal využít volnějšího prostoru při změnách krytí a aby Dexter četl obranu stejně pozorně, jako to dokázal při tréninku. Carterova rychlost mohla být obrovskou výhodou, ale jen pokud ji použijí ve správný okamžik. Přesto se Ryan při pohledu na seznam plánovaných rozehrávek několikrát přistihl, že přemýšlí právě o něm. Nejen o jeho sportovních schopnostech. A to se mu nelíbilo.
Včerejší konflikt s Hughesem sice uzavřel jako běžnou disciplinární záležitost, ale stále si pamatoval okamžik, kdy uviděl linebackerovu ruku na Carterově hrudníku. Tak prudká vnitřní reakce se u něj neobjevovala často a Ryan si velmi dobře uvědomoval, že si musí dávat pozor, aby se podobné pocity nepromítly do jeho rozhodování. Stejně tak ho nepříjemně zaměstnával Carterův včerejší úsměv. Mladík se během posledního individuálního tréninku dokázal několikrát ovládnout a přijmout opravu bez zbytečných protestů. Dokonce se na konci jejich rozhovoru upřímně rozesmál, když mu Ryan připomněl pondělní pozdní příchod.
Byl to naprosto obyčejný okamžik. A přesto si Ryan ten úsměv pamatoval. Tohle si musíš srovnat. Odložil tablet, postavil se před hráče a začal jim vysvětlovat poslední pokyny. Mluvil stejně jako vždy. Věcně, klidně a bez zbytečných gest. Když potřeboval zdůraznit důležitou věc, vysvětlil její důsledky. Když upozorňoval na chybu, věnoval stejnou pozornost každému, koho se týkala. Nikdo z hráčů neměl důvod poznat, že se v něm odehrává jakýkoliv osobní boj. A přesně tak to mělo zůstat. Carter stál vedle Dextera a pozorně poslouchal.
Ryan si všiml, že se dnes tváří soustředěněji než včera. V očích měl obvyklou soutěživost, ale tentokrát v ní nebyla tak výrazná netrpělivost. To bylo dobře. Jestli se mu podaří udržet podobný přístup i během zápasu, může dnes opravdu odvést výbornou práci. Ryan se obrátil zpátky k celé skupině.
„Pánové, dneska nechci vidět jedenáct jednotlivců, kteří se snaží být nejlepší. Chci vidět jeden tým. Pokud někdo udělá chybu, ostatní ji pomůžou napravit. Pokud se otevře příležitost, využijeme ji. A pokud soupeř změní plán, nebudeme tvrdošíjně opakovat něco, co přestalo fungovat.“
Několik hráčů přikývlo.
„Dextere, komunikace před každým snapem. Cartere, pracuj s bloky, ne proti nim. Hughesi, v obraně chci disciplínu a žádné zbytečné osobní souboje mimo rozehrávku.“
Všichni tři potvrdili pokyn. Ryan pokračoval dalšími instrukcemi. Navenek bylo všechno naprosto obyčejné. Přesně tak, jak to potřeboval.
CARTER
Odpoledne už stadion vypadal úplně jinak než během běžného tréninku. Tribuny se postupně zaplňovaly studenty a dalšími diváky, z reproduktorů se ozývala hudba a kolem postranních čar se pohybovalo mnohem více lidí, než na kolik byl Carter během posledních dnů zvyklý. Přestože nešlo o jeho první zápas v životě, okamžitě pocítil známé napětí, které se v něm objevovalo pokaždé, když se blížil okamžik nástupu na hřiště. Tohle miloval. Ten hluk. Očekávání. Vůni trávy a výstroje. Pocit, že každá rozehrávka může změnit výsledek celého utkání. Harry stál vedle něj a právě si upravoval helmu.
„Tak co, hvězdo?“
Liam se na něj podíval.
„Co?“
„Připravenej?“
Carter se zazubil.
„Vždycky.“
Dexter přikývl.
„Tak mi to dneska nepokaž.“
„To spíš ty mně.“
Harry se rozesmál a přátelsky do něj strčil ramenem.
„To se mi líbí. Aspoň už nevypadáš, jako bys chtěl někoho zabít.“
„To si nechávám na obranu.“
„Tak hlavně podle pravidel.“
Liam se znovu rozesmál a potom se zadíval na hřiště. Na postranní čáře stál Walker. Měl na sobě tmavou týmovou bundu, pod ní sportovní oblečení a v ruce držel zápasové poznámky. Něco krátce sděloval asistentovi, potom obrátil pohled k rozcvičujícím se hráčům a zkontroloval jejich postavení. Vypadal naprosto stejně jako během tréninků. Klidně. Pevně. Jako by se dnes mělo odehrát úplně obyčejné cvičení. Carterovi to připadalo skoro neuvěřitelné. Jak to dělá?
Někteří trenéři před zápasem křičeli, pobíhali podél čáry a snažili se hráče vyburcovat hlasem, který by dokázal přehlušit i polovinu tribun. Walker nic podobného nepotřeboval. Stačilo, aby se objevil, promluvil a hráči věděli, co mají dělat. Liam si při pohledu na něj znovu vzpomněl na vystavené fotografie z jeho profesionální kariéry. Ty jsi taky musel milovat tenhle okamžik. Na chvíli se pokusil představit si Walkera jako mladého linebackera stojícího na druhé straně hřiště. Jak čeká na snap, čte pohyb quarterbacka a připravuje se zastavit running backa, který se právě chystá vyrazit proti němu.
To bych si chtěl zkusit. Ta myšlenka ho překvapila. A pobavila. Protože představa, že by se pokoušel proběhnout kolem mladého Ryana Walkera, byla současně lákavá i poněkud děsivá.
„Cartere!“
Harry ho přivolal zpátky.
„Pojď. Začínáme.“
Liam si nasadil helmu, krátce přikývl a rozběhl se s ostatními. Na přemýšlení o Walkerovi bude čas později. Teď měl před sebou zápas. První čtvrtina byla mnohem náročnější, než Carter očekával. Soupeřova obrana skutečně reagovala rychle a několikrát se jí podařilo uzavřít prostor ještě dřív, než se Liam dostal k plánované mezeře. Dexter musel měnit signály přímo před snapem, Brooks několikrát upozornil na posunuté postavení obranné linie a Carter se během prvních rozehrávek soustředil především na to, aby nedělal zbytečné chyby. Nebyl to zápas, ve kterém by mohl prostě dostat míč a proběhnout půlkou hřiště.
Musel přemýšlet. Čekat. A hlavně se držet toho, co mu Walker poslední dva dny tak neúnavně vysvětloval. Při jedné z prvních běhových akcí si Liam všiml, že obrana naznačuje otevřený prostor na pravé straně. Ještě v úterý by ho podobná příležitost okamžitě přiměla vyrazit tam, kde viděl nejvíc místa. Tentokrát však zaznamenal také pohyb linebackera, který už před snapem připravoval uzavření vnější strany. Ne. Tohle mi neuděláte. Dexter převzal míč a předal mu ho.
Liam naznačil pohyb doprava, ale místo dlouhého oblouku se stáhl za vnitřní blok, který právě vytvořili Reed s Brooksem. Mezera nebyla široká, ale stačila. Carter se protáhl kolem prvního obránce, udržel nízké těžiště a získal několik důležitých yardů, než ho soupeř dokázal zastavit. Když vstával ze země, zaslechl Harryho hlas.
„Přesně!“
Carter se na něj zazubil.
„To bylo pro tebe.“
„Tak to dělej častěji.“
Liam se rozesmál a vrátil se do formace. Při další rozehrávce se situace změnila. Obrana se stáhla blíž ke středu a Dexter toho využil k rychlé přihrávce na Marcuse, který se uvolnil za kratším krytím a získal další prostor. Carter mezitím provedl svou část rozehrávky tak, aby na okamžik zaměstnal pozornost obránců, a tentokrát se ani nepokusil ukrást si pozornost nějakým zbytečným pohybem navíc. Harry si toho všiml. Při návratu do huddlu mu krátce poklepal na helmu.
„Vidíš? Funguje to.“
Liam se ušklíbl.
„Já vím.“
„Tak to hlavně neposereš.“
„Ty seš fakt romantik.“
Dexter se rozesmál. A Carter se s ním rozesmál také. Jenže jejich dobrá nálada nevydržela dlouho. Soupeř dokázal při jednom z dalších útoků využít chybu v obranném krytí a dostal se k prvnímu touchdownu. Stadionem se rozlilo nespokojené hučení a Liam při pohledu na skóre ucítil známé sevření v hrudi. Prohrávali. Zatím. Ale rozhodně neměli v úmyslu to tak nechat. Walker na postranní čáře nezvýšil hlas. Přivolal obrannou skupinu, nechal asistenta ukázat potřebnou změnu a stručně upozornil na místo, které soupeř využil. Carter ho z několika metrů pozoroval a znovu si uvědomil, že právě tenhle přístup ho na trenérovi tolik fascinuje.
Žádná panika. Žádné zbytečné výbuchy. Jen řešení. Ty vole, já bych chtěl mít někdy takovej klid. Pak se znovu obrátil k Dexterovi.
„Tak co?“
Harry si upravil helmu.
„Tak jim to vrátíme.“
Carter se zazubil.
„To zní dobře.“
A společně se rozběhli zpátky na hřiště.
WALKER
Ryan sledoval průběh zápasu s obvyklým soustředěním. Soupeř byl přesně tak nepříjemný, jak očekával, a jeho obrana několikrát dokázala donutit útok k méně výhodnému rozhodnutí. Přesto zatím neměl důvod měnit celý plán. Dexter správně četl postavení, útočná linie se postupně přizpůsobovala a Carter, navzdory své pověsti hráče, který rád riskuje, pracoval mnohem trpělivěji než během prvních tréninků. To Ryana zajímalo nejvíc. Ne samotný počet získaných yardů. Ale způsob, jakým k nim Liam docházel.
Při několika rozehrávkách viděl přesně ty opravy, na kterých spolu poslední dva dny pracovali. Carter nezvedal těžiště předčasně, dokázal čekat na blok a několikrát se rozhodl pro bezpečnější průnik místo efektnějšího, ale riskantního oblouku. Ryan si to zaznamenal. Nic víc. Přesto ho při jedné z rozehrávek nepříjemně překvapilo, jak silně se soustředí právě na Carterovu práci nohou. Věděl, proč to dělá. Měl s ním individuální tréninky, a tak přirozeně sledoval, zda dokáže techniku použít také v ostrém zápase. To bylo naprosto správné.
Jenže když se Carter po povedené akci zvedl ze země, sundal si na okamžik helmu a usmál se na Dextera, Ryanovi se vybavila jeho tvář ze včerejšího večera. Ten úsměv. Ta energie. A způsob, jakým dokázal působit téměř nezastavitelně, když se mu něco podařilo. Hlídej si to. Ryan obrátil pozornost k obranné skupině, která se právě připravovala na další sérii. Jeho osobní pocity neměly během zápasu žádné místo. A také ho mít nebudou.
Do poločasu se týmu podařilo srovnat skóre a utkání začalo dostávat mnohem tvrdší podobu. Obrana obou mužstev hrála důrazněji, každý získaný yard byl obtížnější a Dexter musel několikrát pod tlakem velmi rychle rozhodovat, zda míč předá Carterovi, nebo zvolí krátkou přihrávku.
Liam mezitím cítil, jak se mu tělo postupně dostává do známého zápasového rytmu. Únava z předchozích dní ustoupila do pozadí a nahradilo ji soustředění, které měl na fotbalu nejraději. Věděl, kam se podívat, kdy vyrazit a kdy naopak počkat. Několikrát se mu podařilo správně využít prostor, který vytvořila útočná linie, a při jedné z rozehrávek dokonce pomohl Dexterovi udržet čas na přihrávku tím, že včas zachytil pronikajícího obránce. Harry mu po dokončení akce okamžitě věnoval krátký pohled.
„Dlužím ti jednu.“
Carter se zazubil.
„To si zapamatuju.“
„Já se toho bál.“
Oba se rozesmáli, ale jakmile se ozval další pokyn, okamžitě se vrátili k práci. Přesně tak, jak to Walker chtěl. Tým. Ne jeden hráč. Ne jeden mimořádný výkon. Ale jedenáct lidí, kteří věděli, co mají dělat. A Carter si začínal uvědomovat, že právě v tom může být mnohem lepší, než si ještě před několika dny dokázal představit. Jeho rychlost byla pořád jeho největší zbraní. Jenže když ji dokázal spojit s dobrým rozhodnutím a důvěrou ve spoluhráče, stával se nebezpečnějším než při jakémkoliv bezhlavém sprintu. Tak jo, Walkere. Liam se při návratu na postranní čáru nepatrně pousmál.
Začínám chápat. A poprvé za celé odpoledne nepocítil okamžitou potřebu podívat se, jestli to trenér viděl. Prostě věděl, že udělal svou práci správně. Jenže pořád ještě netušil, jak moc se jeho nálada během následující hodiny změní.
CARTER
Ve druhém poločase začal být zápas zatraceně nepříjemný. Soupeř dokázal využít jednu ztracenou příležitost jejich útoku, dostal se znovu do vedení a Carter si při pohledu na světelnou tabuli uvědomil, že pokud chtějí vyhrát, budou muset přidat nejen na rychlosti, ale především na přesnosti. Harry sice stále působil sebejistě, ale Liam už ho znal dost na to, aby si všiml, jak se quarterbackovi při každém dalším návratu do formace mění výraz. Vtipkování ustoupilo kratším pokynům, pohledy věnované obraně byly soustředěnější a jeho hlas zněl mnohem tvrději než ráno.
Přesto když se Carter postavil vedle něj, Dexter si neodpustil poznámku.
„Tak co, pořád máš chuť běhat?“
Liam se zazubil.
„Já bych běhal i po zápase.“
„To říkáš teď. Počkej, až tě zase přejede ten jejich linebacker.“
„Ten mě ještě pořádně nechytil.“
Harry se uchechtl.
„A přesně proto mám občas chuť ti zalepit hubu.“
Carter se rozesmál, ale potom se podíval na rozestavení obrany a úsměv mu postupně zmizel z tváře. Soupeř začal mnohem důsledněji hlídat vnější stranu. Po několika povedených bězích už věděl, že Carter dokáže prudce zrychlit a získat prostor ještě předtím, než se obránci dostanou do správného postavení, takže se snažil uzavírat mu cestu dřív. To znamenalo jediné. Musí přestat hledat místo, kterým by proběhl nejrychleji. A začít hledat místo, kterým ho vůbec nechají projít.
Při následující rozehrávce Dexter předal míč Liamovi a Carter okamžitě zaznamenal, že se původně plánovaná mezera uzavírá. Ještě v úterý by se nejspíš pokusil vyrazit ven a obejít obránce širokým obloukem, jenže dnes si vzpomněl na Walkerovy neúnavné opravy a místo toho zůstal za blokem útočné linie. Počkal na Reedův pohyb, udělal krátký krok stranou a využil prostor, který se na okamžik otevřel. Získal několik yardů. Nic mimořádného. Ale přesně tolik, kolik potřebovali. Když se vrátil do formace, Harry mu krátce klepl na helmu.
„To je ono.“
Carter se na něj podíval.
„Vidíš? Já tě fakt poslouchám.“
„To si musím zapsat.“
Liam se rozesmál. Jenže o několik minut později přišla situace, která rozhodla o tom, jak si bude celý čtvrtek pamatovat. Poslední čtvrtina už běžela a jejich tým se po vyrovnání skóre znovu dostal do útoku. Do konce zbývalo dost času na vítěznou akci, ale současně už nebyl prostor pro zbytečné chyby. Dexter nejprve zvolil krátkou přihrávku, která jim přinesla několik yardů, potom se však soupeřově obraně podařilo Carterův běh zastavit téměř okamžitě. Třetí down. Sedm yardů do dalšího prvního downu. Liam se postavil vedle Harryho a podíval se na obranu.
Hned poznal, že se mu pokoušejí nabídnout přesně to, na čem ho Walker během úterního individuálního tréninku několikrát nachytal. Volný prostor na vnější straně. Příliš pěkný. Příliš snadný. A hlavně podezřele dobře připravený. Dexter zachytil jeho pohled.
„Vidíš to?“
Carter přikývl.
„Jo.“
Harry se podíval na postavení obránců a změnil signál. Liam se nepatrně pousmál. Tak jo. Najednou přesně věděl, co má udělat. Když Brooks poslal míč dozadu, Harry ho převzal a předal Carterovi s tak dobře načasovaným pohybem, že Liam téměř nemusel měnit rytmus běhu. Vyrazil doprava, přesně jak očekávala obrana, a několik vteřin nechal soupeře věřit, že se pokusí proběhnout kolem vnější strany. Jeden z linebackerů okamžitě zareagoval. Druhý se začal stahovat stejným směrem. Liam ho sledoval. První krok. Druhý. Teď.
Zabrzdil tak prudce, že se mu podrážka na okamžik zaryla do trávníku, přenesl váhu na opačnou nohu a změnil směr dovnitř, kde právě Reed s Brooksem vytvořili krátkou mezeru. Byla úzká, ale Carter už nepotřeboval víc. Snížil těžiště, protáhl se mezi dvěma obránci a okamžitě znovu zrychlil. Za zády zaslechl výkřik. Něčí ruka mu sklouzla po dresu. Potom ještě jeden obránce. Carter na okamžik změnil směr, ne natolik prudce, aby ztratil rychlost, ale přesně tak, aby protivník špatně odhadl jeho další krok. A pak už měl před sebou prostor. Rozběhl se.
Napříč stadionem se rozlil řev, který Liam téměř nevnímal. Slyšel jen vlastní dech, dusot bot a vzdálené pokyny hráčů, kteří se snažili dostat na jeho úroveň. Marcus před ním ještě na okamžik odvedl obránce do strany, takže Carter dokázal pokračovat několik dalších yardů, než ho nakonec dvojice soupeřů zastavila. Píšťalka. Konec rozehrávky. Liam se narovnal, přitiskl míč k hrudníku a několik vteřin jen prudce oddychoval. Podařilo se mu získat dost prostoru na nový první down. A ještě mnohem víc.
„TY VOLE!“
Dexter se k němu přiřítil téměř okamžitě.
„CARTERE!“
Liam se rozesmál.
„Co?“
„TOHLE!“
Harry ho popadl za ramena a prudce s ním zatřásl.
„PŘESNĚ TOHLE JSEM CHTĚL!“
Marcus přiběhl z druhé strany, Brooks mu věnoval pořádnou ránu do ramene a několik dalších hráčů se okamžitě přidalo k jejich nadšeným výkřikům. Carter se smál. Opravdu. Naprosto bez zábran. Protože tohle bylo přesně to, co chtěl předvést. Ne nějaký efektní nesmysl, kterým by se pokusil obejít celou obranu bez pomoci spoluhráčů. Tohle byla skutečná fotbalová akce. Správně načasovaný běh, dobře přečtená obrana, využité bloky a potom rychlost, kterou mu nikdo nedokázal vzít. Liam si stáhl helmu o něco výš a automaticky zvedl oči směrem k postranní čáře.
A tam stál Walker. Stejný jako vždycky. Rovná záda, tablet v ruce, klidný výraz. Díval se na něj. Přímo. Carter na okamžik zadržel dech. Ryan Walker se na něj několik vteřin díval. A potom pomalu, jednou, krátce přikývl. Nic víc. Žádný úsměv. Žádná slova. Jediné uznalé přikývnutí. Ale Liamovi se v tu chvíli stalo něco naprosto neuvěřitelného. Jako kdyby mu někdo během jediné vteřiny nalil do žil tolik energie, že by dokázal oběhnout celý stadion a ještě si u toho zpívat. On mi kývl. Carter zůstal stát. Ty vole. Walker mu skutečně kývl. Ne jako pokyn k další rozehrávce.
Ne proto, aby ho někam poslal. Prostě se na něj podíval a přikývl. Viděl to. Liamovi se po tváři rozlil úsměv, který nedokázal zastavit, ani kdyby chtěl. Viděl to!
„Cartere!“
Harryho hlas ho přiměl otočit hlavu.
„Co?“
Dexter se zarazil. Chvíli si ho prohlížel. Potom mu pohled sklouzl k Walkerovi stojícímu u postranní čáry. A zpátky na Liama.
„Ty vole,“ vydechl.
Carter se na něj zazubil.
„Co je?“
Harry pomalu zavrtěl hlavou.
„Nic.“
Jenže koutky úst mu začaly cukat.
„Vůbec nic.“
Liam se znovu rozesmál.
„Tak pojď!“
Popadl Harryho za rameno a společně se rozběhli zpátky ke spoluhráčům. Carter měl v tu chvíli pocit, že by zvládl úplně všechno. A možná právě proto se mu následujících několik minut hrálo tak zatraceně dobře.
WALKER
Ryan zaznamenal Carterovu reakci okamžitě. Bylo to téměř absurdní. Mladík předvedl mimořádně dobře načasovanou rozehrávku, správně přečetl obranu a konečně použil všechno, co spolu během individuálních tréninků procvičovali. Ryan na něj proto krátce přikývl. Vědomě. Jako na hráče, který právě odvedl velmi dobrou práci. Nic osobního. Nic, co by jakkoliv měnilo jejich vztah. A přesto měl ten jediný pohyb na Cartera účinek, který Ryan rozhodně neočekával. Liamovi se okamžitě rozzářila tvář. Ne jen trochu. Jako by mu právě někdo oznámil, že vyhrál celý zápas sám.
Ryan si toho všiml, ale navenek na to nijak nereagoval. Obrátil pozornost zpátky k formaci a začal kontrolovat další postavení. Zápas pokračoval, soupeř měl stále možnost jejich útok zastavit a nebyl nejmenší důvod přestat se soustředit na situaci na hřišti. Jenže v hlavě mu na okamžik zůstala Carterova tvář. Ten úsměv. Tak málo? Ryan si v duchu položil otázku, která ho nepříjemně zaskočila. Opravdu mu stačilo tak málo? Jediné přikývnutí po dobře provedené akci? V úterý se kvůli tomu téměř pohádali.
A teď stačilo jediné krátké uznání a Carter vypadal, jako by se mu najednou splnilo všechno, po čem toužil. Ryan se okamžitě vrátil myšlenkami k zápasu. Neměl v úmyslu se tím zabývat. Především proto, že si začínal velmi dobře uvědomovat, jak velký význam jeho reakce pro Cartera mají. A právě s takovou věcí se nesmělo zacházet lehkomyslně. Mladík potřeboval získat jistotu ve vlastních schopnostech. Ne se naučit hrát dobře pouze tehdy, když mu Ryan věnuje osobní pozornost. Přesto se mu v hlavě ještě jednou vybavil ten úsměv. A tentokrát si musel přiznat, že se mu zatraceně líbil.
Soustreď se. Ryan obrátil pozornost k útočné formaci. Dexter právě svolával další rozehrávku. Carter se postavil na své místo a jeho pohyb byl mnohem jistější než před několika minutami. Nepokoušel se zbytečně riskovat, nevyhledával efektní cestu a podle způsobu, jakým kontroloval postavení obránců, bylo zřejmé, že se skutečně soustředí na správné rozhodnutí. Ryan sledoval celé rozestavení. A nechal hru pokračovat.
CARTER
Když se jejich útok o několik rozehrávek později dostal až do koncové zóny, Liam měl chuť Harryho obejmout a nejspíš s ním i trochu zatřást, protože quarterback dokázal dokonale využít pozornost, kterou na sebe Carter svými předchozími běhy stáhl. Obrana už byla připravená zastavit další průnik středem, jenže Dexter na poslední chvíli zvolil přihrávku na Marcuse, který se uvolnil v prostoru za obráncem. Touchdown. Stadion vybuchl.
Marcus zvedl ruce, několik hráčů se k němu okamžitě rozběhlo a Carter sám ze sebe vyrazil tak hlasité vítězné zařvání, až ho z toho na okamžik zabolelo hrdlo.
„JO!“
Harry se k němu otočil a oba do sebe narazili rameny.
„TO BYLO ONO!“
Liam se rozesmál.
„TY JSI ZASRANEJ GÉNIUS!“
„JÁ VÍM!“
„TAK MI TO NEMUSÍŠ POŘÁD PŘIPOMÍNAT!“
Dexter se smál tak hlasitě, že ho Carter přes hluk tribun téměř neslyšel. Najednou bylo všechno jednoduché. Fotbal. Spoluhráči. Adrenalin. A někde na postranní čáře Walker, který mu před několika minutami skutečně věnoval jedno zatraceně důležité přikývnutí. Liam si uvědomil, že se usmívá téměř nepřetržitě. A nemohl si pomoct. Při odchodu ze hřiště se znovu podíval směrem k trenérovi, ale tentokrát už se nesnažil zachytit další pohled nebo získat něco navíc. To jediné přikývnutí mu totiž pořád stačilo. Měl ho v hlavě. Jasně. Přesně. A připadalo mu, že kdyby zavřel oči, dokáže si ho vybavit do posledního detailu.
Ty vole, on mi fakt kývl.
„Cartere,“ ozval se Harry, když si na chvíli sedli u lavičky.
Liam k němu otočil hlavu.
„Co?“
Dexter si ho chvíli prohlížel.
„Ty máš nějak podezřele dobrou náladu.“
Carter se zazubil.
„Vyhráváme.“
„Jo. To jsem si všiml.“
„Tak co řešíš?“
Harry pomalu pokrčil rameny.
„Nic. Jenom jsem tě ještě neviděl takhle vysmátýho.“
Liam se rozesmál.
„Tak si zvykej.“
Dexter se ušklíbl.
„Ty vole, jestli budeš po každým povedeným běhu takhle šťastnej, tak tě začnu posílat na hřiště i o přestávkách.“
Carter do něj přátelsky strčil.
„Drž hubu.“
Harry se smál ještě ve chvíli, kdy se znovu zvedali, aby sledovali další obrannou sérii. A Liam si uvědomil, že mu s tím chlapem začíná být skutečně dobře. Nebyl to už jen spoluhráč, který mu předává míč. Byl to někdo, kdo se dokázal radovat spolu s ním, kdo ho během posledních několika dnů opakovaně vytáhl z nepříjemné nálady a kdo si očividně všímal i věcí, které se Carter snažil schovat. A přestože ho občas neuvěřitelně štval, byl Liam opravdu rád, že ho má vedle sebe. Zápas nakonec skončil vítězstvím. Čtyřiadvacet ku sedmnácti.
Poslední minuty byly pořádně napjaté, protože soupeř se ještě pokusil vyrovnat, ale jejich obrana dokázala udržet potřebný tlak a Hughes při jedné z rozhodujících akcí zastavil běžícího hráče dřív, než se dostal k dalšímu prvnímu downu. Carter tu akci sledoval od postranní čáry a navzdory všemu, co se mezi ním a Derekem odehrálo předchozí den, okamžitě zařval spolu s ostatními.
„JO, HUGHESI!“
Linebacker na okamžik zvedl hlavu. Jejich pohledy se setkaly. Liam mu ukázal zdvižený palec. Hughes se na něj chvíli díval, potom jen krátce kývl a vrátil se ke své skupině. Žádné usmíření. Žádná přátelská výměna. Ale na hřišti dnes byli součástí jednoho týmu. A to zatím stačilo. Když zazněla závěrečná píšťalka, Carter se rozesmál tak hlasitě, až mu Harry okamžitě položil ruku kolem ramen.
„Tak co, hvězdo?“
„To bylo kurva dobrý!“
„Jo, bylo.“
„Ty tvoje přihrávky!“
Dexter se zazubil.
„Já vím, já vím. Nemusíš mě tolik chválit.“
Liam se rozesmál ještě víc.
„Ty jsi fakt debil.“
„Ale výbornej quarterback.“
„To ti neberu.“
Harry se na okamžik zarazil.
„Počkej. Ty jsi mě právě pochválil?“
Carter protočil oči.
„Nenech se tím rozmazlit.“
Dexter vyprskl smíchy a přitáhl si ho blíž, aby mu mohl rozcuchat vlasy.
„Ty seš vážně moje nová oblíbená pohroma.“
Liam se smál, snažil se mu vykroutit a současně si uvědomoval, jak mimořádně dobře se cítí. Vyhráli. Předvedl dobrý výkon. S Dexterem si rozuměl čím dál víc. A Walker… Liam se podíval směrem k trenérovi. Ryan právě mluvil s asistenty a kontroloval závěrečné informace k utkání. Na tváři měl stejný soustředěný výraz jako vždycky. A Carterovi to tentokrát vůbec nevadilo. Protože už měl svoje přikývnutí.
WALKER
Ryan ukončil společný pozápasový rozbor v obvyklém čase a nechal hráče odejít na regeneraci. Vítězství ho těšilo, ale současně viděl několik věcí, které budou muset v následujících dnech opravit. Obrana chvílemi reagovala příliš pozdě na změny soupeřova útoku, při některých rozehrávkách se útočná linie zbytečně rozestoupila a Dexter několikrát musel řešit tlak, kterému se dalo předejít lepší komunikací. Přesto měl tým důvod být spokojený.
Dokázali se vrátit do zápasu, udržet disciplínu a nakonec zvítězit proti soupeři, který jim rozhodně nic nedaroval. Carter k tomu výrazně přispěl. Ryan o tom nepochyboval. Mladík dnes předvedl přesně to, co po něm poslední dny požadoval. Ne jen rychlost, ale správné rozhodování. Schopnost reagovat na pohyb obrany, využívat práci spoluhráčů a neztrácet hlavu ve chvíli, kdy se původní plán rozpadne. To bylo důležité. A právě proto ho Ryan během zápasu uznale ocenil. Jednou. V okamžiku, kdy to považoval za oprávněné. Nic víc nebylo potřeba. Přesto se mu během následujících minut několikrát vybavila Carterova reakce.
Ten téměř nevěřícný výraz. A potom úsměv. Ryan si při té vzpomínce uvědomil něco, co se mu vůbec nelíbilo. Začínal přesně chápat, jak snadno by mohl mladíka podobnými reakcemi ovlivňovat. A právě proto si musel dávat pozor. Nechtěl, aby Carter začal hrát pro jeho pochvalu místo pro tým. A rozhodně nechtěl, aby si sám začal podobné okamžiky vyhledávat jen proto, že se mu líbí vidět Liama šťastného. Tohle není tvoje role. Ryan zavřel zápasové poznámky a obrátil se k asistentovi.
„Ještě potřebuju s Carterem projít jednu věc z poslední čtvrtiny. Krátce. Bez další zátěže.“
Asistent přikývl. Ryan se podíval ke skupině hráčů, kteří právě odcházeli.
„Cartere.“
Liam okamžitě zvedl hlavu.
„Ano, trenére?“
„Až dokončíš regeneraci, zastav se ještě na chvíli u hřiště. Projdeme jednu situaci.“
Carter přikývl.
„Jasně.“
A potom se usmál. Tak upřímně, až se Ryanovi na jedinou vteřinu vybavil jeho výraz z okamžiku, kdy mu během zápasu přikývl. Navenek se však nezměnilo vůbec nic.
„Přibližně za dvacet minut,“ dodal.
„Budu tam.“
Ryan přikývl směrem k ostatním.
„Tak běž.“
A tím rozhovor skončil. Jenže Ryan už věděl, že s vlastní hlavou bude mít dnes večer ještě práci.
CARTER
Když se po regeneraci vrátil na hřiště, neměl Carter skoro žádný problém s únavou. Tedy alespoň si to myslel. Ve skutečnosti ho bolely nohy, ramena měl těžká a při každém delším kroku cítil, že dnes odvedl pořádný kus práce, ale dobrá nálada všechno ostatní tak dokonale přehlušovala, že by si klidně nechal přidat další trénink, kdyby mu ho Walker nabídl. Harry ho při odchodu ze šaten ještě jednou zastavil.
„Hele, Cartere.“
Liam se otočil.
„Co?“
Dexter si ho chvíli prohlížel.
„Ty ses snad zbláznil.“
„Proč?“
„Protože po zápase vypadáš, jako bys chtěl jít znova.“
Carter se zazubil.
„Klidně.“
„Ježíši Kriste.“
Harry pomalu zavrtěl hlavou.
„Víš co? Já jdu radši domů. Ty si tady užij další rande s kuželama.“
Liam se rozesmál.
„Rande s kuželama?“
„Jo. Vypadá to, že jste si dost blízký.“
„Ty jsi fakt nemocnej.“
„To jsem. Ale mám dost rozumu na to, abych po zápase šel odpočívat.“
Carter mu ukázal prostředníček. Harry se rozesmál, zvedl ruku na rozloučenou a zmizel směrem k parkovišti. Liam ho chvíli sledoval, potom si přehodil tašku přes rameno a vydal se zpátky k hřišti. Walker už na něj čekal. Stál u několika značek, které rozmístil do krátkého úseku, a právě kontroloval záznam jedné ze zápasových situací na tabletu. Když Carter přišel blíž, trenér zvedl hlavu.
„Připravený?“
Liam přikývl.
„Jo.“
„Dnes žádné další sprinty. Chci jen projít jednu situaci a ukázat ti, proč fungovala.“
Carter se na něj usmál.
„Takže žádná další smrt?“
Walker se na něj podíval. Naprosto klidně.
„Pokud dokážeš několik minut chodit mezi kužely, měl bys přežít.“
Liam vyprskl smíchy.
„To zní docela nadějně.“
Ryan ukázal na první značku.
„Tak pojď.“
Carter se okamžitě přesunul na určené místo. Jenže tentokrát se necítil jako v úterý nebo ve středu. Nebyl podrážděný. Neměl potřebu předvádět něco mimořádného. A především se nesnažil za každou cenu dostat z Walkera pochvalu. Prostě měl radost. Z vítězství. Ze své hry. Z toho, že konečně pochopil některé věci, které mu trenér poslední dny tak neúnavně vysvětloval. A možná trochu také z toho, že tady zase stojí jenom oni dva. Ta poslední myšlenka ho na okamžik překvapila. Ale potom ji jednoduše odsunul stranou. Teď na podobné věci neměl čas. Walker mu právě ukazoval postavení obránců z rozhodující rozehrávky.
„Tady,“ ukázal na obrazovku. „Vidíš ten pohyb?“
Liam se naklonil blíž.
„Jo.“
„Co bys udělal v úterý?“
Carter se krátce rozesmál.
„Asi bych to vzal kolem.“
„A kam by ses dostal?“
Liam si znovu prohlédl záznam.
„Přímo k linebackerovi.“
„Přesně.“
Ryan přehrál několik vteřin.
„Dnes jsi počkal. Nechal jsi obranu ukázat, co skutečně dělá, a pak ses rozhodl. Proto ti to vyšlo.“
Carter se na obrazovku díval s neskrývaným zájmem. Bylo zvláštní vidět vlastní rozehrávku z téhle perspektivy. Na hřišti měl pocit, že všechno proběhlo téměř okamžitě, ale na zpomaleném záznamu přesně poznával okamžik, kdy se jeden z obránců nechal nachytat na jeho první krok.
„Ty vole,“ vydechl.
Walker pokračoval.
„Zítra si to projdeš ještě jednou, ale chci, abys pochopil, že rychlost využiješ nejlépe ve chvíli, kdy víš, kam ji nasměrovat.“
Liam přikývl.
„Jo. Už mi to dochází.“
Ryan zvedl oči.
„Dobře. Teď mi to ukaž pomalu, bez míče.“
Carter se přesunul ke značkám. První pohyb. Zastavení. Změna směru. A znovu. Walker ho jednou upozornil na postavení chodidla, podruhé na příliš brzké natočení ramen, ale Liam tentokrát ani jednou neprotestoval. Prostě opravil pohyb, vrátil se na začátek a pokračoval. A po několika minutách se přistihl, že se usmívá. Úplně bez důvodu. Tedy ne bez důvodu. Dneska vyhráli. A Walker mu konečně dal najevo, že viděl, co dokáže.
„Cartere.“
Liam zvedl hlavu.
„Ano?“
„Co se dnes změnilo?“
Carter se na něj podíval.
„Jak to myslíte?“
„V úterý ses snažil při každém běhu získat víc, než ti situace dovolovala. Dnes jsi několikrát správně počkal. Co ti pomohlo?“
Liam se zamyslel.
„Asi jsem konečně začal používat hlavu.“
Ryan čekal. Carter se uchechtl.
„A taky jsem měl dobrou náladu.“
„Proč?“
„Vyhráli jsme.“
Walker ho sledoval. Liam pokrčil rameny.
„A taky… no, jak jste na mě kývl, tak jsem věděl, že to bylo fakt dobrý, takže jsem potom…“
Zarazil se. Do prdele. Právě to řekl nahlas. Carter pomalu zvedl oči. Walker se na něj díval. Naprosto klidně. Čekal, až dokončí větu. Liam si náhle připadal jako úplnej idiot.
„Teda…“
Ježíši Kriste.
„Já tím myslím, že jsem věděl, že jsem to udělal správně, a potom už jsem prostě…“
Odmlčel se. Vážně skvělé. Ještě chvíli a začne tomu chlapovi vysvětlovat, jak ho jedno pitomé přikývnutí dokázalo udělat šťastnějším než samotný touchdown.
„Prostě se mi hrálo líp,“ dokončil nakonec.
Ryan se na něj chvíli díval.
„Rozumím.“
Carter sevřel čelist. Tohle je všechno? Walker však pokračoval stejným věcným tónem.
„Kývl jsem, protože jsi správně přečetl obranu a využil práci spoluhráčů. Ale musíš se naučit mít stejnou jistotu i ve chvíli, kdy ode mě žádnou reakci nedostaneš.“
Liam se na něj zadíval. A potom se nepatrně usmál.
„Já vím.“
Ryan přikývl směrem ke značkám.
„Tak to zkus ještě jednou.“
Carter se rozesmál. Tentokrát už opravdu.
„Vy mě snad nikdy nepřestanete trápit.“
„To záleží na tom, jak rychle se budeš učit.“
Liamovi se úsměv ještě rozšířil.
„Tak to máte smůlu.“
Walker ho sledoval.
„Proč?“
Carter se zazubil.
„Protože já se učím fakt rychle.“
Ryan se na něj podíval tím svým naprosto klidným pohledem.
„Tak mi to předveď.“
Liam se rozesmál a vrátil se na značku. A tentokrát už mu ani trochu nevadilo, že se musí znovu soustředit na první krok.
WALKER
Ryan si uvědomil význam Carterových slov okamžitě. Jak jste na mě kývl… Ta věta mu zůstala v hlavě s nepříjemnou přesností. Ne proto, že by byla nějak zvlášť neobvyklá. Mladí hráči často potřebovali zpětnou vazbu a nebylo nic překvapivého na tom, že si zapamatovali chvíli, kdy se jim od trenéra dostalo uznání. Jenže Carter o tom mluvil jinak. Ne jako o obyčejném sportovním hodnocení. V jeho hlase bylo něco, co Ryan nedokázal přehlédnout, přestože se o to velmi snažil. Radost. Skutečná, téměř nakažlivá radost.
A také zvláštní otevřenost, kterou mladík v předchozích dnech většinou schovával za provokativní poznámky a tvrdohlavost. Ryan měl pocit, že mu Carter právě mimoděk ukázal něco velmi osobního. Něco, co pravděpodobně ani nechtěl vyslovit. Stačilo mu jedno kývnutí. To zjištění ho zasáhlo silněji, než čekal. Protože si uvědomil, jak snadno by mohl mladíkovu náladu měnit. Jak jednoduše by ho mohl povzbudit. Nebo naopak zranit. A právě to bylo nebezpečné. Ne pro fotbal. Pro všechno ostatní.
Ryan byl zvyklý nést odpovědnost za hráče, které vedl. Věděl, že jeho slova mohou ovlivnit jejich sebevědomí a že některé chyby trenéra dokážou mladého člověka zasáhnout mnohem víc, než by si dospělý muž s dlouholetými zkušenostmi připustil. Jenže Carterova reakce v něm vyvolala ještě něco dalšího. Nepříjemně silnou touhu vidět ten úsměv znovu. A to si Ryan okamžitě zakázal. Ne. Carter nebyl někdo, komu by měl rozdávat uznání jen proto, že se mu líbí jeho radost. Byl jeho hráč.
A jeho úkolem bylo pomoci mu vyrůst v člověka, který se dokáže spolehnout sám na sebe. Ne v někoho, kdo bude čekat na jediný pohyb trenérovy hlavy. Ryan se vrátil pozorností k poslednímu cvičení. Carter právě procházel vyznačenou dráhu, tentokrát mnohem uvolněněji než v předchozích dnech. Pohyboval se přesně, dokázal se soustředit a mezi jednotlivými opakováními působil téměř neustále spokojeně. Ryanovi se při pohledu na něj znovu vybavil ten úsměv. A potom také jeho oči. Způsob, jakým se mu rozjasnily, když si uvědomil, že Walker uznal jeho výkon.
Do háje. Ryan navenek neprojevil vůbec nic. Jen sledoval pohyb hráče a v okamžiku, kdy bylo cvičení dokončené, ukázal na připravené vybavení.
„Pro dnešek končíme.“
Carter se otočil.
„Už?“
„Zápas máš za sebou. Potřebuješ regeneraci.“
Liam se rozesmál.
„Vy mě dneska fakt necháte žít?“
„Ano.“
Carter se zazubil.
„Tak to si budu pamatovat.“
Ryan se na něj díval. Klidně.
„Běž se najíst, Cartere.“
„Ano, trenére.“
Liam sebral láhev, přehodil si tašku přes rameno a zamířil ke stadionové budově. Ještě před dveřmi se otočil.
„Trenére?“
Ryan zvedl oči.
„Ano?“
Carter se usmál.
„Díky za dnešek.“
Ryan odpověděl stejným klidným hlasem jako vždy.
„Zítra máme rozbor. Přijď připravený.“
Liam se rozesmál.
„Jasně.“
A zmizel za dveřmi. Ryan zůstal stát uprostřed téměř prázdného hřiště. Navenek naprosto klidný. Jenže uvnitř si musel znovu přiznat, že mu Carter začíná komplikovat život způsobem, který neměl nic společného s fotbalem.
CARTER
Když se Liam později večer konečně vrátil na kolej, měl pocit, že mu někdo v hlavě pořád dokola pouští jeden jediný okamžik ze zápasu. Walkerovo přikývnutí. Tak krátké. Tak obyčejné. A přitom zatraceně důležité. Carter se nad tím několikrát během večeře musel pousmát a Jake se ho dokonce zeptal, jestli náhodou něco nevyhrál v loterii, protože prý vypadá jako člověk, který právě zjistil, že už nikdy nebude muset vstávat do školy. Liam se tomu jen rozesmál.
„Vyhráli jsme zápas.“
„To vím,“ odpověděl Jake. „Byl jsem tam.“
Carter zvedl obočí.
„Ty jsi fakt přišel?“
„Jo.“
„A jaký to bylo?“
Jake pokrčil rameny.
„Dobrý. Ale příště mi musíš říct, kde tam prodávají lepší jídlo.“
Liam vyprskl smíchy a hodil po něm složené tričko.
„Ty seš fakt neuvěřitelnej.“
„Já vím.“
Když se později uložili ke spánku, Carter si ještě zkontroloval telefon. Harry mu poslal několik zpráv, ve kterých se střídaly poznámky k zápasu s naprosto nesmyslnými vtipy, a mezi nimi byla i fotografie, na níž oba stáli vedle sebe po vítězství, stále ve výstroji, s širokými úsměvy na tvářích. Liam si ji chvíli prohlížel. Pak odepsal: Tohle si nechám. Až budeš jednou slavnej, budu to prodávat. Dexter odpověděl téměř okamžitě. Ty vole, Cartere, já už slavnej jsem. Liam se rozesmál. Jasně. Hlavně mezi psychiatrama. Dobrou, debile. Dobrou, Dextere.
Carter odložil telefon a přetáhl si přikrývku přes bok. Měl za sebou jeden z nejlepších dnů poslední doby. Vyhráli. Předvedl dobrý výkon. Harry byl naprosto skvělý. A Walker… Liam se neubránil úsměvu. On mi fakt kývl. Ta myšlenka mu proběhla hlavou už snad posté. A pořád mu připadala stejně příjemná. Přestože si velmi dobře uvědomoval, že jde o naprostou maličkost, nedokázal si pomoct. Ten jediný pohyb pro něj znamenal mnohem víc, než by byl ochotný přiznat komukoliv jinému. Možná i sám sobě. Zavřel oči.
A ještě než usnul, vybavil se mu Walkerův výraz během jejich posledního individuálního tréninku. Klidný. Soustředěný. A přitom Liamovi připadal zvláštním způsobem blízký. Zasranej Walker. Tentokrát však v té myšlence nebyl žádný skutečný vztek. Jen něco, co se nápadně podobalo spokojenosti. Sen přišel někdy během noci. Liam stál na stadionu, ale tribuny byly prázdné a hřiště osvětlovalo zvláštně měkké světlo, které nedokázal nikam zařadit. Měl na sobě sportovní oblečení, v ruce držel míč a před sebou viděl několik řad kuželů, mezi nimiž měl proběhnout.
Walker stál na druhé straně. Jenže tentokrát se netvářil tak nepřístupně jako během jejich skutečných tréninků. Když Carter dokončil první běh, trenér se na něj podíval. A přikývl. Liamovi se okamžitě zvedla nálada. Rozběhl se znovu. Tentokrát rychleji. Walker ho sledoval.
„Dobře, Cartere.“
Liam se usmál. Znovu vyrazil. Tentokrát však nebyly na hřišti žádné kužely. Jen Walker stojící několik metrů před ním, v obyčejných sportovních kraťasech a bez trička, přesně jako na jedné ze starších fotografií, které si Liam prohlížel v úterý večer. Byl mohutný. Široká ramena, silné paže a pevný hrudník, který Carter ve snu vnímal s naprostou samozřejmostí, jako by takhle trenéra vídal každý den. Walker se na něj podíval. Tentokrát se usmál.
„Viděl jsem tě, Cartere.“
Liamovi se v hrudníku rozlil tak příjemný pocit, že se mu chtělo smát.
„Fakt?“
Ryan přikývl.
„Všiml jsem si.“
A Carter měl najednou pocit, že by dokázal úplně všechno. Že může běžet rychleji. Skákat výš. Vyhrát každý zatracený zápas. Stačilo, aby se na něj Walker dál díval tím zvláštním, spokojeným pohledem. Liam se ve snu rozběhl. A stadion jako by se před ním otevřel. Probudil se prudce. Několik vteřin jen ležel v posteli a zíral do tmy, zatímco se mu v hlavě stále přehrával ten neuvěřitelně živý sen. Potom pomalu zamrkal. Cože? Převalil se na záda. Ty vole. Zdálo se mu o Walkerovi. O jeho trenérovi. A ten chlap byl bez trička. Zase. Carter si přetáhl předloktí přes oči.
„To mě poser,“ zamumlal.
Jenže potom si uvědomil ještě něco. Měl neuvěřitelně dobrou náladu. Ne obyčejně dobrou. Připadal si odpočatý, plný energie a tak zvláštně spokojený, že by nejraději okamžitě vstal a šel něco dělat. Nebyl to žádný nepříjemný pocit, žádné tělesné vzrušení, které by ho vyvedlo z míry. Spíš zvláštní nadšení. Jako kdyby ten sen skutečně něco znamenal. Proč? Liam zavřel oči. Proč se mi sakra zdá o tom, že mě Walker chválí? A proč mu při tom tak zatraceně záleží na tom, aby to dělal? A proč tam byl zase bez trička? Carter se zamračil. Potom se mu v hlavě vybavil Walkerův úsměv ze snu.
A Liam se neubránil tomu, aby se usmál také. Ty vole. To už fakt není normální. Podíval se na telefon. Do budíku zbývalo ještě několik minut. Venku byla stále tma. A on už teď věděl, že dnešek bude nějakým způsobem jiný. Protože měl pořád ten zvláštní pocit, že se mu něco povedlo. Něco důležitého. A vůbec netušil, proč mu to připadá tak zatraceně příjemné.
WALKER
Ryan seděl ve své pracovně a na velké obrazovce měl otevřený záznam odpoledního zápasu. Dům už byl tichý. Po večeři si vyřídil několik pracovních zpráv, prošel poznámky asistentů a potom se vrátil k několika rozehrávkám, které chtěl ještě jednou zkontrolovat. Byl to jeho běžný večerní režim, zvlášť po utkání, ve kterém se tým musel několikrát přizpůsobovat změnám soupeřovy obrany. Ryan rád viděl rozhodnutí hráčů z různých úhlů a často si během sledování záznamů poznamenával drobnosti, které na hřišti nebyly tak zřejmé. Jenže dnes měl problém. A ten problém se jmenoval Liam Carter.
Ryan se zamračil, když si uvědomil, že právě potřetí sleduje stejnou rozehrávku. Tu, při které mladík správně přečetl pohyb obrany, změnil směr a získal důležité yardy. Po sportovní stránce na tom nebylo nic neobvyklého. Byla to mimořádně dobře provedená akce, takže si zasloužila důkladný rozbor. Ryan potřeboval vědět, co přesně fungovalo, jak zareagovala útočná linie a které rozhodnutí umožnilo Carterovi dostat se do volného prostoru. Jenže tentokrát se nepřistihl při sledování obrany. Díval se na Liama. Na způsob, jakým se po dokončení akce zvedl ze země.
Jak se na něj okamžitě vrhli spoluhráči. A potom… Ryan zastavil záznam. Na obrazovce zůstal Carter s míčem v ruce, právě ve chvíli, kdy zvedal hlavu směrem k postranní čáře. Ke mně. Ryan si pomalu promnul čelist. Tohle bylo nepříjemně přesné. Carter se skutečně díval na něj. A Ryan mu v následujícím okamžiku krátce přikývl. Pamatoval si to. Stejně jako mladíkovu reakci. A potom také jejich pozápasový rozhovor. Jak jste na mě kývl… Ryan zavřel na okamžik oči. Ten kluk mu to řekl naprosto mimoděk. Pravděpodobně si ani neuvědomil, jak moc se tím odhalil.
A přesto mu během jediné věty ukázal něco, co Ryana znepokojovalo mnohem víc než jeho vlastní fyzická přitažlivost. Jak velkou nad ním začíná mít moc. Ne proto, že by ji chtěl. Ne proto, že by ji vyhledával. Ale prostě proto, že Carter jeho uznání potřeboval způsobem, který přesahoval obyčejné sportovní hodnocení. Ryan si uvědomil, že s tím bude muset zacházet velmi opatrně. Jenže potom se mu vybavil Liamův úsměv. Ten skutečně radostný výraz, který měl po zápase. A Ryan si musel přiznat, že se mu líbilo vidět ho tak šťastného. Velmi. Mnohem víc, než by bylo rozumné.
Pustil záznam dál. Na obrazovce Carter znovu vyrazil vpřed, změnil směr a proběhl mezi obránci. Ryan sledoval jeho pohyb. Přesný. Rychlý. Sebejistý. A potom se na okamžik přistihl, že místo techniky sleduje mladíkovu tvář, když si po dokončení rozehrávky sundal helmu. Zpocené vlasy. Výrazné oči. Plné rty roztažené do širokého úsměvu. Ryan okamžitě zastavil přehrávání. Ne. Takhle ne. Nebude sedět doma a dívat se na záznamy vlastního hráče způsobem, který nemá nic společného s fotbalem. Nebude si připomínat jeho úsměv jen proto, že se mu líbí. A rozhodně si nebude namlouvat, že na tom není nic zvláštního.
Protože bylo. Ryanovi jednačtyřicet. Carterovi devatenáct. A Ryan měl vůči němu odpovědnost, kterou nebyl ochotný zpochybnit kvůli vlastní přitažlivosti. Zavřel zápasový záznam. Odložil tablet. A několik vteřin zůstal sedět v tiché pracovně. Věděl, co musí udělat. Zítra bude další den. Další příprava. Další práce s týmem. A Carter bude zase jedním z jeho hráčů. Talentovaným. Tvrdohlavým. A zatraceně přitažlivým. Ryan sevřel čelist. Prostě s tím nic neuděláš. To bylo celé. Neměl v úmyslu překročit hranici, kterou si sám stanovil.
A pokud to bude znamenat, že si bude muset některé myšlenky zakazovat častěji než doposud, tak to prostě udělá. Vstal, zhasl pracovní lampu a zamířil do ložnice. Jenže když později ležel ve tmě, ještě jednou se mu vybavil Carterův hlas. Jak jste na mě kývl… A Ryan Walker si poprvé opravdu nepříjemně uvědomil, že pro něj bude mnohem těžší hlídat vlastní reakce ve chvíli, kdy začne chápat, jak moc na nich tomu klukovi záleží.
Pátek
CARTER
Liam Carter měl hned po probuzení podezření, že se s ním děje něco zatraceně divného, protože místo obvyklého přemlouvání, aby konečně vylezl z postele, otevřel oči s tak dobrou náladou, až se mu chtělo smát. Venku byla ještě tma, na telefonu svítil čas několik minut před půl šestou a Jake na druhé straně pokoje spokojeně oddechoval, ale Carter měl přesto pocit, jako by už za sebou měl ten nejlepší okamžik celého dne. Chvíli jen ležel a díval se do stropu, než mu došlo, odkud se ten nepochopitelně příjemný pocit vlastně bere. Ten sen. Samozřejmě.
Zavřel oči a okamžitě se mu vybavil stadion zalitý zvláštním světlem, Walker stojící několik metrů před ním a jeho hlas, který mu s naprostou samozřejmostí říkal, že si ho všiml. A potom ta druhá část, kdy tam trenér najednou stál bez trička, mohutný a dokonale klidný, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Liam se převalil na bok a zabořil obličej do polštáře. Ty vole, Cartere.
Bylo to absurdní. Nejdřív se s tím chlapem pohádá kvůli jedné pitomé pochvale, potom na něj několik dní nedokáže přestat myslet, následně mu Walker při zápase jednou přikývne a on se z toho málem posere radostí, a aby toho nebylo málo, začne se mu o něm ještě zdát. A nejhorší bylo, že se po tom snu cítil skvěle. Žádná nepříjemná nervozita. Žádný vztek. Dokonce ani ten zvláštní zmatek, který se mu vracel při vzpomínce na posilovnu. Prostě měl chuť vstát, vyrazit ven a dělat cokoliv, co mu dnešní den nabídne. Tak jo. Aspoň jednou něco příjemnýho.
Posadil se a začal hledat připravené oblečení.
„Ne.“
Carter zvedl hlavu. Jake ležel na posteli se zavřenýma očima.
„Co ne?“
„Ať už máš v plánu cokoliv, tak ne.“
Liam se rozesmál.
„Já nic neřekl.“
„Právě. A to je podezřelý.“
„Ty seš nemocnej.“
„Ne. Jenom už čtvrtej den bydlím s člověkem, kterej si myslí, že pět ráno je společensky přijatelnej čas.“
Carter si přetáhl mikinu přes hlavu a pobaveně zavrtěl hlavou.
„Včera jsi byl na zápase. Měl bys mě podporovat.“
Jake pootevřel jedno oko.
„Podpořím tě tím, že tě nezabiju.“
„To je od tebe hezký.“
„Já vím.“
Liam se smál ještě ve chvíli, kdy popadl sportovní tašku a zamířil ke dveřím.
„Jo, Cartere?“
Zastavil se.
„Co?“
Jake se na něj podíval o něco pozorněji.
„Ty ses snad zamiloval do života, nebo co?“
Liam vyprskl smíchy.
„Do života určitě.“
„Tak si to užij potichu.“
Dveře se za Carterem zavřely a on se s úsměvem vydal ke stadionu. Ještě před několika dny pro něj byla univerzita naprosto neznámým místem. Teď už poznával chodníky, věděl, kudy si cestu zkrátit, kde si může během dne doplnit vodu a kam zajít, když potřebuje něco sníst mezi přednáškami. Dokonce si pomalu zvykal i na to, že jeho den začíná dřív, než většina ostatních studentů vůbec otevře oči. A hlavně už věděl, že tam na něj čekají lidé, které začíná mít rád. Dexter. Marcus. Caleb. Dokonce i Smith se svými neustálými stížnostmi na všechno, co vyžaduje pohyb.
A Walker. Liamovi se při té poslední myšlence automaticky rozšířil úsměv. Potom se zarazil. No jasně. Zase ten. Přesto se tentokrát nedokázal pořádně naštvat. Protože mu okamžitě došlo něco mnohem příjemnějšího. Včera mu ten chlap přikývl. A dneska už mu to nikdo nevezme. Harry Dexter ho uviděl ještě před zahájením společné ranní přípravy a zastavil se tak prudce, až si Carter na okamžik pomyslel, že snad něco zapomněl.
„Co je?“ zeptal se.
Dexter ho pomalu přejel pohledem.
„Ty vole.“
Liam zvedl obočí.
„Co zas?“
„Ty se směješ.“
„No a?“
„V pátek ráno.“
„A?“
„Před šestou.“
Carter se rozesmál.
„Harry, já tě fakt jednou zabiju.“
Dexter na něj ukázal lahví.
„Ne, vážně. V pondělí jsi vypadal, že bys nejradši zakopal celou univerzitu. V úterý ses málem pohádal s Walkerem. Ve středu jsi byl celej den nějakej mimo. A dneska?“
Harry roztáhl ruce.
„Dneska vypadáš, jako kdybys vyhrál v loterii.“
Liam se zazubil.
„Včera jsme vyhráli.“
„To jsem si všiml. Byl jsem u toho.“
„Tak vidíš.“
Dexter se na něj chvíli podezřívavě díval.
„Ne, ne. V tom je něco jinýho.“
Carter si povzdechl.
„Ty seš jak moje máma.“
„Díky. To je zatím asi nejhezčí věc, cos mi řekl.“
„To nebyla pochvala.“
„Já si ji nechám.“
Harry vykročil vedle něj a společně zamířili k šatnám, kde už bylo slyšet několik spoluhráčů. Liam si při chůzi uvědomoval, že mu Dexterova přítomnost připadá čím dál samozřejmější. Už neměl potřebu přemýšlet, co před ním řekne, a dokonce mu přestávalo vadit, že ho Harry dokáže během několika minut vytočit nebo dokonale přečíst jeho náladu.
„Tak povídej,“ ozval se quarterback.
„O čem?“
„Která to je?“
Carter se zastavil.
„Cože?“
Harry se zazubil.
„No přece ta holka.“
Liam na něj chvíli zíral. Potom vyprskl smíchy.
„Ježíši Kriste.“
„Co?“
„Ty myslíš, že mám takovou náladu kvůli nějaký babě?“
Dexter pokrčil rameny.
„Hele, ve tvým věku to bývá docela častá příčina.“
„Ty jsi starej dědek, jo?“
„Proti tobě očividně.“
Carter zavrtěl hlavou.
„Žádná baba není.“
„Fakt?“
„Fakt.“
„Ani nějaká z přednášek?“
„Ne.“
„Z koleje?“
„Harry.“
„Nějaká tajná známost z minulý školy?“
Liam se zastavil a otočil se k němu čelem.
„Dextere, já teď nechci o babách ani slyšet.“
Harry zvedl obočí.
„Tak pardon.“
„Vážně. Nemám na to náladu, nemám na to čas a hlavně mě to teď vůbec nezajímá. Mám dost práce s tréninkama, školou a tím, abych se tady vůbec pořádně zorientoval. Poslední, co potřebuju, je ještě nějaká ženská, která po mně bude chtít, abych jí vysvětloval, proč jí neodepisuju každých deset minut.“
Harry se rozesmál.
„Dobře. Takže žádná ženská.“
„Přesně.“
„Jen fotbal.“
„A škola.“
„A tvoje ego.“
„Jdi do prdele.“
Dexter se smál tak upřímně, až se Liam musel smát s ním.
„Hele, tak když už nemáš čas na ženský,“ ozval se Harry po chvíli, „co máš v plánu o víkendu?“
Carter pokrčil rameny.
„Asi nic. Proč?“
„Napadlo mě, že bychom mohli někam zajít.“
Liam k němu otočil hlavu.
„Kam?“
„Nevím. Do kina. Potom se někam pořádně najíst. Jestli teda nejsi takovej asociál, že celej víkend plánuješ sedět na koleji a koukat na videa o tom, jak správně běhat mezi kuželama.“
Carter se rozesmál.
„Ty seš fakt vůl.“
„To už jsme si vyjasnili. Tak co?“
Liam chvíli přemýšlel. Vlastně neměl na víkend nic domluveného. Potřeboval dohnat nějaké věci do školy, vyprat oblečení a konečně se trochu vyspat, ale představa, že by několik hodin strávil mimo kolej a stadion, mu připadala čím dál příjemnější. Navíc by šel s Dexterem. A s tím chlapem se člověk očividně nedokázal nudit.
„Jo,“ odpověděl nakonec. „Klidně.“
Harry se na něj podíval.
„Fakt?“
„Ne. Dělám si prdel.“
„Ty jsi ale hajzl.“
Liam se zazubil.
„Tak kdy?“
„Co třeba v sobotu odpoledne? Zajeli bychom do kina, pak někam na burgery. Znám jedno místo, kde mají fakt pořádný porce.“
„To už zní zajímavě.“
„Samozřejmě. Já mám dobrej vkus.“
„O tom bych pochyboval.“
Dexter do něj přátelsky strčil ramenem.
„Ty hlavně přijď hladovej.“
„To nebude problém.“
„Vyzvednu tě u koleje. Napíšu ti.“
Liam přikývl.
„Domluveno.“
Na okamžik mezi nimi zavládlo příjemné ticho, které už ani jeden neměl potřebu okamžitě přerušovat. Carter si uvědomil, že se na sobotu skutečně těší. Ještě před několika dny na univerzitě nikoho neznal a teď už měl člověka, se kterým si dobrovolně plánoval víkend. A který mu dokázal zlepšit náladu prakticky při každém setkání.
„Hele, Dextere?“
Harry se otočil.
„No?“
„Jsem rád, že jsme se tady potkali.“
Dexter na okamžik překvapeně zamrkal. Liam si toho všiml a okamžitě se ušklíbl.
„Ale jestli to někomu řekneš, tak to zapřu.“
Harry se pomalu zazubil.
„Ty vole, Cartere. Ty máš dneska fakt nějakou citlivou náladu.“
„Ber to jako dočasnou poruchu.“
„To doufám.“
Přesto mu Harry položil ruku kolem ramen a na několik kroků si ho přitáhl blíž.
„Taky jsem rád, že jsi tady, blbečku.“
Carter se rozesmál a lehce se mu vykroutil.
„Teď už mě pusť, nebo si budou myslet, že spolu chodíme.“
„Jasně. A Hughes se zblázní žárlivostí.“
Oba vyprskli smíchy. A když se pak rozešli ke svým skříňkám, Liamovi připadalo, že dnešní den už snad ani nemůže začít líp. Jenže potom se za dveřmi šaten ozval Walkerův hlas a Carter si okamžitě vybavil svůj sen. Ty vole. Možná přece jen mohl.
WALKER
Ryan zaznamenal Carterovu dobrou náladu už během ranního rozcvičení. Mladík se dnes pohyboval s lehkostí, kterou u něj během předchozích dnů viděl jen v krátkých okamžicích, kdy se mu podařilo něco mimořádně povedeného. Nešlo pouze o jeho běh nebo reakce na pokyny. Byl uvolněnější. Častěji se smál, ochotněji spolupracoval s ostatními a při jedné Dexterově poznámce se rozesmál tak upřímně, až na něj několik spoluhráčů pobaveně pohlédlo. Ryan to všechno zaznamenal. A nepříjemně jasně si uvědomil, že se mu ten pohled líbí. Carter s úsměvem. Carter bez té zatracené tvrdohlavé potřeby neustále něco dokazovat.
Carter, který dokáže být na hřišti soustředěný a mimo něj jednoduše šťastný. Tohle je dobře, připomněl si Ryan. Po včerejším vítězství měl celý tým lepší náladu. Bylo naprosto přirozené, že se hráči radují a užívají si úspěch, ke kterému společně přispěli. Jenže u Cartera si Ryan začínal všímat detailů, kterým by za normálních okolností nevěnoval ani polovinu tolik pozornosti. Toho, jak se mu při smíchu rozzáří oči. Jak bezděčně pohodí hlavou, když mu zpocené vlasy spadnou do čela.
A především toho zvláštního způsobu, jakým dokáže během jediné vteřiny přejít od upřímného pobavení k naprostému soustředění, jakmile se začne věnovat hře. Ryan stál u postranní čáry a kontroloval další část pátečního programu. Navenek nebylo na jeho chování nic neobvyklého. Nevěnoval Carterovi delší pohled než ostatním hráčům. Nedával mu žádné zvláštní pokyny. Ani jednou se neusmál jen proto, že se mladík právě směje.
Ale uvnitř si musel přiznat, že bude nejspíš potřebovat víc disciplíny, než si ještě před několika dny představoval. Protože včerejší zápas mu ukázal jednu věc. Carter nebyl pouze přitažlivý. Začínal mu být také lidsky blízký způsobem, který už nemohl vysvětlovat jen tím, že jde o mimořádně talentovaného hráče. Na tohle si dej pozor. Ryan obrátil pozornost k celému týmu.
„Pánové, dneska regenerace a rozbor. Nikdo mi tady nebude dohánět včerejší zápas dalším zápasem. Jestli má někdo pocit, že má příliš energie, může ji využít při studiu.“
Smith okamžitě zasténal.
„Trenére, to je krutý.“
Ryan k němu otočil hlavu.
„To je univerzita, Smithi.“
Několik hráčů se rozesmálo. Smith si položil ruku na srdce.
„Já myslel, že jsme tady kvůli fotbalu.“
„Tak si o víkendu přečti podmínky studia. Třeba tě překvapí.“
Smích se rozšířil. Dokonce i Carter se rozesmál. Ryan to slyšel. A nemusel se po něm ani podívat, aby poznal jeho hlas. Právě to ho na okamžik znepokojilo nejvíc.
CARTER
Dopolední výuka se Liamovi tentokrát zdála podstatně snesitelnější než během prvních dnů. Ne že by najednou dokonale rozuměl všemu, co vyučující probírali, nebo že by se jeho povinnosti zázračně zmenšily. Stále doháněl materiály z předchozích týdnů, zapisoval si termíny odevzdání a několikrát musel požádat Dextera, aby mu ukázal, kde najde určité podklady. Jenže už se mezi ostatními necítil tak ztracený.
Harry mu během přestávek přeposílal poznámky, Caleb se zastavil s informací o levnějších učebnicích a Marcus se jim při jedné přednášce připojil s výrazem člověka, který je hluboce přesvědčený, že pátek by měl být ze zákona dnem pracovního klidu.
„Včera jsme vyhráli,“ oznámil vážně. „Za to by měla bejt aspoň jedna volná přednáška.“
Dexter se zasmál.
„Tak to běž říct vyučujícímu.“
„Já nejsem sebevrah.“
Liam se rozesmál.
„Pošli tam Smithe.“
„Smith už má zákaz si stěžovat,“ poznamenal Caleb.
„Jak to?“ zeptal se Carter.
Harry se zazubil.
„Protože si minule stěžoval tak dlouho, až dostal další úkol.“
Liam vyprskl smíchy. A zatímco se kolem něj ostatní bavili, poprvé si opravdu uvědomil, jak rychle se mu podařilo mezi ně zapadnout. Před několika dny byl nový hráč. Teď už si z něj dělali legraci úplně stejně jako ze všech ostatních. A začínal to brát jako jednu z nejpříjemnějších věcí na celém přestupu. Během poledního oběda se Harry znovu vrátil k sobotnímu programu. Ukázal Carterovi nabídku kina, nechal ho vybrat mezi dvěma filmy a potom mu oznámil, že jídlo vybírá on, protože Liam je zjevně člověk, který by se dokázal ztratit i v restauraci s jediným stolem.
Carter mu za to pohrozil, že si objedná nejdražší věc na jídelním lístku. Harry se jen zazubil.
„Tak to zkus. Já tě pak nechám umývat nádobí.“
Liam se smál ještě cestou na odpolední program. A když si během přestávky zkontroloval telefon a našel máminu zprávu, automaticky se pousmál znovu. Jak se máš, zlatíčko? Nezapomeň se pořádně najíst. A dej mi vědět, jestli ještě něco potřebuješ do školy. Myslím na tebe. Liam si sedl na lavičku a odepsal. Mami, já fakt nejsem v mateřský školce. Jím, spím a dokonce jsem zatím nikoho nezabil. Včera jsme vyhráli! Odpověď přišla o několik minut později. To já přece vím, ty můj šampione. Jsem na tebe pyšná. A jsem ráda, že jsi v pořádku. Liam se na zprávu chvíli díval.
Potom napsal: Díky, mami. Mám tě rád. Na okamžik zaváhal. A přidal ještě jednu větu. A s těma učebnicema si nedělej starosti. Harry mi pomáhá sehnat levnější. Telefon odložil a vrátil se k ostatním, aniž by tušil, že jeho matka právě sedí ve svém autě na druhém konci města, několik hodin cesty od domova, a zírá na téměř prázdný bankovní účet.
EMILY
Emily si Liamovu zprávu přečetla dvakrát. Poprvé s úsměvem. Podruhé už s nepříjemným sevřením někde hluboko v hrudníku. Mám tě rád. Ta tři slova pro ni v posledních měsících znamenala mnohem víc, než by kdy dokázala vysvětlit. Někdy měla pocit, že právě kvůli nim pořád vstává, pracuje, vyřizuje další a další nepříjemné věci a předstírá, že má všechno pod kontrolou, přestože dobře ví, že jí situace postupně přerůstá přes hlavu. Liam byl v pořádku. To bylo nejdůležitější.
Měl školu, měl fotbal a podle posledních zpráv také nové kamarády. Po dlouhé době zněl skutečně spokojeně a Emily si nedokázala představit, že by mu tu radost měla pokazit tím, že mu oznámí, jak mizerně na tom ve skutečnosti je. Proto mu odepsala, že si o učebnice nemá dělat starosti. A potom telefon položila displejem dolů na sedadlo spolujezdce. Seděla na parkovišti nedaleko univerzitní administrativní budovy a už několik minut se nedokázala přimět vystoupit z auta.
Před sebou měla desky s dokumenty, potvrzení o platbách, několik výpisů a poznámky k částkám, které dnes potřebovala vyřídit. Některé věci se jí podařilo připravit předem, jiné musela řešit osobně, protože Liamův přestup během rozběhnutého semestru přinesl další administrativní požadavky a doplatky, o kterých se ještě před několika týdny vůbec nemluvilo. Emily si přejela dlaní po obličeji. Byla unavená. Tak strašně unavená.
Dnešní cestu původně plánovala na mnohem dřívější hodinu, jenže ráno musela vyřídit několik pracovních záležitostí, které nemohla jednoduše odložit. Potom sedla do auta, strávila téměř tři hodiny na silnici a dorazila do města s pocitem, že už teď potřebuje celý den začít znovu. A přitom ještě ani pořádně nezačala. Otevřela bankovní aplikaci. Zkontrolovala zůstatek. A okamžitě ucítila ten známý, nepříjemný tlak v žaludku. Částka nebyla úplně nulová.
Jenže když od ní v duchu odečetla všechno, co ji v nejbližších dnech čekalo, zůstávalo z ní žalostně málo. Něco na běžné výdaje, něco na cestu zpátky, něco na jídlo. A potom už téměř nic. Žádná skutečná rezerva. Žádné peníze, o které by se mohla opřít. Jen další termíny, další faktury a další věci, které bylo potřeba zaplatit. Emily zavřela aplikaci. To nějak zvládnu. Říkala si to tak dlouho, až ta věta začínala znít jako něco, čemu musí věřit, protože jinou možnost prostě nemá.
Jenže nejhorší na tom bylo, že ještě před několika lety by podobnou situaci vůbec nečekala. Měla práci. Stálé klienty. Dům. Rodinu. A především pocit, že všechny ty roky, kdy se starala o chod domácnosti a ze svého příjmu hradila prakticky každodenní výdaje, mají nějaký smysl. Teď zjišťovala, že jí z toho všeho zůstalo mnohem méně, než si myslela. Peter měl své peníze. Své účty. Své investice a záležitosti, do kterých jí nikdy nedovolil pořádně nahlédnout.
A kdykoliv přišla řeč na vypořádání jejich společného majetku, dokázal celý rozhovor obrátit tak, že ona nakonec připadala sama sobě jako člověk, který žádá něco nepřiměřeného. Vždyť přece zaplatil tolik za synovu budoucnost. Vždyť zařídil ten přestup. Vždyť by měla být ráda. Emily zavřela oči. Jsem ráda. To byla pravda. Byla ráda, že Liam dostal příležitost, po které toužil. Byla ráda, že může hrát v kvalitním programu a má kolem sebe lidi, kteří mu pomáhají zlepšovat se.
Ale skutečnost, že Peter vynaložil peníze na jeho přestup, přece neměla znamenat, že ona přestane existovat. Že přestane potřebovat bydlení. Že se bude muset vzdát všeho, na čem poslední roky pracovala. Že najednou nebude mít ani na obyčejné učebnice. Emily prudce vydechla nosem a otevřela oči. Dost. Nezůstane sedět v autě a litovat se. To jí nepomůže. Popadla desky, zkontrolovala, že má doklady, a vystoupila. Dnes musí vyřídit školní platby. Pak se vrátí domů. A zítra začne znovu hledat řešení. Jako vždycky.
WALKER
Páteční odpoledne bylo ve srovnání s předchozími dny podstatně klidnější, přestože Ryan neměl ani na okamžik pocit, že by měl méně práce. Po čtvrtečním zápase potřeboval projít záznamy, zkontrolovat zdravotní stav několika hráčů, vyhodnotit spolupráci jednotlivých skupin a připravit podklady pro další týden. Část mužstva absolvovala regeneraci pod dohledem asistentů, další hráči postupně procházeli taktickým rozborem a mezi jednotlivými bloky se na hřišti objevovaly menší skupiny, které procvičovaly především techniku bez zbytečné fyzické zátěže.
Carter patřil mezi hráče, kterým Ryan věnoval větší pozornost. To samo o sobě nebylo nic mimořádného. Mladík přišel v rozběhnuté sezóně, musel si rychle osvojit nový herní systém a během prvních dnů ukázal, že jeho talent může být pro tým skutečným přínosem. Individuální práce proto měla smysl. Jenže Ryan si čím dál nepříjemněji uvědomoval, že se na těchto trénincích začíná těšit také z důvodů, které už se sportovní přípravou neměly mnoho společného. A právě to odmítal připustit do svého chování.
Když si Cartera během pozdějšího odpoledne přivolal k postranní čáře, mladík přišel s výrazem člověka, který právě dostal další příležitost dělat něco, co ho opravdu baví.
„Ano, trenére?“
„Jak se cítíš po včerejšku?“
„Dobře.“
Ryan se na něj podíval.
„Ptám se na tělo, Cartere. Ne na náladu.“
Liam se rozesmál.
„Tak tělo trochu bolí, ale jinak dobrý.“
„Zápěstí?“
„V pohodě.“
„Rameno?“
Carter si jím zkusmo pohnul.
„Taky.“
Ryan přikývl ke značkám připraveným na kraji hřiště.
„Dneska jen pár minut. Chci projít dvě varianty bez míče. Nic silového.“
„Jasně.“
Ryan mu ukázal první situaci a nechal ho pomalu projít trasu, kterou během včerejšího zápasu několikrát využil. Carter se okamžitě soustředil, ale na rozdíl od prvních individuálních tréninků už nepotřeboval každou opravu komentovat. Když mu Ryan připomněl postavení nohy, jednoduše ho změnil. Když měl počkat na signál, skutečně počkal. A mezi jednotlivými pokusy se usmíval. Ne tím přehnaně vítězným úsměvem z předchozího večera.
Spíš jakousi nenucenou spokojeností, kterou Ryan považoval za mnohem příjemnější, než bylo rozumné.
„Ještě jednou zleva,“ řekl.
Carter se přesunul na značku.
„Jasně.“
Prošel vyznačenou trasu a na konci se otočil. Ryan ukázal na poslední kužel.
„Tady musíš držet krok kratší. Jinak budeš mít při změně směru příliš velkou váhu na přední noze.“
Liam přikývl.
„Jo. Už to vidím.“
Zkusil to znovu. Tentokrát správně. Ryan přešel k další části.
„Pro dnešek to stačí.“
Carter se zarazil.
„To už?“
„Včera jsi odehrál celý zápas.“
„No jo, ale já bych ještě—“
„Cartere.“
Liam se na okamžik zarazil. Potom se rozesmál.
„Já vím. Regenerace.“
„Přesně.“
„Jednou mě snad necháte něco pořádně odtrénovat.“
Ryan ho sledoval stejným klidným výrazem jako vždycky.
„Od pondělí budeš mít příležitostí dost.“
Carter se zazubil.
„Tak to se těším.“
Ryanovi se při tom úsměvu nepříjemně vybavila jeho včerejší tvář, když se mu během zápasu dostalo uznání. Do háje. Navenek se však nezměnilo vůbec nic.
„Běž se najíst a odpočinout si. A přes víkend si projdi poznámky k rozboru.“
„Ano, trenére.“
Carter už se chystal odejít, ale potom se na okamžik otočil.
„A trenére?“
Ryan zvedl oči.
„Ano?“
„Včerejšek byl fakt dobrej.“
Ryan na něj hleděl.
„Vyhráli jsme.“
Liam se usmál ještě víc.
„Jo. To taky.“
Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Ryan poznal, že mladík má na jazyku ještě něco dalšího, ale Carter nakonec jen potřásl hlavou a vydal se směrem k budově.
„Tak v pondělí!“
„V šest patnáct, Cartere.“
Liam se rozesmál.
„Já vím!“
Ryan zůstal stát, dokud hráč nedošel ke dveřím. Teprve potom se vrátil ke svým poznámkám. To taky. Ta dvě slova mu zůstala v hlavě. Carter neřekl nic nevhodného. Neřekl vlastně vůbec nic, co by mohlo vyvolat jakékoliv podezření. Přesto měl Ryan nepříjemně silný pocit, že velmi dobře chápe, co tím mladík myslel. A ještě nepříjemnější bylo vědomí, že ho to těší. Ne. Zavřel složku s poznámkami. Měl za sebou dlouhý týden.
A rozhodně nepotřeboval trávit další část pátečního odpoledne rozebíráním několika slov svého hráče. Potřeboval si zacvičit.
EMILY
Na administrativním oddělení strávila Emily mnohem víc času, než očekávala. Nejdřív musela vyčkat, než se podaří ověřit všechny údaje k synovu studijnímu účtu, potom řešila rozdělení jednotlivých plateb a nakonec ještě doplňovala několik údajů, které podle zaměstnankyně nebyly po přestupu správně převedené do nového systému. Nikdo se k ní nechoval nepříjemně, nikdo jí vědomě nekomplikoval práci a Emily si velmi dobře uvědomovala, že podobné věci prostě vyžadují čas. Jenže s každou další minutou cítila, jak se jí zvyšuje tlak někde za očima. Pořád ještě musí jet domů.
Pořád ještě musí vyřídit několik pracovních zpráv. A pořád ještě nemá nejmenší tušení, kde vezme peníze na všechno, co ji čeká v příštích týdnech.
„Takže tímto by mělo být uhrazené všechno potřebné pro současné období,“ oznámila jí nakonec žena za přepážkou a podala potvrzení.
Emily se podívala na dokument.
„A stravování?“
„To máte vedené zvlášť. Tady je aktuální přehled. Pokud budete chtít upravit rozsah čerpání, dá se to změnit pro další období.“
Emily přikývla. Právě na to se chtěla zeptat. Poslední dny přemýšlela, jestli by nebylo rozumnější nechat synovi hrazené pouze některé obědy a ostatní jídlo řešit jiným způsobem. Jenže představa, že by měl Liam po tréninku řešit, kde a za co si koupí večeři, jí připadala nesnesitelná. On má studovat. Hrát. Soustředit se na svou budoucnost. Ne přemýšlet nad tím, jestli si může dovolit pořádné jídlo.
„Zatím to prosím necháme,“ odpověděla nakonec.
Zaměstnankyně přikývla a předala jí poslední dokument.
„Tak by to mělo být všechno.“
Emily poděkovala, pečlivě uložila papíry do desek a postavila se. Při pohybu se jí na okamžik zatočila hlava, protože od rána neměla pořádné jídlo, ale rychle se zachytila opěradla židle a přinutila se normálně nadechnout. To je jen únava. Nic víc. Děkovně se usmála a vyšla na chodbu. Administrativní budova už pomalu utichala. Některé kanceláře byly zavřené, za několika dveřmi se ještě ozývaly hlasy a někde v dálce právě někdo posouval kancelářskou židli po podlaze. Emily se zastavila u velkého okna a chvíli se dívala ven, kde se mezi univerzitními budovami postupně rozsvěcovalo venkovní osvětlení.
Za chvíli bude večer. A ona má před sebou skoro tři hodiny cesty. Přitiskla si desky k hrudníku, zhluboka se nadechla a pokusila se znovu srovnat myšlenky. Tak. Škola je zaplacená. Jedna věc vyřešená. Jenže tím se okamžitě objevila další. Kde bude bydlet? Dosavadní dům už nepředstavoval bezpečnou jistotu, přestože v něm stále měla většinu svých věcí. Majetkové vypořádání se vleklо, prodej se komplikoval a peníze, s nimiž před několika měsíci alespoň trochu počítala, zatím nikde nebyly. A nové bydlení znamenalo další výdaje. Nájem. Kauci. Stěhování.
A především novou práci, protože její dosavadní klienti zůstávali ve městě, ze kterého se teď snažila odejít. Emily si promnula čelo. Celý den měla pocit, že se drží pohromadě jen silou vůle. A začínalo jí docházet, že jí ta vůle pomalu dochází. Právě v tu chvíli za sebou zaslechla kroky. Pevné, klidné a nijak zvlášť spěšné. Nevěnovala jim pozornost, dokud se z opačné strany chodby neozval hluboký mužský hlas.
„Emily?“
Ztuhla. Ten hlas. Znala ho. Znala ho zatraceně dobře. Přestože ho neslyšela už tolik let. Pomalu otočila hlavu. A na několik vteřin úplně zapomněla, co chtěla udělat. Protože několik kroků od ní stál Ryan Walker.
WALKER
Ryan se zastavil uprostřed chodby s dokumenty v ruce a na okamžik měl pocit, že se právě dívá na někoho, koho jeho vlastní paměť vytáhla z úplně jiné části života. Emily. Jeho sestra. Nevlastní, pokud by se někdo chtěl zabývat technickými podrobnostmi jejich rodiny, ale Ryan podobné rozlišování nikdy neměl příliš rád. Vyrůstali spolu, sdíleli spoustu věcí, které ostatní lidé nikdy úplně nechápali, a přestože se jejich cesty před několika lety rozešly způsobem, který ani jeden z nich zrovna neplánoval, nic z toho nedokázalo změnit skutečnost, že před ním stojí člověk, kterého kdysi považoval za jednu z nejbližších osob ve svém životě.
„Ryane?“
Emily na něj hleděla s výrazem tak upřímného překvapení, až se na okamžik zdálo, že mu snad ani nevěří. Ryan k ní pomalu přistoupil.
„Ahoj.“
„Bože.“
Emily se krátce zasmála. Jenže ten smích zněl zvláštně. Unaveně. Jako by jí na něj zbývalo mnohem méně energie než dřív.
„Co tady děláš?“ zeptala se.
Ryan lehce pozvedl desky.
„Papíry.“
Emily se znovu rozesmála.
„Samozřejmě. Pořád stejně výřečný.“
Ryan ji chvíli pozoroval. A právě během těch několika vteřin si uvědomil, že něco není v pořádku. Emily byla pořád krásná žena. Měla stejně živé oči, které si pamatoval, a ten známý způsob, jakým dokázala i nepříjemnou situaci odlehčit drobnou poznámkou. Jenže teď měla v obličeji únavu, kterou se jí nedařilo úplně zakrýt. Pod očima tmavší stíny, trochu napjatá ramena a prsty pevně sevřené kolem desek, jako by se jich držela mnohem víc, než bylo nutné. Ryan si všiml také toho, že stojí velmi rovně. Až příliš.
Přesně tak se Emily vždycky stavěla, když nechtěla, aby někdo poznal, že má nějaký problém.
„Ty tady pracuješ?“ zeptala se.
„Ano.“
„To jsem vůbec nevěděla.“
Ryan na okamžik sklopil oči k dokumentům.
„Už nějakou dobu.“
Emily se nepatrně pousmála.
„Tak to jsem toho prošvihla docela dost.“
Ryan se na ni podíval.
„Oba jsme toho prošvihli dost.“
Ta věta mezi nimi na okamžik zůstala viset. Pět let. Tolik času uběhlo od chvíle, kdy se naposledy viděli. A najednou tu stáli na univerzitní chodbě, jako by se mezi ně všechny ty roky vešly do několika obyčejných slov. Emily sklopila oči.
„Jo.“
Ryan ji chvíli pozoroval. Potom se podíval na hodinky.
„Už jsi jedla?“
Emily překvapeně zvedla hlavu.
„Cože?“
„Ptám se, jestli jsi jedla.“
„Ryane, já…“
„Emily.“
Zvedla obočí. Ryanův hlas zůstal naprosto klidný.
„Jedla jsi dneska něco pořádného?“
Emily na něj několik vteřin hleděla. A potom se začala smát. Tentokrát trochu opravdověji.
„Ty ses fakt vůbec nezměnil.“
„To nebyla odpověď.“
„Měla jsem ráno kávu.“
Ryan čekal. Emily si povzdechla.
„A něco malého.“
„Takže ne.“
„Ryane.“
„Půjdeme se najíst.“
Emily zavrtěla hlavou.
„To nejde. Já musím domů.“
„Jak daleko?“
„Skoro tři hodiny.“
Ryan ji chvíli pozoroval.
„Tak půjdeš o hodinu později.“
„Ty tomu vůbec nerozumíš.“
„Možná. Tak mi to vysvětlíš u večeře.“
Emily se na něj zadívala. Ten chlap byl pořád stejný. Pevný. Klidný. A neuvěřitelně obtížný ve chvíli, kdy se pro něco rozhodl.
„Ty mě zase komanduješ,“ zamumlala.
Ryan se na ni podíval.
„Nabízím ti večeři.“
„Tím svým způsobem.“
„Jiný nemám.“
Emily se rozesmála. A na okamžik ucítila něco, co už dlouho nezažila. Úlevu. Úplně obyčejnou, malou úlevu z toho, že před ní stojí někdo, před kým nemusí všechno vysvětlovat.
„Dobře,“ vydechla nakonec. „Ale jen na chvíli.“
Ryan přikývl.
„Dobře.“
„A vážně nemůžu zůstat dlouho.“
„Rozumím.“
Emily si ho podezřívavě prohlédla.
„Ty už jsi stejně rozhodnutý, kam půjdeme, viď?“
Ryan vzal z ruky telefon a zkontroloval něco na displeji.
„Ano.“
Emily zavrtěla hlavou.
„Bože. Já na tohle úplně zapomněla.“
Ryan se na ni podíval. A tentokrát si v duchu uvědomil, jak moc mu ten její hlas chyběl.
EMILY
Restaurace, do které ji Ryan odvezl, byla příjemně klidná, přestože páteční večer už byl v plném proudu. Za velkými okny se postupně rozsvěcovaly lampy, několik stolů obsazovaly dvojice nebo menší skupinky přátel a z kuchyně se linula vůně jídla, při níž si Emily poprvé od rána skutečně uvědomila, jak velký má hlad. Ryan ji nechal projít první a potom se posadil naproti ní.
„Tak,“ řekla Emily a odložila kabelku. „Pět let se nevidíme a ty mě okamžitě vytáhneš na večeři.“
„Měl jsem tě nechat na chodbě?“
„Ne. Ale mohl ses mě třeba nejdřív zeptat, jak se mám.“
Ryan se na ni zadíval.
„Tak jak se máš?“
Emily se rozesmála.
„Ty jsi nepoučitelnej.“
Ryan vzal do ruky jídelní lístek.
„To mi říkali už dřív.“
„Já vím. Byla jsem u toho.“
Na chvíli se oba usmáli. A právě v tom okamžiku Emily pocítila zvláštní bolest někde hluboko v hrudníku. Ne proto, že by se stalo něco nepříjemného, ale protože si najednou připomněla, jaké to kdysi bývalo. Jak samozřejmé pro ni bylo s Ryanem mluvit, jak dobře znala jeho reakce a jak málo slov někdy potřebovali, aby věděli, co si ten druhý myslí. Pět let bylo zatraceně dlouho. Pět let bez obyčejného telefonátu, bez narozeninového přání, bez možnosti zavolat mu ve chvíli, kdy se něco pokazilo. A teď seděl naproti ní. Vypadal starší. Samozřejmě.
Měl ostřejší rysy, několik drobných vrásek kolem očí a působil snad ještě mohutněji, než si ho pamatovala. Jenže ten jeho klid zůstával naprosto stejný. Stejně jako způsob, jakým si ji právě prohlížel. Pozorně. Až nepříjemně pozorně.
„Co?“ zeptala se nakonec.
„Nic.“
„Ryane.“
„Vypadáš unaveně.“
Emily si povzdechla.
„Děkuju. To je přesně to, co chce žena slyšet po pěti letech.“
Ryan se na ni díval.
„To nebyla kritika.“
„Já vím.“
Na okamžik sklopila oči k jídelnímu lístku.
„Jen toho mám poslední dobou hodně.“
„To vidím.“
Emily se krátce, nepříliš vesele zasmála.
„Samozřejmě že to vidíš.“
Ryan už nic dalšího neřekl. A právě to ji přimělo zvednout oči. Nepokoušel se z ní vytáhnout vysvětlení. Nezačal jí okamžitě nabízet řešení, ani se neptal na věci, o kterých zjevně zatím nechce mluvit. Prostě čekal. Jako kdysi. Emily si uvědomila, že právě na tohle skoro zapomněla. Ryan nikdy nepotřeboval vyplňovat každé ticho. Dokázal sedět naproti člověku, poslouchat ho a nechat ho, aby se rozhodl sám, kdy začne mluvit.
A možná právě proto se mu vždycky svěřovala s věcmi, které před ostatními dokázala velmi dlouho skrývat. Objednali si večeři. Emily si vybrala kuřecí maso se zeleninou, Ryan steak a přílohu, o které její žaludek okamžitě prohlásil, že si ji měl objednat také. Když jí přinesli pití, několikrát se napila a potom se pohodlněji opřela do židle.
„Tak povídej,“ vyzvala ho. „Co vlastně děláš? Jak žiješ? Pořád vstáváš v nějakou nelidskou hodinu?“
Ryan přikývl.
„Kolem páté.“
Emily na něj chvíli hleděla. Potom se rozesmála.
„Bože můj. Ty vážně nemáš rozum.“
„Funguje mi to.“
„Samozřejmě že ti to funguje. Tobě funguje úplně všechno, co si naplánuješ.“
Ryan se na ni podíval.
„Ne všechno.“
Ta odpověď ji na okamžik zarazila. Zachytila v ní něco zvláštního, ale Ryanův výraz se nezměnil a ona neměla důvod se v tom dál vrtat. Místo toho začala vyprávět o své práci, o některých klientech, které měla už dlouhé roky, a o tom, jak obtížné pro ni někdy bývá skloubit jejich termíny s cestováním a všemi ostatními povinnostmi. Ryan poslouchal. Občas se zeptal na něco konkrétního, jindy jen přikývl. A Emily postupně zjišťovala, že se jí mluví mnohem snadněji, než očekávala. Do chvíle, než přišla řeč na rodinu.
„A co ty?“ zeptal se Ryan. „Jak se má tvůj syn?“
Emily se okamžitě usmála. Ten úsměv přišel tak přirozeně, že si toho ani nevšimla.
„Dobře. Myslím, že opravdu dobře.“
Ryan sledoval, jak jí změkl výraz.
„To rád slyším.“
„Má toho teď hodně. Škola, nové prostředí, spousta povinností. Ale zvládá to. Je opravdu šikovný.“
„Po tobě.“
Emily se rozesmála.
„Po mně má maximálně tu tvrdohlavost.“
Ryan se na ni podíval.
„To není málo.“
„No právě! A někdy bych mu ji nejradši otloukla o hlavu.“
Oba se krátce zasmáli. Emily potom začala vyprávět o tom, že syn bydlí na koleji, zvyká si na nové spolužáky a podle posledních zpráv už si našel několik dobrých kamarádů. Mluvila o tom, jak je ráda, že není sám, že se mu daří a že se po náročných posledních měsících konečně zase dokáže radovat z obyčejných věcí. Ryan ji pozorně poslouchal. Věděl, že má syna.
Znal ho jen z Emilyina vyprávění, protože jejího syna nikdy osobně neviděl. Jeho jméno se mu teď nevybavovalo s takovou jistotou, jakou by si přál, a po pěti letech odloučení mu připadalo nepříjemně hloupé se na něj ptát. Navíc Emily mluvila o něčem úplně jiném než o představování svého dítěte. Mluvila o tom, jak moc pro ni znamená. A Ryan neměl důvod ten rozhovor přerušovat.
„Jsem za něj ráda,“ pokračovala Emily po chvíli. „Opravdu. Zaslouží si něco dobrého.“
Potom její úsměv trochu pohasl.
„Jen je to všechno strašně daleko.“
Ryan zvedl oči.
„Tři hodiny?“
Přikývla.
„Přibližně. Podle dopravy.“
„To není zrovna blízko.“
„Ne.“
Emily se napila.
„A nejhorší je, že já vlastně nechci, aby tam byl sám.“
Ryan čekal.
„Já vím, že už je dospělej,“ pokračovala. „Opravdu to vím. A nechci mu stát za zadkem. Nechci být ta matka, která mu bude volat každých pět minut a ptát se, jestli má čisté ponožky.“
Na okamžik se pousmála.
„I když se teda přiznám, že bych občas měla chuť.“
Ryan lehce pozvedl obočí.
„Tomu věřím.“
Emily se rozesmála.
„Ale víš, jak to myslím. Vždycky jsme byli spolu. Vždycky jsem věděla, že když něco potřebuje, jsem tam. A teď je najednou skoro tři hodiny daleko a já mám pocit, že se mi všechno nějak rozpadá pod rukama.“
Poslední větu řekla mnohem tišeji. Ryan ji nepřerušil. Emily sklopila oči k ubrusu. A právě v tu chvíli si uvědomila, že se dostala nebezpečně blízko k věcem, o kterých původně vůbec mluvit nechtěla.
„Promiň,“ vydechla. „Já jsem dneska asi nějaká přecitlivělá.“
„Nemusíš se omlouvat.“
„Já vím.“
Jenže ruce si přesto položila do klína a pevně je sevřela. Ryan se na ni chvíli díval.
„Co se stalo, Emily?“
Ta otázka byla jednoduchá. Žádné vyptávání. Žádný nátlak. Jen jeho hlas. A Emily měla najednou pocit, že jí někdo vytáhl poslední malý kamínek z hráze, kterou v sobě celé měsíce tak pečlivě stavěla. Pomalu se nadechla.
„Rozvádíme se.“
Ryan zůstal nehybný.
„S Peterem?“
Přikývla.
„Jo.“
Chvíli mlčela.
„Vlastně už je to skoro všechno uzavřené. Tedy papírově. Některé věci se pořád řeší, hlavně majetek, ale…“
Nedokončila větu. Ryan ji nechal. Emily se podívala ke dveřím restaurace, potom zpátky na stůl.
„Já jsem si myslela, že to nějak zvládnu.“
„Co konkrétně?“
„Všechno.“
Krátce se zasmála. Nebyl to veselý zvuk.
„Práci. Bydlení. Školu. Stěhování. Myslela jsem si, že prostě všechno nějak zařídím. Vždycky jsem to přece dělala.“
Ryan čekal.
„Jenže teď najednou…“
Emily si přejela dlaní po tváři.
„Teď už nevím.“
Jídlo jim přinesli právě ve chvíli, kdy se jí v očích objevily první slzy. Emily okamžitě sklopila hlavu, rychle poděkovala obsluze a počkala, až znovu odejde. Potom se pokusila usmát.
„To je trapný.“
Ryan vzal příbor.
„Není.“
„Ryane, já tady sedím a brečím ti nad večeří.“
„Tak se nejdřív najez.“
Emily se na něj podívala. A potom se navzdory všemu rozesmála.
„Ty jsi vážně neuvěřitelnej.“
„To mi říkáš už půl hodiny.“
„Protože je to pravda.“
Ryan klidně ukrojil kousek masa.
„Tak jez.“
Emily zavrtěla hlavou a konečně vzala do ruky příbor. A na několik dalších minut se skutečně soustředila na jídlo. Bylo výborné. Což jí celou situaci jenom zhoršovalo, protože si najednou uvědomovala, jak dlouho už nebyla nikde jen tak. Bez počítání peněz, bez spěchu, bez nutnosti myslet na dalších deset věcí současně. Když měla za sebou několik soust, Ryan se znovu ozval.
„Říkala jsi, že řešíš bydlení.“
Emily přikývla.
„Ano.“
„Jak?“
Položila příbor. Chvíli přemýšlela, odkud vůbec začít.
„Peter se odstěhoval. Já zatím zůstala v domě, protože to bylo nejjednodušší a měla jsem tam práci, věci, všechno. Jenže teď se řeší prodej a vypořádání. Měla bych dostat nějaké peníze, ale všechno se protahuje a já vlastně nevím, kdy je budu mít.“
Ryan ji pozorně sledoval.
„A potřebuješ se vystěhovat.“
„Jo.“
„Máš něco vyhlédnutého?“
Emily si povzdechla.
„Několik podnájmů. Ale všechny chtějí kauci. Většinou dva nájmy dopředu. A já…“
Zarazila se. Najednou se jí to říkalo strašně těžko.
„Já na to nemám.“
Ryan se nepohnul. Emily sklopila oči.
„Já vím, jak to zní.“
„Jak?“
„Jako že jsem celej život pracovala a teď nemám ani na blbou kauci.“
Ryan chvíli mlčel.
„To neznamená, že jsi nepracovala.“
Emily k němu zvedla oči. A právě ta jednoduchá věta ji zasáhla víc, než čekala.
„Jenže já jsem měla myslet dopředu,“ vydechla. „Měla jsem si něco odkládat. Měla jsem… nevím. Měla jsem dělat spoustu věcí jinak.“
„Nemůžeš změnit to, co už se stalo.“
„Já vím.“
„Tak řešme, co potřebuješ teď.“
Emily se na něj chvíli dívala. A potom si povzdechla.
„To je právě ono. Já ani nevím, kde začít.“
Znovu vzala do ruky sklenici.
„Mám zavedené klienty. Některé už opravdu dlouho. Jenže když se přestěhuju sem, tak o ně přijdu. A než si vybuduju nové zázemí, budu potřebovat nějaký čas. Jenomže ten čas něco stojí. A já už teď sotva zvládám všechno zaplatit.“
Ryan přikývl.
„A škola?“
Emily se zasmála. Tentokrát skoro bezmocně.
„Dneska jsem tady právě kvůli ní.“
Podívala se na desky položené vedle kabelky.
„Potřebovala jsem zaplatit, co bylo nutné, a vyřídit další věci. Nechtěla jsem, aby měl syn nějaké problémy jen proto, že já nestíhám papírování nebo platby.“
Ryan ji poslouchal.
„Zaplatila jsi?“
„Ano.“
„Dobře.“
Emily sklopila oči.
„Jenže teď skoro nemám z čeho zaplatit další věci.“
Ryan chvíli mlčel. Emily pokračovala mnohem tišeji.
„Víš, co je na tom nejhorší?“
Podívala se na něj.
„Že on to vůbec neví.“
Ryan zůstal klidný.
„Tvůj syn?“
Přikývla.
„Jo. Já mu pořád píšu, že je všechno v pořádku. Že se o nic nemusí starat. Že má studovat, sportovat, užívat si to. Jenže dneska mi napsal, že potřebuje učebnice.“
Zhluboka se nadechla.
„A já jsem mu odepsala, že mu je koupím.“
Na okamžik se odmlčela. Potom se jí zachvěl hlas.
„Ryane, já mu nemám za co koupit ani ty zatracený učebnice.“
Ticho mezi nimi se protáhlo. Emily si rychle otřela oči.
„Já vím, že je to hloupý.“
Ryan položil příbor.
„Není.“
„Jenže co mu mám říct? Že jsem všechno zaplatila a teď už mi skoro nic nezbylo? Že nevím, kde budeme za měsíc bydlet? Že nemám jistou práci, pokud se přestěhuju?“
Zavrtěla hlavou.
„On má konečně něco, co ho opravdu baví. Je tam šťastnej. Má nové kamarády, dobře se mu daří a já bych mu do toho měla zavolat a říct, že jeho matka nezvládá ani obyčejný život?“
Ryan se na ni díval.
„Emily.“
Zvedla oči.
„To, že teď potřebuješ pomoc, neznamená, že něco nezvládáš.“
Chtěla mu odpovědět. Opravdu. Jenže najednou nemohla. Protože přesně tohle jí už strašně dlouho nikdo neřekl. A protože Ryanův hlas zněl tak samozřejmě, jako by vůbec nechápal, proč o tom pochybuje. Emily si zakryla ústa dlaní.
„Promiň.“
„Neomlouvej se.“
Přikývla. Ale slzy jí stejně stekly po tváři. Ryan nevstal, nezačal kolem ní pobíhat ani ji nezahltil otázkami. Jen sáhl po čistém ubrousku a podal jí ho. Emily ho přijala. A v té chvíli jí došlo, jak strašně moc jí ten chlap celé roky chyběl.
WALKER
Ryan nechal Emily několik minut v klidu. Věděl, že nepotřebuje další otázky, a především velmi dobře poznal, že už samotný rozhovor ji stojí obrovské množství sil. Vždycky bývala schopná, tvrdohlavá a téměř neuvěřitelně samostatná. Dokázala řešit několik věcí najednou a ještě si při tom najít čas na ostatní. A teď seděla naproti němu a omlouvala se za to, že nemá dost peněz na bydlení. Ryan se na okamžik zadíval na její ruce. Pořád svírala ubrousek. Pevně. Jako by se bála, že když ho pustí, rozpadne se jí poslední zbytek kontroly. A právě v tu chvíli se Ryan rozhodl.
Bez dlouhého přemýšlení. Bez složitých plánů. Prostě věděl, co udělá.
„Emily.“
Zvedla oči.
„Co?“
„Budeš bydlet u mě.“
Několik vteřin na něj jen hleděla. Potom zamrkala.
„Cože?“
Ryan se napil vody.
„Mám doma místo.“
Emily se krátce zasmála.
„Ryane, já nevím, jestli jsem ti to dobře vysvětlila.“
„Vysvětlila.“
„Já nemám peníze na podnájem.“
„Já ti podnájem nenabízím.“
Zarazila se. Ryan pokračoval naprosto klidně.
„Nabízím ti pokoj. U mě doma.“
Emily na něj hleděla s otevřenými ústy.
„Ty to myslíš vážně?“
„Ano.“
„Ale…“
Rozhlédla se po restauraci, jako by tam někde mohla najít člověka, který jí vysvětlí, co právě slyšela.
„Ryane, my jsme se pět let neviděli.“
„To vím.“
„Pět let jsme spolu skoro nemluvili.“
„Ano.“
„A ty mi teď prostě řekneš, že se k tobě mám nastěhovat?“
„Ano.“
Emily se nevěřícně rozesmála.
„Bože můj.“
Ryan ji nechal několik vteřin vstřebávat jeho odpověď. Potom dodal:
„Mám velký dům. Bydlím tam sám. Nepotřebuju všechny pokoje a rozhodně nepotřebuju, abys platila někomu cizímu peníze, které teď nemáš.“
Emily zavrtěla hlavou.
„Ale já bych ti přece překážela.“
Ryan zvedl obočí.
„V čem?“
„Ve všem! Máš svoje zvyky, svůj režim, svoji práci. Vždyť já vím, jaký jsi.“
„Tak si na ten režim zvykneš.“
Emily na něj chvíli hleděla. Potom vyprskla smíchy.
„Ty seš fakt hroznej.“
„To už jsi říkala.“
„A budu to říkat dál!“
Ryan ji pozoroval. A uvnitř ucítil první skutečnou úlevu od chvíle, kdy ji odpoledne spatřil na univerzitní chodbě. Protože se znovu smála. Opravdu. Ne jen tím unaveným, opatrným způsobem, kterým se snažila přesvědčit okolí, že je všechno v pořádku.
„Emily,“ pokračoval, „nemusíš se rozhodnout hned. Ale nabídka platí. Máš kde bydlet. A pokud chceš být blíž synovi, vyřešíme to tak, abys nemusela tři hodiny cestovat pokaždé, když ho budeš chtít vidět.“
Emily sklopila oči. Ta poslední věta ji zasáhla zvlášť silně. Právě to chtěla. Být blíž. Vědět, že kdyby ji syn potřeboval, může prostě sednout do auta a za chvíli být u něj. Ne sedět v domě několik hodin cesty daleko a přemýšlet, jestli se mu něco nestalo.
„A opravdu by ti to nevadilo?“ zeptala se tiše.
Ryan se na ni podíval.
„Ne.“
„Ani kdybych tam nějakou dobu zůstala?“
„Emily, mám ten dům jedenáct let. A polovinu pokojů skoro nepoužívám.“
Pousmála se.
„Ty máš pořád ten svůj obrovský dům?“
„Ano.“
„Ten, o kterém jsi mi kdysi vyprávěl?“
„Ten.“
Emily se na okamžik zasnila. Pamatovala si dobu, kdy si ho Ryan pořizoval. Když ještě aktivně hrával profesionální fotbal a měl kolem sebe mnohem víc lidí, než kolik jich skutečně potřeboval. Většina jeho tehdejších spoluhráčů utrácela za věci, které ona sama považovala za naprosté šílenosti, ale Ryan vždycky přemýšlel jinak. Chtěl jeden pořádný domov. Klid. Prostor. A jistotu, že se jednou bude mít kam vrátit, až skončí s hraním.
„Já si pamatuju, jak jsi mi říkal, že tam chceš velkou zahradu,“ poznamenala.
Ryan přikývl.
„Mám ji.“
„A posilovnu.“
„Taky.“
Emily se rozesmála.
„Samozřejmě.“
Potom ale znovu zvážněla.
„A co můj syn?“
Ryan čekal.
„Já ho tam přece nemůžu nechat jenom tak. Je teď na koleji, ale až se nějak usadíme, chtěla bych, abychom zase bydleli blíž u sebe. Třeba by mohl nějakou dobu zůstat tam, ale…“
Nedokončila větu. Ryan se naprosto klidně zeptal:
„Kolik pokojů myslíš, že mám?“
Emily se zarazila.
„Ryane.“
„Je tam místo i pro něj.“
Několik vteřin jen mlčela.
„Ty bys…“
„Pokud bude chtít. Až se rozhodnete.“
Emily se na něj dívala. A potom si znovu přitiskla ubrousek k očím. Jenže tentokrát se současně usmívala.
„Já nevím, co ti mám říct.“
„Nemusíš říkat nic.“
„Ale já ti to přece nemůžu udělat.“
Ryan se napil vody.
„Co přesně?“
„Prostě se ti nastěhovat do domu.“
„Můžeš.“
„A neplatit ti nájem.“
„Nemusíš.“
Emily zavrtěla hlavou.
„To není fér.“
Ryan se na ni podíval.
„Tak mi jednou za čas uvaříš.“
Zarazila se. Potom se rozesmála.
„Jednou za čas?“
„Ano.“
„Ty si snad myslíš, že budu bydlet v tvým domě a budu vařit jenom jednou za čas?“
„To jsem navrhoval.“
Emily se smála tak upřímně, že si musela otřít oči.
„Ty vůbec nevíš, do čeho jdeš.“
Ryan ji pozoroval.
„To se ukáže.“
A právě v tom okamžiku si Emily uvědomila, že si poprvé po dlouhých týdnech dokáže představit budoucnost, která není jen nekonečnou řadou problémů. Neznamenalo to, že je všechno vyřešené. Rozvodové vypořádání zůstávalo komplikované. Práci bude muset řešit. Klienty nemůže opustit ze dne na den a stále měla před sebou řadu nepříjemných rozhovorů a rozhodnutí. Ale najednou existovala jedna věc, o kterou se nemusela bát. Střecha nad hlavou. A člověk, který jí ji nabídl bez jediné podmínky. Emily se pomalu nadechla.
„Ryane?“
„Ano?“
„Děkuju.“
Dívala se na něj dlouho. Tentokrát už bez pokusu schovat, jak moc pro ni jeho nabídka znamená. Ryan přikývl.
„Není zač.“
Emily se pousmála.
„Víš, co je na tom nejhorší?“
Zvedl obočí.
„Co?“
„Že jsem úplně zapomněla, jaký jsi.“
Ryan na ni čekal.
„Pořád se tváříš, jako by se tě nic nedotklo. Jako bys měl všechno promyšlený a nic tě nemohlo rozhodit.“
Povzdechla si.
„Ale když jde o někoho, na kom ti záleží, prostě něco uděláš. Bez řečí.“
Ryan ji pozoroval.
„Jsi moje sestra.“
Emily sklopila hlavu. A tentokrát už se slzám ani nepokoušela bránit.
EMILY
Když později vyšli z restaurace, Emily měla zvláštní pocit, jako by se kolem ní svět za jediný večer změnil, přestože všechny její problémy stále existovaly. Ulice byly stejné, auto měla zaparkované nedaleko univerzity a před sebou pořád téměř tříhodinovou cestu, ale v hlavě už jí nezůstávalo jen to nekonečné počítání částek, které musí někde sehnat. Teď měla možnost volby. A právě to pro ni bylo neuvěřitelně důležité.
Ryan ji doprovodil k autu a chvíli stál vedle ní, zatímco si ukládala kabelku a desky s dokumenty na sedadlo spolujezdce.
„Takže,“ začala Emily a otočila se k němu, „já ti příští týden zavolám. Potřebuju ještě vyřešit pár věcí.“
Ryan přikývl.
„Dobře.“
„A musím zjistit, jak to udělám s klienty.“
„Rozumím.“
„A taky co všechno budu muset převézt.“
„Mám auto.“
Emily se rozesmála.
„To jsem si všimla.“
„Pomůžu ti.“
Zvedla oči. Ryan stál klidně před ní, ruce volně podél těla, a vypadal naprosto přesvědčeně o tom, že právě nabízí něco úplně obyčejného.
„Ty už jsi fakt rozhodnutej, viď?“
„Ano.“
Emily se usmála.
„A opravdu ti to nebude vadit?“
Ryan na ni několik vteřin hleděl.
„Ptáš se potřetí.“
Emily vyprskla smíchy.
„Protože tomu pořád nemůžu uvěřit!“
„Tak si budeš muset zvyknout.“
Přikývla. Potom udělala krok k němu a bez dalšího vysvětlování ho objala. Ryan ji okamžitě objal také. Pevně. Klidně. A Emily na několik vteřin zavřela oči, protože si najednou připadala, jako by se po strašně dlouhé době dostala někam, kde nemusí být neustále silná.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptala.
Ryan jí položil dlaň na záda.
„Ty mně taky.“
Zůstali tak ještě chvíli. Potom se Emily pomalu odtáhla, otřela si oči a krátce se rozesmála.
„No výborně. Teď mám zase rozmazaný oči.“
Ryan se na ni podíval.
„Tak chvíli počkej, než pojedeš.“
Emily zavrtěla hlavou.
„Jsem v pořádku.“
Ryan pozvedl obočí. A Emily se okamžitě rozesmála.
„Dobře! Už chápu. Napiju se, chvíli si odpočinu a pojedu, až budu v pohodě.“
„A napíšeš mi, až dorazíš.“
„Ano, tatínku.“
Ryan ji pozoroval. Emily se zazubila.
„Bože, ty seš fakt pořád stejnej.“
Potom se však její výraz znovu trochu změnil.
„Ryane?“
„Ano?“
„Jsem vážně ráda, že jsme se dneska potkali.“
Podíval se na ni.
„Já taky.“
Emily přikývla. A tentokrát už tomu naprosto věřila.
CARTER
Jake zvedl hlavu od notebooku, když Carter už potřetí během několika minut odemkl telefon.
„Ty vole.“
Liam se na něj podíval.
„Co?“
„Ty na někoho čekáš?“
„Ne.“
„Tak proč furt kontroluješ mobil?“
Carter se zarazil. To byla docela dobrá otázka. Nečekal na nic důležitého. Máma mu už napsala, že má náročný den a ozve se později, Harry poslal potvrzení sobotního kina a ostatní zprávy se týkaly běžných školních věcí. Přesto telefon stále držel v ruce. A na obrazovce měl otevřenou starší sportovní fotografii Ryana Walkera. No do prdele.
„Jen něco hledám,“ odpověděl.
Jake pokrčil rameny.
„Jasně.“
A vrátil se ke své práci. Liam se opřel o polštář a znovu se podíval na displej. Byla to jedna z fotografií z Walkerovy profesionální kariéry. Tentokrát na sobě neměl sportovní výstroj ani tričko, pouze kraťasy, a stál vedle několika dalších hráčů při starším charitativním focení. Vypadal mladší než dnes, ale mohutná ramena, široký hrudník a pevný výraz byly naprosto nezaměnitelné. Carter si fotografii chvíli prohlížel. Potom si ji nepatrně přiblížil. A vzápětí se zarazil. Ježíši Kriste. Zase. Zase to dělal. Seděl na posteli a prohlížel si obrázek svého trenéra bez trička.
A vůbec nedokázal vysvětlit proč. Protože ten chlap byl profesionál. Jasně. To dávalo smysl. Jenže profesionálních hráčů existovaly tisíce. Fotografií, záznamů a zápasových statistik měl internet tolik, že by je nedokázal projít ani za deset let. A přesto se díval právě na Walkera. Znovu. A znovu. Liam si promnul čelo. Proč mě tak zatraceně zajímá? Najednou si vybavil čtvrteční zápas. To jediné přikývnutí. A potom vlastní sen. Walker stojící na prázdném stadionu, jak mu říká, že si ho všiml. Carter zavřel oči. Zvláštní příjemný pocit se mu znovu rozlil hrudníkem.
Ty vole. Proč mu na tom tak záleží? Proč se dokáže celý den těšit jen na to, že se na něj ten chlap podívá? A proč má pokaždé, když je Walker blízko, pocit, že se kolem něj něco mění? Liam znovu otevřel oči. Podíval se na fotografii. Na ta obrovská ramena. Na trenérovu tvář. A potom telefon prudce zamkl.
„Do prdele.“
Jake se na něj znovu podíval.
„Cartere.“
„Co?“
„Ty fakt potřebuješ víkend.“
Liam se rozesmál.
„Jo. To asi jo.“
Odložil telefon na noční stolek, natáhl se pod přikrývku a ještě chvíli poslouchal tiché klapání klávesnice z druhé strany pokoje. Zítra půjde s Dexterem do kina. Konečně bude dělat něco jiného než fotbal. Nebude muset myslet na trénink, přednášky ani na toho zatraceného Walkera. Přesně to potřeboval. Jenže když zavřel oči, vybavil se mu znovu trenérův pohled. A Carter si musel přiznat, že si začíná připadat trochu jako idiot. Protože na jednu stranu se nemohl dočkat víkendu.
A na druhou už teď věděl, že v pondělí bude zase stát na hřišti a čekat, jestli se Walker podívá jeho směrem. Tohle je fakt na hlavu. Převalil se na bok. A po několika minutách konečně usnul.
WALKER
Ryan se vrátil domů s hlavou plnou věcí, které s jeho běžným pátečním večerem neměly mnoho společného. Ještě před několika hodinami měl v plánu dokončit zápasové záznamy, zacvičit si a potom si v klidu připravit podklady na další týden. Jenže krátce po vlastním cvičení mu zavolali z administrativní kanceláře, že potřebují doplnit podpisy k několika dokumentům sportovního programu. Vzal tedy připravené papíry a zamířil do budovy, kde se zcela náhodou potkal s Emily. A najednou bylo všechno jinak.
Ryan odložil klíče na své obvyklé místo, prošel kuchyní a na chvíli se zastavil u velkého okna vedoucího do zahrady. Dům byl tichý. Jako vždycky. Většinou mu to vyhovovalo. Měl rád vlastní soukromí, přesný režim a možnost vrátit se do prostředí, ve kterém ho nikdo nebude zbytečně vyrušovat. Jenže dnes si poprvé po velmi dlouhé době uvědomil, jak velký ten dům vlastně je. Kolik pokojů zůstává prázdných. Kolik místa má člověk kolem sebe, když se rozhodne žít sám. A že by mu možná vůbec nevadilo, kdyby se v něm zase ozýval něčí hlas. Ryan se pomalu nadechl.
Emily. Jeho sestra. Pět let spolu téměř nemluvili, a přesto mu během jediného večera dokázala připomenout tolik věcí, o kterých už dlouho nepřemýšlel. Její smích. Její tvrdohlavost. Způsob, jakým se snaží zvládat všechno sama, i když už na to očividně nemá dost sil. Ryan sevřel čelist. Nelíbilo se mu, v jaké situaci se ocitla. A nelíbilo se mu ještě víc, že se o tom dozvěděl až teď. Jenže neměl v úmyslu se zabývat tím, co mohl udělat před pěti lety. Dnes ji znovu našel. A teď už věděl, že potřebuje pomoc. To stačilo. Otočil se od okna a zamířil do pracovny.
Cestou si uvědomoval, že zítra bude muset zkontrolovat několik praktických věcí. Jeden z pokojů v patře už dlouho nikdo nepoužíval, ale byl zařízený a připravený. Stačilo by jej trochu upravit, uvolnit několik skříní a domluvit se s Emily, co všechno bude potřebovat přivézt. A pokud by se jednou rozhodl přestěhovat také její syn, místo by se našlo bez nejmenšího problému. Ryan se při té myšlence nepatrně zastavil. Vzpomněl si na Emilyin výraz, když jí řekl, že může bydlet u něj. Na tu úlevu. A také na to, jak se ho třikrát zeptala, jestli to myslí vážně.
Samozřejmě že ano. Otevřel pracovnu. Na stole měl připravený tablet se zápasovými záznamy a vedle něj několik poznámek z odpoledního rozboru. Původně chtěl všechno dokončit ještě před večeří, ale teď měl několik věcí rozpracovaných, takže se rozhodl alespoň zkontrolovat jednu ze situací, kterou si označil. Posadil se. Otevřel záznam. A na obrazovce se objevil Carter. Ryan se na okamžik zarazil. Samozřejmě. Mladík právě přebíral míč od Dextera a připravoval se změnit směr podle postavení obrany. Ryan si záznam pustil od začátku, sledoval první krok, práci útočné linie a okamžik, kdy se Carter rozhodl pro vnitřní průnik.
Byla to dobře provedená akce. Velmi dobře. A právě proto by se jí měl věnovat výhradně z technického hlediska. Jenže když záznam pokračoval a Carter po dokončení rozehrávky zvedl hlavu směrem k postranní čáře, Ryan se přistihl, že ho znovu sleduje o něco déle, než potřeboval. Ten pohled. Ten úsměv. A potom jeho páteční dobrá nálada. Carter byl dnes jiný. Uvolněnější. Šťastnější. A při individuálním tréninku se několikrát usmál tak přirozeně, až Ryanovi připadalo téměř nespravedlivé, jak snadno dokáže ten kluk narušit jeho jinak velmi dobře fungující soustředění.
Ryan zastavil záznam. Ne. Neměl důvod na něj myslet tímhle způsobem. Byl to jeho hráč. A Ryan zůstával jeho trenérem bez ohledu na to, jak přitažlivého ho považoval. Jenže potom si vybavil Emily. Její vyprávění o synovi. O tom, jak moc si přeje být blíž němu a jak zoufale se snaží zajistit mu dobrou budoucnost. Ryan si pomalu promnul čelist. A na okamžik ho napadlo, jak zvláštně se mu během jediného dne propojily dvě naprosto odlišné věci. Na jedné straně jeho sestra, která potřebovala pomoct.
Na druhé mladý hráč, jehož talent a tvrdohlavost mu v posledních dnech zaměstnávaly hlavu mnohem víc, než bylo rozumné. Oba v něm vyvolávali potřebu něco udělat. Jenže zatímco u Emily přesně věděl co, u Cartera byla jediná správná odpověď naprosto opačná. Nedělat nic. Ryan vypnul přehrávání. Odložil tablet. A zůstal několik vteřin sedět v tiché pracovně. Nebude překračovat vlastní hranice. Nebude vyhledávat příležitosti, jak si získat Carterovu pozornost. A rozhodně mu nedovolí, aby jeho přitažlivost ovlivnila způsob, jakým vede tým. To bylo jednoduché.
Alespoň teoreticky. Telefon na stole krátce zavibroval. Ryan se podíval na displej. Emily: Jsem doma. Dojela jsem v pořádku. Ještě jednou děkuju za dnešek. Opravdu moc. ❤️ Ryanovi se při čtení zprávy uvolnilo něco v hrudníku. Odepsal jí, že je rád, že dojela, a že se domluví na všem ostatním během následujících dnů. Potom se ještě chvíli díval na obrazovku. Poprvé po několika letech měl pocit, že se do jeho života vrací někdo, koho v něm kdysi považoval za samozřejmost.
A současně si velmi dobře uvědomoval, že někdo jiný v něm začíná vyvolávat pocity, které rozhodně samozřejmé nebyly. Ryan zhasl pracovní lampu a vstal. Zítra bude mít volnější den. Může připravit pokoj pro Emily, vyřídit několik věcí kolem domu a konečně si trochu odpočinout. A pokud všechno půjde podle plánu, v pondělí se vrátí na stadion jako naprosto stejný trenér, kterým byl doposud. Klidný. Disciplinovaný. Nečitelný. Bez jakéhokoliv náznaku toho, co se mu poslední dny odehrává v hlavě. Ryan vyšel z pracovny a zavřel za sebou dveře. Jenže ještě než došel do ložnice, znovu se mu vybavil Carterův páteční úsměv.
A tentokrát mu trvalo o něco déle, než ho dokázal odsunout stranou.