Pod helmou I — Kapitola 2 – První pohled

Klooky← Pod helmou · přehled kapitol

Pod helmou I

Kapitola 2 – První pohled

Liam

Carter se při zvuku svého příjmení otočil tak prudce, až se Dexter stojící vedle něj pobaveně uchechtl, ale když spatřil trenéra Walkera, který na něj od postranní čáry kývl, aby přišel blíž, okamžitě pochopil, že si konečně vysloužil jeho pozornost. A musel přiznat, že se na tenhle okamžik docela těšil. Ne snad proto, že by nutně potřeboval něčí pochvalu, protože si byl svými schopnostmi zatraceně jistý, ale chtěl vědět, co na jeho výkon řekne člověk, o kterém mu Dexter ještě před několika minutami tvrdil, že ho prakticky není možné ohromit.

„Tak hodně štěstí,“ prohodil quarterback a přátelsky ho plácl do ramene. „Jestli tě pošle běhat kolečka, tak si to neber osobně.“

„Proč by mě měl posílat běhat? Vždyť jsem právě předvedl dokonalej běh.“

Dexter se rozesmál ještě hlasitěji, což Cartera trochu překvapilo, protože mu jeho odpověď nepřipadala nijak zvlášť vtipná. Jenže než se stačil zeptat, co ho tolik pobavilo, Dexter už se obrátil k ostatním hráčům a Carterovi nezbývalo než vyrazit směrem k trenérovi, který na něj pořád čekal.

Cestou přes hřiště si sundal rukavice a jednu po druhé je zasunul za pas kalhot, protože pod nimi měl zpocené dlaně a jejich těsný materiál mu začínal být nepříjemný. Přestože absolvoval jen několik rozehrávek, cítil v nohách příjemné napětí, které přicházelo po pořádném sprintu, a jeho dech se teprve pomalu vracel do normálu. Byl spokojený. Hughesovi se dostal kolem ramen tak snadno, až ho to samotného překvapilo, a poslední změna směru se mu povedla přesně tak, jak zamýšlel. Jistě, mohl běžet bezpečněji, mohl se držet původně určené trasy a spokojit se s několika získanými yardy, jenže to by nebyl on. Pokud před sebou viděl příležitost, využil ji, a pokud mu někdo tvrdil, že něco nedokáže, považoval to spíš za pozvánku než za varování.

Při pohledu na čekajícího trenéra se mu koutky úst samovolně pozvedly. Walker byl opravdu zvláštní chlap. Během celé rozehrávky ani jednou nezakřičel, neběhal nervózně kolem postranní čáry a nepovzbuzoval ho jako někteří trenéři, kteří se dokázali rozvášnit při každém trochu povedeném průniku. Prostě stál, pozoroval a teprve po skončení akce se rozhodl, že si ho zavolá. Carter nedokázal odhadnout, jestli to znamená spokojenost, nebo jestli mu hodlá vysvětlit, že jeho poslední klička byla úplná hloupost, a právě to ho začínalo docela zajímat.

Čím víc se k němu přibližoval, tím zřetelněji si uvědomoval, jak neobvykle mohutný ten muž vlastně je. Na fotografiích sice viděl, že Walker nepatří mezi žádné drobečky, ale skutečnost byla poněkud působivější. Carter měl kolem sebe každý den chlapy, kteří dokázali zvedat neuvěřitelné váhy a jejichž ramena sotva procházela dveřmi šatny, přesto musel uznat, že trenér proti nim vůbec nezaostával. Spíš naopak. Přes tmavé sportovní tričko se mu jasně rýsovala široká hruď, silný krk i mohutné paže, které měl nyní založené před tělem, a celkově vypadal spíš jako někdo, koho by měl člověk očekávat uprostřed obranné formace než na místě hlavního trenéra.

Sakra, ten by mě asi dokázal zastavit, pomyslel si Carter s pobavením a znovu si ho změřil. Zajímalo by mě, jestli ještě hraje. Když se zastavil několik kroků před ním, musel mírně zvednout hlavu, aby se mu mohl podívat do očí, což ho trochu podráždilo. Rozhodně nebyl žádný prcek, ale Walker měl dobrých pár centimetrů navíc a spolu se svou mohutnou postavou vytvářel dojem, že před ním stojí člověk, kterého jen tak někdo nepřinutí ustoupit. Přesto na něm nebylo nic vyloženě výhrůžného. Stál naprosto uvolněně, váhu rozloženou rovnoměrně na obě nohy, a jeho klidný výraz nijak nenaznačoval, že by se chystal novému hráči vynadat.

„Cartere.“

„Ano, trenére.“

Walker ho několik vteřin pozoroval a Carter si uvědomil, že se na něj ten muž skutečně dívá, nikoliv jen zběžně jako na dalšího hráče, kterému potřebuje něco vysvětlit. Jeho pohled byl soustředěný, pozorný a neobvykle přímý, takže Carter bezděčně narovnal ramena, přestože si vzápětí v duchu vynadal. Neměl přece nejmenší důvod se před ním nějak zvlášť předvádět. Právě mu ukázal, co dokáže, a jestli to Walkerovi nestačilo, rád mu to předvede ještě několikrát. Trenér pomalu natáhl ruku.

„Helmu.“

Carter na ni nejdřív překvapeně pohlédl a potom zvedl oči zpátky k jeho tváři. Nečekal, že ho první rozhovor s hlavním trenérem začne právě takhle, ale nakonec jen lehce pokrčil rameny, rozepnul řemínek pod bradou a oběma rukama si stáhl helmu z hlavy. Chladnější večerní vzduch ho okamžitě ovanul přes zpocené vlasy a Carter si ji přidržel jednou rukou u boku, zatímco druhou si prohrábl rozcuchanou ofinu, která mu spadla do čela. Několik vlhkých pramenů mu přesto zůstalo přilepených ke spánkům a on je podrážděně odhrnul, než znovu vzhlédl k muži stojícímu proti němu.

A právě v tu chvíli si Walkera poprvé skutečně prohlédl. Z dálky vnímal především jeho obrovskou postavu, jenže teď, když mezi nimi zůstávala sotva délka natažené paže a ostré světlo stadionu dopadalo z jedné strany na trenérovu tvář, začal si všímat mnohem víc. Tmavých, lehce zvlněných vlasů, krátkých vousů lemujících výraznou čelist i drobných vrásek kolem očí, které nepůsobily jako známka stáří, ale spíš jako připomínka člověka, který už toho poměrně dost zažil. Měl široký nos, pevně vykrojené rty a oči, jejichž pozorný výraz byl v překvapivém rozporu s mohutností celého jeho těla. Carter si nedokázal vysvětlit proč, ale na okamžik měl dojem, že tenhle chlap vidí mnohem víc, než by mu bylo příjemné.

Do háje, ten je fakt kus chlapa. Ta myšlenka mu proběhla hlavou naprosto samozřejmě, podobně jako když dokázal ocenit výbornou fyzickou kondici některého ze spoluhráčů, ale tentokrát se přistihl, že jeho pozornost u trenérovy tváře zůstává o něco déle, než původně zamýšlel. Možná za to mohl způsob, jakým se na něj Walker díval, možná jeho naprostá sebejistota, nebo prostě skutečnost, že Carter nebyl zvyklý stát tak blízko někomu, kdo působil dojmem, že ho nedokáže rozhodit vůbec nic. Ať už byl důvod jakýkoliv, rozhodl se, že první neuhne.

Byla to trochu pitomá myšlenka, což si uvědomoval, ale jakmile se mu jednou usadila v hlavě, neměl nejmenší chuť ji opustit. Lehce pozvedl bradu a dovolil koutku úst, aby se mu znovu pobaveně zvedl. Tak co, trenére? Spokojenej?

Ryan

Walker původně natáhl ruku po helmě především proto, že chtěl novému hráči vidět pořádně do tváře, když s ním bude mluvit. Nebyl zvyklý vysvětlovat svoje požadavky někomu, kdo před ním stojí schovaný za ochrannou mřížkou a přikyvuje, aniž by dokázal odhadnout, jestli skutečně poslouchá. Navíc potřeboval zjistit, jak Carter reaguje na přímý kontakt, protože z předchozích záznamů už věděl, že jde o nesmírně talentovaného, ale také dost tvrdohlavého mladíka, který si rád dělá věci po svém.

Jenže ve chvíli, kdy si Carter konečně sundal helmu a zvedl k němu tvář, ho něco na okamžik zarazilo. Nebylo to nic, co by Walker dokázal jednoznačně pojmenovat, a rozhodně nečekal, že by ho mohl překvapit obyčejný pohled na nového hráče. Přesto si uvědomil, že místo očekávaného hodnocení Carterova výkonu věnuje několik vteřin pozornosti jeho vzhledu, a to mnohem důkladněji, než měl původně v úmyslu. Carter byl pohledný mladý muž.

To samo o sobě nebylo nijak neobvyklé, protože mezi univerzitními sportovci se pohybovala spousta fyzicky atraktivních chlapů a Walker si podobných věcí samozřejmě dokázal všimnout. Jenže u Cartera ho překvapil především výraz jeho tváře, který se za helmou prakticky nedal odhadnout. Měl výraznější lícní kosti, rovný nos a pevně tvarovanou bradu, kterou právě nepatrně pozvedl, jako by Walkera vyzýval, aby mu zkusil něco vytknout. Vlhké světle hnědé vlasy mu v neposlušných pramenech padaly do čela a po jedné straně obličeje mu od spánku stékala kapka potu, která se pomalu ztrácela pod okrajem červeného dresu.

Walker si všiml i jeho úst. Byla plnější, než by podle fotografie čekal, a jejich pravý koutek se právě nepatrně zvedal v úsměvu, který se zjevně snažil působit nevinně, přestože v něm nebylo ani trochu pokory. Ten kluk je zatraceně hezkej. Myšlenka se objevila dřív, než ji stačil jakkoliv usměrnit, a Walker se nad ní v duchu téměř podrážděně zarazil. Nebyl žádný svatoušek a nikdy nepředstíral, že nedokáže ocenit pohledného muže, ale rozhodně sem nepřišel obdivovat tváře svých hráčů. Měl před sebou devatenáctiletého running backa, který právě předvedl mimořádně dobrý běh, a jeho povinností bylo dostat z něj to nejlepší, ne řešit, jestli má krásný úsměv.

Přesto se ještě jednou zadíval do jeho očí. Byly světlé, pozorné a pod ostrým světlem reflektorů působily téměř průzračně, přestože se v nich zároveň lesklo něco neklidného. Carter se na něj díval přímo, bez nejmenšího náznaku obav, a Walker si uvědomil, že v jeho výrazu nenachází ani nervozitu, ani snahu zalíbit se. Spíš zvědavost. Ten mladík zjevně očekával, že se konečně dozví, co si o něm hlavní trenér myslí, ale současně vypadal, jako by byl připravený začít se s ním okamžitě hádat, pokud se mu odpověď nebude líbit. To Walkera pobavilo.

S podobnými hráči už měl zkušeností víc než dost. Většinou byli přesvědčení o své výjimečnosti, nesnášeli autority a jakoukoliv připomínku ke svému výkonu považovali za osobní urážku. Jenže Carter na něj nepůsobil jako obyčejný namyšlený kluk. Za tím pobaveným výrazem byla skutečná inteligence, rychlý úsudek a především neobvyklá schopnost sledovat člověka před sebou se stejným soustředěním, s jakým před chvílí sledoval obránce na hřišti.

Walker si všiml, že Carter nepatrně narovnal záda, a teprve potom mu došlo, že na sebe už několik dlouhých vteřin hledí, aniž by kterýkoliv z nich promluvil. Zatraceně, Walkere, vždyť ho jen potřebuješ poučit. Pomalu převzal nabízenou helmu a na okamžik ji podržel za okraj, zatímco se znovu soustředil na práci. Vnější výraz se mu přitom nijak nezměnil. Pokud ho něco překvapilo, Carter neměl sebemenší šanci to poznat.

„Liam Carter,“ pronesl nakonec klidně a podíval se mu přímo do očí. „Nový přestup.“

„Ano, trenére.“

Hlas měl Carter příjemný, o něco hlubší, než Walker čekal, a především v něm zaznívala zvláštní směs zdvořilosti a drzosti, která ho okamžitě utvrdila v tom, že s tímhle mladíkem nebude mít jednoduchou práci. Všiml si, jak se mu při odpovědi znovu pohnul koutek úst, ale tentokrát mu už vědomě nevěnoval pozornost a místo toho kývl směrem k hřišti.

„Jsi rychlý.“

Carter pokrčil rameny.

„Snažím se.“

Walker se na něj zadíval o něco pozorněji. Snažím se? Málem se nad tou odpovědí pousmál, protože bylo naprosto zřejmé, že Carter velmi dobře ví, jak rychlý je, a rozhodně nepotřebuje, aby mu to někdo potvrzoval. Jenže místo očekávaného chlubení zvolil nevinně pronesenou odpověď, která měla být podle všeho skromná, a přitom v ní byla tak očividná provokace, že by ji poznal snad i člověk, který je oba pozoroval z nejvyšší tribuny.

„Snažíš se,“ zopakoval Walker zamyšleně a přikývl. „Tak to doufám, že mi jednou ukážeš, jak vypadáš, když se snažit přestaneš.“

Carterovi se překvapením nepatrně rozšířily oči, ale vzápětí se rozesmál. Nebyl to hlasitý, okázalý smích, spíš krátké pobavené odfrknutí, které se mu nepodařilo zadržet, přestože zřejmě nečekal, že mu trenér jeho poznámku tak pohotově vrátí. Walker při pohledu na něj konečně dovolil svým ústům slabý úsměv. Ano, tenhle kluk bude zajímavý.

„Poslouchej mě, Cartere. To, cos tam předvedl, bylo dobrý. Hodně dobrý,“ pokračoval a ukázal helmou směrem k místu, kde Carter před několika okamžiky prudce změnil směr. „Jenže poslední klička byla zbytečná. Měl jsi prostor, mohl jsi běžet dál, ale místo toho jsi riskoval kontakt, kterému ses nemusel vystavovat.“

Carter okamžitě naklonil hlavu na stranu a Walker poznal, že se chystá oponovat ještě dřív, než vůbec otevřel ústa.

„Ale vyšlo to.“

„Dneska.“

„Takže jsem měl radši zpomalit?“

„Ne. Měl jsi přemýšlet.“

Carter sevřel rty a Walker si všiml, že se mu jeho odpověď ani trochu nelíbí, což ho ovšem nijak nepřekvapilo. Carter zjevně nebyl zvyklý, že někdo dokáže ocenit jeho výkon a současně mu bez sebemenšího zaváhání vysvětlit, co udělal špatně. Jenže právě to se musel naučit. Talent měl obrovský, o tom nebylo pochyb, ale pokud se měl stát skutečně výjimečným hráčem, potřeboval také pochopit, že fotbal není soutěž jednotlivců, kteří se snaží jeden druhého ohromit.

„Jestli budeš takhle běhat i v zápase,“ pokračoval Walker o něco tišeji, „budou tě chtít zlomit.“

Carterův výraz se změnil. Nebyl v něm strach. Spíš okamžité zaujetí, které Walkera překvapilo tím, jak rychle dokázalo nahradit předchozí podráždění. Mladík se nepatrně naklonil kupředu, jako by se chtěl ujistit, že přes všechen hluk stadionu dobře slyšel, a znovu se mu zadíval přímo do očí.

„A podaří se jim to?“

Walker se ani nepohnul. Byla to zvláštní otázka, protože podle způsobu, jakým ji Carter položil, bylo zřejmé, že se neptá na vlastní schopnosti. Ty mu očividně nechyběly a věřil jim natolik, že se dokázal bez zaváhání rozběhnout proti mnohem mohutnějším mužům. Nešlo ani o obyčejnou prosbu o ujištění, že bude všechno v pořádku. Carter ho zkoušel. Chtěl vědět, co na to řekne právě on.

Walker sklonil hlavu o nepatrný kousek, aby se mu mohl podívat přímo do tváře, a na několik vteřin přestal vnímat všechno kromě mladíkových pozorných očí. V jejich světlé barvě se odráželo ostré osvětlení stadionu a někde pod pobaveným výrazem bylo vidět skutečné očekávání. Mohl mu odpovědět desítkami způsobů. Mohl mu vysvětlit, že záleží na soupeři, na taktice, na jeho schopnosti poslouchat a na tom, kolik ran dokáže během zápasu vydržet. Jenže nic z toho by neodpovídalo otázce, kterou mu ten mladík ve skutečnosti pokládal.

„Ne.“

Carter překvapeně zamrkal. Walker mu stále hleděl do očí, aniž by považoval za nutné svoje rozhodnutí nějak zvlášť vysvětlovat.

„Protože dokud jsi v tomhle týmu, nedovolím to.“

Tentokrát se Carter neusmál. A Walker si té změny všiml okamžitě. Z jeho tváře na několik vteřin zmizel ten drzý, téměř vyzývavý výraz a nahradilo ho něco mnohem vážnějšího. Jako by mu teprve teď došlo, že muž stojící před ním nemluví jen proto, aby působil autoritativně, ale protože za svými slovy skutečně stojí. Walker podobné věci říkal svým hráčům naprosto samozřejmě, protože se za ně cítil zodpovědný, a jestliže někoho přijal do týmu, považoval jeho bezpečí i budoucnost za součást vlastní práce.

Jenže při pohledu na Cartera si najednou uvědomil, že ten mladík jeho odpověď zřejmě nečekal. Carter otevřel ústa, jako by chtěl něco poznamenat, ale nakonec je zase zavřel a jen pomalu přikývl. Walkerovi se ten výraz z nějakého důvodu líbil mnohem víc než všechny jeho předchozí provokace.

Bez úsměvu působil Carter zvláštně mladě, přestože na něm nebylo nic dětského. Měl před sebou dospělého muže, výborného sportovce se silným tělem a neobyčejnou fyzickou kondicí, ale zároveň někoho, kdo teprve začínal získávat zkušenosti, které Walker nasbíral během mnoha let. A právě v takových chvílích si nejvíc uvědomoval, proč svoji práci tolik miluje. Mohl těm klukům předat něco, co se nedalo vyčíst ze žádné příručky, a pokud byli ochotní poslouchat, dokázali díky tomu dojít mnohem dál, než si sami představovali. Od hřiště se ozval hlas asistenta, který na něj už nějakou dobu čekal.

„Trenére, máme připravenou další sérii!“

Walker krátce přikývl, ale než se otočil, znovu podal Carterovi helmu.

„Tak mi ukaž, že kromě rychlých nohou máš taky něco v hlavě, Cartere.“

Carter si ji převzal a tentokrát se usmál úplně jinak. Nebyla v tom předchozí nevinně předstíraná skromnost ani snaha schválně provokovat. Byl to široký, upřímně pobavený úsměv, při kterém se mu na okamžik změnil celý výraz tváře a Walker si s nechtěným překvapením znovu uvědomil, jak pohledný ten mladík vlastně je.

„Toho se nebojte, trenére. Já vám ještě ukážu spoustu věcí.“

Walker nad tou odpovědí jen pozvedl obočí a nepatrně zavrtěl hlavou.

„O tom nepochybuju. Teď běž.“

Carter si nasadil helmu, naposledy k němu zvedl oči a potom se otočil směrem k čekajícím spoluhráčům. Walker ho sledoval, dokud se znovu nerozběhl přes hřiště, a musel uznat, že ten mladík má zvláštní schopnost upoutat pozornost i ve chvíli, kdy právě nedělá nic výjimečného. Pohyboval se lehce, s přirozenou jistotou člověka, který svému tělu naprosto důvěřuje, a ještě než doběhl k Dexterovi, stačil něco zavolat směrem k Hughesovi, který mu okamžitě odpověděl dost nevybíravou poznámkou. Walker si pobaveně odfrkl. Výborně. Sotva přišel a už se stihl s někým poškorpit.

Jenže když se obrátil zpátky k asistentovi a převzal od něj rozpis dalšího cvičení, uvědomil si, že má před očima stále Carterovu tvář. Především ten okamžik, kdy zvedl hlavu po sundání helmy a jejich pohledy se poprvé střetly bez překážky ochranné mřížky. Zatraceně pohlednej kluk, pomyslel si ještě jednou, tentokrát už bez předchozího překvapení.

Potom si však v duchu připomněl, že podobné věci nemají s jeho prací vůbec nic společného, a obrátil pozornost zpátky k hřišti, kde se právě připravovala další rozehrávka. Carter byl jeho nový running back, měl obrovský talent a stejně obrovskou schopnost dělat si věci po svém. To bylo všechno, čím se Walker v tuto chvíli potřeboval zabývat. A jestli si ten mladík opravdu myslel, že ho dokáže svými provokacemi vyvést z rovnováhy, čekalo ho ještě poměrně zajímavé překvapení.

Walker zvedl píšťalku k ústům, ale než dal pokyn k zahájení další akce, jeho pohled se ještě jednou zastavil na červeném dresu uprostřed útočné formace. Tentokrát už neviděl jen číslo na zádech nebo nového hráče, jehož výkony znal ze záznamů. Věděl také, jakou má Carter tvář. A kupodivu si ji pamatoval mnohem přesněji, než bylo pro jeho práci nezbytné.

CARTER

Dexter na něj čekal sotva pár kroků od útočné formace a podle výrazu, který měl ve tváři, si jejich první rozhovor s hlavním trenérem představoval podstatně dramatičtěji. Carter si právě dotáhl řemínek pod bradou, když do něj quarterback lehce šťouchl loktem a kývl k postranní čáře, kde Walker opět stál s asistentem a něco mu ukazoval na rozpisu.

„Tak co? Žiješ?“ zeptal se polohlasem. Carter se na něj přes ochrannou mřížku podíval a pobaveně odfrkl. „Zatím jo. To je u vás takovej úspěch?“

„Když tě zavolá hned první večer? Rozhodně.“ Dexter si znovu nasadil helmu. „Ale ještě pořád máš čas to pokazit.“

„Tak mi hlavně neházej míč pod nohy.“

„Neboj, Cartere. Když už ho zahodíš, bude to tvoje práce.“

Dexter se zasmál vlastnímu vtipu a Carter se proti své vůli uchechtl také. Ten chlap byl ukecanej, ale alespoň vypadal, že ví, co dělá, a to pro něj znamenalo mnohem víc než zdvořilé uvítání. Při přesunu k rozehrávce si zároveň všiml, že quarterback nestíhá jen žertovat. Očima přelétával obranu, krátce ukázal dvěma hráčům na jejich postavení a až potom se obrátil k Carterovi, aby mu prstem naznačil místo, kudy měl podle původního plánu proniknout. Carter přikývl. Ze záznamů věděl, že Dexter často mění rozhodnutí až těsně před rozehrávkou, a vlastně se na to těšil. Konečně někdo, kdo hru nevnímá jen jako řadu předem naučených pohybů.

Na druhé straně už stál Hughes a podle toho, jak si přitahoval rukavice přes zápěstí, neměl v úmyslu nechat první Carterův úspěch jen tak být. Kousek za ním se postavil další obránce, kterého Carter zatím znal jen jako Masona; ten si ho prohlížel s mnohem pobavenějším výrazem a dokonce na něj z dálky kývl, jako by ho zval, ať to zkusí znovu. U postranní čáry se mezitím ozval Marcus, receiver z útočné sestavy, a prohodil směrem k Hughesovi něco o tom, že by si měl raději nechat namontovat brzdy. Hughes mu odpověděl dost sprostě, což vyvolalo smích několika dalších hráčů. Carter se tomu usmál, ale okamžitě se zase soustředil na postavení obrany. Zábava byla jedna věc, jenže teď proti němu stáli chlapi, kteří už spolu hráli celé měsíce. On tu byl sotva pár minut.

Dexter se podíval doprava, potom zpátky do středu a krátkým povelem upravil rozestavení. Carter zaznamenal pohyb obránce blíž k vnitřní mezeře a skoro automaticky přenesl váhu na špičky. Věděl, co by se mu líbilo udělat. Stačilo by přijmout míč, vyčkat na první střet a pak se prosmýknout za ramenem levého obránce. Jenže zatím nevěděl, jak rychle mu tihle kluci otevřou cestu, a nerad by se hned v prvním opravdovém cvičení srazil se zády vlastního spoluhráče.

Míč se od centra dostal k Dexterovi, který ustoupil a předal ho Carterovi. Ten ho pevně přitiskl k boku a vyrazil tam, kam měl, ale už při druhém kroku poznal, že se před ním plánovaná mezera zavírá. Jeden z mužů útočné linie zaváhal po změně Dexterova pokynu, jeho soupeř se dostal hlouběji, než měl, a Hughes toho okamžitě využil. Carter prudce změnil směr, místo aby se nechal sevřít mezi dvěma těly. Na okamžik zahlédl volný prostor napravo a vrhl se do něj, jenže Marcus, který už předpokládal, že běh povede opačnou stranou, přestal hlídat svého obránce o zlomek vteřiny dřív. Mason se proto dokázal vrátit a zachytit Cartera ramenem právě ve chvíli, kdy už se rozbíhal naplno.

Náraz byl pořádný. Carter se zapřel, udělal ještě dva kroky a pak se společně s Masonem svalil do trávy. V ruce ale pořád držel míč, což považoval za docela slušný výsledek, zvlášť když musel celou akci zachraňovat za pochodu. Vstal dřív než Mason a automaticky mu nabídl ruku. Obránce ji přijal, nechal se vytáhnout na nohy a s úšklebkem mu poklepal po helmě.

„Tak zas takovej duch nejsi.“

„A tys zase moc těžkej,“ odsekl Carter. „Máš štěstí, že jsem nechtěl běžet přes tebe.“

„Příště to zkus.“

„S radostí.“

Z boku se ozval dlouhý hvizd. Carter se otočil a zjistil, že Walker už kráčí jejich směrem. Ostatní hráči se postupně přestali pošťuchovat a začali se stahovat blíž, ale trenér se nezastavil u Cartera ani u Hughese. Postavil se tak, aby viděl na celou skupinu, ukázal směrem k místu prvního střetu a zeptal se, co se vlastně při rozehrávce stalo. Hughes se nadechl jako první.

„Carter změnil trasu.“

„Ano,“ přikývl Walker. „A proč ji změnil?“

„Protože jsem mu zavřel cestu.“

„Část cesty,“ opravil ho trenér klidně. „Tu druhou sis otevřel sám.“

Hughes se zarazil, zatímco Dexter sklopil pohled k trávníku a Marcus vedle něj potlačil úsměv. Carter se ovšem neusmíval. Walker právě jedinou větou připomněl situaci, které si všiml i on sám, a podle všeho se chystal rozebrat podstatně víc než jeho improvizaci.

„Dextere, změnil jsi před rozehrávkou pokyn. Správně, obrana se posunula. Ale na pravé straně ti dva kluci nestihli potvrdit, že tě slyšeli. Příště se podívej, jestli stojí připravení, ne jestli jenom stojí.“ Trenér počkal, dokud quarterback nepřikývl, a obrátil se k útočné linii. „A vy dva jste udělali každý něco jiného. Jeden reagoval na nový pokyn, druhý na starý. Takhle žádnou mezeru neudržíte, i kdybych vám tam poslal náklaďák.“ Ozvalo se několik pobavených odfrknutí. Walker si jich nevšímal. „Marcusi, myslel sis, že už je po běhu. Jenže dokud je míč ve hře, ten člověk proti tobě je pořád tvoje starost. Když ses po něm přestal dívat, Mason měl cestu volnou.“

„Jo, trenére,“ ozvalo se od receivera, tentokrát už bez obvyklých poznámek.

Walker se obrátil k Hughesovi.

„Ty ses vrhl do mezery, ale při prvním náznaku změny směru jsi přenesl celou váhu doprava. Proto tě Carter obešel. Nebyla to jeho magie. Nechal ses přečíst.“

Hughes po té větě sevřel čelist a Carter si s potěšením uvědomil, že není jediný, komu se dneska dostává trenérovy pozornosti. Jenže když se Walker konečně obrátil k němu, pocit zadostiučinění ho rychle přešel.

„A ty, Cartere, jsi měl před sebou tři možnosti. Vzít menší zisk, podržet míč a nechat akci skončit, nebo zkusit změnu. Vybral sis třetí.“

„Protože tam bylo místo.“

„Bylo,“ souhlasil Walker bez váhání. „Jenže tys nevěděl, kdo ti ho zavře. Viděl jsi prostor, ale ne všechny hráče, kteří k němu mířili.“

Carter otevřel ústa, aby namítl, že Masona zahlédl, ale včas si uvědomil, že to není tak docela pravda. Viděl pohyb z pravé strany. Nepoznal však dost brzy, že Marcus svůj blok pustil, a právě proto dostal ránu, které se mohl vyhnout. Dost ho štvalo, že to Walker odhadl tak přesně, aniž by přitom vypadal sebeméně spokojeně sám se sebou.

„Takže jsme to pokazili všichni?“ ozval se Dexter.

Walker pokrčil rameny.

„Všichni ne. A někteří udělali správnou věc pozdě. To je taky rozdíl.“ Přejel očima hráče, kteří před ním stáli, a pak ukázal zpátky k rozehrávce. „Zopakujeme ji. Stejná obrana. A tentokrát se dívejte, co dělají ostatní, ne jenom co máte dělat vy.“

Carter zamířil zpátky na své místo a zjistil, že se mu po celou dobu mísí dvě naprosto rozdílné věci. Na jednu stranu ho Walker rozčiloval. Neřekl nic navíc, nikomu nenadával, nepotřeboval ze sebe dělat nejchytřejšího chlapa na stadionu, a přesto jim během jediné minuty přesně rozebral akci, nad kterou by se většina trenérů rozčilovala ještě v šatně. Na druhou stranu musel Carter uznat, že měl pravdu. A to ho rozčilovalo snad ještě víc.

„Říkal jsem ti, že všechno vidí,“ zamumlal Dexter, když se vedle něj zastavil.

„To je dost otravnej zvyk.“

„Zvyk? Cartere, ten člověk by našel chybu i na tom, jak dýcháš.“

„Ty toho taky nakecáš,“ zavrtěl Carter hlavou, ale pobavení už se ani nesnažil skrývat.

„A tys mi zatím na všechno odpověděl,“ vrátil mu Dexter pohotově a přátelsky ho šťouchl rukavicí do ramene.

Carter se rozesmál, ale vzápětí koutkem oka znovu zahlédl Walkera, který už stál na svém místě u postranní čáry a klidně čekal, až se všichni připraví. Ani náznak podráždění. Ani kapka zadostiučinění z toho, že jim právě vysvětlil, co dělali špatně. Nic. Jako by neměl vůbec žádný důvod zvýšit hlas, protože si byl jistý, že ho stejně poslechnou.

WALKER

Walker si mezitím rychle poznamenal několik postřehů do tabletu a pozvedl oči k rozestavené útočné formaci. Měl dobrý pocit z toho, že se kluci po první nepovedené souhře nehádali a nikdo se nesnažil svalit celou odpovědnost na jediného hráče. Hughes sice stále vypadal, že by nejraději někoho přerazil, ale alespoň poslouchal, a Dexter už kontroloval postavení útočné linie mnohem pečlivěji. Právě to chtěl vidět. Chybu udělá každý; mnohem víc ho zajímalo, co s ní jeho hráči udělají při dalším pokusu.

Carter stál několik kroků za quarterbackem a už podle držení ramen bylo poznat, že v něm předchozí připomínka pořád pracuje. Walker znal podobný výraz. Mladík se nesnažil tvářit pokorně, ale také se neztratil v uraženosti a nepřestal přemýšlet. Pořád měl v hlavě minulou akci, skládal si ji znovu a hledal místo, kde mohl rozhodnout jinak. To se Walkerovi líbilo. Pod vší tou drzostí byl kluk, který měl nejen rychlé nohy, ale zjevně i schopnost učit se rychleji než většina spoluhráčů.

Dexter zavolal signál. Tentokrát počkal na odpověď z obou stran své linie a teprve potom převzal míč od centra. Carter dostal přihrávku do běhu, udělal dva kroky směrem k předem domluvené mezeře a místo dalšího velkého oblouku zvolil kratší, přímočařejší průnik. Hughes ho tentokrát nepustil tolik doprava, ale zato se odkryl prostor o pár kroků dál. Carter ho využil bez zbytečného zaváhání a doběhl k vyznačené čáře, než ho jeden z obránců stačil zastavit.

Walker přikývl. Nebylo to tak efektní jako první Carterův běh. Nebyl tam žádný okamžik, při kterém by ostatní hráči obdivně hvízdali, žádné zoufalé natahování rukou za někým, kdo už dávno zmizel. Jen dobře provedená akce, ve které všichni udělali svoji práci. A právě proto byla lepší.

„Znovu,“ zavolal, když se formace začala vracet.

Na druhé straně hřiště se Carter krátce ohlédl a Walker zachytil jeho pohled. Byl v něm ten známý náznak úsměvu, jako by čekal pochvalu nebo přinejmenším něco, o co by se mohl začít přít. Walker mu však pouze ukázal na jeho výchozí pozici a znovu obrátil pozornost k ostatním. Pod helmou se tomu mladíkovi zřejmě nelíbilo ani trochu.

Walker se musel v duchu pousmát. Ne kvůli jeho tváři nebo té předchozí zvláštní vteřině, kdy si po sundání helmy uvědomil, jak moc je ten kluk pěkný. Teď byl Carter především hráč, který právě dokázal změnit svůj běh po jediném vysvětlení, a to Walkerovi připadalo mnohem zajímavější. Musel mu ještě ukázat, že někdy je právě méně nápadné rozhodnutí to, které rozhodne celý zápas. Ještě jednou zkontroloval postavení obrany, potom zvedl píšťalku a nechal další rozehrávku začít.

CARTER

Další rozehrávka začala téměř okamžitě a Carter si tentokrát dával mnohem větší pozor na to, co se děje nejen přímo před ním, ale i několik kroků po stranách. Walkerovy předchozí připomínky mu pořád ležely v hlavě, přestože by to před tím chlapem za žádnou cenu nepřiznal. Neměl rád, když ho někdo opravoval, zvlášť před ostatními, jenže ještě méně snášel vědomí, že chyba, na kterou ho upozornili, byla skutečná. A tak zatímco se Dexter postavil za centra a začal vyvolávat signály, Carter si znovu prohlédl rozestavení obrany, zkontroloval Hughese a potom věnoval pozornost i Masonovi, který se tentokrát držel o něco dál a podle svého pobaveného výrazu se nejspíš pořád těšil, až mu bude moct znovu pořádně naložit.

Míč proletěl mezi nohama centra do Dexterových rukou a Carter vyrazil přesně v okamžiku, kdy mu ho quarterback předával. Útočná linie tentokrát zareagovala mnohem lépe. Hráč před ním zachytil obránce dostatečně pevně, aby se otevřela úzká mezera, a Carter do ní vrazil s míčem přitisknutým k tělu, jenže Hughes už na podobný pokus čekal. Zleva se proti němu vyřítila známá mohutná postava a Carter měl sotva zlomek vteřiny na rozhodnutí, jestli se pokusí protlačit kolem jejího ramene, nebo běh zkrátí a vezme několik bezpečných yardů. Tentokrát se rozhodl pro druhou možnost. Prudce stočil boky, zmenšil krok a proklouzl kolem spoluhráčova bloku dřív, než ho Hughes stačil pořádně zachytit. Když se mu obránce konečně dostal na tělo, měl za sebou několik slušně získaných yardů a míč bezpečně pod kontrolou.

„Stačí!“ zaznělo od postranní čáry a píšťalka ukončila akci ještě předtím, než se obránci pokusili Cartera definitivně složit k zemi.

Carter zpomalil, vydechl a obrátil se k Dexterovi, který se k němu právě vracel s rukama opřenýma o boky. Quarterback mu krátce ukázal zdvižený palec a Carter se přistihl, že mu ten jednoduchý pohyb udělal mnohem větší radost, než čekal. Nebyla to žádná mimořádná akce, nic, čím by se mohl předvádět, ale oba velmi dobře věděli, že tentokrát jim spolupráce vyšla tak, jak měla.

„Vidíš? Když posloucháš, jde ti to,“ prohodil Dexter, sotva se k němu přiblížil.

Carter se ušklíbl.

„To říkáš, jako bys mě to naučil ty.“

„Ještě ne. Ale máme před sebou spoustu času.“

„Tak to abych si pořídil špunty do uší.“

Dexter se rozesmál a chtěl mu něco vrátit, jenže od postranní čáry se ozvalo Walkerovo krátké zavolání, kterým si je oba přivolal k další instrukci. Carter automaticky obrátil hlavu, ale ještě než se rozešel, zachytil Dexterův pobavený pohled. Bylo zvláštní, jak snadno se s tímhle chlapem mluvilo. Většinu nových spoluhráčů si potřeboval nejdřív trochu oťukat, než zjistil, co si k nim může dovolit, ale Dexter jako by měl úplně stejný problém s držením huby jako on sám. A co bylo ještě lepší, zjevně ho vůbec netrápilo, když mu Carter některou poznámku okamžitě vrátil.

Walker mezitím položil tablet na desky, které držel jeho asistent, a ukázal směrem k útočné formaci.

„Teď změna. Chci vidět, co uděláte, když vám obrana začne číst běh dopředu.“ Podíval se přímo na Dextera. „Nenecháš se zavřít do jediné možnosti jen proto, že máš Cartera za zády.“

„Rozumím, trenére.“

„A Cartere,“ pokračoval Walker a stočil oči k němu, „tentokrát nemusíš být ten, kdo doběhne s míčem.“

Carter mírně naklonil hlavu.

„Takže mě konečně necháte odpočívat?“

Několik kluků se uchechtlo, ale Walkerovi ani necukl koutek.

„Jestli považuješ ochranu quarterbacka za odpočinek, Hughes tě z toho omylu rád vyvede.“

Tentokrát se rozesmál i Dexter a Carter k němu okamžitě obrátil hlavu.

„Strašně vtipný.“

„Já nic neřekl.“

„Ale myslíš si to.“

„To rozhodně.“

Walker už jim však nevěnoval další pozornost a gestem je poslal zpátky na místa. Carter si upravil rukavice, několikrát sevřel prsty a při cestě k útočné formaci přelétl pohledem spoluhráče, kteří se stavěli před Dextera. Uprostřed stál Ethan Brooks, jejich centr, mohutný chlap s rameny tak širokými, že Carter chvílemi nechápal, jak se přes něj vůbec někdo může dostat. Brooks právě něco stručně vysvětloval hráči po své pravici, potom zkontroloval Dexterovo postavení a připravil se ke snapu. Nebyl zdaleka tak ukecaný jako quarterback, ale působil dojmem člověka, který ví, co dělá, a nepotřebuje to každému neustále dokazovat.

Dexter se sehnul, přejel pohledem obranu a zavolal první signál. Carter zůstal připravený za jeho ramenem a sledoval, jak se Hughes pomalu posouvá blíž k mezeře mezi hráči útočné linie. To nebyla náhoda. Obránce chtěl zřejmě využít okamžiku, kdy bude quarterback zaměstnaný předáním míče, a Carter začínal tušit, že se do celé akce zapojí trochu jinak, než by si ještě před několika minutami představoval. Pak přišel snap.

Dexter převzal míč, naznačil předávku Carterovi a ten okamžitě provedl první dva kroky tak, jako by se chystal znovu vyrazit do běhu. Hughes na pohyb zareagoval, jenže téměř vzápětí rozpoznal, že quarterback míč stále drží, a prudce změnil směr. Carter už viděl, kudy se obránce pokusí proniknout. Přenesl váhu, postavil se mu do cesty a zachytil jeho nápor ramenem a rukama do chráničů, přičemž musel pořádně zatnout zuby, aby ho Hughesova váha neposlala o krok dozadu. Sakra, ten parchant byl těžkej.

Náraz mu projel celým tělem, ale Carter vydržel dost dlouho na to, aby Dexter získal potřebný okamžik. Quarterback mezitím ustoupil, zvedl hlavu a poslal krátkou přihrávku Calebovi Turnerovi, který se dokázal uvolnit do prostoru za prvním obranným tlakem. Tight end míč bezpečně zachytil, otočil se a přidal ještě několik yardů, než ho obrana zastavila. Píšťalka znovu ukončila rozehrávku. Hughes od Cartera ustoupil a podrážděně si narovnal ramenní chránič.

„Příště tě přejedu.“

Carter si protáhl jedno rameno a pobaveně se na něj podíval.

„To jsi říkal už předtím.“

„A myslím to vážně.“

„Já taky.“

Hughes jen zavrtěl hlavou a zamířil zpátky ke své skupině, zatímco Carter se obrátil k Dexterovi. Ten už k němu přicházel a přes ochrannou mřížku helmy se na něj široce usmíval.

„Pěkná práce.“

„Jo? Já měl pocit, že mě ten tvůj obránce právě použil jako rohožku.“

„Ale já pořád stojím.“

Carter se na okamžik zarazil, potom se neubránil úsměvu.

„Takže takhle se pozná dobrej running back?“

„Mimo jiné.“

„A já myslel, že chceš, abych ti hlavně nosil touchdowny.“

Dexter pokrčil rameny.

„Ty mi je klidně nos. Jen bych byl rád, kdybych se jich taky dožil.“

Carter se rozesmál, tentokrát úplně spontánně, a při návratu do formace ho napadlo, že hrát s tímhle chlapem by mohla být docela slušná zábava. Nejen proto, že Dexter očividně uměl zacházet s míčem. Hlavně proto, že dokázal přemýšlet o hře rychle, měnit rozhodnutí bez zbytečné paniky a přitom si ještě najít příležitost k nějaké pitomé poznámce. A Carter měl dost silný pocit, že přesně takového quarterbacka potřebuje.

WALKER

Walker sledoval poslední rozehrávku se soustředěným výrazem a jakmile Turner doběhl s míčem do vyznačeného prostoru, krátce si poznamenal výsledek. Samotné dokončení přihrávky ho samozřejmě potěšilo, ale ještě zajímavější pro něj bylo, co jí předcházelo. Dexter správně přečetl tlak obrany a nezpanikařil ve chvíli, kdy se Hughes začal protahovat mezerou. Brooks udržel střed útočné linie, Turner se uvolnil přesně podle pokynu a Carter, který ještě před několika minutami očividně toužil předvést především vlastní rychlost, se dokázal okamžitě přizpůsobit úplně jiné úloze. Neprovedl dokonalý blok. Hughes ho dostal pod tlak a při tvrdším pokračování akce by možná nakonec pronikl dál, ale Carter správně odhadl směr jeho pohybu a nezaváhal.

To Walker považoval za velmi dobré znamení. Mladí running backové s podobným talentem často příliš snadno podléhali představě, že jejich hodnota spočívá především v tom, kolik yardů dokážou uběhnout s míčem. Někteří byli schopní riskovat téměř nesmyslné souboje, jen aby získali další dva kroky, a přitom zapomínali, že dobře odvedená práce bez míče může rozhodnout celou akci. Carter měl zjevně dost sebevědomí na to, aby tenhle problém mohl mít také. Zatím však ukazoval, že pokud pochopí smysl pokynu, umí ho splnit, i když právě není středem pozornosti.

Walker odložil tablet a obrátil se k asistentovi.

„Viděl jsi Dextera?“

Muž přikývl.

„Změnil rozhodnutí včas.“

„A neztratil přehled o Carterovi. To je důležitější.“

Asistent se krátce zadíval na oba hráče, kteří se právě vraceli na své pozice a podle pohybů hlav očividně pokračovali v nějaké výměně poznámek.

„Vypadá to, že si rozumějí.“

Walker je chvíli pozoroval. Dexter něco řekl, Carter okamžitě odpověděl a quarterback zaklonil hlavu v pobaveném gestu, které Walker znal až příliš dobře. Harry Dexter měl zvláštní talent mluvit i ve chvílích, kdy by většina ostatních potřebovala všechnu pozornost věnovat dýchání. Dokázal tím spoluhráče povzbudit, odlehčit napjatou situaci, ale občas také přivést svého trenéra k přesvědčení, že mu bude muset nechat běhat intervaly jen proto, aby konečně neměl dost vzduchu na další komentáře.

Jenže Dexter nebyl pouze ukecaný mladík. Walker moc dobře věděl, co v něm má. Quarterback, který viděl hru jako celek, dokázal na sebe vzít odpovědnost za špatné rozhodnutí a především uměl ostatním hráčům dodat jistotu, aniž by jim ji musel dlouze vysvětlovat. Právě proto mu Walker tolik důvěřoval. A jestliže si Carter s Dexterem skutečně dokážou vytvořit společný rytmus, mohl by nový running back do útoku zapadnout rychleji, než trenér původně předpokládal.

„Rozumějí,“ odpověděl nakonec. „Teď ještě potřebuju zjistit, jestli se spolu dokážou soustředit stejně dobře, jako se dokážou bavit.“

Asistent se uchechtl. Walker zvedl píšťalku a přivolal hráče blíž.

„Pět minut na vodu. Potom pokračujeme.“

Úleva, která se ozvala z několika míst najednou, ho pobavila. Nebyli na hřišti tak dlouho, aby podobnou přestávku nezbytně potřebovali všichni, ale na některých hráčích už bylo vidět, že jim začíná docházet soustředění. A Walker neměl v úmyslu čekat, až se únava projeví nějakým zbytečným zraněním. Raději jim dal několik minut na vydýchání a potom z nich dostal další kvalitní sérii, než aby je nechal bezhlavě opakovat pohyby, které už nikdo pořádně nehlídal.

CARTER

Carter si stáhl helmu až ve chvíli, kdy dorazil k lavičkám, a okamžitě ucítil příjemně chladný večerní vzduch na zpoceném čele. Vlasy se mu nepříjemně lepily ke spánkům a rameno, kterým před chvílí zachytil Hughese, ho začínalo trochu pobolívat. Nebylo to nic vážného, spíš připomínka, že v tomhle týmu se rozhodně nebude hrát v rukavičkách. Sáhl po lahvi s vodou, několikrát se pořádně napil a potom si ji přitiskl na okamžik k zátylku.

„Hele, Cartere.“

Otočil hlavu právě ve chvíli, kdy se vedle něj posadil Dexter a podal mu čistý ručník, který vytáhl z hromádky na lavičce.

„Vypadáš, jako bys právě zjistil, že máme v týmu i obránce.“

Carter si ručník převzal a otřel si čelo.

„Já hlavně zjistil, že Hughes váží asi tolik co menší náklaďák.“

„To je ještě dobrej den. Počkej, až bude mít blbou náladu.“

„Tohle byla jeho dobrá nálada?“

Dexter přikývl s naprosto vážným výrazem.

„Dokonce bych řekl, že si tě oblíbil.“

Carter se uchechtl a zavrtěl hlavou.

„Vy jste tady všichni nějaký divný.“

„Jo,“ souhlasil Dexter bez zaváhání. „Ale zvykneš si.“

Carter se na něj podíval a najednou si uvědomil, že ho tahle jednoduchá odpověď vlastně docela potěšila. Dexter to řekl naprosto samozřejmě, jako by ani na okamžik nepochyboval, že se Carter mezi ostatní zařadí a zůstane. Nebylo v tom žádné slavnostní vítání nováčka ani přehnaná snaha působit přátelsky. Prostě se vedle něj posadil, podal mu ručník a pokračoval v rozhovoru přesně tam, kde ho před chvílí přerušili. A Carter, který si obvykle velmi pečlivě vybíral, s kým bude trávit svůj volný čas, neměl nejmenší potřebu se zvedat a hledat si jiné místo.

O pár kroků dál se Marcus dohadoval s Masonem o tom, kdo koho při poslední akci nechal volného, zatímco Hughes stál u nádrže s vodou a vysvětloval jednomu ze spoluhráčů, že příště žádného nováčka šetřit nebude. Carter jejich rozhovor poslouchal jen napůl. Mnohem víc ho zajímalo, co mu Dexter právě vysvětloval o způsobu, jakým Walker obvykle staví jednotlivé tréninky. Quarterback mluvil rychle, občas se sám uprostřed věty opravil a nezapomněl si přitom několikrát rýpnout do některého ze spoluhráčů, ale Carter si postupně uvědomoval, že pod tím vším je mnohem víc zkušeností, než by podle jeho neustálého vtipkování čekal.

„Takže,“ přerušil ho nakonec Carter a otočil se k němu trochu víc, „když Walker řekne, že už jsme skoro hotoví, znamená to co?“

Dexter se na něj zadíval.

„Že jsme skoro hotoví.“

„Fakt?“

„Ne. Znamená to, že tě čeká ještě něco, co ti zapomněl říct.“

Carter vyprskl smíchy.

„Ty jsi vážně hroznej parchant.“

Dexter se spokojeně usmál.

„A přitom mě znáš sotva chvíli.“

„To mi úplně stačí.“

„Výborně. Aspoň si budeme rozumět.“

Carter se znovu napil a přes okraj lahve se na něj pobaveně podíval. Bylo dost možné, že si s Dexterem skutečně bude rozumět. Nejen při hře, kde se jejich instinkty zatím překvapivě dobře doplňovaly, ale i mimo ni. Harry se nesnažil dělat dojem, neměl potřebu mu dokazovat, kdo je v týmu důležitější, a zároveň se očividně nebál říct mu do očí úplnou pitomost, jen aby viděl, jak na ni zareaguje. A Carter si musel přiznat, že přesně takoví lidé mu obvykle seděli nejvíc. Od postranní čáry se znovu ozval Walkerův hlas.

„Pánové! Přestávka končí.“

Dexter si povzdechl a zvedl se z lavičky.

„Vidíš? Říkal jsem ti to.“

Carter vstal hned za ním, nasadil si helmu a přitáhl řemínek pod bradou.

„Jestli mě dneska necháš znovu běžet přímo na Hughese, tak ti přísahám, že ti příště ten míč vrátím osobně.“

Dexter se přes rameno rozesmál.

„Tak se snaž běžet rychleji.“

Carter zavrtěl hlavou, ale usmíval se ještě ve chvíli, kdy se oba vraceli zpátky na hřiště. Walker už na ně čekal u další připravené formace, vedle sebe asistenta s novým rozpisem, a jakmile se hráči začali stavět na svá místa, jeho pohled přelétl od Dextera ke Carterovi. Na okamžik se zastavil, potom trenér kývl k obranné skupině a začal vysvětlovat další cvičení. Carter se přestal usmívat a soustředil se na jeho slova. Ačkoliv si s Dexterem během krátké přestávky užil překvapivě hodně legrace, jedna věc se od začátku nezměnila. Přišel sem hrát fotbal.

A jestli chtěl Walker vidět, co skutečně dokáže, rozhodně mu to hodlal ukázat.

CARTER

Poslední část tréninku už nebyla ani zdaleka tak divoká jako předchozí rozehrávky. Walker nechal útok několikrát vystřídat rozestavení, přinutil Dextera reagovat na změny obrany a Carterovi dal dost příležitostí zjistit, že rychlost mu sice dokáže otevřít cestu tam, kde by se jiný hráč dávno zastavil, ale proti dobře sehranému týmu si jen s rychlýma nohama nevystačí. Několikrát se musel vrátit do výchozí pozice, protože přehlédl pohyb jednoho z obránců, jindy se mu podařilo získat několik yardů navíc jen díky tomu, že tentokrát nepodlehl prvnímu instinktu a počkal, až mu spoluhráč skutečně uvolní prostor. Dexter mu po jednom povedeném běhu uznale poklepal na ramenní chránič, zatímco Hughes na druhé straně hřiště cosi nespokojeně zamumlal a Mason mu s neskrývaným pobavením připomněl, že jestli chce nováčka konečně zastavit, měl by se začít pohybovat trochu rychleji. Carter se tomu zasmál, ale okamžitě toho litoval, protože při následující akci mu Hughes názorně předvedl, že jeho schopnosti rozhodně nekončí u hlasitých výhrůžek.

Když Walker konečně zapískal naposledy, Carter měl záda mokrá potem, ramena příjemně rozbolavělá a v nohách přesně ten druh únavy, který po dobrém tréninku miloval. Teprve teď si pořádně uvědomil, jak moc se za dobu, kterou strávil na hřišti, setmělo. Oblohu nad stadionem už dávno vystřídala temná modř a ostrá světla reflektorů vytvářela na trávníku dlouhé stíny, které se pohybovaly společně s hráči vracejícími se od posledního cvičení. Někdo si okamžitě sundal helmu, další si protahoval ztuhlá ramena a od obranné skupiny se ozvalo několik hlasitých poznámek o tom, že by si dneska všichni zasloužili pořádnou večeři a alespoň deset hodin spánku.

„Pro dnešek končíme,“ oznámil Walker, když se hráči shromáždili v jeho blízkosti. Nepotřeboval zvýšit hlas víc, než bylo nutné, přesto se rozhovory postupně utišily. „Zítra pokračujeme podle rozpisu. Regenerace, jídlo, spánek. A pokud někoho něco bolí jinak než obvykle, nenechá si to pro sebe. Rozumíme si?“

Několik hráčů přikývlo a ozvalo se sborové souhlasné zamumlání.

„Dobře. Sprchy a domů.“

To už byla slova, na která očividně čekala většina týmu. Marcus okamžitě prohlásil, že jestli mu někdo zabere jeho oblíbenou sprchu, nebude se za své jednání zodpovídat, načež mu Dexter připomněl, že na ní rozhodně nemá napsané jméno. Hughes se jen zhluboka nadechl, jako by už neměl sílu poslouchat další podobnou výměnu, a vyrazil k budově šaten. Carter se pobaveně rozhlédl po ostatních, zvedl helmu, kterou si před chvílí sundal, a chystal se připojit k Dexterovi, když se za jeho zády ozval Walkerův hlas.

„Cartere. Ty ještě chvíli zůstaň.“

Liam se zastavil a obrátil hlavu. Dexter, který šel vedle něj, se okamžitě ušklíbl.

„Tak vidíš. Říkal jsem ti, že máš ještě čas to pokazit.“

„Jdi do prdele,“ odpověděl mu Carter se smíchem a lehce ho udeřil hřbetem ruky do paže.

Harry se jen zazubil, ustoupil o krok a ukázal palcem směrem k šatnám.

„Tak se tam neztrať, nováčku.“

Carter mu ještě věnoval pobavený pohled, než se otočil a vykročil zpátky k trenérovi. Překvapovalo ho, jak přirozeně s Dexterem už během jediného tréninku dokázali žertovat, a možná by nad tím přemýšlel o něco déle, kdyby před ním nestál Walker s tabletem v ruce a tím svým obvyklým soustředěným výrazem.

„Ano, trenére?“

Walker počkal, až se poslední skupinka hráčů vzdálí natolik, aby spolu mohli mluvit bez neustálého překřikování ostatních. Potom tablet sklopil podél těla a podíval se na Cartera.

„Jak se cítíš?“

Liam mírně pozvedl obočí.

„Dobře.“

„Nic tě nebolí?“

„Jenom to, co by po tréninku bolet mělo.“

Walker si ho několik vteřin prohlížel a Carter měl zase ten zvláštní pocit, že ten chlap dokáže odhadnout mnohem víc, než mu člověk skutečně řekne. Nakonec ale trenér jen přikývl.

„Na první trénink dobrá práce. Máš rychlost, dobrý instinkt a dokážeš reagovat na změny. To jsem věděl už ze záznamů.“

Carter se neubránil drobnému pousmání.

„Takže jsem vás nezklamal.“

„To jsem neřekl.“

Úsměv mu trochu povadl. Walker však pokračoval dřív, než mohl odpovědět.

„Ale máš také několik návyků, které tě proti zkušenější obraně dostanou do problémů. Někdy se rozhodneš příliš brzy. Vidíš prostor a okamžitě ho chceš využít, jenže ne vždycky si ověříš, co se kolem něj děje. A potřebuju, aby ses zlepšil v blokování, nejen v běhu s míčem.“

Carter mimoděk sevřel helmu pevněji. Část jeho hrdosti se okamžitě chtěla ozvat, že přišel jako running back právě kvůli tomu, jak dobře dokáže běhat, jenže vzpomínka na Hughese, který ho při poslední akci málem poslal na zadek, mu připomněla, že Walker zase nemluví úplně do větru.

„Takže chcete, abych trénoval víc?“ zeptal se nakonec.

„Chci, abys trénoval přesněji.“

To ho přimělo zvednout oči. Walker si založil tablet pod paži.

„Běžný týmový trénink ti na některé věci stačit nebude. Ne proto, že bys byl špatný, Cartere. Právě naopak. Máš předpoklady, které by byla škoda nechat bez další práce. Proto s tebou chci začít dělat individuálně.“

Liam na okamžik ztichl. Individuálně. To slovo mu v hlavě zaznělo s poněkud jinou váhou, než očekával. Samozřejmě věděl, že univerzitní hráči podobnou péči dostávají, zvlášť pokud od nich trenér něco očekává, ale přesto ho překvapilo, že mu Walker podobnou nabídku předkládá hned po prvním společném tréninku.

„Se mnou?“ ujistil se.

Walker mírně pozvedl obočí.

„Vidíš tu ještě nějakého jiného Cartera?“

Liam se neudržel a uchechtl.

„Ne, trenére.“

„Dobře. Začneme zítra po společném tréninku. Nejdřív práce nohou, čtení obrany a rozhodování pod tlakem. Potom blokování a ochrana míče. Až uvidím, jak reaguješ, upravíme další postup.“

„Jak dlouho?“

„Podle toho, co budeme dělat. Nehodlám tě zbytečně přetěžovat jen proto, abych mohl říct, že jsi na hřišti strávil další hodinu.“

Carter pomalu přikývl. Tohle se mu líbilo. Nejen příslib dalšího tréninku, ale především skutečnost, že Walker očividně přesně věděl, co s ním chce dělat. Nesliboval mu zázraky a neplýtval pochvalami. Měl plán, který vycházel z toho, co dneska viděl, a Carterovi začínalo docházet, že pokud se pod tímhle mužem chce skutečně zlepšit, bude muset občas spolknout vlastní hrdost a poslouchat.

„Dobře. Budu tady.“

„To předpokládám.“

Liamovi znovu cukly koutky. Walker se krátce podíval směrem k budově, v jejíchž oknech už svítila světla.

„A teď běž do sprchy. Zítra tě chci mít odpočatého.“

„Ano, trenére.“

Carter se otočil k odchodu, ale po několika krocích ještě zpomalil. V hlavě mu pořád zůstával způsob, jakým Walker rozebral jeho dnešní výkon. Neodmítl ho, nezpochybnil jeho schopnosti, ale zároveň mu nedal ani na okamžik pocit, že už umí všechno. Bylo to zvláštní. Většinou dokázal z trenérova hodnocení poměrně rychle poznat, jestli je spokojený, nebo naštvaný. U Walkera to bylo komplikovanější. Jako by pro něj dobrý výkon nebyl důvodem k velkému nadšení, ale především příležitostí zjistit, co by mohl hráč příště udělat ještě lépe. Nakonec jen zavrtěl hlavou a zamířil k šatnám.

Když otevřel dveře, okamžitě ho přivítal teplý, vlhký vzduch a známá směsice hlasů, vody a bouchajících skříněk. Většina kluků už měla sprchu za sebou. Někteří se převlékali do civilního oblečení, jiní si balili věci do sportovních tašek a několik hráčů už odcházelo na chodbu, kde jejich kroky postupně zanikaly ve vzdáleném ruchu budovy. Carter si všiml Dextera u jedné ze skříněk, právě když si přes hlavu přetahoval čisté tričko.

„No konečně,“ poznamenal Harry, sotva ho zahlédl. „Už jsem myslel, že tě tam nechá přespat.“

„Neboj. Zítra si mě tam nechá znovu.“

Dexter se zarazil, stáhl tričko přes břicho a zvědavě na něj pohlédl.

„Cože?“

„Individuální tréninky.“

Harryho výraz se okamžitě změnil. Pobavení v něm sice zůstalo, ale tentokrát se k němu přidalo i skutečné zaujetí.

„Vážně?“

Carter přikývl.

„Od zítřka.“

Dexter krátce hvízdl.

„Tak to sis ho zaujal.“

„To doufám.“

Harry se uchechtl, popadl tašku a přehodil si ji přes rameno.

„Hele, jenom jedna rada. Až ti bude vysvětlovat, že něco děláš blbě, nesnaž se s ním hádat, dokud si nejsi fakt jistej, že máš pravdu.“

„To říkáš z vlastní zkušenosti?“

„Bohužel.“

Carter se rozesmál a Dexter se k němu přidal, než se konečně vydal ke dveřím.

„Tak zítra, Cartere.“

„Jo. Zítra.“

Harry na rozloučenou zvedl ruku a zmizel na chodbě, odkud se ještě na okamžik ozval jeho hlas, když někomu z ostatních odpovídal na poznámku. Carter se za ním pobaveně podíval, potom položil helmu ke své skříňce a začal ze sebe stahovat propocenou výstroj. Než se konečně dostal do sprchy, šatna téměř úplně utichla. Otevřel kohoutek, nastavil vodu na příjemně teplou a s dlouhým výdechem sklonil hlavu pod proud, který mu okamžitě smyl pot z vlasů i z unaveného těla. Na ramenou cítil několik míst, kde se mu chrániče během tréninku nepříjemně zařízly do kůže, a když si promnul paži, znovu si vybavil tvrdý střet s Hughesem. Ušklíbl se. Jestli tohle byl první den, docela ho zajímalo, v jakém stavu se bude vracet po týdnu.

Přesto byl spokojený. Unavený, hladový, trochu omlácený, ale spokojený. Když se o něco později převlékl do čistého trička a tepláků, vzal sportovní tašku a vyšel na chodbu, budova už byla podstatně tišší než předtím. Z dálky se ozývalo tlumené hučení ventilace a kdesi za dveřmi ještě někdo krátce promluvil, ale jinak měl Carter téměř celou chodbu pro sebe. Právě si upravoval popruh tašky na rameni, když na jejím druhém konci zahlédl známou postavu. Walker.

Trenér už neměl na sobě oblečení, ve kterém vedl trénink. Převlékl se do jednoduchého sportovního trička a tmavých kraťasů, přes jedno rameno měl přehozený ručník a v ruce nesl menší tašku. Kráčel klidně, nikam nespěchal, a přesto z jeho pohybů bylo poznat, že dnešní den pro něj ještě neskončil. Carter automaticky zpomalil. Ne proto, že by na něj chtěl volat. Jen ho překvapilo, že ho ještě vidí. Walker mezitím došel ke dveřím po pravé straně chodby. Nad nimi byla jednoduchá cedule. POSILOVNA Otevřel, vstoupil dovnitř a dveře se za ním pomalu zavřely.

Carter ještě několik okamžiků hleděl tím směrem. Takže ten chlap po celém dni na hřišti ještě chodí cvičit. Pohledem mimoděk sklouzl ke své vlastní tašce a potom si vybavil mohutná Walkerova ramena, pevný postoj a způsob, jakým se pohyboval po hřišti. Ještě dneska ho napadlo, jestli ten muž vůbec pořád hraje, nebo se veškeré jeho zkušenosti omezují na vysvětlování toho, co mají dělat ostatní. Teď měl alespoň o něco lepší představu, proč Walker ani ve jednačtyřiceti nevypadal jako někdo, kdo by měl sám problém zvládnout pořádný trénink. Carter si upravil popruh tašky a pomalu se rozešel k východu.

Zítra ho čekal další den. A tentokrát už věděl, že po společném tréninku ještě zdaleka nebude mít hotovo.

CARTER

Když konečně vyšel z budovy tréninkového centra, překvapilo ho, jak příjemně chladný vzduch ho venku přivítal. Po několika hodinách strávených na hřišti, v šatně a pod teplou sprchou mu připadal téměř osvobozující, přestože se mu při prvních krocích ozvalo několik svalů, o kterých během tréninku raději ani nepřemýšlel. Sportovní tašku si přehodil přes druhé rameno, protože to pravé stále trochu cítil po střetu s Hughesem, a zamířil po osvětleném chodníku směrem k univerzitní jídelně, jejíž polohu si během dne naštěstí stihl zapamatovat. Hlad měl takový, že by v tu chvíli nejspíš snědl i něco, co by mu ještě ráno připadalo naprosto nepoživatelné, a představa, že by měl nejdřív dojít na kolej a teprve potom řešit večeři, mu připadala jako zbytečné utrpení.

Kampus už vypadal úplně jinak než odpoledne. Budovy, které během dne obklopovaly skupinky studentů a neustálý ruch přicházejících a odcházejících lidí, teď stály pod pouličními lampami v mnohem klidnějším světle. Z některých oken se ozývala hudba, před jedním z menších vchodů seděla skupinka studentů s kelímky kávy a o kus dál projela kolem Cartera dvojice kluků na kolech, kteří se něčemu hlasitě smáli. Chvíli je pozoroval a potom si uvědomil, že navzdory únavě má vlastně docela dobrou náladu. První den měl za sebou, nikdo ho z týmu neposlal do háje, Hughes ho sice několikrát málem přerazil, ale s Dexterem si překvapivě dobře rozuměl a Walker mu dokonce nabídl individuální tréninky. To nebyl zrovna špatný začátek.

Jakmile vstoupil do jídelny, udeřila ho do nosu vůně teplého jídla a žaludek mu na ni odpověděl tak hlasitě, až se sám pro sebe pobaveně ušklíbl. U výdejních míst už nebylo tolik lidí jako přes den, ale večeře se ještě vydávala a několik stolů obsazovali studenti, kteří zjevně také neměli důvod spěchat zpátky na pokoje. Carter si vytáhl studentskou kartu, prošel dovnitř a s úlevou zjistil, že si pořád může vybrat z několika teplých jídel. Naložil si pořádnou porci kuřecího masa, rýži, zeleninu a přidal pečivo, protože po dnešním tréninku rozhodně nehodlal předstírat, že mu stačí nějaká dietní večeře. Když potom s tácem v rukou hledal volné místo, zahlédl u jednoho ze vzdálenějších stolů několik známých tváří.

„Cartere!“

Otočil hlavu a uviděl Smithe, který na něj mával od stolu, jako by se znali přinejmenším několik let. Vedle něj seděl Brooks a naproti Turner, oba už převlečení do civilního oblečení a zaměstnaní především vlastními talíři. Smith mu ukázal na volnou židli a Carter po krátkém zaváhání zamířil k nim. Neměl důvod sedět sám, zvlášť když se právě snažil poznat lidi, se kterými měl trávit většinu následujících měsíců.

„Tak co, přežil jsi svůj první den?“ zeptal se Smith, sotva Carter odložil tác na stůl.

„Zatím jo. Ale jestli se mě ještě někdo zeptá, jestli jsem přežil, začnu mít podezření, že jste se mě dneska fakt pokoušeli zabít.“

Turner se nad talířem pousmál, zatímco Smith se okamžitě rozesmál.

„Neber to osobně. Hughes takhle vítá skoro každýho.“

„To je milý. Příště mu přinesu kytku.“

„Hlavně mu ji nepodávej moc rychle,“ poznamenal Brooks klidně, aniž by zvedl oči od jídla. „Ještě by tě zkusil složit.“

Carter se rozesmál a posadil se pohodlněji. Zjistil, že se mu s těmi chlapy mluví o něco snadněji, než očekával. Smith byl očividně schopný komentovat téměř cokoliv, co se kolem něj odehrálo, Turner působil mnohem klidněji a většinu poznámek si nechával až na chvíli, kdy skutečně měly smysl, zatímco Brooks vypadal jako člověk, který nepotřebuje být středem pozornosti, aby ho ostatní poslouchali. Na hřišti si Carter všiml především jeho schopnosti organizovat útočnou linii, teď poprvé viděl, že se stejným klidem dokáže sedět u večeře a jednou suchou poznámkou rozesmát celý stůl.

„Takže zítra už normálně s náma?“ zeptal se Turner, když Carter konečně spolkl první pořádné sousto.

Carter přikývl.

„Jo. A po společným tréninku si mě Walker ještě nechá.“

Smith okamžitě zvedl hlavu.

„Na co?“

„Individuální tréninky.“

„No do prdele,“ vydechl Smith s neskrývaným pobavením. „Tak to sis vybral.“

Carter se na něj podíval přes okraj sklenice.

„Co tím myslíš?“

„Že Walker nemá ve zvyku ztrácet čas.“

Brooks přikývl, tentokrát už se na Cartera podíval přímo.

„Jestli s tebou chce pracovat zvlášť, tak v tobě něco vidí. Ber to jako dobrou zprávu.“

Tohle znělo podstatně lépe než Smithův tón, a Carter se tomu neubránil. Koutky mu nepatrně vystoupaly vzhůru, přestože se snažil tvářit, že ho podobné hodnocení nijak zvlášť nezajímá.

„To taky beru.“

„Jen počítej s tím, že tě nenechá odfláknout ani jednu věc,“ doplnil Turner.

„To už jsem si všiml.“

„A že si pamatuje všechno,“ přidal se Smith.

Carter si povzdechl.

„Jo, to mi dneska vysvětloval i Dexter.“

Při zmínce o quarterbackovi Smith obrátil oči v sloup.

„Samozřejmě. Ten ti toho za jeden trénink stihl nakecat tolik, že bys z toho mohl složit přijímačky.“

„Mně to nevadí,“ odpověděl Carter a sáhl po dalším soustu. „Aspoň s ním není nuda.“

Brooks se pobaveně usmál a Turner jen zavrtěl hlavou, jako by se právě potvrdilo něco, co oba během tréninku dávno pochopili. Smith se na Cartera chvíli díval, potom krátce hvízdl.

„Tak to jste se fakt hledali.“

Carter se zasmál a tentokrát už se ani nesnažil odporovat. Dexter mu za těch několik hodin skutečně připadal jako někdo, s kým by si dokázal rozumět i mimo hřiště, a vlastně se docela těšil, až se zítra zase uvidí. Bylo to příjemné zjištění. Při příchodu do nového týmu nikdy neměl jistotu, na koho narazí, a přestože si věřil natolik, aby se mezi ostatními prosadil, neznamenalo to, že by mu bylo jedno, s kým bude trávit čas.

Zbytek večeře už probíhal mnohem klidněji. Smith ještě několikrát něco poznamenal, Turner mu tu a tam odpověděl a Brooks většinu času věnoval tomu, aby konečně dojedl, ale Carter se postupně přestával soustředit na rozhovor a čím dál víc na jídlo před sebou. Únava, kterou až dosud úspěšně držel stranou, se začínala hlásit o slovo. Když konečně odložil příbor, měl příjemně plný žaludek, těžká ramena a dost silný pocit, že jestli si teď někde sedne na příliš pohodlnou židli, usne ještě před návratem na kolej.

„Tak já mizím,“ oznámil a zvedl se od stolu.

„Zítra na hřišti,“ kývl Turner.

Smith se na něj pobaveně podíval.

„Hlavně se vyspi, Cartere. Walker nemá rád, když mu někdo ráno usíná při rozcvičce.“

„Tak to má smůlu. Já dneska plánuju usnout už cestou.“

Brooks se krátce uchechtl a Carter jim ještě na rozloučenou zvedl ruku, než odnesl tác a vyšel zpátky do večerního chladu.

Cesta na kolej netrvala dlouho, ale tentokrát si ji uvědomoval mnohem intenzivněji než cestu z tréninkového centra. Nohy měl těžší, svaly na stehnech mu při chůzi do mírného kopce připomínaly každý sprint a pravé rameno ho nepříjemně tahalo pokaždé, když si musel upravit sportovní tašku. Přesto se mu po tváři občas mihl úsměv, když si vzpomněl na některou z Dexterových poznámek nebo na Smithovo upřímné zděšení z představy individuálních tréninků. Celý ten den byl zvláštně dlouhý. Ještě ráno měl před sebou novou školu, nové prostředí a tým, ve kterém si musel najít místo. Teď už znal několik spoluhráčů, věděl, jaký má Walker přístup k tréninku, a zítra ho čekalo něco, co by mu ještě před pár hodinami připadalo jako velmi slušná příležitost.

Budova kolejí byla stále poměrně živá. Za proskleným vstupem sedělo několik studentů, kteří se bavili nad otevřenými notebooky, někdo právě přicházel s taškou nákupu a z chodby v patře se ozývala hudba doprovázená hlasitým smíchem. Carter prošel dovnitř, vyšel po schodech ke svému pokoji a při hledání klíče v kapse si uvědomil, že se sem vlastně za celý den skoro nedostal. Jeho věci zůstaly tam, kde je před odchodem nechal, a myšlenka, že je bude muset alespoň trochu vybalit, mu připadala skoro stejně nepříjemná jako další série sprintů.

Když otevřel dveře, našel svého spolubydlícího přesně tam, kde by ho podle dosavadních zkušeností nejspíš čekal — u pracovního stolu s otevřeným notebookem, jednou nohou nataženou pod židlí a sluchátkem pouze v jednom uchu. Jake zvedl hlavu od obrazovky.

„Ty vole. Ty žiješ.“

Carter se zarazil ve dveřích a potom hlasitě vydechl nosem.

„Já vás snad všechny zabiju. To je dneska nějaká povinná otázka?“

Jake se uchechtl a sundal si i druhé sluchátko.

„Co?“

„Jestli žiju. Ptá se mě na to každej druhej.“

„Tak se na sebe podívej.“

Carter za sebou zavřel dveře, položil sportovní tašku vedle postele a na chvíli jen stál, protože se mu vůbec nechtělo ohýbat. Jake ho pobaveně pozoroval.

„To byl první trénink?“

„Jo.“

„A vypadáš takhle?“

„Počkej, až uvidíš, jak budu vypadat po tejdnu.“

„To už možná ani nevylezeš z postele.“

„V tom případě mi můžeš nosit jídlo.“

Jake se zasmál a vrátil se pohledem k notebooku.

„To si ještě rozmyslím.“

Carter se pousmál. Jake zatím působil jako docela pohodový spolubydlící. Nebyl nijak zvlášť upovídaný, nesnažil se za každou cenu vyptávat na každý detail jeho života a očividně mu nedělalo problém říct naprostou pitomost s výrazem člověka, který právě pronesl něco naprosto rozumného. Pokoj sám o sobě byl poměrně obyčejný. Dvě postele, dva pracovní stoly, skříně, police a dost místa na to, aby se v něm dva studenti nemuseli neustále přetlačovat, pokud si tedy jeden z nich nerozhodne zabrat polovinu podlahy sportovním vybavením.

Jakeova strana už vypadala zabydleně. Na stole měl notebook, lampičku, několik sešitů a hrnek, vedle postele stály boty a na polici ležely nějaké knihy a drobnosti, které si evidentně přivezl z domova. Carterova polovina naproti tomu připomínala spíš místo, kam někdo odložil zavazadla a následně na jejich existenci zapomněl. A vlastně přesně to dneska udělal.

„Tak co?“ ozval se Jake, když Carter otevřel první tašku. „Jaká je škola?“

Liam pokrčil rameny a vytáhl čisté tričko, které položil na postel.

„Zatím dobrý. Akorát mám pocit, že jsem dneska nachodil a naběhal víc než za poslední tři dny dohromady.“

„A trenér?“

Carter k němu krátce zvedl oči.

„Co s ním?“

„Jakej je?“

Na tu otázku by ještě před několika hodinami nejspíš odpověděl úplně jednoduše. Přísnej. Zkušenej. Dobrej trenér. Jenže teď se mu v hlavě sešlo několik různých dojmů a nějakou chvíli mu trvalo, než vybral ten, který vystihoval dnešek nejlépe.

„Dost dobrej,“ řekl nakonec. „Ví přesně, co dělá.“

Jake přikývl.

„To je asi u trenéra docela výhoda.“

„Jo. A ještě větší výhoda je, když ví přesně, co děláš blbě ty.“

„To zní příjemně.“

Carter se uchechtl.

„Strašně.“

Vytáhl z tašky další oblečení a konečně se přinutil otevřít skříň, aby měl kam uložit alespoň to nejnutnější. Čistá trička a spodní prádlo skončily na policích, sportovní věci ve spodní části skříně a zbytek si nechal na jindy. Neměl nejmenší chuť řešit, jestli si všechny věci uspořádá správně, a už vůbec nehodlal strávit další půlhodinu skládáním oblečení, které stejně během několika dnů zase vytahá ven. Mnohem důležitější bylo najít nabíječku.

Tu nakonec objevil až ve druhé tašce, zamotanou mezi pouzdrem na hygienické potřeby a balíčkem ponožek. V duchu si vynadal, že ji ráno nenechal někde po ruce, a připojil telefon k zásuvce vedle postele. Teprve když se rozsvítil displej, všiml si několika oznámení, mezi nimiž byla i zpráva od mámy. Jaký byl první den? Všechno v pořádku? Doufám, že ses aspoň pořádně najedl. ❤️

Carter se na displej chvíli díval a potom se neubránil úsměvu. Ta poslední poznámka byla tak typická, že ji téměř slyšel vyslovenou jejím hlasem. Mohl jí být vzdálený kolik chtěl, mohl hrát univerzitní fotbal a přesvědčovat všechny kolem sebe, že se o sebe bez problémů postará, ale jeho matka bude mít zřejmě pořád potřebu kontrolovat, jestli se náhodou nesnaží přežít jen na kávě a nějakém sendviči. Posadil se na kraj postele, opřel lokty o kolena a začal psát.

Jo, mami, všechno dobrý. Trénink byl super, kluci taky. Jsem akorát úplně mrtvej, ale najedl jsem se pořádně, takže žádnej strach. Zítra ti napíšu víc. Dobrou ❤️ Ještě si zprávu krátce přečetl, odeslal ji a položil telefon vedle sebe. Nepotřeboval jí teď vyprávět o každé rozehrávce ani o tom, kolikrát ho Hughes poslal na zem. Na to bude čas později. Důležité bylo, aby věděla, že je v pořádku a že první den dopadl dobře.

„Máma?“ zeptal se Jake od stolu.

Carter zvedl hlavu.

„Jo.“

„Taky mi píše pořád.“

„Takže nejsu jedinej?“

„Ne. Akorát ta moje se ptá, jestli pravidelně měním povlečení.“

Liam se rozesmál.

„A měníš?“

Jake se na něj podíval s naprosto vážným výrazem.

„Na to mám ještě čas.“

Carter zavrtěl hlavou a znovu se pustil do několika zbývajících věcí. Z informační složky, kterou dostal od školy, vytáhl rozvrh a pokyny k univerzitnímu systému, položil je na stůl vedle notebooku, který si přivezl, a přidal dva čisté sešity, blok a pouzdro s propiskami. Učebnice a další materiály si bude muset postupně obstarat podle jednotlivých předmětů, ale alespoň nechtěl ráno odcházet s prázdnou taškou a zjišťovat až ve třídě, že nemá čím psát. Připravil si tedy věci, které bude potřebovat, zkontroloval budík a nakonec ještě vyhrabal kartáček a pastu.

Když se vrátil z koupelny, Jake už měl notebook zavřený a něco si četl v telefonu. Carter zhasl lampičku nad svým stolem, odložil hygienické potřeby na místo a s dlouhým, spokojeným výdechem se posadil na postel. Bylo zvláštní, jak rychle ho únava dohnala ve chvíli, kdy už nemusel nikam chodit. Na hřišti se dokázal soustředit na každý pohyb, při večeři ještě normálně vtipkoval a cestou na kolej měl hlavu plnou plánů na další den, ale teď, když konečně seděl v pokoji a měl všechno důležité hotové, se mu najednou nechtělo dělat vůbec nic.

„Já jdu spát,“ oznámil a stáhl si ponožky.

Jake vzhlédl od telefonu.

„Už?“

Carter po něm střelil pohledem.

„Ne, víš co? Půjdu si ještě zaběhat.“

„Jen se ptám.“

„Tak se neptej.“

Jake se uchechtl a natáhl se ke své lampičce.

„Dobře, sportovče. Dobrou.“

„Dobrou.“

Carter si lehl, přitáhl přikrývku k pasu a konečně nechal celé tělo pořádně uvolnit. Matrace byla jiná než ta, na kterou byl zvyklý, polštář se mu zdál trochu příliš nízký a z chodby se ještě pořád ozýval vzdálený smích, ale nic z toho ho v tu chvíli nedokázalo rozčilovat. Obrátil se na záda, položil jednu ruku pod hlavu a chvíli hleděl do přítmí pokoje, kde se slabé světlo z ulice lámalo přes okraj závěsu a dopadalo na část stěny.

Zítra ho čekal další den a po společném tréninku ještě individuální práce s Walkerem. Už teď byl zvědavý, co si pro něj trenér připraví, protože podle dneška rozhodně nepatřil mezi chlapy, kteří někomu dají úkol jen proto, aby ho na chvíli zaměstnali. Všechno, co na hřišti vysvětloval, mělo svůj důvod. Každá připomínka navazovala na skutečnou chybu a Carter si musel přiznat, že podobnou přesnost u trenéra ještě nezažil. Někteří jeho předchozí koučové dokázali řvát tak hlasitě, že je bylo slyšet přes celé hřiště, ale když pak člověk chtěl vědět, co přesně udělal špatně, dostal většinou jen další nadávku. Walker byl úplně jiný. Nemusel zvyšovat hlas, protože i tak dokázal všechny přimět poslouchat.

A navíc… Carter si najednou vybavil jeho postavu na chodbě před posilovnou.

Nebyl to nijak zvlášť významný okamžik. Prostě jen zahlédl trenéra v jiném oblečení, než ve kterém ho viděl během tréninku. Jenže ten rozdíl byl překvapivě výrazný. Na hřišti Walker působil mohutně už jen tím, jak stál, a široká ramena spolu s jeho výškou vytvářela dojem chlapa, kterého by člověk rozhodně nechtěl potkat proti sobě v plném běhu. V obyčejném sportovním tričku a kraťasech však bylo mnohem zřetelnější, co se pod tím oblečením skutečně skrývá. Krátké rukávy mu nechávaly odkryté silné paže, na předloktích byly při pohybu vidět napjaté svaly a kraťasy odhalovaly mohutná stehna i pevná lýtka člověka, který očividně nikdy úplně nepřestal trénovat. Carter přitom nebyl žádný drobek a během své sportovní kariéry potkal spoustu opravdu dobře stavěných chlapů, jenže Walker byl přece jen něco jiného.

Do prdele, ten je fakt obrovskej. Při té vzpomínce se mu nepatrně zvedly koutky. Jeho předchozí trenéři byli většinou muži, kteří už měli vlastní aktivní sportovní kariéru dávno za sebou, a přestože jim nechyběly zkušenosti, málokterý z nich vypadal, že by se mohl bez větší přípravy znovu postavit na hřiště. Walker naproti tomu působil, jako by mu stačilo podat helmu a chrániče. A když si Carter uvědomil, že ten chlap po celém dni ještě zamířil do posilovny, začínalo mu docházet, že to nejspíš není jen otázka dobrých dispozic. Zajímalo by ho, kolik toho Walker ještě skutečně zvládne.

Možná se ho na to někdy zeptá. A možná bude mít během individuálních tréninků příležitost zjistit to sám. Carter se převalil na bok, trochu si upravil polštář a zavřel oči. V hlavě mu ještě proběhla vzpomínka na Dextera, který se smál jedné z jeho poznámek, na Hughesův podrážděný výraz a potom znovu na Walkera, jak stojí u postranní čáry a naprosto klidně rozebírá chyby, kvůli kterým by jiný trenér nejspíš dávno ztratil nervy. Vlastně si za celý den nedokázal vybavit jediný okamžik, kdy by ten muž opravdu vybuchl. Ani když se hráčům něco nepovedlo, ani když ho Carter několikrát zkusil popíchnout, ani když Hughes vypadal, že se každou chvíli s někým pohádá.

Pořád ten stejný klid. Až podezřelej. Ty vole… co by se asi muselo stát, aby toho chlapa vůbec něco rozhodilo? Ta myšlenka mu proběhla hlavou tak líně, že se jí ani nestačil pořádně věnovat. Nebyl v ní žádný plán, žádné rozhodnutí a vlastně ani skutečná potřeba najít odpověď. Jen poslední záblesk zvědavosti na muže, který ho během jediného dne dokázal několikrát překvapit, přestože se přitom skoro vůbec nepřestal tvářit stejně.

Carter se ještě o něco pohodlněji zabořil do polštáře, vydechl a nechal těžká víčka konečně zůstat zavřená. Než si stačil uvědomit, že už na nic dalšího nemyslí, spal.