Pod helmou I — Kapitola 3 – Druhý den

Klooky← Pod helmou · přehled kapitol

Pod helmou I

Kapitola 3 – Druhý den

Carter

První, co Liam Carter následujícího rána zaznamenal, nebyl zvuk budíku, ale bolest, která se mu ozvala v pravém rameni, když se po něm pokusil natáhnout. V polospánku jen nespokojeně zavrčel, převalil se na druhý bok a na okamžik zavřel oči ještě pevněji, jako by tím mohl přesvědčit vlastní tělo, že se žádné vstávání nekoná. Jenže telefon na nočním stolku dál neúnavně vyzváněl a někde za jeho zády už se ozvalo podrážděné šustění přikrývky.

„Cartere, jestli to nevypneš, tak ti ten mobil nacpu do polštáře.“

Liam konečně nahmatal telefon, umlčel alarm a s dlouhým výdechem otevřel oči. Na displeji svítilo 5:25. Chvíli na čísla jen tupě zíral, protože jeho mozek odmítal přijmout skutečnost, že se někdo dobrovolně rozhodl začínat den v takhle nelidskou hodinu, a potom se opatrně posadil. Okamžitě toho zalitoval. Stehna se mu připomněla tupým tahem, mezi lopatkami ucítil nepříjemnou ztuhlost a při pokusu protáhnout záda mu v pravém rameni znovu škublo. Nebylo to nic, co by neznal z předchozích náročných tréninků, jenže po včerejším večeru, kdy měl sotva čas se pořádně najíst, vybalit několik nejnutnějších věcí a svalit se do postele, mu vlastní tělo připadalo podstatně méně ochotné spolupracovat než obvykle.

„Do prdele,“ zamumlal a pomalu svěsil nohy na podlahu.

„Jo,“ ozvalo se zpod přikrývky na druhé straně pokoje. „Přesně.“

Liam otočil hlavu. Jake měl peřinu vytaženou téměř přes celý obličej a ven mu trčely jen rozcuchané vlasy. Zjevně ani na okamžik neuvažoval, že by kvůli spolubydlícímu vstával.

„Ty dneska nikam nejdeš?“ zeptal se Carter a natáhl se po tričku, které si večer připravil na židli.

„Jdu.“

„Tak co ještě ležíš?“

„Protože normální lidi mají první hodinu později.“

„Takže já nejsem normální?“

Jake stáhl přikrývku natolik, aby na něj mohl pohlédnout jedním okem.

„Ty vstáváš v půl šestý, abys dobrovolně běhal za míčem. Odpověz si sám.“

Carter se neubránil pobavenému odfrknutí, i když ho při tom nepříjemně zatáhly svaly na břiše. Zvedl se, našel čisté sportovní oblečení a zamířil do koupelny. Naštěstí se mu podařilo dostat pod tekoucí vodu dřív, než začal vážně uvažovat, jestli by mu Walker neodpustil první ranní trénink výměnou za další dvě hodiny spánku. Studenější voda ho probrala dostatečně rychle a po několika minutách už se dokázal pohybovat bez toho, aby při každém druhém kroku nadával. Přesto když si čistil zuby a v zrcadle si prohlížel vlastní obličej, musel uznat, že na člověka, který teprve včera nastoupil do nového týmu, vypadá poměrně zničeně.

A to ho odpoledne čekal další trénink. Po něm navíc individuální práce s Walkerem. Ta poslední myšlenka mu náladu trochu zvedla. Včerejší nabídka mu pořád připadala jako docela slušné ocenění, i když ji trenér přednesl tónem, kterým by jiný člověk oznamoval, že bude potřeba objednat nové kužely. Carter se totiž za svou dosavadní kariéru naučil rozpoznávat, kdy trenér někomu věnuje pozornost jen proto, že musí, a kdy v něm opravdu vidí potenciál. Walker rozhodně nepůsobil jako muž, který by svůj čas rozdával zadarmo, a právě proto si Liam jeho nabídky vážil.

Když se vrátil do pokoje, Jake už znovu spal, takže se snažil pohybovat o něco tišeji. Ze skříně vytáhl sportovní tašku, zkontroloval, jestli má všechno potřebné, a na okamžik se zarazil nad batohem, který si večer připravil do školy. Rozvrh, sešity, propisky, notebook. Zatím měl pocit, že mu něco chybí, jen nedokázal určit co, a protože se čas neúprosně posouval, rozhodl se, že na to přijde během dopoledne. Do boční kapsy sportovní tašky zasunul láhev s vodou, vzal si jednu z cereálních tyčinek, které měl ještě v zavazadle, a přehodil si obě tašky přes ramena.

„Hele, Jakeu?“

Z postele se ozvalo nesrozumitelné zamručení.

„Já už mizím.“

„Gratuluju.“

„Ať nezaspíš.“

Jake zpod přikrývky zvedl ruku a ukázal mu prostředníček. Carter se tiše rozesmál, zhasl poslední světlo a vyšel na chodbu.

Venku byla ještě tma. Kampus, který včera večer působil jako místo plné lidí, světel a neustálého pohybu, byl teď téměř prázdný. Podél chodníků svítily lampy, na trávě se držela vlhkost a vzduch byl tak studený, že Carter po prvních několika krocích zalitoval, že si přes sportovní mikinu nevzal ještě něco dalšího. Přidal do kroku, částečně kvůli zimě a částečně proto, že rozhodně nechtěl začínat druhý den dalším pozdním příchodem. Cestou potkal několik studentů, ale většina z nich mířila opačným směrem nebo vypadala, jako by se teprve vracela z nějaké noční akce. Liam nad tím pobaveně zavrtěl hlavou. Ještě před několika dny by možná patřil mezi ně. Dnes měl před sebou rozcvičku v šest patnáct a představa další probdělé noci mu připadala téměř sebevražedná.

Když dorazil k tréninkovému areálu, světla už byla rozsvícená a několik hráčů se pohybovalo mezi šatnami a hřištěm. Carter prošel dovnitř, rychle si odložil věci a po převlečení zamířil na trávník, kde měl ještě několik minut k dobru. Překvapilo ho, jak snadno se mu po včerejšku podařilo poznat některé postavy i bez toho, aby jim viděl do tváře. Brooks stál u skupinky útočných linemanů a něčemu se pobaveně smál, Hughes se protahoval nedaleko obranné skupiny a Marcus právě něco vykládal Masonovi, který ho poslouchal s výrazem člověka, jenž každou chvíli přijde s odpovědí, kterou by raději neměl říkat nahlas.

„No ty vole.“

Carter ten hlas poznal ještě dřív, než se otočil. Dexter k němu přicházel s helmou zavěšenou na dvou prstech a s tak spokojeným výrazem, až Liam okamžitě pojal podezření, že se právě chystá nějaká urážka.

„Co je?“ zeptal se.

Harry si ho pomalu prohlédl od hlavy až k patě.

„Ty ses včera večer vůbec dostal do postele?“

„Jo.“

„A někdo tě z ní ráno zase vytáhl?“

„Co myslíš?“

Dexter vážně přikývl.

„Jen mě zajímalo, jestli tě Walker nechal aspoň chvíli spát, než ti dojde pro zbytek života.“

Carter protočil oči.

„Ty máš po ránu vážně tolik energie?“

„Ne. Ale když vidím, jak se tváříš ty, hned je mi líp.“

„To jsem rád, že ti můžu zpříjemnit den.“

Harry se zazubil a přátelsky ho plácl do ramene. Bohužel přesně do toho pravého. Carter okamžitě ucukl.

„Au! Ty hovado!“

Dexter překvapeně stáhl ruku.

„Co?“

„To rameno, ty debile.“

Harryho výraz se změnil. Pobavení v něm sice zůstalo, ale okamžitě se podíval na Carterovu paži.

„Hughes?“

„Kdo jinej?“

„Bolí tě to hodně?“

Carter několikrát zakroužil ramenem, aby mu ukázal, že s ním dokáže normálně hýbat.

„Ne. Jen to cejtím. Včera do mě narazil jak zasranej autobus.“

„To on umí,“ připustil Harry a znovu se ušklíbl. „Ale jestli tě to bude omezovat, řekni to Walkerovi.“

„Já to zvládnu.“

Dexter se na něj zadíval o něco pozorněji.

„To ti věřím. Ale jestli budeš hrát s něčím, co není v pořádku, a já kvůli tomu schytám obránce do zad, tak tě zabiju sám.“

Carter se rozesmál.

„Ty seš fakt starostlivej.“

„Samozřejmě. Mám jenom jednoho Cartera a potřebuju, aby vydržel aspoň do čtvrtka.“

Liam se na něj pobaveně podíval. Teprve včera se poznali, ale Dexter měl zvláštní schopnost mluvit s ním tak, jako by spolu hráli už několik sezón. A co bylo možná ještě příjemnější, Carter neměl nejmenší problém mu stejným způsobem odpovídat. Vlastně ho docela potěšilo, že Harryho začal zajímat i stav jeho ramene, přestože se to okamžitě pokusil zamaskovat další blbou poznámkou.

„Hele, ale vážně,“ pokračoval Carter a ještě jednou si protáhl paži. „Jak můžeš být takhle po ránu úplně vysmátej? Já vstal v půl šestý a měl jsem chuť zastřelit vlastní budík.“

„Já vstával ještě dřív.“

Liam se na něj podíval.

„Cože?“

„Před pátou.“

„Proč, proboha?“

Dexter pokrčil rameny, jako by právě odpovídal na otázku, proč má na rukou rukavice.

„Posilovna.“

Carter na něj několik vteřin jen hleděl.

„Ty si ze mě děláš prdel.“

„Ne.“

„Ty chceš říct, že před tímhle tréninkem už jsi byl cvičit?“

„Jo. Přijel jsem něco po pátý. Většinou jsem tady kolem pěti dvaceti, takže mám skoro hodinu, než se musím připravit na společnou rozcvičku.“

Liam pomalu zavrtěl hlavou.

„Ty seš magor.“

Harry se rozesmál.

„Díky.“

„Ne, vážně. Já se tady snažím přežít druhý ráno a ty už máš hodinu odmakáno?“

„To je normální rutina, Cartere. Nic zvláštního.“

„Tak to bych chtěl vidět, co považuješ za zvláštní.“

Dexter se pobaveně ušklíbl, ale než stačil odpovědět, jako by si na něco vzpomněl.

„A nejsem jedinej. Walker to má podobně.“

Carter zvedl hlavu.

„Jak podobně?“

„Taky vstává kolem pátý. Akorát místo posilovny chodí běhat.“

„Vážně?“

„Jo. Bydlíme kousek od sebe. Když jedu ráno sem, občas ho zahlídnu, jak už si to šine po svojí trase.“

„V pět ráno?“

„Přibližně. Ten chlap by snad šel běhat i ve chvíli, kdyby venku padaly trakaře.“

Carter se uchechtl.

„Takže on je stejnej magor jako ty.“

„Horší,“ prohlásil Harry se smrtelně vážným výrazem. „Já si aspoň občas pustím při cvičení hudbu. Walkerovi podle mě stačí vlastní dech a pocit, že přesně dodržel rozvrh.“

Liam se znovu rozesmál, ale tu informaci si zapamatoval. Vlastně ho ani tolik nepřekvapovala. Po včerejším pohledu na Walkera před posilovnou mu ranní běh připadal jako další věc, která k tomu muži dokonale sedí. Zjevně nepatřil mezi trenéry, kteří by po hráčích vyžadovali něco, co sami dávno přestali dělat.

„A jak dlouho takhle funguje?“ zeptal se ještě.

Harry pokrčil rameny.

„Co já vím? Dlouho. Já ho jinak snad ani neznám.“

Carter přikývl. Chtěl se zeptat na něco dalšího, ale v tu chvíli se od postranní čáry ozvala píšťalka a rozhovor skončil stejně přirozeně, jako začal.

„Pánové! Do řady!“

Walker stál několik kroků od asistenta, v tmavé sportovní mikině a s tabletem v ruce. I v tomhle časném ranním chladu působil naprosto probuzeně, soustředěně a až nepříjemně připraveně na všechno, co ho během dne čekalo. Carter si ho krátce prohlédl a mimoděk si představil, jak ten mohutný chlap ještě za tmy běží prázdnými ulicemi, zatímco většina univerzity spí. No jasně. Co jinýho. Pak se podíval na Harryho, který si právě nasazoval helmu.

„Tak jdeme,“ prohodil Dexter.

„Jestli mě dneska zabiješ nějakou přihrávkou, tak tě budu strašit.“

Harry se zasmál.

„Aspoň budeš mít konečně rychlost i bez nohou.“

Carter ho se smíchem šťouchl do paže a oba se rozběhli ke své skupině. Ranní blok začal důkladným rozcvičením a sérií pohybových cvičení, při kterých se Carter musel velmi rychle smířit s tím, že jeho tělo bude první půlhodinu protestovat proti téměř každému rozhodnutí, které udělá. Walker je nenechal okamžitě přejít do tvrdých kontaktů. Nejprve přišla práce na pohyblivosti, krátké změny směru, reakce na zvukové signály a postupně náročnější cvičení zaměřená na první krok, rovnováhu a správné přenášení váhy. Carter podobné věci znal a obvykle v nich patřil mezi nejlepší, jenže dnes musel několikrát zatnout zuby, když mu při prudším obratu nepříjemně zatáhlo ve stehně. Přesto se držel ostatních a během několika minut cítil, jak se svaly postupně prohřívají a jeho tělo začíná znovu fungovat tak, jak potřeboval.

Harry se mezitím několikrát objevil v jeho blízkosti, pokaždé s nějakou poznámkou, ale nikdy natolik dlouhou, aby kvůli ní přestali sledovat pokyny. Když se Carterovi při jednom z rychlých bočních přesunů podařilo téměř zakopnout o vlastní nohu, quarterback se vedle něj rozesmál tak hlasitě, že po něm Liam okamžitě střelil pohledem.

„Co se směješ?“

„Nic. Jen jsem nevěděl, že umíš i tancovat.“

„Počkej na trénink.“

„Já čekám.“

Walker v tu chvíli procházel kolem jejich skupiny a oba se automaticky narovnali. Neřekl jim, aby byli zticha, ani se nezastavil kvůli jejich výměně poznámek. Jen se krátce podíval na Carterovo postavení a ukázal na jeho nohy.

„Cartere, neotáčej boky tak brzy. Tím ukazuješ směr ještě před prvním krokem.“

Liam okamžitě sklopil pohled a uvědomil si, co trenér myslí. Při poslední změně směru si chtěl pomoct příliš rychlým přenesením váhy, čímž vlastně prozradil, kudy se chystá vyrazit. Přikývl, vrátil se na začátek krátké dráhy a při dalším pokusu už nechal ramena klidnější, dokud skutečně neodrazil nohu od země. Pohyb byl okamžitě čistší a rychlejší. Walker ho sledoval, krátce přikývl a pokračoval dál. To bylo všechno.

Carter se za ním na okamžik podíval. Nějakou pochvalu vlastně ani neočekával, šlo přece jen o ranní rozcvičení, ale přesto ho překvapilo, jak samozřejmě Walker správné provedení přijal. Jako by vůbec nepochyboval, že jeho hráči dokážou po jediné připomínce udělat věc lépe. Dexter, který čekal na další opakování, si všiml směru jeho pohledu.

„Co je?“

„Nic.“

Harry se podíval k Walkerovi a potom zpátky na něj.

„Jo. Jasně.“

„Co zas?“

„Jen abys věděl, jestli čekáš nějaký slavnostní předávání medailí, tak to tady moc nevedeme.“

Carter se ušklíbl.

„Já nepotřebuju medaili za rozcvičku.“

„Tak dobrý.“

Dexter se tvářil naprosto nevinně, jenže koutky úst mu cukaly a Liam měl dost silný pocit, že ten parchant velmi dobře ví, co ho právě napadlo. Další část ranní přípravy už probíhala s míčem. Walker nechal útok nacvičovat několik jednodušších variant rozehrávek bez plného kontaktu, zatímco obrana měla za úkol měnit postavení tak, aby quarterback musel situaci číst ještě před snapem. Carter se postavil vedle Dextera a postupně zjišťoval, že právě takové cvičení mu po včerejšku vyhovuje. Nemusel se za každou cenu probojovávat mezi obránci, ale mohl se soustředit na drobnosti, které mu Walker předchozí večer vytkl. První krok, správný okamžik při převzetí míče, práce s těžištěm a především schopnost sledovat i to, co se odehrává mimo prostor, kterým se právě chystal proběhnout.

Při jedné z rozehrávek Dexter ještě před snapem změnil pokyn. Carter zaznamenal pohyb linebackera směrem k vnější straně a pochopil, že původní cesta už nebude tak výhodná. Když se míč dostal k quarterbackovi, Liam správně načasoval převzetí, naznačil pohyb do strany a místo dlouhého oblouku zvolil kratší průnik za blokem. Tentokrát se mu podařilo změnit směr tak čistě, že obránce reagoval o zlomek vteřiny později. Carter proběhl vyznačeným prostorem a zpomalil až za čárou, která představovala konec cvičení.

„Jo!“ ozval se Dexter, který ho doběhl několik kroků za ní. „To bylo ono.“

Carter se na něj spokojeně usmál.

„To říkáš, protože jsi mi konečně pořádně předal míč.“

„Samozřejmě. Celý tvůj talent stojí na mně.“

„Tak to jsme oba v prdeli.“

Harry se rozesmál, ale ještě než mu stačil odpovědět, Walker zavolal další skupinu a oba museli uvolnit prostor ostatním hráčům. Carter se při návratu na své místo mimoděk podíval k postranní čáře. Walker právě něco zapisoval do tabletu a potom krátce promluvil s asistentem. Ani se neusmál. Ani na okamžik nevypadal překvapeně tím, jak dobře Carter předchozí akci provedl. Liam si stáhl helmu o něco pevněji na hlavu a obrátil pozornost zpátky ke hřišti. Nevadí. To byla jen rozcvička. Odpoledne jim ještě ukáže, co dokáže.

Walker

Ryan Walker se krátce podíval na hodinky a potom znovu na skupinu hráčů, kteří dokončovali poslední sérii ranních cvičení. Sám měl za sebou svůj pravidelný běh a obvyklou ranní přípravu, takže v době, kdy se začali scházet první hráči, už byl dávno soustředěný na dnešní program. Běhání v pět ráno pro něj nebylo žádným zvláštním výkonem ani něčím, co by potřeboval před ostatními zdůrazňovat. Patřilo k jeho životu stejně samozřejmě jako kontrola tréninkového plánu nebo pravidelná práce s týmem. Pomáhalo mu udržovat kondici, čistou hlavu a řád, na který byl zvyklý ještě z dob vlastní hráčské kariéry.

Teď bylo půl osmé pryč a zatím byl s průběhem přípravy spokojený. Ne proto, že by všichni pracovali dokonale, ale protože si postupně zvykali na tempo, které po nich požadoval. Některým trvalo déle dostat se po ránu do pohybu, jiní se zjevně snažili tvářit, že předchozí den vůbec neexistoval, ale jakmile se dostali k práci s míčem, začala většina týmu fungovat mnohem jistěji.

Zvláštní pozornost věnoval útočné formaci. Dexter působil soustředěně, komunikoval s hráči útočné linie a několikrát správně změnil pokyn podle postavení obrany. Walker si podobných věcí vážil víc než efektní přihrávky do prostoru, protože věděl, že právě schopnost rozhodovat včas odlišuje dobrého quarterbacka od hráče, který se pouze spoléhá na silnou paži. Harry občas mluvil víc, než bylo nutné, a jeho poznámky dokázaly rozesmát i spoluhráče, kteří by se za normálních okolností neusmáli ani při vítězném touchdownu, jenže jakmile se postavil za centra, dokázal být přesně tím člověkem, kterého útok potřeboval.

Walker také věděl, že Harry už před společným tréninkem bývá téměř hodinu v posilovně. Nebylo to něco, co by mu musel připomínat nebo nařizovat. Dexter si svůj režim vytvořil sám a držel se ho s vytrvalostí, kterou by do něj při pohledu na jeho neustálé vtipkování leckdo vůbec neřekl. Ryan si toho vážil. Quarterback potřeboval nejen schopnost číst hru, ale také fyzickou odolnost, pevnou práci nohou a kondici, kterou za něj nikdo jiný neodpracuje. Carter vedle něj zatím fungoval překvapivě dobře.

Walker si poznamenal poslední změnu směru a chvíli sledoval nováčka, který právě něco vysvětloval Dexterovi. Včera byl Carter zjevně rozhodnutý předvést co nejvíc ze svého talentu, dnes ráno už se pokoušel některé pohyby vědomě upravovat. Byl pořád netrpělivý, při rychlejší práci občas riskoval a několikrát se nechal strhnout vlastním instinktem, ale zároveň se ukazovalo, že pokud mu člověk přesně vysvětlí důvod změny, dokáže ji velmi rychle pochopit. To bylo pro Walkera důležitější než samotná rychlost.

Talent mohl hráče dostat do týmu. Jenže schopnost učit se rozhodovala o tom, kam až se dokáže dostat.

„Dexter s ním vypadá spokojeně,“ poznamenal asistent, který se právě postavil vedle něj.

Walker zvedl oči. Harry něco řekl, Carter mu okamžitě odpověděl a oba se krátce rozesmáli, než je další signál přiměl vrátit se na svá místa.

„To je dobře,“ odpověděl Ryan. „Potřebuju, aby spolu komunikovali. A aby si věřili.“

„Zatím to vypadá, že jim to půjde.“

„Uvidíme, až přijde tlak.“

Asistent přikývl. Walker se vrátil pohledem ke Carterovi. Mladík se právě připravoval k dalšímu běhu, ramena měl pevná, kolena lehce pokrčená a na rozdíl od prvních pokusů si dával pozor, aby předčasně neprozradil směr. Ryan si toho všiml okamžitě. V duchu mu připsal další kladný bod, ale nahlas neřekl nic. Teď potřeboval vidět, jestli si Carter nový návyk udrží i ve chvíli, kdy bude unavený nebo pod tlakem obrany. Odpoledne to zjistí. A při individuálním tréninku ještě důkladněji.

Když se přiblížil konec ranního bloku, Walker přivolal hráče blíž, stručně jim připomněl odpolední program a upozornil na několik věcí, které chtěl během dalších rozehrávek zlepšit. Potom je propustil do šaten s tím, že mají být včas připravení na výuku. Carter odcházel vedle Dextera a podle způsobu, jakým oba gestikulovali, právě vedli další z těch svých rozhovorů, které zřejmě nikdy nepotřebovaly žádný zvláštní důvod. Walker je chvíli pozoroval, než se obrátil k asistentovi.

„Odpoledne začneme útokem proti změnám krytí. A po společné části si nechám Cartera.“

„Individuálně?“

„Ano.“

Asistent přikývl a poznamenal si to. Ryan se ještě jednou podíval na poznámky z ranní přípravy. Měl před sebou celý tým, několik hráčů, kteří potřebovali upravit techniku, a odpolední blok, ve kterém se chtěl věnovat mnohem víc věcem než jedinému talentovanému running backovi. Carter však rozhodně patřil mezi ty, jejichž další vývoj ho zajímal. A Walker měl v úmyslu zjistit, co všechno ten kluk dokáže, až mu přestane stačit samotná rychlost.

Carter

Když se Carter konečně dostal ze sprchy, měl pocit, že jeho tělo během posledních dvou hodin prošlo zvláštní proměnou. Ranní ztuhlost sice úplně nezmizela, ale svaly už se pohybovaly podstatně ochotněji a navzdory únavě se cítil mnohem lépe než při vstávání. Rychle se převlékl do čistého oblečení, nacpal sportovní věci do tašky a společně s Dexterem zamířil k místu, kde si hráči mezi ranním tréninkem a výukou obvykle obstarávali něco k jídlu.

„Já mám hlad jak prase,“ oznámil Liam, sotva prošli dveřmi.

„To je dobře. Znamená to, že pořád žiješ.“

Carter po něm střelil pohledem.

„Jestli tu větu ještě jednou uslyším, tak někoho zabiju.“

Harry se rozesmál a sáhl po připraveném sendviči.

„Dobře, tak jinak. Jak se ti líbil první pořádnej ranní trénink?“

„Fajn. Až na to, že jsem vstával v době, kdy normální lidi ještě ani nevědí, že existuje ráno.“

„Zvykneš si.“

„To tvrdíš každej den?“

„Jen těm novejm.“

Carter si vzal sendvič, banán a něco k pití, a když se s Harrym posadili k menšímu stolku, konečně měl čas se pořádně rozhlédnout. Několik spoluhráčů už rychle jedlo, další postávali u pultu a probírali, co je čeká ve škole, a část týmu právě odcházela, protože se potřebovala přesunout do vzdálenějších budov kampusu.

U vedlejšího stolu seděli Marcus a Smith, kteří se evidentně dohadovali o něčem tak zásadním, jako bylo množství slaniny v jednom ze sendvičů. Caleb Turner se jim pokoušel vysvětlit, že mají oba úplně jiné jídlo, takže jejich spor nedává žádný smysl, ale protože ho ani jeden neposlouchal, nakonec jen rezignovaně zakroutil hlavou.

„Vy jdete dneska kam?“ zavolal Harry směrem k nim.

Smith zvedl hlavu.

„Na přednášku. Kam asi?“

„Takže stejná budova jako my?“

„Jo. A jestli se zase budeš hlásit na každou druhou otázku, tak si sednu jinam.“

Carter se pobaveně podíval na Harryho.

„Ty se ve škole fakt hlásíš?“

Dexter pokrčil rameny.

„Když znám odpověď.“

„Tak to asi moc často nebude.“

Marcus se od vedlejšího stolu hlasitě rozesmál.

„Ty vole, Dextere, já mám toho kluka čím dál radši.“

Harry se na Cartera otočil s výrazem člověka, který právě zažil naprosto nezaslouženou zradu.

„Já se tě snažím začlenit do týmu, a ty se mi takhle odvděčuješ?“

„Promiň. Chceš, abych ti koupil kytku?“

„Ne. Chci, abys mi odpoledne nezkazil žádnou rozehrávku.“

„Tak to sis měl říct o tu kytku.“

Tentokrát už se smál i Turner, který se mezitím s talířem připojil k jejich stolu. Carter si uvědomil, že se při podobných rozhovorech začíná cítit docela příjemně. Nebyl tady už jen tím novým hráčem, na kterého se všichni během tréninku chodili podívat. Kluci mu odpovídali stejně jako jeden druhému, vtahovali ho do svých hloupých debat a nikdo neměl potřebu kolem něj dělat nějaké zvláštní divadlo. Dokonce i Smith, kterého zatím znal sotva o něco víc než jménem, se choval, jako by Carterovo místo u stolu bylo naprosto samozřejmé.

„Hele, Dextere,“ ozval se Liam po chvíli, když dojedl první polovinu sendviče. „Vy to takhle máte každej den?“

Harry přikývl.

„Pondělí až středa je to dost podobný. Čtvrtek máme zápas, pátek už bývá lehčí.“

„A kdy se učíš?“

Dexter se na něj podíval.

„Ve škole.“

Carter se ušklíbl.

„Ty seš debil.“

„To už jsi říkal.“

„A budu to opakovat, dokud to nepochopíš.“

Harry se zasmál, ale potom pokrčil rameny.

„Normálně. Večer doma. Někdy mezi hodinama. Když máme něco většího, musíš si to rozložit. Jinak se z toho posereš.“

„A když máš před tím vším ještě hodinu posilovny, tak se učíš kdy? Ve spánku?“

„Kdyby to šlo, měl bych samý jedničky.“

„O tom dost pochybuju.“

Harry se rozesmál a sáhl po pití.

„Hele, to, že chodím ráno cvičit, neznamená, že na školu kašlu. Jen si musím rozmyslet, kdy co udělám.“

Carter pomalu přikývl. Nebyla to nijak převratná rada, jenže vzhledem k tomu, kolik věcí se mu během prvního dne nakupilo, začínala znít docela rozumně. Na sportovní režim byl zvyklý, dokázal dodržovat tréninkový plán a neměl problém vstávat brzy, pokud věděl, proč to dělá. Jenže univerzita od něj zjevně očekávala, že bude stejně samostatný i mimo hřiště.

„Ty bydlíš někde poblíž?“ zeptal se, když si uvědomil, že Dextera včera večer na koleji vůbec neviděl.

„Jo. Doma. Mám to sem kousek.“

„Takže nemusíš bydlet s nějakým cizím parchantem, kterej ti ráno nadává kvůli budíku.“

Harry se okamžitě rozesmál.

„Ty už máš problém se spolubydlícím?“

„Ne. Jake je v pohodě. Akorát má pocit, že jsem magor, když vstávám v půl šestý.“

„To má docela pravdu.“

„Díky.“

„Není zač.“

Smith, který se zrovna zvedal od vedlejšího stolu, je přitom zaslechl a bez pozvání se vložil do rozhovoru.

„Počkej, až zjistíš, že Dexter vstává ještě dřív. To už ti Jake rovnou zavolá psychiatra.“

„Už to vím,“ odpověděl Carter. „A taky si myslím, že je magor.“

Marcus se rozesmál tak hlasitě, že se po něm otočilo několik studentů od vedlejších stolů.

„Vidíš, Harry? Konečně někdo normální!“

„Vy jste všichni strašně vtipný,“ prohlásil Dexter.

„My víme,“ odpověděl Smith spokojeně.

Carter se ještě naposledy napil, vzal si školní batoh a s ostatními se vydal ven. Do začátku výuky zbývalo jen několik minut a Harry se okamžitě ujal role člověka, který ví, kudy se dostat nejrychleji do správné budovy. Tentokrát však Liam nešel jen vedle něj.

Před nimi kráčeli Marcus se Smithem, kteří se pořád o něčem dohadovali, vedle Turnera se připojil Jordan Price a na chodníku před budovou potkali ještě několik dalších hráčů, kteří měli stejnou ranní přednášku. Carter si při pohledu na tu skupinu uvědomil, že mu včerejší příjezd a první trénink vlastně vůbec nedaly příležitost pochopit, kolik času spolu někteří z těch kluků tráví také mimo stadion. A to mu připadalo docela příjemné.

Když vstoupili do univerzitní budovy, Dexter zpomalil a kývl směrem k širokým schodům.

„Tak pojď, nováčku. Ať ti nemusím vysvětlovat, kde je tvoje třída, každej den.“

„Vždyť tam jdeš taky.“

„To je pravda. Takže máš štěstí.“

„Nebo ty smůlu.“

Harry se zazubil.

„To ještě uvidíme.“

Dopolední výuka začínala v devět hodin ve větší posluchárně, kde už sedělo několik desítek studentů. Carter se po vstupu zastavil a krátce se rozhlédl. Řady stolů stoupaly do mírného svahu, vepředu byla velká obrazovka a na straně tabule, zatímco kolem něj se ozývaly útržky rozhovorů, šustění papírů a zvuky otevíraných notebooků. Ve srovnání s hřištěm šlo o úplně jiné prostředí. Tam se během několika vteřin dokázal zorientovat podle pohybu ostatních hráčů, tady zatím nevěděl ani to, kam si má správně sednout. Harry si jeho krátkého zaváhání všiml.

„Pojď sem. Tady bývá místo.“

Ukázal na jednu z prostředních řad, kde už seděl Caleb a právě vytahoval ze své tašky notebook. Marcus se mezitím usadil o řadu výš a Smith si vybral místo vedle něj, což Cartera upřímně překvapilo, protože podle jejich dosavadního rozhovoru očekával, že ti dva budou potřebovat alespoň deset metrů odstup.

„Takže sedíme spolu?“ zeptal se Liam, když položil batoh na podlahu.

Harry se na něj podíval.

„Vadí ti to?“

„Ne. Jen abys mě nezačal otravovat i tady.“

„Cartere, já jsem tvůj novej oblíbenější člověk. Tak se s tím smiř.“

Liam se hlasitě uchechtl.

„To si o sobě dost myslíš.“

„A ještě víc o sobě víš ty. Budeme si rozumět.“

Carter se posadil vedle něj a přitom se musel pousmát. Nemohl tomu chlapovi upřít, že se s ním opravdu mluví snadno. Nejen proto, že byl neustále připravený vtipkovat, ale také proto, že za tím vtipkováním nebyla žádná nepříjemná soutěživost. Harry se ho nepokoušel shazovat ani si dokazovat vlastní převahu. Prostě ho bavilo mluvit, a když mu Liam něco vrátil, měl z toho očividně ještě větší radost.

„Hele,“ naklonil se k němu Dexter, když Carter otevřel rozvrh, „máš přístup do školního systému?“

„Jo. Včera jsem to nastavoval.“

„Dobrý. A materiály k dnešku?“

Liam zvedl oči.

„Jaký materiály?“

Harry na něj několik vteřin hleděl, potom pomalu zavřel oči.

„Ježíši Kriste.“

„Co zas?“

„Včera ti nepřišel odkaz na podklady k tomu, co už probíráme?“

Carter sáhl po telefonu, otevřel univerzitní aplikaci a začal procházet oznámení. Po chvíli skutečně našel zprávu, které si večer nevšiml, protože se tehdy soustředil hlavně na to, aby našel nabíječku a neusnul ještě před vyčištěním zubů.

„Jo. Tady.“

„Tak vidíš. Stáhni si to.“

Liam otevřel soubor a ušklíbl se.

„Ty mi budeš dělat osobní sekretářku?“

„Jestli mi za to budeš platit, tak klidně.“

„To se nedoplatím.“

Harry se zasmál, ale současně mu ukázal, kde v systému najde všechny materiály k předmětu a odkud si může stáhnout aktuální seznam požadované literatury. Carter ho poslouchal o něco pozorněji, než by ještě před chvílí přiznal, protože mu začínalo docházet, že pokud se chce na univerzitě rychle zorientovat, bude mít s podobnými radami mnohem snazší život.

Vyučující zahájil hodinu krátce po deváté a posluchárna se postupně utišila. Jednalo se o jeden ze společných základních předmětů, který navštěvovali studenti různých studijních zaměření, takže Carter brzy pochopil, proč tady sedí tolik spoluhráčů. Někteří byli v jiném ročníku, další měli úplně jiné předměty během zbytku týdne, ale právě tento blok se jim překrýval.

Ostatní měli látku už několik týdnů rozebranou a věděli, jak hodiny probíhají. Carter si během vysvětlování aktuálního zadání poctivě zapisoval termíny a požadavky k jednotlivým úkolům, aby do rozběhnuté výuky co nejrychleji naskočil. Když vyučující začal mluvit o práci se zdroji, správném uvádění citací a pravidlech pro písemné práce, Carter s mírným znepokojením zjistil, že tohle bude vyžadovat trochu jiný druh přesnosti, než na jaký byl zvyklý z fotbalu. Na hřišti se často musel rozhodnout během zlomku vteřiny. Tady naopak potřeboval postupovat pomalu, kontrolovat informace a dokázat vysvětlit, proč si vybral konkrétní postup.

Po několika minutách se vedle něj ozvalo sotva slyšitelné zašustění papíru. Harry si právě něco poznamenal do sešitu a potom posunul stránku trochu jeho směrem. Carter koutkem oka zjistil, že mu ukazuje přesné označení kapitoly, kterou vyučující právě zmínil. Liam se na něj krátce podíval. Harry jen nepatrně pokrčil rameny a pokračoval v psaní. Carterovi cukly koutky. Nemusel mu nic vysvětlovat, nemusel se ho ptát, jestli stíhá. Prostě si všiml, že si nováček ještě není úplně jistý, kde má kterou informaci hledat, a pomohl mu, aniž by kolem toho dělal divadlo.

Z řady nad nimi se mezitím ozvalo tiché:

„Ty vole, já jsem v prdeli.“

Smith. Carter sklopil hlavu, aby se nerozesmál. Harry se ani neotočil.

„To říkáš každej semestr,“ zašeptal.

„A každej semestr mám pravdu.“

Marcus vedle Smithe vydal zvuk, který připomínal neúspěšný pokus zadusit smích, a Caleb se na ně zespodu krátce podíval s výrazem člověka, který by jim nejraději připomněl, že ještě ani neskončila první hodina. Carter se musel kousnout do vnitřní strany tváře, aby se nezačal smát nahlas. V tu chvíli ho napadlo, že jestli bude podobně vypadat většina jejich společných přednášek, rozhodně se nebude nudit.

O přestávce se skupinka hráčů přesunula na chodbu, kde se někteří okamžitě vydali ke kávovému automatu a další vytáhli telefony. Carter zůstal s Harrym a Calebem u širokého okna, odkud bylo vidět na část kampusu, a začal si do poznámek přepisovat seznam věcí, které bude potřebovat na další hodiny.

„Učebnice, pracovní sešit, nějakej elektronickej přístup…“ zamumlal a zamračil se na obrazovku. „To si fakt mám všechno kupovat sám?“

Caleb se k němu otočil.

„Podívej se nejdřív, co mají v knihovně. Některé věci se dají půjčit.“

„A použitý učebnice,“ přidal Harry. „V knihkupectví bývají levnější, pokud je mají skladem.“

Carter přikývl a poznamenal si to.

„A kde to knihkupectví vůbec je?“

„Ukážu ti pak odkaz,“ odpověděl Harry. „Mají i internetovej obchod.“

„Super.“

„Jen si zkontroluj vydání,“ doplnil Caleb. „Když si koupíš špatný, budeš mít každou druhou stránku jinde.“

Smith, který se právě vracel s kávou, zaslechl poslední větu a okamžitě se zatvářil pohoršeně.

„To byla jednou moje chyba.“

Marcus se rozesmál.

„Jednou?“

„Jednou za poslední rok.“

„A předtím?“

Smith se na něj podíval.

„Drž hubu.“

Carter se uchechtl. Začínal mít velmi silný pocit, že podobné rozhovory budou patřit k jejich školnímu životu úplně stejně jako ranní tréninky. A vlastně mu to vůbec nevadilo. Když se přesunuli do další učebny, Harry znovu zamířil ke dvojici volných míst a Carter automaticky šel za ním. Tentokrát už ani jeden neměl potřebu řešit, jestli budou sedět spolu. Prostě to udělali.

V druhém vyučovacím bloku se několik spoluhráčů vyměnilo. Marcus měl jiný předmět a odešel do vedlejší budovy, zatímco Isaac Hayes, kterého Carter zatím znal především z obranných cvičení, se připojil k jejich skupině. Smith zůstal, Caleb také, a Jordan Price si sedl o několik míst dál, kde si bez zbytečných řečí otevřel notebook. Carter si uvědomil, že přesně takhle může jejich společný školní den fungovat. Nemuseli všichni chodit na úplně stejné hodiny, ale přesto se během dopoledne neustále potkávali. Harry byl téměř pořád poblíž a další hráči se k nim připojovali podle toho, jaké předměty měli zapsané.

Vyučující zadal krátkou práci, při které měli studenti vyhodnotit několik informací a potom vysvětlit, proč se rozhodli pro konkrétní řešení. Liam se zpočátku trochu ztrácel v zadání, ale jakmile pochopil jeho smysl, začal jednotlivé kroky skládat dohromady s mnohem větší jistotou.

„Hele,“ naklonil se po chvíli k Harrymu, „tohle by šlo udělat i takhle, ne?“

Dexter se podíval na jeho poznámky.

„Jo. Proč ne?“

„Protože jsem si nebyl jistej, jestli to chtějí přesně podle toho příkladu.“

Harry si ještě jednou přečetl zadání.

„Podle mě chtějí hlavně vysvětlit, proč sis to vybral.“

Carter přikývl.

„Tak to je dobrý.“

„Vidíš? Ve škole nejsi úplně ztracenej.“

„Ty mě fakt dojímáš.“

Dexter se zasmál a vrátil se ke své práci. Carter se na něj krátce podíval a potom znovu sklopil hlavu k poznámkám. Postupně mu začínalo docházet, že Harryho přítomnost bude během školy stejně užitečná jako na hřišti. Nejen proto, že znal prostředí, ale především proto, že s ním dokázal mluvit naprosto přirozeně. Když Liam něco nevěděl, Harry mu to vysvětlil. Když se naopak sám zasekl u části zadání, neměl problém zeptat se Cartera, jak by postupoval on. A když jednomu z nich přišla nějaká poznámka směšná, většinou stačil jediný pohled, aby se ten druhý začal usmívat také.

Nebyla to žádná velká událost. Jen několik společných hodin. Přesto měl Liam čím dál silnější pocit, že si s tímhle chlapem opravdu rozumí. Když se dopolední výuka přiblížila ke konci, Carter už měl v telefonu slušně dlouhý seznam věcí, které bude potřebovat. Několik souborů si stáhl rovnou, další si uložil na později a u tří předmětů našel výslovně uvedenou povinnou literaturu. U jedné učebnice se nabízelo několik vydání, u další pouze dražší nová verze a třetí položkou byl elektronický přístupový kód, bez kterého podle pokynů nebude možné odevzdávat některé úkoly.

Ještě během krátké přestávky otevřel univerzitní knihkupectví, které mu Harry ukázal, a začal postupně vyhledávat potřebné položky. U některých se dal vybrat použitý výtisk, jinde se nabízela možnost zapůjčení na semestr. Carter si jednotlivé varianty porovnal a přidal do košíku ty, které mu dávaly největší smysl. Pak se podíval na výslednou částku.

„To si ze mě děláte prdel.“

Harry, který seděl vedle něj a právě dopíjel vodu, zvedl oči.

„Co?“

Carter k němu otočil telefon.

„Tohle.“

Dexter se podíval na obrazovku, krátce přikývl a bez známky většího překvapení prohlásil:

„Jo. Vítej na univerzitě.“

„To je normální, že stojí takový prachy?“

„Bohužel.“

Carter se zamračil.

„Vybral jsem použitý, co šly, ale stejně je to ranec.“

Harry položil láhev na stůl.

„Hele, máš seznam?“

„Jo. Proč?“

„Pošli mi ho. Některý kluci už ty předměty měli. Třeba budou mít něco doma.“

Carter se na něj překvapeně podíval.

„Fakt?“

Harry pokrčil rameny.

„Proč ne? Když něco seženeš od starších studentů, nemusíš kupovat všechno nový.“

Liam chvíli mlčel, potom sáhl po telefonu a otevřel poznámky.

„Tak jo. Díky.“

„Neděkuj předčasně. Ještě jsem nic nesehnal.“

„To je pravda. Zatím jenom kecáš.“

Dexter se na něj pobaveně podíval.

„Ty jsi strašně nevděčnej člověk.“

„To říkáš ty?“

„Já jsem od přírody velkorysej.“

Carter se rozesmál.

„Jasně. To jsem poznal hned včera.“

Harry se zazubil, ale pak mu pokynul, aby mu seznam skutečně poslal, a Liam mu během několika vteřin přeposlal potřebné údaje. Byla to drobnost. Nic, co by samo o sobě znamenalo nějaké velké přátelství. Přesto Cartera potěšilo, že se Harry nesnažil jenom vtipkovat a dokázal mu nabídnout něco praktického, aniž by kolem toho dělal zbytečné řeči.

„A stejně,“ dodal Harry, když si seznam prohlížel, „s tímhle ti možná poradí i Caleb. Ten má v těch školních věcech větší přehled než půlka lidí, co tu znám.“

„Slyšel jsem svoje jméno,“ ozval se Turner od sousedního stolu.

„Carter shání učebnice,“ vysvětlil Dexter.

Caleb přikývl.

„Pošli mi seznam taky. U něčeho se můžu zeptat.“

„Vy mě tady snad fakt chcete adoptovat,“ poznamenal Liam.

Smith, který právě zavíral batoh, se okamžitě otočil.

„Hlavně si nemysli, že tě budeme taky živit.“

Carter se rozesmál.

„Neboj. Už jsem zjistil, že byste mě stejně nechali chcípnout hlady.“

„Přesně,“ přikývl Smith spokojeně. „Vidíš, jak rychle se učíš.“

Liam si uložil košík a potom otevřel poslední zprávy od mámy. Večer mu napsala, aby se pořádně vyspal, a on jí teď chtěl dát vědět, že první školní dopoledne zvládl, ale narazil na další nečekanou položku v rozpočtu. Mami, škola je zatím dobrá. Jen jsem zjistil, že potřebuju koupit pár učebnic a nějaký přístup do školního systému. Je to dražší, než jsem čekal. Něco mám, ale na všechno mi to asi nestačí. Ještě zkusím sehnat použitý, pak ti napíšu, jo?

Zprávu si přečetl, chvíli váhal a nakonec ji odeslal. Nebylo v ní nic, za co by se měl stydět. Prostě zjišťoval, kolik ho bude nový studentský život stát, a přestože si chtěl co nejvíc věcí zařizovat sám, nebyl takový idiot, aby utratil všechny peníze jen proto, že se mu nechce požádat o radu. Když skončila poslední dopolední hodina, Liam s úlevou zavřel sešit a protáhl záda. Po téměř třech hodinách sezení měl pocit, že mu některé svaly znovu začínají tuhnout, a představa dalšího odpoledne na hřišti mu připomněla, že by možná nebylo od věci se během oběda také trochu projít.

Harry vedle něj právě ukládal notebook do batohu.

„Tak co škola?“ zeptal se.

„Dobrý. Akorát jsem zjistil, že budu potřebovat asi další účet jenom na učebnice.“

Dexter se pobaveně ušklíbl.

„Jo. To jsme už probrali.“

„A taky že seš strašně otravnej.“

„To jsme probrali taky.“

Carter se rozesmál a zvedl se. Společně s ostatními se přesunuli do jídelny, kde už byl mnohem větší ruch než při ranní svačině. Smith s Marcusem zamířili k výdeji jídla jako první, Caleb se zastavil u jednoho ze spolužáků a Jordan se s krátkým kývnutím oddělil od skupiny, protože měl ještě něco zařídit. Carter zůstal s Harrym a společně si vybrali oběd, který po ranním tréninku a dlouhém sezení ve škole oba potřebovali podstatně víc než další šálek kávy.

Když se konečně usadili, Carter si odložil telefon vedle talíře a s pořádnou chutí se pustil do jídla. Po několika minutách se mu na displeji objevilo nové oznámení. Máma. Pošli mi pak prosím přesně, co potřebuješ a kolik ti chybí. Nejdřív se podívej po použitých knihách, to je rozumné. A neboj, nějak to vyřešíme. Hlavně si nenech nic utéct ve škole. ❤️ Carter se nad zprávou nepatrně pousmál.

„Co je?“ zeptal se Harry, který si toho všiml.

„Nic. Máma.“

„Aha.“

„Řeším s ní ty učebnice.“

Dexter přikývl, aniž by se na něco dalšího vyptával.

„Tak jí pak napiš, jestli něco seženeme. Aspoň nekoupíš zbytečně to, co můžeš mít levněji.“

Carter se na něj krátce podíval a potom přikývl.

„Jo. To udělám.“

Zbytek oběda proběhl v podstatně uvolněnější náladě. Marcus jim vyprávěl o jednom ze starších spoluhráčů, který si kdysi objednal špatné vydání učebnice a celý semestr se potom divil, proč mu nesedí čísla stránek, zatímco Smith tvrdil, že ten člověk byl neprávem očerněn a že problém rozhodně nebyl v jeho schopnosti nakupovat. Carter se snažil nedat příliš najevo, jak moc ho podobná představa děsí, a Harry si z něj samozřejmě okamžitě začal dělat legraci.

Několikrát se bavili také o ranním tréninku, ale na rozdíl od včerejšího dne už Carter neměl pocit, že musí každou poznámku o hřišti nějak obhajovat. Dexter věděl, co dokáže, a Liam zase postupně zjišťoval, jak přemýšlí jeho quarterback. Když spolu mluvili o rozehrávkách, často se dostali ke stejnému závěru každý trochu jinou cestou, a právě to Cartera bavilo. A potom Harry, úplně mimochodem, zmínil Walkera.

„Jo, a ještě jedna věc. Odpoledne si na tebe dávej pozor.“

Liam pozvedl obočí.

„Na co zas?“

„Na Walkera.“

Carter se uchechtl.

„To mám dělat celej den.“

„Ne. Myslím to vážně.“ Harry se napil a položil sklenici zpátky na stůl. „Když s tebou začne pracovat individuálně, bude chtít vidět, jak reaguješ na věci, který ti nejdou. Nejen na to, co umíš dobře.“

„To už mi včera říkal.“

„Jo. A znám tě sice jenom jeden den, ale mám dost silnej pocit, že budeš chtít dokázat, že ti jde úplně všechno.“

Carter se na něj zadíval.

„A to je problém?“

Dexter pokrčil rameny.

„Jen když kvůli tomu začneš dělat kraviny.“

Liam si odfrkl.

„Ty seš taky nějakej chytrej.“

„To víš. Quarterback.“

„Spíš ukecanej parchant.“

„I to patří k výbavě.“

Carter zavrtěl hlavou, ale tentokrát nad jeho slovy přemýšlel o něco déle. Harry mluvil o Walkerovi s naprostou samozřejmostí člověka, který už dávno pochopil jeho způsob práce. Nebál se ho, nesnažil se před ním zbytečně předvádět a očividně věděl, jakou reakci může od trenéra očekávat. To bylo docela zajímavé. Liam zatím Walkera znal jen z několika hodin na hřišti a krátkého večerního rozhovoru, ale už teď měl pocit, že se v něm skrývá mnohem víc, než dává najevo.

„A co vlastně Walker nejvíc nesnáší?“ zeptal se nakonec, jako by ho to napadlo jen tak mimochodem.

Dexter se na něj podíval.

„Když někdo nepřemýšlí.“

„To je všechno?“

„To ti nestačí?“

Carter pokrčil rameny.

„Jen se ptám.“

Harry se pousmál.

„Tak se hlavně nesnaž hádat s tím, co vidí. Protože on většinou vidí i to, čeho sis nevšiml ty.“

Liam si tu větu zapamatoval. Vlastně si uvědomil, že si od včerejška podobných věcí o Walkerovi ukládá do hlavy docela dost. Jak rozebírá chyby. Jak zůstává klidný. Jak dokáže během jediné rozehrávky sledovat několik různých hráčů současně. Jak mluví s Dexterem a jak od něj ostatní přijímají pokyny. A teď také věděl, že stejně jako Harry vstává ještě za tmy a že jeho kondice není jen pozůstatkem dávné hráčské kariéry, ale výsledkem každodenní práce.

Nešlo o nic zvláštního. Carter se vždycky snažil poznat člověka, který ho má trénovat, protože potřeboval vědět, co od něj může očekávat. A Walker byl jednoduše zajímavější než většina trenérů, které dosud potkal. Když konečně vstali od stolu, zbývalo jim ještě několik minut do začátku odpoledního programu. Carter se protáhl, zkontroloval telefon a rozhodl se, že učebnice už pro tuto chvíli nechá být. Měl rozepsaný seznam, část věcí uloženou v košíku a Harry s Calebem mu slíbili, že se poptají mezi staršími studenty. Máma věděla, co potřebuje, a on jí večer pošle přesnou částku. To mu pro dnešek stačilo.

Dexter si přehodil tašku přes rameno a podíval se na něj.

„Tak co? Připravený na další kolo?“

Carter se ušklíbl.

„Jasně.“

„To říkáš nějak moc sebevědomě.“

„Protože jsem dobrej.“

Harry se rozesmál.

„Jo, to už jsme slyšeli. Tak to zkus odpoledne předvést bez toho, aby tě museli odnášet.“

„Ty máš fakt hrozný kecy.“

„A ty je furt posloucháš.“

Carter po něm chtěl něco odseknout, ale nakonec se jen rozesmál a šel vedle něj směrem ke stadionu. Čekal je další dlouhý trénink. A Liam měl dost silný pocit, že dneska už přesně ví, co chce. Nejen předvést dobrý výkon. Nejen zapadnout mezi ostatní hráče a dokázat, že jeho přestup měl smysl. Chtěl, aby Walker viděl, jak moc dobrý skutečně je. A možná, jenom možná, aby to tentokrát taky nějak pořádně ocenil.

Carter

Carter vyšel z jídelny s Harrym po boku a musel uznat, že po pořádném obědě se mu šlo podstatně lépe než před necelou hodinou. Tělo sice stále připomínalo včerejší náročný trénink, ale ranní ztuhlost už vystřídala mnohem snesitelnější únava a představa dalších několika hodin na stadionu mu nepřipadala zdaleka tak hrozná jako ve chvíli, kdy ráno poprvé otevřel oči. Navíc měl docela dobrou náladu. Během jediného dopoledne si stihl zapsat víc věcí, než původně očekával, seznámit se s několika dalšími spoluhráči a zjistit, že Harry Dexter je nejen výborný quarterback a neúnavný žvanil, ale také docela užitečný člověk, pokud se někdo právě snaží neztratit mezi univerzitními povinnostmi.

„Hele, mimochodem,“ ozval se Harry, když procházeli kolem budovy, ve které dopoledne seděli na přednášce. „Caleb mi napsal, že se zeptá jednoho kluka ze staršího ročníku. Prý má doma nějaký učebnice.“

Carter k němu otočil hlavu.

„Už?“

„Jo.“

„Ty vole, vy jste rychlí.“

„To víš. Máme tady docela dobře organizovanou zločineckou skupinu.“

Liam se rozesmál.

„Tak hlavně aby mi neposlal něco, co někde ukradl.“

„Neboj. Za to bychom chtěli mnohem víc peněz.“

Carter zavrtěl hlavou a znovu se podíval před sebe. Vlastně ho trochu překvapovalo, jak samozřejmě Harry celou věc řešil. On sám by nejspíš ještě několik hodin porovnával ceny a snažil se přijít na to, co si může dovolit koupit, zatímco Dexter už mezitím zapojil dalšího spoluhráče, aniž by kolem toho udělal větší rozruch. Byla to maličkost, ale Liam si podobných věcí všímal. Nejspíš i proto, že nerad zůstával někomu něco dlužný.

„Hele, díky,“ prohodil nakonec.

Harry po něm krátce pohlédl.

„Za co?“

„Za ty knihy.“

„Vždyť jsem ti ještě žádný nesehnal.“

„Já vím, ty debile. Ale aspoň se snažíš.“

Dexter se pousmál a přátelsky do něj strčil ramenem.

„Tak mi to vrátíš na hřišti.“

„To budu dělat stejně.“

„Vidíš? Tak jsme vyrovnaný.“

Liam se znovu zasmál a pokračoval vedle něj k tréninkovému centru. Slunce už stálo podstatně výš než ráno, takže se mezi budovami drželo příjemnější teplo a chodníky byly plné studentů, kteří právě mířili na další hodiny nebo se vraceli z oběda. Carter si všiml několika lidí v univerzitních mikinách, dvou kluků nesoucích pod paží basketbalový míč a skupinky dívek, které se zastavily u informační tabule. Ještě včera pro něj bylo celé tohle místo cizí. Teď už některé cesty poznával a pomalu si začínal připadat jako někdo, kdo sem skutečně patří.

Do stadionové budovy vstoupili několik minut před začátkem odpoledního programu. Na chodbě panoval obvyklý ruch, ale než zamířili do šaten, Carter si uvědomil, že mu po obědě začíná být nepříjemně sucho v ústech. U jedné ze stěn zahlédl automat na doplňování vody a okamžitě k němu zamířil.

„Počkej chvíli. Doplním si láhev.“

Harry přikývl a zastavil se vedle něj. Liam vytáhl z boční kapsy batohu prázdnou sportovní láhev, odšrouboval víčko a zasunul ji pod dávkovač. Voda začala tiše téct a Carter se zatím bez většího zájmu rozhlížel po chodbě, dokud jeho pozornost nepřitáhl odlesk světla na velké prosklené vitríně, která stála několik kroků od automatu. Původně ji chtěl jen přehlédnout. Podobné vitríny znal z předchozích škol a většinou v nich bývaly poháry, fotografie dávno odehraných zápasů nebo seznamy jmen, která člověku nic neříkala. Jenže tentokrát ho upoutala jedna z větších fotografií umístěných téměř uprostřed.

Muž na ní měl na sobě profesionální fotbalovou výstroj a stál mezi několika dalšími hráči. Byl vysoký, mohutný a i přes chrániče bylo vidět, že má mimořádně široká ramena. V jedné ruce držel helmu a druhou měl položenou na rameni spoluhráče, který se vedle něj smál do objektivu. Fotografie byla evidentně starší, ale Carterovi stačil jediný delší pohled na mužovu tvář, aby přestal sledovat všechno ostatní. Počkat. Zavřel přívod vody, odložil láhev na okraj automatu a přistoupil blíž. Na malé kovové destičce pod fotografií bylo vyryté jméno. RYAN WALKER

Carter zvedl obočí.

„Ty vole.“

„Co?“ ozval se Harry, který právě kontroloval něco v telefonu.

Liam mu neodpověděl. Zůstal stát před vitrínou a postupně začal pročítat další popisky. Vedle velké fotografie byly umístěné snímky z profesionálních zápasů, několik zachycených obranných zákroků a výstřižky ze sportovních článků. Na některých fotografiích vypadal Walker o poznání mladší než dnes, ale jeho postavu by si Carter nespletl. Už tehdy to byl pořádný kus chlapa a z několika okamžiků zachycených při hře bylo zřejmé, že se proti němu útočníkům rozhodně neběhalo příjemně. Pod jednou fotografií se objevovalo označení jeho hráčské pozice. Middle linebacker.

Carter se nepatrně narovnal. Takže obrana. A ne jen tak ledajaká.

„Dextere?“

Harry konečně zvedl hlavu.

„No?“

„Tohle je Walker?“

Quarterback pohlédl směrem k vitríně a pak zase na něj. Chvíli se tvářil, jako by vůbec nechápal, proč se Liam ptá na něco tak samozřejmého, a potom se mu po tváři rozlil pobavený úsměv.

„Ne. To je jeho mnohem hezčí dvojče.“

„Drž hubu.“

Harry se rozesmál a přistoupil vedle něj.

„Jo, je to Walker.“

Carter se znovu podíval na fotografii. Tentokrát si všiml článku pod ní, v němž se psalo o Walkerově schopnosti organizovat obranu a číst útočné formace. Vedle byly další připomínky jeho profesionálních úspěchů a fotografie z různých období kariéry. Nešlo o jednu povedenou sezónu, kterou by si univerzita vystavila jen proto, že její současný trenér kdysi také hrával. Celá jedna část vitríny ukazovala dlouhou a mimořádně úspěšnou kariéru.

„On byl linebacker?“ zeptal se Liam.

„Middle linebacker,“ upřesnil Harry. „A zatraceně dobrej.“

„To vidím.“

„Ne, Cartere, myslím fakt dobrej.“

Liam k němu otočil hlavu. Dexter se opřel jedním ramenem o stěnu vedle vitríny a tentokrát se netvářil, že má před sebou další příležitost udělat si z nováčka legraci.

„Walker byl svého času jeden z nejlepších obranných hráčů v profesionální lize. Ne jenom nějakej dobrej linebacker, kterej odehrál pár sezón a pak šel trénovat. Fakt patřil mezi špičku. Uměl číst útok tak rychle, že lidi občas vypadali, jako by mu předem řekli, co budou hrát.“

Carter znovu pohlédl na fotografie.

„A tohle všechno získal?“

Harry přikývl.

„Jo. A to tu zdaleka nemají všechno.“

Liam si pomalu prohlížel další část vitríny. V jednom rohu stál pohár připomínající úspěšnou sezónu, vedle něj byly umístěné kopie ocenění a sportovní fotografie z období, kdy Walker působil jako jedna z hlavních osobností profesionální obrany. Na dalších snímcích už se však objevoval jako trenér, v jednoduchém sportovním oblečení, s tabletem nebo sluchátky a v obklopení mnohem mladších hráčů.

„Takže potom přišel sem?“ zeptal se.

„Jo. Nejdřív dělal asistenta. Až později převzal celej tým.“

„Jak dlouho už tady je?“

„Jedenáct let.“

Carter po něm překvapeně pohlédl.

„Jedenáct?“

„Jo. A podívej se, co za tu dobu dokázal.“

Harry ukázal na druhou polovinu vitríny. Byly tam týmové fotografie, připomínky úspěšných sezón a také snímky několika bývalých hráčů, kteří se po univerzitě dostali do profesionálního fotbalu. Carter se zastavil u jedné z fotografií, kde stál Walker vedle mladého hráče v obleku, který právě držel v ruce dres svého nového týmu.

„Toho znám,“ poznamenal Liam. „Viděl jsem ho hrát.“

„Tak vidíš. A nebyl jedinej. Walker tady vychoval pár opravdu výbornejch hráčů.“

Carter pomalu přikývl. Najednou mu začínalo docházet, proč se na téhle univerzitě o Walkerovi mluví s takovým respektem. Věděl, že jde o dobrého trenéra. Ostatně právě kvůli kvalitě zdejšího fotbalového programu sem přestoupil. Jenže něco jiného bylo přečíst si několik informací na internetu a něco úplně jiného stát před vitrínou plnou důkazů, že muž, který mu včera vytýkal špatně načasovaný krok, kdysi na profesionálním hřišti rozhodoval o výsledcích zápasů.

„To jsem fakt nevěděl,“ přiznal nakonec.

Harry se na něj podíval.

„Že byl tak dobrej?“

„Jo. Teda věděl jsem, že má za sebou kariéru, ale ne že až takovou.“

„Tak to už víš.“

Liam se pousmál a přenesl pohled zpátky na jednu z fotografií. Walker na ní stál v plné výstroji, mohutný a soustředěný, s výrazem, který Carter začínal velmi dobře poznávat. Nebyl tam úsměv ani nějaké předvádění před fotografem. Jen stejný pevný pohled, jakým dnes sledoval své hráče.

„A proč vlastně skončil?“ zeptal se po chvíli.

Harry pokrčil rameny.

„To nevím.“

„Jak to, že nevíš?“

„Protože mi to neřekl.“

Carter se uchechtl.

„A nikdo jinej?“

„Pokud jo, tak o tom moc nemluví. Ví se, kdy odešel a co dělal potom. Ale proč se tak rozhodl? To se ho budeš muset zeptat sám.“

Liam se zamyslel.

„Ve třiceti?“

„Přibližně.“

„To je docela brzo, ne?“

„Záleží na hráči. Ale jo, pro někoho, kdo byl takhle dobrej, to lidi překvapilo.“

Carter si znovu prohlédl vystavené fotografie. Muž na nich nevypadal jako někdo, kdo by se nechal snadno zastavit. Vlastně ho při pohledu na Walkerovu dnešní kondici docela zajímalo, jaké to muselo být stát proti němu ve chvíli, kdy byl ještě mladší a celou svou energii věnoval profesionálnímu hraní.

„Takže fakt nikdo neví proč?“

Dexter se pousmál.

„Cartere, u Walkera kolikrát ani nevíš, co si myslí o tvým posledním běhu. Myslíš, že nám bude vyprávět, proč před jedenácti lety skončil s kariérou?“

Liam se rozesmál.

„To je fakt.“

Harry ho chvíli pozoroval, potom mu lehce poklepal na paži.

„Hele, jestli chceš poradit, tak se před ním nesnaž dělat něco extra jenom proto, aby sis získal jeho pozornost. On pozná, jestli hraješ dobře, i když se netváří, že právě viděl zázrak.“

Carter po něm střelil pohledem.

„Já se před ním nesnažím dělat něco extra.“

Dexter zvedl obočí.

„Jasně.“

„Fakt.“

„Tak proč už od rána kontroluješ, jestli se na tebe dívá?“

Liam otevřel ústa, ale na okamžik nenašel odpověď, která by nezněla jako přiznání. Harry se zazubil.

„Vidíš?“

„Ty mě fakt jednou nasereš.“

„Já vím. Ale zatím se držím.“

Carter se neubránil smíchu, přestože ho Harryho poznámka poněkud zasáhla. Ne proto, že by na ní bylo něco zvlášť urážlivého, ale protože si začínal uvědomovat, že si quarterback všímá mnohem víc věcí, než dává najevo. A to byl pro člověka, který obvykle velmi rád rozhodoval o tom, co na sobě ostatním ukáže, docela nepříjemný objev. Ještě jednou pohlédl na Walkerovu fotografii. Takže ty jsi byl až takovej frajer.

Pak si konečně vzpomněl na láhev, kterou nechal u automatu, vrátil se pro ni a společně s Dexterem pokračoval do šaten. Při vstupu do dalšího tréninku už měl však v hlavě o něco víc než jen vlastní výkon. Teď totiž věděl, před kým ho bude předvádět.

Walker

Odpolední část přípravy začala taktickým rozborem, během kterého Walker s asistenty procházel několik situací z posledního zápasu a následně upozornil na obranné varianty, které mohli očekávat od čtvrtečního soupeře. Nešlo o žádné dlouhé přednášení, při kterém by hráči pouze seděli a čekali, až trenér dokončí své poznámky. Walker chtěl, aby reagovali, přemýšleli a dokázali vysvětlit, proč by v dané situaci zvolili právě určité řešení. Několikrát zastavil záznam v okamžiku těsně před snapem, nechal hráče přečíst postavení obrany a potom jim pustil skutečný průběh rozehrávky.

Carter seděl vedle Dextera a většinu času dával pozor. Ryan si všiml, že se několikrát naklonil k quarterbackovi, aby si něco upřesnil, ale také toho, že Harry mu pouze nešeptal odpovědi. Často mu ukázal konkrétního obránce nebo změnu postavení a nechal ho, aby si zbytek odvodil sám. To Walker oceňoval.

Dexter měl zvláštní schopnost udržovat kolem sebe lehkou atmosféru, aniž by přestal vnímat, co se na hřišti skutečně děje. Na první pohled působil jako kluk, který má na všechno nějakou poznámku, jenže Ryan už dávno věděl, že právě Harry dokáže v rozhodujících okamžicích udržet útok pohromadě. Nebyl pouze talentovaným quarterbackem. Byl to hráč, kterému ostatní věřili. A Carter se vedle něj zatím učil velmi rychle.

Když Walker pustil jednu ze situací, v níž obrana těsně před rozehrávkou změnila rozestavení a naznačila tlak z jedné strany, zvedl oči k hráčům.

„Cartere. Co vidíš?“

Liam se narovnal. Chvíli si prohlížel zastavený obraz a potom ukázal na obránce stojícího blíž k útočné linii.

„Tenhle jde dovnitř. A safety se posouvá blíž, takže původní běh doprava nebude tak otevřenej, jak vypadá.“

Walker přikývl.

„Co s tím uděláš?“

„Podle signálu. Ale jestli mám možnost změnit směr, půjdu za blokem víc dovnitř.“

„A když se ten linebacker stáhne?“

Carter znovu pohlédl na obrazovku. Tentokrát přemýšlel o něco déle.

„Tak se tam zavřu sám.“

„Přesně. Takže se nerozhoduješ dřív, než vidíš jeho první krok.“

Liam přikývl. Walker pustil záznam dál. Obrana se skutečně stáhla a původní průnik se během okamžiku uzavřel. Na obrazovce bylo vidět, jak se running back pokusil změnit směr příliš pozdě a skončil v rukou dvojice obránců.

„Tohle nechci vidět,“ řekl Ryan a zastavil video. „Nejde o to, že se nepodařilo získat yardy. Jde o rozhodnutí, které už v okamžiku převzetí míče nemělo smysl. Pokud se situace změní, musíte ji přečíst. Ne se za každou cenu držet toho, co jste chtěli udělat před pěti vteřinami.“

Několik hráčů přikývlo. Carter také. Ryan se však při dalším záběru soustředil už na celou útočnou formaci. Měl před sebou čtvrteční zápas a tým, který potřeboval připravit, ne pouze jednoho nového hráče s mimořádnou rychlostí. A pokud chtěl Cartera skutečně někam posunout, musel od začátku pochopit, že jeho individuální talent je jen jednou částí celého útoku.

Na hřiště vyšli až po skončení rozboru. Walker nechal hráče nejprve projít několik variant bez plného kontaktu, potom postupně zvyšoval tempo a začal střídat obranné sestavy, aby útok nemohl spoléhat na stejné řešení při každém opakování. Dexter komunikoval se svými spoluhráči, Brooks držel střed útočné linie a Carter několikrát správně reagoval na pohyb obrany. Walker si zapisoval jednotlivé postřehy. Zlepšoval se. To bylo nepochybné. Ale zároveň v něm Ryan začínal pozorovat něco dalšího.

Po každé výraznější akci se Carter na okamžik podíval směrem k postranní čáře. Ne vždycky. Ne tak, aby to bylo nápadné komukoliv, kdo ho zrovna nesledoval. Jenže Walker byl zvyklý věnovat pozornost právě takovým drobnostem. A Carter očividně čekal. Na co přesně, to Ryan zatím nepotřeboval řešit. Mohl chtít pochvalu, potvrzení, že jeho výkon stojí za pozornost, nebo jednoduše potřeboval vědět, jestli trenér viděl, co právě dokázal. Walker podobných hráčů zažil dost. Některé poháněla soutěživost, jiné potřeba uznání a další měli pocit, že pokud se o jejich výkonu okamžitě nemluví, jako by se vůbec nestal.

Carter byl zřejmě zvyklý na mnohem bezprostřednější reakce. Ryan však neměl v úmyslu měnit způsob vedení týmu jen proto, že se objevil jeden mimořádně talentovaný nováček. Správně provedená rozehrávka byla především správně provedená rozehrávka. A pochvala měla mít svou váhu.

Carter

Když se po taktickém rozboru konečně dostali na hřiště, Carter měl pocit, že mu v těle zůstalo příliš mnoho energie, než aby ji dokázal udržet pod kontrolou. Nešlo o nervozitu. Na tu nebyl zvyklý, zvlášť když držel míč a měl před sebou prostor, který potřeboval překonat. Jenže od chvíle, kdy u vitríny zjistil, jakou kariéru má Walker za sebou, se mu v hlavě usadila zvláštní myšlenka, která se neustále vracela, přestože se ji nesnažil nijak zvlášť rozvíjet. Ten muž přesně věděl, jaké to je stát na druhé straně hřiště.

Věděl, co running back potřebuje, aby se dokázal prosadit, protože kdysi sám patřil mezi hráče, jejichž úkolem bylo podobné běhy zastavovat. A byl v tom zatraceně dobrý. Carterovi to připadalo současně povzbudivé i nepříjemné. Povzbudivé proto, že dostal příležitost učit se od někoho, kdo fotbalu rozumí na skutečně mimořádné úrovni. Nepříjemné proto, že si najednou mnohem ostřeji uvědomoval, jak málo asi na Walkera zapůsobí obyčejný povedený běh.

„Cartere!“

Dexter ho přivolal k útočné formaci.

„Co je?“

„Přestaň civět a pojď.“

„Já necivím.“

„Jasně. Akorát už tady stojíme.“

Liam se ušklíbl, popotáhl si rukavice a postavil se na určené místo. Brooks už kontroloval rozestavení útočné linie, Turner stál napravo od formace a několik obránců se pohybovalo proti nim. Hughes zaujal pozici blíž ke středu, zatímco Mason sledoval postavení receiverů. Dexter si prohlédl obranu.

„Připravenej?“

Carter přikývl.

„Vždycky.“

Harry se uchechtl.

„To jsem se bál.“

Následující rozehrávka začala rychle. Brooks poslal míč dozadu, Dexter ho převzal a okamžitě předal Carterovi. Liam měl původně běžet za pravou stranou útočné linie, ale jakmile zaznamenal pohyb Hughese směrem k plánované mezeře, vyčkal zlomek vteřiny navíc. Reed mezitím správně uzavřel prostor před obráncem a Bennett pomohl vytvořit vnitřní cestu, která se na okamžik otevřela mezi dvěma hráči. Carter vyrazil.

První krok byl krátký a prudký, druhým už překonal místo, kde ho Hughes očekával, a při třetím se protáhl kolem obránce, který se ho pokusil zastavit ramenem. Liam cítil krátký dotek ruky na svém dresu, ale nepřestal zrychlovat. Udržel míč pevně u těla, změnil směr až ve chvíli, kdy se proti němu objevil další obránce, a než se mu Mason stačil postavit úplně do cesty, proklouzl kolem jeho pravého ramene. Píšťalka zazněla až několik yardů za původně plánovanou hranicí.

„Jo!“ ozval se Marcus od postranní čáry.

Dexter zvedl ruku a spokojeně na něj ukázal.

„Přesně tak!“

Carter zpomalil, otočil se a s úsměvem se vydal zpátky k ostatním. Tohle byla přesně ta akce, kterou chtěl předvést. Ne bezhlavý sprint, při kterém náhodou využil špatně postavenou obranu, ale dobře načasovaný běh, v němž dokázal počkat na blok, změnit směr a potom využít vlastní rychlost. Hughes se zastavil opodál a zavrtěl hlavou.

„Příště ti tu mezeru zavřu.“

Carter se na něj zazubil.

„Tak si pospěš.“

„Ty si koleduješ.“

„Já vím.“

Zasmál se a potom se téměř automaticky podíval směrem k Walkerovi. Trenér stál u postranní čáry, tablet měl opřený o předloktí a právě něco krátce říkal jednomu z asistentů. Když Carter zachytil jeho pohled, Walker nepatrně přikývl.

„Správně načasovanej průnik, Cartere. Zpátky na pozici.“

Liamův úsměv na okamžik ztuhl. To je všechno? Samozřejmě věděl, že neudělal nic, za co by si zasloužil slavnostní ceremoniál. Jenže ten běh byl opravdu povedený. Dokázal obejít Hughese, přinutil Masona reagovat pozdě a získal víc prostoru, než měla původní rozehrávka nabídnout. Ostatní si toho všimli. Dexter mu okamžitě ukázal, že je spokojený. Dokonce i obránci museli uznat, že je dostal. A Walker? Správně načasovanej průnik. Hotovo. Carter sevřel čelist, ale bez další poznámky se vrátil k formaci. Harry si ho krátce prohlédl.

„Co je?“

„Nic.“

„To říkáš podezřele často.“

„Tak se přestaň ptát.“

Dexter se uchechtl, ale tentokrát se na něj díval o zlomek vteřiny déle.

„Hele, Cartere. To bylo fakt dobrý.“

„Já vím.“

„Tak co se tváříš, jako by ti někdo sebral Vánoce?“

Liam po něm střelil pohledem.

„Já se nijak netvářím.“

Harry pomalu přikývl.

„Jasně.“

A potom, s naprostou samozřejmostí člověka, který si nemohl odpustit poslední poznámku, dodal:

„Jestli čekáš, že Walker vytáhne kapesník a rozbrečí se dojetím, tak tě asi zklamu.“

Carter se navzdory podráždění rozesmál.

„Ty seš fakt vůl.“

„Já vím. Ale pravdu mám.“

Liam zavrtěl hlavou a obrátil pozornost zpátky k obraně. Harry měl samozřejmě pravdu, alespoň v tom, že Walker nebyl člověk, který by nad každým povedeným během radostí skákal. Jenže právě to ho začínalo štvát. Věděl, že je dobrý. Věděl, co dokáže. A po dnešním zjištění o Walkerově minulosti mu ještě víc záleželo na tom, aby ten chlap pochopil, že proti sobě nemá nějakého obyčejného nováčka, kterému stačí dvakrát vysvětlit, kam má běžet. Při další rozehrávce se proto soustředil ještě víc.

Dexter změnil signál podle obrany a Carter dostal pokyn k běhu přes levou stranu. Liam správně přečetl pohyb linebackera, vyčkal na blok a potom prudce změnil směr. Tentokrát ho Hughes dokázal zachytit mnohem rychleji, ale Carter se ještě před kontaktem stáhl do bezpečnějšího prostoru a získal několik yardů bez zbytečného rizika. Píšťalka. Návrat. Walker krátce zkontroloval postavení obrany.

„Znovu.“

Liam se vrátil na místo. Další rozehrávka. Tentokrát přihrávka na Turnera, Carterova práce v ochraně quarterbacka, krátký kontakt s obráncem a úspěšné dokončení akce. Walker si něco poznamenal.

„Další sestava.“

Carter začínal mít nepříjemný pocit, že by mohl předvést cokoliv a výsledek bude pořád stejný. Správně. Znovu. Další. Nic víc. Přitom se snažil. Opravdu. Všímal si detailů, opravoval chyby z předchozího dne, držel se pokynů a dokázal reagovat na změny obrany. Nešlo o to, že by potřeboval, aby ho někdo každých pět minut plácal po zádech. Jen chtěl jednou vidět, že se Walker nad jeho výkonem skutečně pozastaví. Že zvedne oči od tabletu a podívá se na něj s výrazem člověka, který právě viděl něco mimořádného.

A možná právě proto udělal při další rozehrávce něco, co by ještě před několika minutami sám považoval za zbytečnost. Dexter převzal míč a Carter vyrazil podle domluveného směru. Obrana se však tentokrát stáhla mnohem rychleji, takže původní cesta začala mizet ještě dřív, než ji stačil využít. Liam zaznamenal otevřený prostor dál vlevo a okamžitě ho napadlo, že pokud se mu podaří obejít posledního obránce, může získat mnohem víc yardů než při předchozích pokusech. Byla to lákavá možnost. Příliš lákavá.

Místo aby využil bezpečnější průnik, který mu stále nabízel blok útočné linie, rozhodl se vyrazit do širokého oblouku. Udělal prudký krok do strany, pokusil se zrychlit kolem Masona a na okamžik měl opravdu pocit, že mu manévr vyjde. Jenže přehlédl Hughese. Linebacker změnil směr rychleji, než Carter očekával, a zavřel mu prostor právě ve chvíli, kdy Liam potřeboval získat rychlost. Carter se ještě pokusil stáhnout zpátky dovnitř, ale tentokrát už neměl kam. Hughes ho zastavil tvrdým, kontrolovaným kontaktem a píšťalka zazněla dřív, než se podařilo získat alespoň část původně očekávaného prostoru.

„No do prdele!“ vydechl Carter, když se narovnal.

Hughes se na něj podíval.

„Říkal jsem ti to.“

Liam sevřel míč pevněji.

„Jo, gratuluju.“

Dřív než mohl Hughes odpovědět, ozval se od postranní čáry Walkerův hlas.

„Cartere. Ke mně.“

Liam zvedl hlavu. Trenér stál na stejném místě jako předtím. Ani se nepohnul. Jen čekal, až k němu hráč přijde. Carter podal míč nejbližšímu spoluhráči a zamířil k němu. Cestou si uvědomoval, že se v něm začíná něco nepříjemně vařit, přestože si velmi dobře uvědomoval, že poslední akci pokazil sám.

„Ano, trenére?“

Walker se na něj podíval.

„Proč jsi změnil směr?“

Liam mírně pozvedl bradu.

„Viděl jsem volnej prostor.“

„Kde?“

„Vlevo. Za Masonem.“

„A co jsi přehlédl?“

Carter sevřel čelist.

„Hughese.“

„Přesně.“

Walker se krátce podíval směrem k hřišti a potom zpátky na něj.

„Měl jsi otevřenou kratší cestu. Blok byl připravený, tvoji spoluhráči udělali, co měli. Stačilo držet směr a získal bys několik yardů. Místo toho ses rozhodl pro delší oblouk, který neměl zajištěnou ochranu.“

Carter si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.

„Mohl jsem ho obejít.“

Walker na něj chvíli hleděl.

„Ale neobešel.“

Ta odpověď byla tak klidná, až Liama na okamžik zaskočila.

„Kdybych měl o trochu víc prostoru—“

„Neměl jsi ho.“

Carter ztichl. Walker ani tentokrát nezvýšil hlas.

„Cartere, já nepotřebuju vědět, co by se možná stalo, kdyby obrana reagovala jinak. Potřebuju, abys rozhodoval podle toho, co skutečně vidíš. Měl jsi bezpečnou možnost a zahodil jsi ji kvůli něčemu, co vypadalo efektněji.“

Liam ucítil, jak se mu napjala ramena.

„Já jsem chtěl získat víc yardů.“

„A získal jsi míň.“

To bylo všechno. Žádný křik. Žádné dramatické gesto. Walker mu prostě oznámil výsledek rozhodnutí, které právě udělal, a tím celou věc uzavřel. Carter by skoro raději, kdyby se na něj pořádně rozčílil.

„Rozumíme si?“ zeptal se Ryan.

Liam se nadechl.

„Ano, trenére.“

Walker přikývl.

„Dobře. Vrať se.“

Carter se otočil a vyrazil zpátky k ostatním. Nepřestával přitom přemýšlet nad tím, jak zatraceně snadno dokázal Walker celou jeho snahu rozebrat. Nešlo o to, že by neměl pravdu. Právě to bylo možná nejhorší. Carter věděl, že ten delší oblouk neměl dostatečně připravený, ale zároveň ho štvalo, že když něco předvede dokonale, Walker to přijme jako samozřejmost, zatímco jedinou chybu dokáže okamžitě rozpitvat do posledního detailu. Harry ho očekával několik kroků od formace.

„Tak co?“

„Co asi?“

Dexter zvedl obočí.

„Takže ti vysvětlil, že jsi dělal kravinu.“

Carter po něm střelil pohledem.

„Ty taky?“

„Hele, já tě viděl. Měl jsi tam otevřenej průnik.“

„Já vím.“

„Tak proč jsi běžel kolem?“

Liam si stáhl rukavici a znovu si ji pečlivě natáhl na prsty.

„Protože jsem myslel, že se dostanu dál.“

Harry ho chvíli pozoroval.

„Ne. Ty jsi chtěl, aby to vypadalo líp.“

Carter zvedl oči. Dexter se neusmíval. Ne tak jako před chvílí u jídelny nebo ráno během rozcvičení. Byl pořád stejně přímý, ale teď v jeho hlase zaznělo něco mnohem vážnějšího.

„Cartere, ty jsi fakt dobrej. To ti neberu. Ale jestli začneš hrát proti Walkerovi místo proti obraně, tak si akorát koleduješ o průser.“

Liam na okamžik ztichl. Nelíbilo se mu to. Vůbec. Především proto, že Harry znovu pojmenoval něco, co se sám snažil neposlouchat.

„Já nehraju proti Walkerovi.“

Dexter pokrčil rameny.

„Tak dobře.“

„Fakt ne.“

„Tak mu to nemusíš dokazovat každou rozehrávkou.“

Carter otevřel ústa, ale Harry už se otočil směrem k Brooksovi, který právě svolával hráče do dalšího postavení. Nechal tím rozhovor skončit dřív, než se z něj mohla stát zbytečná hádka. Liam chvíli stál na místě a sledoval jeho záda. Zasranej Dexter. Jenže potom se musel nepatrně pousmát. Ten parchant měl pravdu. A Carter nesnášel, když měl někdo pravdu způsobem, který mu nedovoloval se pořádně pohádat.

Zbytek týmového tréninku se pokusil soustředit především na vlastní práci. Přinutil se zpomalit rozhodování tam, kde bylo potřeba počkat na blok, několikrát správně ochránil quarterbacka a při dalších bězích se držel pokynů i ve chvíli, kdy by ho vlastní instinkt nejraději hnal do otevřeného prostoru. Dexter s ním komunikoval naprosto stejně jako předtím, nepřipomínal mu poslední chybu a při jedné povedené kombinaci mu dokonce s pobaveným úšklebkem oznámil, že se možná konečně naučil používat i hlavu. Carter ho za to poslal do prdele. Samozřejmě.

Ale tentokrát se přitom smál. Jenže pokaždé, když se podíval směrem k Walkerovi, cítil, jak se mu ta předchozí podrážděnost znovu vrací. Trenér dál sledoval celé hřiště, rozdával pokyny, opravoval chyby ostatních a nechával hráče opakovat situace, dokud nebyly provedené tak, jak potřeboval. Někdy přikývl, jindy stručně zhodnotil postavení nebo upozornil na pozdě provedený blok. Nikomu nevěnoval zbytečné ovace a Cartera neposuzoval jinak než ostatní. Liam to chápal. Rozumem naprosto dokonale. Jenže to vůbec neznamenalo, že ho to nepřivádělo k šílenství.

Protože on nechtěl být jenom jeden z dalších hráčů, kteří udělali to, co se od nich očekávalo. Chtěl být výjimečný. Chtěl, aby si Walker jednou řekl, že takového running backa už dlouho neviděl. A po dnešku, když věděl, jakým hráčem ten muž sám býval, získalo jeho uznání úplně jinou váhu. Když se společná část odpolední přípravy konečně začala blížit ke konci, hráči už byli znatelně unavení. Několik z nich si protahovalo ramena, Smith hlasitě prohlásil, že jestli po něm dnes ještě někdo bude chtít běhat, začne požadovat příplatek, a Marcus mu okamžitě odpověděl, že nejdřív musí předvést něco, za co by mu vůbec někdo chtěl platit.

Dexter se vedle Cartera rozesmál.

„Tak co, nováčku?“

Liam si sundal helmu a přejel si dlaní po vlhkých vlasech.

„Co?“

„Už ti došlo, že Walker nebude nad každým tvým během skákat radostí?“

Carter po něm střelil pohledem.

„Ty mi to fakt hodláš připomínat celej den?“

„Dokud ti to nedojde.“

„Tak to budeš mít hodně práce.“

Harry se zazubil, ale potom zvážněl natolik, aby mu mohl říct ještě jednu věc.

„Hele, nemysli si, že si tě nevšímá.“

Liam zvedl oči.

„Cože?“

„Walker. Všímá si tě. Kdyby ne, nenechával by si tě dneska individuálně.“

Carter na okamžik ztichl. Ta poznámka ho zasáhla mnohem víc než všechny předchozí Dexterovy vtípky. Protože právě tohle si potřeboval připomenout. Walker si ho přece všiml už včera. Nabídl mu něco, co ostatní hráči automaticky nedostávali, a chtěl s ním pracovat zvlášť. Jenže potom Harry dodal:

„A jestli ho chceš opravdu překvapit, tak mu ukaž, že dokážeš poslouchat i ve chvíli, kdy tě to sere.“

Carter si odfrkl.

„Ty bys měl psát motivační příručky.“

„Já vím. Jsem všestrannej talent.“

„Hlavně drž hubu.“

Dexter se rozesmál a přehodil si helmu do druhé ruky. Vtom se od postranní čáry ozval Walkerův hlas.

„Pánové, pro týmovou část končíme. Zbytek podle pokynů asistentů. A Cartere—“

Liam okamžitě zvedl hlavu. Ryan stál několik kroků od nich a díval se přímo na něj.

„Ty zůstaneš. Za chvíli začneme individuální práci.“

Carter ucítil, jak se mu znovu napjala ramena.

„Ano, trenére.“

Walker přikývl a vrátil se k rozhovoru s asistentem. Harry se vedle Liama pomalu ušklíbl.

„Tak hodně štěstí.“

„Díky.“

„A Cartere?“

Liam k němu otočil hlavu.

„Co zas?“

Dexter se zazubil.

„Zkus ho dneska nezabít. Pořád ho potřebujeme.“

Carter se rozesmál.

„Jdi do prdele.“

Harry mu na rozloučenou zvedl ruku a zamířil za ostatními hráči, kteří postupně opouštěli hřiště. Liam se za ním ještě chvíli díval, potom si znovu upravil rukavice a obrátil pohled k Walkerovi. Trenér si mezitím odložil tablet, krátce něco vysvětlil asistentovi a potom se vydal směrem k připraveným tréninkovým pomůckám. Carter ho sledoval. Před několika hodinami viděl jeho fotografie z profesionální kariéry. Před několika minutami ho ten samý muž naprosto klidně upozornil na chybu, kterou Liam udělal jen proto, že se chtěl předvést. A teď s ním měl zůstat na hřišti sám.

Bez Dextera. Bez ostatních kluků. Bez možnosti schovat vlastní vztek za nějaký vtípek. Liam se zhluboka nadechl a vykročil k němu. Věděl, že ho čeká náročný trénink. Jen ještě netušil, jak zatraceně obtížné pro něj bude pracovat s člověkem, od kterého tolik touží slyšet něco víc než pouhé konstatování, že udělal svou práci správně.

Carter

Když poslední ze spoluhráčů zmizel za dveřmi vedoucími do šaten, Carter si poprvé naplno uvědomil, jak zvláštně dokáže stadion působit bez ostatních hráčů. Ještě před několika minutami se kolem něj ozývaly povely, smích, narážky a neustálé šustění výstroje, ale teď zůstalo na rozlehlém trávníku jen několik rozházených tréninkových pomůcek, tlumené zvuky přicházející z otevřených dveří a Walker, který právě pokládal dvě nízké překážky vedle řady kuželů. Slunce už bylo poměrně nízko, stíny se protahovaly přes vzdálenější část hřiště a chladnější vzduch začínal Carterovi nepříjemně pronikat pod zpocené tričko, přestože měl za sebou několik hodin pohybu a ještě před chvílí mu bylo pořádné horko.

Přehodil si helmu do levé ruky, druhou si promnul zátylek a vykročil k trenérovi. Celé odpoledne se snažil předvést to nejlepší, co v něm bylo, a teď se konečně dostal do situace, kdy bude mít Walkerovu pozornost jenom pro sebe. Za normálních okolností by ho podobná příležitost vyloženě těšila. Jenže po posledních rozehrávkách v něm pořád zůstávalo podráždění, které se mu nedařilo úplně setřást, a už při pohledu na trenérova široká záda ho napadlo, jestli se během následující půlhodiny vůbec dozví, že něco dokázal udělat správně.

„Cartere, helmu zatím odlož. Budeme pracovat bez kontaktu.“

Liam ji položil vedle ostatního vybavení a narovnal se.

„Jasně.“

Walker se otočil, v jedné ruce držel několik menších značkovacích disků a druhou ukázal na vyznačený prostor.

„Začneme prací nohou. Chci vidět první krok, přenesení váhy a změnu směru. Žádné zbytečné pohyby navíc.“

Carter si prohlédl kužely. Byly rozestavené do krátké dráhy, která ho měla přinutit několikrát prudce zabrzdit, změnit směr a znovu vyrazit. Podobná cvičení absolvoval mnohokrát, takže okamžitě pochopil, co se od něj očekává.

„To znám.“

„Výborně. Tak začni.“

Liam se postavil na startovní značku, lehce pokrčil kolena a počkal na pokyn. Jakmile Walker zvedl ruku, vyrazil vpřed, prudce změnil směr u prvního kuželu a pokračoval přes další dvě značky. V poslední části dráhy zrychlil, dotkl se rukou vyznačeného místa a doběhl zpátky.

„Znovu.“

Carter se otočil.

„Co bylo špatně?“

„Při druhé změně směru jsi šel příliš vysoko. Zvedl ses z postoje a musel jsi znovu hledat rovnováhu.“

Liam přikývl, vrátil se na začátek a tentokrát si dal pozor, aby zůstal níž. Při dalším pokusu už držel těžiště pevněji nad nohama a dokázal se odrazit bez zbytečného narovnání trupu.

„Další.“

Carter se na okamžik podíval na Walkera, ale trenér už přesouval jeden z kuželů o něco dál. Tak jo. Při třetím pokusu se rozhodl přidat rychlost. Věděl, že podobná cvičení nejsou jen o tom, kdo proběhne dráhu nejrychleji, ale byl si také jistý, že pokud techniku zvládne správně a současně předvede, co dokáže, měl by Walker konečně vidět rozdíl mezi ním a běžným hráčem. Vyrazil. První změnu směru provedl čistě, při druhé se opřel do vnější nohy a z posledního obratu vystřelil tak prudce, že mu pod podrážkami na okamžik uklouzla tráva. Přesto pohyb ustál a cílovou značku překonal mnohem rychleji než při předchozích pokusech.

Zpomalil, otočil se a podíval se na trenéra. Walker sledoval jeho postavení.

„Při posledním odrazu ti ujela pata. Zbytečně jsi ztratil část síly. Ještě jednou.“

Liamovi se nepatrně napjala čelist.

„Jasně.“

Vrátil se na začátek. A znovu. A potom ještě jednou. Po několika dalších opakováních začínal mít pocit, že se mu nohy postupně mění v něco, co by snad ani nemělo být součástí lidského těla, ale Walker nepovoloval. Každou chybu dokázal přesně pojmenovat, vysvětlit její důsledek a nechat Cartera pohyb zopakovat. Když Liam konečně provedl celou dráhu bez zbytečného zaváhání, trenér prostě ukázal na další stanoviště.

„Teď práce s míčem.“

Carter chvíli stál na místě a díval se za ním. To si ze mě snad dělá prdel. Neřekl to nahlas. Zatím.

Walker

Ryan si při přesunu k dalšímu stanovišti uvědomoval, že Carter začíná být podrážděný. Nebylo to nijak obtížné poznat. Mladík měl velmi výraznou mimiku, při nesouhlasu mu okamžitě tvrdla čelist a pokaždé, když Ryan ukončil povedené opakování bez dalšího komentáře, objevil se v jeho očích krátký záblesk nespokojenosti, kterou se ani příliš nesnažil skrývat. Z trenérského hlediska to byla zajímavá informace.

Carter očividně potřeboval okamžitou zpětnou vazbu a byl zvyklý, že dobrý výkon vyvolává také odpovídající reakci okolí. Ryan však nehodlal proměnit individuální trénink v neustálé ujišťování, že je mladík talentovaný. To už věděl. Věděl to také Carter sám, a pravděpodobně mnohem důrazněji než většina ostatních lidí na stadionu. Teď potřeboval zjistit, co dokáže ve chvíli, kdy se přestane spoléhat na vlastní výjimečnost.

„Vezmi míč.“

Carter natáhl ruku a zachytil přihrávku. Ryan před ním zaujal postavení, v němž měl jednu nohu mírně vzadu a ramena natočená tak, aby mohl reagovat na změnu směru. Nešlo o plnohodnotnou obrannou situaci, ale o jednoduché cvičení, při kterém chtěl napodobit první reakci linebackera. Carter měl podle jeho pohybu rozhodnout, zda využije vnitřní nebo vnější prostor, aniž by předčasně prozradil vlastní úmysl.

„Já budu měnit postavení. Ty budeš číst moje první dva kroky. Žádné hádání dopředu. A míč drž pevně u těla.“

Liam přikývl. Ryan si ho krátce prohlédl. Mladík stál několik kroků před ním, vlasy měl slepené potem a tvář zarudlou od námahy. Pod tenkým sportovním tričkem bylo vidět, jak se mu s každým hlubším nádechem pohybují svaly na hrudníku, a když se trochu předklonil, aby zaujal správný startovní postoj, napnula se mu látka přes záda i přes pevný zadek. Ryanovi na zlomek vteřiny sklouzl pohled níž, než bylo nutné pro kontrolu postavení. Kruci. Okamžitě se soustředil zpátky na Carterovy nohy.

Všiml si už včera, že je ten kluk pohledný. Nebylo na tom nic složitého ani zvláštního. Carter měl výraznou tvář, sportovní postavu a oči, ve kterých se téměř neustále něco odehrávalo, ať už to bylo pobavení, vzdor nebo soutěživost. Ryan byl zvyklý podobné věci zaznamenat a pokračovat v práci. Jenže teď byli na hřišti sami. A právě to vytvářelo zvláštní rozdíl.

Nemusel sledovat jedenáct hráčů najednou. Nemusel kontrolovat celou formaci ani předávat pokyny asistentům. Veškerou pozornost věnoval jednomu člověku stojícímu několik kroků před ním, a proto se některých detailů všímalo jeho tělo dřív, než je stačila hlava odsunout jako nepodstatné. Ryan pevně sevřel okraj tréninkového bloku. Soustreď se.

„Připravenej?“

„Jo.“

„Tak začni.“

Carter vyrazil proti němu. Ryan naznačil pohyb dovnitř, okamžitě změnil postavení a sledoval, jak mladík reaguje. Liam první variantu přečetl správně a proklouzl do volného prostoru. Při druhém pokusu však zareagoval příliš brzy, takže se dostal přesně tam, kde by ho skutečný linebacker mohl snadno zastavit.

„Stop.“

Carter prudce zabrzdil.

„Co?“

„Rozhodl ses dřív, než jsem dokončil první krok.“

„Protože jste šel dovnitř.“

„Naznačil jsem pohyb dovnitř. To není totéž.“

Liam si přejel jazykem po rtech a krátce vydechl. Ryan ten pohyb zaznamenal. A z nějakého naprosto nevhodného důvodu si uvědomil, jak výrazně plné rty ten kluk má. Nepomáhalo ani to, že se Carter právě soustředěně zamračil, takže se mu mezi obočím vytvořila drobná vráska, zatímco jeho oči zůstávaly upřené přímo na Ryana. Byl v tom vzdor, zvědavost a zvláštní živost, která neustále narušovala jinak velmi jednoduchou situaci trenéra a hráče. Ryanovi to začínalo připadat nepříjemné. Ne proto, že by nedokázal udržet vlastní chování pod kontrolou. Ale proto, že si vůbec musel uvědomovat, co právě kontroluje.

„Znovu,“ řekl.

A vrátil se na své místo.

Carter

Liam začínal mít pocit, že kdyby mu Walker oznámil, že dneska bude dalších dvacet minut běhat po stadionu pozpátku, nejspíš by to udělal jen proto, aby mu dokázal, že zvládne i tuhle pitomost. A to ho štvalo snad ještě víc než samotný trénink. Protože Walker měl pravdu. Znovu. A znovu.

Pokaždé, když Carter udělal nějakou chybu, trenér ji dokázal pojmenovat tak přesně, až to bylo skoro urážlivé. Když při změně směru přenesl váhu příliš brzy, okamžitě to poznal. Když mu při rychlejším průniku povolilo sevření míče, upozornil ho na polohu předloktí. A když se Liam pokusil využít vlastní rychlost místo toho, aby skutečně vyhodnotil pohyb obránce, Walker ho bez jediného zaváhání zastavil. Jenže když to udělal správně, nestalo se vůbec nic. Žádné uznání. Žádné přikývnutí. Ani jediný pitomý úsměv. Prostě další pokus.

„Znovu.“

Carter se prudce nadechl nosem a vrátil se na značku.

„Jasně.“

Tentokrát se soustředil tak pečlivě, až měl pocit, že dokáže sledovat každé napětí ve Walkerových nohách. Trenér stál několik metrů před ním, široká ramena měl mírně natočená a v rukou držel ochranný blok, který používal k naznačení kontaktu. Liam věděl, že Walker kdysi hrával na přesně opačné straně rozehrávky než on, a poprvé si skutečně uvědomoval, jaké zkušenosti se za tím mužovým klidem skrývají.

Když Walker změnil postavení, Carter okamžitě zareagoval. Tentokrát neuspěchal první krok, počkal na správný okamžik a proklouzl kolem jeho levé strany. Ryan mu ochranným blokem vytvořil překážku v úrovni ramen, ale Liam udržel míč pevně u těla, snížil těžiště a pokračoval dál bez ztráty rovnováhy. Doběhl k poslední značce. Zastavil. Otočil se. Walker položil blok na trávu.

„Teď přidáme druhou změnu směru.“

Liam na něj chvíli jen zíral. Ty vole. Dokázal to. Přesně tak, jak mu řekl. Žádná chyba. Žádné zaváhání. Žádné zbytečné pohyby. A ten chlap si prostě připravil další cvičení.

„Dobře,“ vydechl Carter a vrátil se k němu.

Walker mezitím přesunul několik značek.

„Budeš reagovat na druhý signál. První určuje směr, druhý změnu krytí. Chci vidět, jestli dokážeš opravit rozhodnutí bez toho, abys ztratil kontrolu nad míčem.“

Liam si prohlédl nové rozestavení a krátce přikývl.

„Jasně.“

„A při posledním obratu nezvedej ramena. Děláš to pokaždé, když chceš zrychlit.“

Carter sevřel čelist.

„Rozumím.“

Walker se postavil k první značce.

„Tak pojď.“

Liam vyrazil. První signál přečetl správně. Druhý přišel téměř okamžitě, takže musel prudce změnit směr a přenést váhu na opačnou nohu. Podařilo se mu udržet míč, ale při posledním kroku zvedl ramena o něco výš, než měl.

„Stop. Znovu.“

Carter se otočil.

„Vždyť jsem to zvládl.“

„Zvedl jsi těžiště.“

„O kousek.“

„I ten kousek ti může stačit, aby tě obránce zastavil.“

Liam otevřel ústa, ale nakonec je zase zavřel. Do prdele, jasně. Vrátil se na začátek. Další pokus. Tentokrát správně.

„Znovu.“

Další. Správně.

„Teď z opačné strany.“

Liamovi se začínalo dělat horko, přestože se nad stadionem pomalu ochlazovalo. Tričko měl přilepené na zádech, po spánku mu stékala tenká pramínková stopa potu a nohy už protestovaly proti každému dalšímu prudkému obratu. Přesto pokračoval. Nehodlal Walkerovi dát důvod pochybovat o jeho výdrži a už vůbec nechtěl skončit jen proto, že je unavený. Jenže čím víc se snažil, tím nepříjemněji vnímal každé další trenérovo mlčení. Když se mu podařilo čistě zvládnout obtížnější variantu, automaticky zvedl oči. Walker se podíval na značky.

„Přesuneme to dál.“

Liamovi nepatrně cuklo v čelisti. To už snad není možný.

„Trenére?“

Ryan zvedl hlavu.

„Ano?“

Carter na okamžik zaváhal. Původně chtěl něco říct. Něco jako jestli je to konečně správně, jestli už je spokojený, jestli by náhodou nemohl jednou uznat, že Liam předvádí opravdu slušnou práci. Jenže když se podíval do jeho tváře, všechna připravená slova mu najednou připadala hloupá. Walker se na něj díval naprosto klidně. Čekal. Žádná netrpělivost. Žádné podráždění. Prostě čekal, co mu Carter chce.

„Nic,“ odsekl nakonec. „Můžeme pokračovat.“

Ryan se na něj ještě krátce zadíval.

„Tak pokračujeme.“

Liam se otočil a zamířil na další značku. Ten chlap mě jednou přivede do hrobu. A nejhorší bylo, že vůbec nedokázal říct, proč ho tak zatraceně zajímá, jestli se Walker konečně nějak usměje.

Walker

Ryan sledoval Carterův návrat na startovní značku a musel si přiznat, že mladíkova netrpělivost začíná ovlivňovat kvalitu jeho pohybu. Ještě před několika minutami dokázal pracovat velmi přesně, reagovat na změny signálů a udržovat správné těžiště i ve chvíli, kdy musel prudce měnit směr. Teď však začínal dělat chyby, které už jednou opravil. A jejich příčina byla zjevná. Carter se příliš soustředil na výsledek. Ne na samotné provedení.

Ryan si všiml, jak se mladík při dalším pokusu příliš brzy odrazil, zvedl ramena a musel následně upravit postavení tak prudce, že téměř ztratil rovnováhu. Okamžitě ho zastavil.

„Cartere. Zpomal.“

Liam prudce vydechl.

„Já jsem nezrychloval.“

„Zrychlil jsi první dva kroky. A tím sis pokazil celý obrat.“

„Takže mám běžet pomaleji?“

„Máš běžet správně.“

Carter sevřel rty. Ryan si toho všiml. Znovu. Těch plných rtů, které se při podráždění napjaly do úzké linky. Očí, v nichž se mísila tvrdohlavost s téměř dětskou neochotou připustit, že mu něco nejde podle představ. A především toho, jak výrazně ten mladík působí, když se přestane usmívat a soustředí veškerou pozornost na člověka před sebou. Ryan znal spoustu pohledných mužů. Neměl problém to sám sobě přiznat.

Ale Carter ho začínal přitahovat způsobem, který nebyl jen obyčejným konstatováním, že má před sebou hezkého hráče. A to byl problém. Velmi konkrétní problém. Protože Liam Carter byl jeho hráč. Devatenáctiletý nováček, jehož rozvoj měl na starosti a kterému měl pomoci vybudovat profesionální budoucnost. Ne někdo, nad jehož očima, rty nebo způsobem, jakým mu pot stéká podél čelisti, by měl byť jen na okamžik přemýšlet. Ryan se narovnal a krátce se nadechl. Dost.

„Ještě jednou. A tentokrát bez zbytečného spěchu.“

Carter se na něj podíval. Byl to jen zlomek vteřiny, ale Ryan v tom pohledu zachytil něco, co ho přimělo věnovat mladíkovi větší pozornost. Ne vzdor. Ne úplně. Spíš naléhavou potřebu něco dokázat. A právě tady si uvědomil, že bude muset s Carterem pracovat jinak než s některými ostatními hráči. Ne tím, že mu začne rozdávat pochvaly, po kterých očividně touží, ale tím, že ho naučí nepotřebovat neustálé potvrzování vlastní hodnoty. Talentovaný running back, který dokáže hrát dobře jen tehdy, když dostává okamžité uznání, bude dřív nebo později na hřišti dělat chyby kvůli vlastní hlavě.

Ryan nechtěl, aby se to Carterovi stalo. A rozhodně nehodlal ustoupit jen proto, že ten kluk má oči, které dokážou člověka na okamžik přimět zapomenout, co právě chtěl říct.

Carter

Poslední série byla katastrofa. Ne celá. První dva pokusy ještě zvládl, ale potom začal dělat chyby, které ho samotného přiváděly k šílenství. Při jedné změně směru se odrazil příliš brzy, při další zbytečně zvedl ramena a při posledním pokusu mu míč povolil natolik, že ho musel na poslední chvíli zachytit druhou rukou. Walker ho pokaždé zastavil. Pokaždé mu vysvětlil, co udělal špatně. A pokaždé se na něj díval s tím stejným klidem, který se Carterovi začínal dostávat pořádně pod kůži.

„Znovu.“

Liam sevřel míč.

„Jasně.“

Vrátil se na začátek. Zhluboka se nadechl, pokrčil kolena a zkusil se soustředit. Jenže svaly už měl přetížené a v hlavě mu pořád dokola běžela stejná zatracená myšlenka. Proč mi prostě jednou nemůže říct, že to bylo dobrý? Vyrazil. První signál přečetl správně, ale při druhém zareagoval o zlomek vteřiny později. Pokusil se ztrátu dohnat rychlostí, takže změnil směr příliš prudce a při posledním obratu se mu noha nepříjemně podlomila. Dokázal to ustát, ale jen za cenu dalšího zbytečného pohybu.

„Stačí.“

Carter prudce zabrzdil a otočil se. Walker stál několik kroků od něj.

„Pro dnešek končíme.“

Liam na něj chvíli hleděl.

„Cože?“

„Jsi unavený. Začínáš opakovat chyby, které jsi už opravil. Další série teď nemá smysl.“

Carter sevřel čelist.

„Já to zvládnu.“

„To není otázka toho, co vydržíš. Potřebuju, abys cvičení prováděl správně.“

„Tak mi dejte ještě jeden pokus.“

Walker odložil ochranný blok.

„Ne. Dnes končíme.“

Liam zůstal stát uprostřed vyznačeného prostoru, míč držel pevně u boku a cítil, jak se mu v hrudníku začíná zvedat něco, co už nedokázal potlačit. Celý den. Celý zatracenej den. Ráno. Odpoledne. Teď tady. Snažil se, opravoval chyby, poslouchal pokyny, znovu a znovu předváděl, že se dokáže zlepšovat, a ten chlap mu nedal vůbec nic. Ani jedinou zatracenou reakci, která by stála za to. A teď ho prostě posílá pryč.

„To mě poser,“ vydechl Liam.

Ryan pomalu zvedl obočí.

„Děje se něco, Cartere?“

Carter se na něj podíval. A něco v něm konečně prasklo.

„Co by se asi do prdele dělo?“

Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho. Walker se ani nepohnul.

„Mluv slušně,“ řekl klidně.

Liam prudce vydechl nosem a odvrátil hlavu. Věděl, že by měl sklapnout. Věděl, že mluví s vlastním trenérem, a nebyl takový idiot, aby si neuvědomoval, že podobným výstupem si může nadělat pořádné problémy. Jenže právě teď mu to bylo skoro jedno.

„Víte co? Já už fakt nevím, co po mně chcete.“

Ryan ho sledoval.

„Říkám ti to celý trénink.“

„Ne!“

To slovo z něj vyletělo hlasitěji, než zamýšlel. Carter si promnul zpocené čelo, několik kroků přešel stranou a potom se znovu otočil.

„Já vím, co po mně chcete technicky. Vím to. A taky se to snažím dělat. Celej zatracenej den dělám všechno, co mi řeknete, opravuju každou pitomost, kterou mi vytknete, a když se mi něco povede, tak co? Nic! Prostě vůbec nic!“

Walker zůstal klidný.

„A co přesně ode mě očekáváš?“

Liam na něj chvíli nevěřícně zíral.

„To myslíte vážně?“

„Ano.“

Carter se krátce, nevěřícně zasmál.

„Ty vole.“

Pak si uvědomil, co právě řekl, a znovu se nadechl.

„Já po vás nechci, abyste mi tady tleskal nebo ze mě dělal nějakou zasranou hvězdu. Ale vážně vám nestojím ani za blbý přikývnutí, když něco udělám správně?“

Ryanův výraz se nezměnil.

„Cartere—“

„Ne, vážně!“ skočil mu Liam do řeči. „Když něco poseru, tak to okamžitě vidíte. Hned. Každou malou chybu. Ale když to udělám dobře, tak prostě další, další, další. Jako bych neudělal vůbec nic!“

Walker ho chvíli nechal mluvit. Pak položil ruce volně podél těla.

„Skončil jsi?“

Carter na něj zůstal hledět. Ta otázka ho zasáhla téměř fyzicky.

„To si ze mě děláte prdel.“

„Ptám se, jestli jsi skončil.“

Liam sevřel rty.

„Jo.“

Ryan se nadechl.

„Tak mě teď poslouchej.“

Carter zůstal stát, ramena napjatá a ruce sevřené kolem míče.

„Já takhle vedu tréninky,“ pokračoval Walker. „U každého hráče. Nejen u tebe. Když uděláš chybu, upozorním tě na ni, protože potřebuju, abys ji příště neopakoval. Když provedeš cvičení správně, pokračujeme dál. To je podstata tréninku.“

Liam zavrtěl hlavou.

„Takže vám je úplně jedno, jestli se zlepšuju?“

„To jsem neřekl.“

„Ale chováte se tak.“

Ryan na něj upřel pohled.

„Cartere, jestli očekáváš, že kvůli tobě změním způsob, jakým jedenáct let vedu hráče, tak tě zklamu.“

Liamovi se v očích něco prudce pohnulo.

„Já nechci, abyste kvůli mně měnil celej trénink!“

„Tak proč po mně chceš, abych se k tobě choval jinak než k ostatním?“

Carter otevřel ústa. A zase je zavřel. Protože přesně na tuhle otázku neměl odpověď. Nebo ji možná měl, ale v tu chvíli by ji nedokázal vyslovit bez toho, aby si připadal jako naprostej idiot. Protože chci, abyste si mě všiml. Ta myšlenka mu proběhla hlavou tak prudce, až ho samotného zaskočila. Vždyť Walker si ho všiml. Právě kvůli tomu tady byli. Jenže Liam chtěl něco jiného. Něco, co zatím nedokázal přesně pojmenovat.

„Já se snažím,“ řekl nakonec mnohem tišeji, ale o to tvrději.

Ryan ho pozoroval.

„To je tvoje práce.“

Carter cítil, jak se mu znovu napíná čelist. To je tvoje práce. Tak jednoduché. Tak strašně jednoduché. A tak zatraceně k vzteku. Walker pokračoval stejným klidným hlasem.

„Nepotřebuju hráče, který se snaží jen tehdy, když za to dostane pochvalu. Potřebuju hráče, který udělá správné rozhodnutí, protože ví, že je správné. I když ho nikdo nevidí. I když mu nikdo nezatleská. A hlavně i ve chvíli, kdy je unavený nebo naštvaný.“

Liam po něm střelil pohledem.

„Takže teď jsem ještě rozmazlenej?“

„To jsem taky neřekl.“

„Ale myslíte si to.“

„Myslím si, že se dnes příliš soustředíš na to, jak reaguju já, místo abys sledoval vlastní práci.“

Carter ztuhl. Protože tohle bylo přesně ono. A právě proto ho to tak strašně nasralo.

„Fajn,“ vydechl.

Walker chvíli mlčel.

„Fajn co?“

„Fajn. Rozumím.“

Ryan ho pozoroval ještě několik vteřin.

„Tak si běž odpočinout.“

Liam přikývl, tentokrát mnohem prudčeji, než bylo nutné.

„Jasně. Dobrou.“

Otočil se, sebral helmu i láhev a vyrazil směrem k budově. Udělal sotva několik kroků, když za sebou ještě zaslechl Walkerův hlas.

„Cartere.“

Liam se zastavil. Na zlomek vteřiny v něm něco poskočilo. Tak konečně? Otočil hlavu.

„Co?“

Ryan stál na stejném místě.

„Nezapomeň si míč.“

Carter se pomalu podíval na ruku. Pořád ho držel. Několik vteřin jen zíral na vlastní prsty, potom se krátce, naprosto nevěřícně zasmál a vrátil míč do připraveného koše.

„Jasně, trenére.“

A tentokrát už se neotočil.

Walker

Ryan sledoval, jak Carter mizí směrem k tréninkové budově, a několik vteřin zůstal stát bez pohybu. Mladík kráčel rychleji, než bylo nutné, ramena měl napjatá a z celého jeho postoje bylo patrné, jak moc ho poslední rozhovor rozčílil. Ryan si pomalu promnul zátylek. Ten kluk měl talent. Obrovský. Ale také tvrdohlavost, která mu jednou mohla pořádně zkomplikovat život. A především potřeboval pochopit, že fotbal není neustálé předvádění vlastní výjimečnosti.

Ryan věděl, že Carter dnes několikrát odvedl velmi dobrou práci. Všiml si zlepšení v práci nohou, správnějšího načasování změn směru i toho, že se postupně učil reagovat na pohyb obrany místo toho, aby spoléhal pouze na instinkt. Jenže právě ve chvíli, kdy se začal příliš soustředit na to, jestli si jeho výkonu někdo všimne, ztratil kontrolu nad věcmi, které už dokázal zvládnout. A Ryan odmítal tenhle způsob uvažování podporovat. Přesto ho Carterův výbuch překvapil. Ne intenzitou. Viděl horší věci. Spíš tím, jak osobně ho mladík prožíval. Vážně vám nestojím ani za blbý přikývnutí?

Ta věta mu zůstala v hlavě o něco déle, než očekával. Ryan si odložil ochranný blok a začal sbírat zbývající značky. Nebyl si jistý, jestli Carter sám chápe, jak zvláštně jeho slova vyzněla. Jako by nešlo jen o fotbalový výkon, ale o něco mnohem osobnějšího. Jako by pro něj nebylo důležité pouze to, zda zvládl cvičení, ale také to, jakou reakci dokáže vyvolat právě v něm. Ryan podobné věci nechtěl přeceňovat. Mladík byl nový, soutěživý a zvyklý na uznání. To samo o sobě všechno vysvětlovalo. Alespoň zatím.

Přesto se mu při vzpomínce na jejich poslední rozhovor vybavila Carterova tvář. Zarudlé tváře, vlhké vlasy přilepené k čelu, vzteklý výraz a ty výrazné oči, které na něj hleděly s takovou naléhavostí, až na okamžik skutečně nevěděl, jestli ho ten kluk chce přesvědčit, naštvat, nebo z něj prostě dostat něco, co mu Ryan odmítá dát. Pak si vzpomněl na jeho rty. Na způsob, jakým se mu při vzteku napnuly. A okamžitě tu myšlenku utnul. Ne. Tohle nebylo něco, čemu by měl věnovat prostor. Carter byl jeho hráč. Tečka.

Ryan zvedl poslední značku, vložil ji do připravené tašky a zamířil ke stadionové budově. Zítra ho čekala další práce. A s Carterem zjevně ještě mnohem víc, než původně očekával.

Carter

„To je takovej zasranej…“

Liam nedokončil větu, protože ho v tu chvíli nenapadlo jediné označení, které by dostatečně vystihovalo, jak moc ho ten chlap právě nasral. Prošel chodbou vedoucí od stadionu, prudce si přehodil helmu do druhé ruky a zastavil se před dveřmi šaten, za nimiž už panovalo téměř úplné ticho. Měl jít dovnitř, osprchovat se, převléknout, najíst a konečně se vrátit na kolej, protože po celém dni stráveném na nohou už ho bolely snad i svaly, o jejichž existenci dosud neměl nejmenší tušení. Jenže při představě, že si teď poslušně vleze pod sprchu, nechá ze sebe smýt pot a bude dělat, jako by se před několika minutami vůbec nic nestalo, se mu znovu sevřel žaludek vztekem.

To je tvoje práce. Ta věta mu zněla v hlavě pořád dokola a pokaždé v něm dokázala vyvolat ještě větší podráždění. Samozřejmě že to byla jeho práce! Samozřejmě že měl trénovat, poslouchat pokyny a zlepšovat se! Copak se ten člověk vážně domníval, že mu to musí vysvětlovat? Liam nebyl žádnej zasranej začátečník, kterej v životě neviděl fotbalovej míč. Věděl, kolik práce musí odvést, aby dokázal držet krok s ostatními, a také ji odváděl. Od rána se nezastavil, při každém cvičení se snažil opravit všechno, co mu Walker vytkl, a když konečně dokázal něco udělat přesně tak, jak ten zatracenej chlap požadoval, dostal za odměnu jen další pokyn.

Znovu. Další. Pokračuj.

„To mě fakt poser,“ zavrčel a prudce vydechl nosem.

Otočil se od dveří šaten a vydal se chodbou dál. Kam přesně jde, v první chvíli ani nevěděl, prostě potřeboval být v pohybu, protože kdyby se měl zastavit a v klidu přemýšlet, nejspíš by se vzteky rozletěl. Teprve když minul dveře s nápisem POSILOVNA, zpomalil. Na okamžik se zadíval na kliku a potom se mu po tváři rozlil krátký, nepříjemně odhodlaný úsměv. No jasně. Přesně tohle potřeboval.

Dveře za ním tiše zaklaply a Carter se rozhlédl po téměř prázdné místnosti. Několik řad posilovacích strojů, stojany s činkami, gumové podložky a vzadu, trochu stranou od ostatního vybavení, velký zavěšený boxovací pytel. V místnosti hučela klimatizace a vzduch voněl směsí kovu, gumy a čisticích prostředků, ale Liam si ničeho z toho příliš nevšímal. Odložil tašku i helmu na lavičku, stáhl si přes hlavu propocené sportovní tričko a hodil ho na ostatní věci, protože mu jeho mokrá látka už dobrých dvacet minut nepříjemně lepila na záda. Zůstal jen ve sportovních kraťasech a botách, s holým hrudníkem a rameny, po kterých mu stále stékaly drobné kapky potu, a zamířil rovnou k pytli.

Na polici vedle něj leželo několik párů boxerských rukavic. Vybral si jedny, rychle si je natáhl a několikrát sevřel prsty, aby si ověřil, že mu nebudou při úderech překážet. Už při prvním pohybu se mu ozvalo pravé rameno, které mu Hughes včera pořádně pochroumal nárazem, jenže Carter tomu nevěnoval téměř žádnou pozornost. Byl příliš naštvaný na to, aby se zabýval něčím tak nepodstatným, jako byla bolest, která ho provázela celý den. Postavil se před pytel, roztáhl nohy a zvedl ruce. Chvíli jen zíral na tmavou plochu před sebou. A potom udeřil.

Pytel se rozhoupal na řetězech a Liam okamžitě přidal další ránu. Levá, pravá, znovu levá. Nešlo o žádný pečlivě vedený boxerský trénink a rozhodně se nepokoušel dodržovat správnou techniku. Prostě do toho mlátil, protože potřeboval dostat ven všechno, co v sobě odpoledne nahromadil, a při každém úderu se mu před očima vybavila Walkerova tvář. Ten jeho zatracenej klid. Ten pohled, kterým dokázal člověka rozebrat na jednotlivé chyby.

A především ten způsob, jakým ho dokázal úplně ignorovat ve chvíli, kdy konečně něco předvedl správně.

„Tak co?“ vyštěkl Liam na pytel a udeřil do něj znovu. „Tohle taky nestačí?“

Další rána.

„Co mám jako udělat, abyste si mě kurva všiml?“

Pytel se rozhoupal výrazněji a Carter ho nechal vrátit se proti sobě, aby do něj mohl okamžitě udeřit znovu. Při každém nárazu cítil krátké otřesení v pažích, rameno se mu začínalo nepříjemně ozývat a dech se postupně zrychloval, jenže právě ta fyzická námaha ho nutila pokračovat. Měl pocit, že kdyby přestal, všechno se mu zase vrátí do hrudníku a začne ho to dusit zevnitř.

„Znovu, Cartere,“ napodobil Walkerův klidný hlas a prudce udeřil pravou rukou. „Další, Cartere. Tohle jste udělal špatně, Cartere.“

Další úder.

„No jasně!“

Levou rukou zachytil rozhoupaný pytel, prudce ho odstrčil a okamžitě do něj znovu udeřil.

„A když něco udělám dobře? Nic! Úplný hovno!“

Pytel se zavlnil.

„Jako vážně?“

Carter prudce vydechl, ustoupil o půl kroku a vzápětí se znovu vrhl dopředu.

„Jedenáct let vedu hráče!“ zavrčel posměšně, jako by před sebou skutečně měl Ryana. „Nebudu kvůli vám nic měnit!“

Další rána.

„No samozřejmě, trenére!“

Další.

„Protože vy jste přece dokonalej!“

Tentokrát udeřil tak prudce, až mu bolest vystřelila z pravého zápěstí do předloktí. Na okamžik se zarazil, ale místo aby ruku stáhl, vztekle potřásl hlavou a sevřel pěsti ještě pevněji. Věděl, že se chová jako idiot. Někde vzadu v hlavě mu to bylo naprosto jasné, jenže právě teď mu ta informace byla úplně k ničemu. Nechtěl být rozumný. Nechtěl nad celou situací přemýšlet a rozhodně neměl chuť hledat omluvu pro člověka, který ho dokázal vytočit takovým způsobem, že se kvůli němu právě mlátí s boxovacím pytlem v prázdné posilovně.

„Já se snažím, sakra!“ vyrazil ze sebe a udeřil znovu. „Celej den se snažím!“

Pytel se rozhoupal a Liam udělal krok za ním.

„Ale vám to nestačí!“

Další rána.

„Vám nestačí vůbec nic!“

Vzpomněl si na Walkerův výraz, když mu řekl, že tohle je jeho práce. Na to, jak se na něj díval, aniž by se nechal vyprovokovat. Jak mu naprosto klidně položil otázku, proč by se měl právě k němu chovat jinak než ke všem ostatním. A v tu chvíli se Carterovi sevřelo hrdlo něčím, co bylo mnohem nepříjemnější než samotný vztek. Protože na tu otázku skutečně neznal odpověď. Věděl jen, že to chce. Chtěl, aby se na něj Walker jednou podíval jinak než na dalšího hráče, který právě splnil úkol. Aby mu věnoval alespoň něco navíc. Nějakou reakci. Nějaký pitomý důkaz, že pro něj Carter není jen jedno z dalších jmen na soupisce.

A čím víc nad tím přemýšlel, tím víc ho rozčilovalo, že to nedokáže vysvětlit ani sám sobě.

„Proč mi to prostě nemůžete jednou říct?“ zavrčel a znovu udeřil do pytle. „Jednou! Že jsem kurva dobrej!“

Pytel se prudce rozhoupal.

„Ale ne!“

Rána.

„Vy budete radši držet tu svoji zatracenou hubu!“

Další.

„A pořád se tvářit, že vás nic nerozhodí!“

Liam si prudce odfoukl zpocené vlasy z čela, ale okamžitě mu tam zase spadly. Hrudník se mu rychle zvedal, na zádech mu stékal pot a rukavice začínaly být uvnitř nepříjemně vlhké. Vůbec netušil, kolik času už uplynulo. Mohlo to být několik minut, možná pět, možná o něco víc. V té chvíli pro něj existoval jen pytel, vlastní vztek a Walkerova tvář, která se mu neustále vracela před oči.

„Víte co?“ vydechl prudce a naposledy se rozmáchl. „Vy jste fakt jeden zasranej hajzl!“

V tu chvíli se za jeho zády otevřely dveře.

Walker

Ryan se zastavil hned za prahem posilovny. Měl za sebou převlékání po tréninku a původně sem zamířil přesně tak, jak byl zvyklý. Přestože dnes strávil několik hodin s týmem a další čas věnoval Carterovu individuálnímu tréninku, krátké vlastní posilování neměl v úmyslu vynechat. Na sobě měl tmavé sportovní tričko s krátkými rukávy, černé kraťasy a tréninkové boty, přes rameno přehozenou menší tašku s věcmi. V hlavě už si rovnal, které cviky chce dnes absolvovat, když se k němu ještě před otevřením dveří doneslo několik hlasitých ran. A potom Carterův hlas.

Ryan se ani nemusel příliš soustředit, aby pochopil, o kom ten kluk mluví. Teď však stál ve dveřích a několik vteřin sledoval něco, co se mu vůbec nelíbilo. Carter byl do půl těla nahý, zpocený a očividně rozzuřený. Stál před boxovacím pytlem, do kterého mlátil s takovou silou, až se mu při každé ráně napínaly svaly na zádech a ramenou. Nepoužíval správnou techniku, nehlídal si postavení rukou a při prudších úderech nechával vlastní tělo příliš padat dopředu. Vzhledem k tomu, jak náročný den už měl za sebou, to bylo přesně to poslední, co by měl dělat.

Ryan si však současně uvědomil ještě něco dalšího. A tahle skutečnost ho na okamžik zaskočila podstatně víc. Carter byl zatraceně pohledný. Bez sportovního trička byly mnohem výraznější proporce jeho těla, které Ryan během tréninku vnímal především jako předpoklad rychlosti a výbušnosti. Široká ramena, pevný hrudník, úzký pas a svaly, které se při každém pohybu napínaly pod opálenou kůží. Po zádech mu stékaly tenké pramínky potu a při prudkém obratu se mu světlo na okamžik odrazilo od vlhkého krku. Ryan ten obraz zaznamenal dřív, než ho dokázal odsunout stranou.

Do háje. Okamžitě se však soustředil na Carterovy ruce. Při dalším úderu se mladíkovi pravé zápěstí nepříjemně zlomilo do strany. To už stačilo.

„Cartere. Dost.“

Liam prudce otočil hlavu.

Carter

Liamovi se na jediný okamžik zastavil dech. Walker. Samozřejmě. Protože kdo jinej by mohl přijít přesně ve chvíli, kdy ho Carter právě poslal do prdele před boxovacím pytlem? Zůstal stát s jednou rukou zvednutou a druhou sevřenou u těla, stále prudce oddychoval a na okamžik měl pocit, že mu vlastní mozek odmítá vysvětlit, co má teď vlastně udělat. Jenže potom se v něm znovu ozval vztek a jeho pozornost se téměř okamžitě vrátila k tomu, že před sebou má člověka, kvůli kterému se do téhle situace vůbec dostal.

„Já už končím,“ odsekl a obrátil se zpátky k pytli.

„Tak přestaň.“

Liam udeřil ještě jednou.

„Cartere.“

Další rána.

„Řekl jsem dost.“

„Slyšel jsem vás.“

„Tak se podle toho chovej.“

Carter zatnul zuby a znovu se rozmáchl. Tentokrát však jeho rána nedopadla. Něco pevného se sevřelo kolem jeho předloktí a zastavilo pohyb dřív, než stačil udeřit do pytle. Liam prudce otočil hlavu. Walker stál těsně vedle něj. A držel ho za ruku. Ne bolestivě. Ne tak, aby mu ji kroutil nebo mu chtěl nějak ublížit. Prostě ji pevně zachytil a zabránil mu pokračovat v něčem, co už dávno přestalo být rozumným cvičením. Jenže Carter v tu chvíli téměř přestal vnímat, proč ho vlastně zastavil.

Protože jakmile ucítil Walkerovu ruku na svém předloktí, projelo mu tělem něco naprosto nečekaného. Bylo to krátké, prudké a tak zvláštní, že tomu vůbec nerozuměl. Jako kdyby mu někdo přejel ledovými prsty po páteři, přestože Walkerova dlaň byla teplá. Jemné zamrazení mu vystřelilo od paže přes rameno až někam mezi lopatky a na jedinou vteřinu se mu sevřel žaludek způsobem, který neměl vůbec nic společného s únavou nebo vztekem. Co to kurva…? Liam zůstal naprosto nehybný. Walker ho držel. A on si najednou uvědomoval úplně všechno.

Tlak jeho prstů přes tenkou vrstvu rukavice a na odkrytém předloktí. Teplo jeho ruky. To, jak blízko stojí. Jak se nad něj tyčí a jak mohutně působí i bez trenérské mikiny, kterou měl na sobě celé odpoledne. Carter už včera zahlédl Walkera v podobném oblečení, když mířil do posilovny. Jenže tehdy ho viděl z dálky, na chodbě a jen na několik vteřin. Teď stál přímo vedle něj. A bylo to úplně něco jiného.

Ryan měl na sobě obyčejné tmavé tričko, ale Liamovi připadalo téměř absurdní, jak dokonale se pod ním rýsovala jeho ramena a široký hrudník. Rukávy obepínaly silné paže a na předloktí, kterým ho stále držel, vystupovaly výrazné šlachy. Pod sportovními kraťasy měl mohutná stehna, pevné a vypracované nohy člověka, který evidentně nezapomněl na vlastní kondici ani dlouhé roky po skončení profesionální kariéry. Ty vole, ten chlap je obrovskej.

Liamovi mimoděk sklouzl pohled po jeho hrudníku a okamžitě se vrátil zpátky k obličeji. Walker se na něj díval. Přímo. Bez úsměvu.

„Už jsi skončil?“ zeptal se klidně.

Carter otevřel ústa. A zjistil, že vůbec neví, co má říct. To se mu nestávalo. Rozhodně ne často.

„Já…“

Co to do prdele bylo? Znovu ucítil zvláštní zamrazení, tentokrát mnohem slabší, ale stále dost výrazné na to, aby mu z něj začalo být nepříjemně horko. Potřeboval udělat krok dozadu, potřeboval se nějak pohnout, jenže jeho oči se na okamžik znovu zastavily na Walkerově tváři. Zblízka si všiml drobných vrásek kolem očí a pevné linie čelisti. Také toho, že Walkerova tvář nebyla ani zdaleka tak dokonale nehybná, jak působila z druhého konce hřiště. Mezi obočím se mu vytvořila sotva patrná vráska a jeho pohled se na zlomek vteřiny přesunul k Liamově pravé ruce.

„Cartere.“

Liam zamrkal.

„Co?“

„Ruku dolů.“

„Jo.“

Teprve teď si uvědomil, že ji stále drží zvednutou. Pomalu ji spustil. Walker ho pustil. A ten náhlý nedostatek doteku byl skoro stejně zvláštní jako předchozí pocit, který jím projel. Liam automaticky sevřel prsty uvnitř rukavice a ustoupil o půl kroku. Co to sakra bylo? Ryan si ho krátce prohlédl.

„Jak dlouho do toho mlátíš?“

„Nevím.“

„Pět minut? Deset?“

„Asi pět.“

„A kolik hodin máš dneska odtrénováno?“

Carter sevřel čelist.

„Dost.“

„Přesně.“

Walker ukázal na jeho pravou ruku.

„Takhle si akorát odrovnáš zápěstí. Už při posledním úderu jsi měl špatně postavenou ruku.“

„Já vím.“

„Tak proč pokračuješ?“

Liam se prudce nadechl. Protože jste mě nasral, do prdele! Ta odpověď mu proběhla hlavou tak jasně, až měl chuť ji skutečně vykřiknout. Jenže když zvedl oči, Walker se na něj pořád díval tím svým klidným pohledem a Carter si najednou uvědomil, že si dostatečně zavařil už před chvílí na hřišti. Další hádka by mu nepomohla. A především by musel znovu vysvětlovat něco, čemu sám vůbec nerozuměl.

„Potřeboval jsem se trochu vybít,“ zamumlal nakonec.

Ryan se krátce podíval na rozhoupaný pytel.

„To vidím.“

Carter po něm střelil pohledem. No jasně. Ještě si ze mě dělejte prdel. Walker však pokračoval stejně věcně.

„Pytel ti nikam neuteče. Ale jestli budeš pokračovat v tomhle stavu, zítra neudržíš pořádně míč.“

Liam sklopil oči ke svým rukavicím. Pravé zápěstí ho skutečně bolelo. Až teď si to pořádně uvědomil.

„Dobře,“ vydechl.

„Sundej si rukavice.“

Carter se na něj podíval.

„Já už končím.“

„Tak je sundej.“

Liam si podrážděně stáhl první rukavici, potom druhou a položil je zpátky na polici. Walker mezitím ustoupil o krok a nechal mu prostor, ale Carter si přesto nepříjemně uvědomoval jeho blízkost. Stačilo, aby se trochu otočil, a znovu zahlédl ty mohutné paže a široký hrudník, který se pod tmavým tričkem téměř nepohnul ani při hlubším nádechu. Proč na něj sakra tak čumím? Prudce odvrátil hlavu.

„Hotovo.“

Ryan se podíval na rukavice a potom zpátky na něj.

„Běž do sprchy. Najíst. A odpočívat.“

Liam si přejel jazykem po vnitřní straně tváře.

„Ano, trenére.“

Walker se nepohnul.

„A zítra chci vidět, že dokážeš pracovat s hlavou stejně dobře jako s nohama.“

Carter se na něj zadíval. Ještě před několika minutami by ho podobná poznámka znovu dokonale vytočila. Teď však měl v hlavě takový zmatek, že si na pořádné rozčilení nedokázal ani vzpomenout. Přikývl, sebral tričko, helmu a tašku a vyrazil ke dveřím. Teprve když se dostal na chodbu a zavřel za sebou, zastavil se. Podíval se na svoje předloktí. Na místo, kde ho Walker před chvílí držel. A pomalu otevřel a znovu sevřel prsty. Nic. Samozřejmě že nic. Byla to obyčejná ruka. Obyčejný dotek. Trenér ho prostě zastavil, protože se choval jako idiot. Tak proč měl ještě pořád pocit, že mu něco běhá po zádech?

„Co to má bejt, kurva?“ zamumlal do prázdné chodby.

Nedostal žádnou odpověď. A možná právě proto se konečně vydal do sprch.

Walker

Ryan zůstal několik vteřin stát před boxovacím pytlem a sledoval dveře, kterými Carter právě odešel. Potom se pomalu nadechl a sklopil oči ke svým rukám. Neměl nejmenší důvod řešit, co se právě stalo. Carter byl přetažený, naštvaný, zbytečně riskoval zranění a Ryan ho zastavil dřív, než si skutečně ublížil. To bylo všechno. Přesně tak měl jako trenér postupovat. Jenže v okamžiku, kdy mladíka chytil za předloktí, si všiml něčeho, co ho nepříjemně zaskočilo. Carter ztuhl. Neodpověděl okamžitě, nepokusil se mu vytrhnout a přestal nadávat. Prostě se na něj podíval.

A Ryan v těch jeho výrazných očích na okamžik zachytil něco úplně jiného než vztek. Překvapení. Zmatení. A cosi dalšího, co nedokázal tak snadno zařadit. Nepotřeboval to rozebírat. Mladík byl vyčerpaný, takže podobná reakce nemusela znamenat vůbec nic. Přesto si Ryan při vzpomínce na ten okamžik znovu vybavil jeho tvář. Zpocené vlasy, otevřené rty a prudce se zvedající hrudník. Také to, jak na něj Carter najednou hleděl z mnohem menší vzdálenosti, než byli oba během dosavadních tréninků zvyklí. A jak moc byl ten kluk pohledný. Ryan sevřel čelist.

Tohle stačí. Odložil tašku na lavičku, vytáhl ručník a zamířil ke stojanům s činkami. Potřeboval se soustředit na vlastní trénink, ne na devatenáctiletého hráče, který ho právě nazval zasraným hajzlem a o několik vteřin později vypadal, jako by poprvé v životě zapomněl mluvit. Přesto si během prvních několika cviků musel několikrát připomenout správný rytmus dýchání. A to ho rozčilovalo mnohem víc, než byl ochotný připustit.

Carter

Sprcha mu tentokrát nepřinesla takovou úlevu, jakou očekával. Fyzicky se cítil mnohem lépe. Horká voda mu postupně uvolnila ztuhlé svaly, smyla pot i nepříjemné napětí z kůže a po několika minutách už dokázal normálně pohybovat ramenem, aniž by při každém druhém pohybu zatínal zuby. Pravé zápěstí ho sice stále pobolívalo, ale naštěstí ne tolik, aby s ním nemohl hýbat. Jenže v hlavě měl naprostý chaos. Ruku dolů. Carter zavřel oči a opřel čelo o mokré dlaždice. Ten hlas. Ta blízkost. To, jak ho Walker chytil. Zatraceně.

Nešlo o to, že by ho snad nikdy nikdo nedržel za ruku. Při fotbalu se do něj neustále někdo opíral, chytal ho, srážel, tahal za dres nebo mu pomáhal vstát ze země. Fyzický kontakt byl naprosto běžnou součástí jeho života a Carter ho většinou ani nevnímal, pokud ho někdo zrovna neposlal k zemi. Jenže tohle bylo jiné. A on nevěděl proč.

Možná to bylo tím, jak byl naštvaný. Možná ho Walker prostě překvapil, protože se k němu přiblížil dřív, než si stačil uvědomit, co se děje. Nebo za to mohlo vyčerpání. Celý den se nezastavil, sotva pořádně jedl a nakonec ještě zamířil do posilovny, kde se pokusil vybít vztek na pytli jako naprostej magor. Jo. To bude ono. Prostě byl přetaženej. Pustil si na hlavu ještě trochu teplejší vody a pokusil se přemýšlet o něčem jiném. Jenže jakmile zavřel oči, znovu uviděl Walkerovu postavu v tom tmavém tričku. Ty vole, ten chlap má snad místo rukou klády.

Liam se neubránil krátkému uchechtnutí, které okamžitě přešlo v otrávený povzdech. Tohle bylo fakt na hlavu. Zavřel vodu, osušil se a začal se převlékat. Jediné, co teď potřeboval, bylo konečně něco sníst a dostat se do postele. Naštěstí už ho nikdo nehodlal zdržovat.

Když dorazil do jídelny, hlavní výdej byl zavřený a zaměstnanci právě uklízeli poslední stoly. Naštěstí však u menšího samoobslužného pultu zůstávalo několik chlazených zabalených jídel určených k pozdějšímu vyzvednutí nebo odnesení. Carter si prohlédl nabídku, vybral si porci kuřecího masa s rýží a zeleninou, přidal k tomu jogurt a něco k pití a zaplatil studentskou kartou. Tentokrát neměl nejmenší chuť s někým sedět, povídat si nebo řešit další školní povinnosti. Prostě si vzal jídlo do tašky a vydal se na kolej. V pokoji už seděl Jake u notebooku a něco si zapisoval.

„Ty vole, ty dneska vypadáš ještě hůř než včera,“ poznamenal, sotva Liam otevřel dveře.

Carter se na něj podíval.

„Díky. Taky tě rád vidím.“

Jake se uchechtl.

„Trénink?“

„Jo.“

„Ten tvůj trenér vás fakt nešetří, co?“

Liam položil tašku vedle postele a na okamžik se zarazil. Ten tvůj trenér. Ještě před několika hodinami by na podobnou poznámku nejspíš odpověděl nějakým vtípkem. Teď se mu však okamžitě vybavila Walkerova ruka na jeho předloktí. A to ho znovu podráždilo.

„Ne,“ odpověděl stručně. „To fakt ne.“

Jake se na něj chvíli díval, ale potom jen pokrčil rameny a vrátil se ke své práci. Carter byl za jeho mlčení upřímně vděčný. Převlékl se do pohodlných kraťasů, postavil si jídlo na stůl a po krátkém zvažování vytáhl telefon, aby si zkontroloval zprávy. Máma mu mezitím znovu napsala kvůli učebnicím, takže jí stručně odpověděl, že Harry s Calebem ještě zjišťují levnější možnosti a že jí dá vědět, až bude mít přesnější částku. Zároveň ji ujistil, že se najedl a že je všechno v pořádku.

Potom telefon odložil, otevřel zabalené jídlo a pustil se do něj s takovým hladem, až ho překvapilo, že se mu po všem, co dnes zažil, ještě vůbec chce jíst. Jenže mezi jednotlivými sousty se mu myšlenky znovu vracely ke stadionu. K jejich hádce. K Walkerovým slovům. Proč po mně chceš, abych se k tobě choval jinak než k ostatním? Carter se zamračil na vidličku, kterou právě držel v ruce. To byla fakt zasraně dobrá otázka.

Protože vlastně neměl žádné právo očekávat, že se k němu Walker bude chovat jinak. Byl nový. S ostatními hráči trénoval sotva dva dny a zatím nepředvedl nic, co by mu dávalo důvod vyžadovat nějaké zvláštní zacházení. Věděl to. Dokonce velmi dobře. Jenže zároveň měl pocit, že už teď dokázal ukázat mnohem víc než řada jiných hráčů a že by to Walker mohl alespoň jednou uznat. Jednou. To přece nebylo tak moc. Liam si nabral další sousto a podrážděně odfrkl. To je tvoje práce.

„Jo, já vím, že je to moje práce,“ zamumlal.

Jake od notebooku zvedl hlavu.

„Co?“

Carter zamrkal.

„Nic.“

„Mluvíš sám se sebou?“

„Jo.“

Jake se pobaveně ušklíbl.

„Tak hlavně, že si rozumíte.“

Liam po něm střelil pohledem, ale nakonec se rozesmál.

„Jdi do prdele.“

„Taky tě mám rád.“

Carter zavrtěl hlavou, vrátil se k jídlu a pokusil se dál nevěnovat pozornost tomu, jak moc ho Walker dokáže vytočit, přestože v podstatě jen dělá svou práci. Jenže pak se mu v hlavě vybavila vitrína na stadionu. Fotografie mladšího Walkera v profesionální výstroji. Jeho ocenění. Ty články o tom, jak dokázal číst útoky a zastavovat hráče, kteří byli ve své době považovaní za nejlepší. Liam položil vidličku. Na okamžik se zadíval na telefon. Potom ho vzal do ruky. Jen se podívám. Otevřel vyhledávač a napsal: Ryan Walker linebacker Výsledky se objevily téměř okamžitě.

Carter se trochu narovnal. Několik starších sportovních článků, archivní záznamy profesionálních zápasů, statistiky, fotografie a odkazy na rozhovory z období, kdy Walker ještě aktivně hrával. Liam začal nejprve procházet výsledky jednotlivých sezón a postupně zjišťoval, že Harry u vitríny skutečně nepřeháněl. Ryan Walker nebyl jen někdo, kdo se kdysi dostal do profesionálního týmu a odehrál několik slušných zápasů. Jeho jméno se objevovalo mezi nejlépe hodnocenými obrannými hráči a několik článků se věnovalo především tomu, jak mimořádně rychle dokázal rozpoznávat útočné kombinace.

Liam otevřel jeden z archivních záznamů. Na obrazovce se objevil mladší Walker v plné výstroji. Carter se pohodlněji opřel a pustil video. První rozehrávka začala rychle. Útočná formace se připravila, quarterback převzal míč a running back okamžitě vyrazil směrem k otevřené mezeře. Jenže Walker se pohnul ještě dřív, než Liam pořádně pochopil, kam vlastně obrana směřuje. Dva krátké kroky, prudká změna směru a potom přesný zákrok, kterým zastavil běžícího hráče téměř na místě. Carter zvedl obočí.

„Ty vole.“

Pustil si akci znovu. A potom ještě jednou. Teď už sledoval především Walkerovy nohy. Jeho postavení před rozehrávkou, načasování prvního kroku a způsob, jakým se dokázal dostat přes blokujícího hráče, aniž by ztratil rovnováhu. No do prdele. Tak proto. Najednou mu některé věci z dnešního tréninku začínaly dávat mnohem větší smysl. Walker přesně věděl, jak rychle obránce reaguje, co prozrazuje změnu směru a jak snadno se dá running back zastavit ve chvíli, kdy se příliš spoléhá na vlastní rychlost. Proto mu pořád opravoval první krok. Proto ho nutil čekat.

A proto ho tak vytáčelo, když Liam zbytečně riskoval. Carter se zamračil. Dobře. Takže ten hajzl má pravdu. To mu náladu rozhodně nezlepšilo. Pustil si další záznam, tentokrát delší sestřih několika zápasů, v němž Walker postupně zastavoval různé útočné kombinace. Některé zákroky byly tvrdé a rychlé, jiné na první pohled téměř nenápadné, ale Liam postupně pochopil, že právě v tom spočívala jeho výjimečnost. Nepotřeboval se při každé akci někam zběsile vrhat. Často stačilo, aby stál přesně tam, kde měl být, protože už předem přečetl, co se protivník pokusí udělat.

To bylo zatraceně působivé. Carter si otevřel další článek a postupně přecházel mezi fotografiemi z různých období Walkerovy kariéry. Na některých vypadal téměř stejně jako dnes, jen o něco mladší. Jinde měl kratší vlasy, jiné sportovní oblečení a výraz člověka, který se právě chystá nastoupit proti soupeři, jenž mu rozhodně nehodlá nic darovat. Pak narazil na fotografii, která se od ostatních výrazně lišila. Walker na ní nebyl v hráčské výstroji.

Stál před jednoduchým tmavým pozadím, měl na sobě pouze sportovní kraťasy a přes rameno přehozený ručník. Snímek pocházel ze starší charitativní sportovní kampaně, při níž několik profesionálních hráčů pózovalo pro kalendář a část výtěžku byla určena na podporu mládežnického sportu. Carter se na fotografii zadíval. Ty vole.

Walker byl tehdy mladší, ale už na první pohled bylo vidět, že jeho postava rozhodně nebyla výsledkem nějakého občasného cvičení. Měl mohutná ramena, široký hrudník a výrazně vypracované břišní svaly, které se pod bočním světlem ostře rýsovaly. Jednu ruku měl opřenou o bok a druhou držel ručník, takže mu na předloktí vystupovaly šlachy způsobem, který Carter před několika hodinami zahlédl z úplně jiné vzdálenosti. Ani nevěděl proč, ale dvěma prsty fotografii přiblížil. Pak ještě trochu. Zaměřil se na Walkerovu paži. Na jeho rameno. Na široký hrudník.

A potom mu pohled sklouzl k jeho obličeji. Stejné oči. Stejný pevný výraz. Jen mladší. Liam několik vteřin jen mlčky zíral na obrazovku. Pak se zarazil. Počkat. Pomalu oddálil telefon. Podíval se na fotografii. A potom na vlastní ruku, která stále držela displej. Proč do prdele přibližuju fotku svýho trenéra bez trička? Zamračil se. Tohle bylo vážně divný. Velmi divný. Samozřejmě ho zajímalo, jak Walker vypadal v době aktivní kariéry. Samozřejmě že chtěl vědět, jak trénoval a co všechno dokázal. Byl to přece jeden z nejlepších obránců své generace a Liam se od něj měl možnost učit každý den.

To dávalo smysl. Jenže proč se sakra už několik vteřin dívá na jeho břišní svaly? Carter prudce vydechl a položil telefon na stůl. Ježiši Kriste. Pak ho znovu vzal. Ještě jednou se podíval na fotografii. A okamžitě si uvědomil, že to právě udělal znovu.

„No tak to mě poser,“ zamumlal.

Jake se od notebooku otočil.

„Co je?“

Liam sebou nepatrně trhl.

„Nic!“

Jake zvedl obočí.

„Ty máš dneska fakt nějakej divnej den.“

„Ani nevíš jak.“

Carter zavřel otevřenou fotografii, potom celé vyhledávání a nakonec pro jistotu i prohlížeč, jako by tím mohl vymazat všechno, nad čím právě přemýšlel. Byl unavený. Přetažený. Nasranej. A ten chlap mu prostě lezl na mozek. To bylo všechno. Žádný jiný vysvětlení nepotřeboval. Odsunul prázdný obal od jídla, odnesl ho do koše a začal si připravovat věci na další den. Rozvrh, čisté oblečení, sportovní tašku, nabíječku. Všechno dělal trochu mechanicky, protože mu myšlenky pořád utíkaly někam úplně jinam, ale nakonec se mu podařilo připravit všechno potřebné a konečně se natáhnout na postel.

Jake mu popřál dobrou noc. Liam mu odpověděl, zhasl lampičku a přetáhl si přikrývku přes bok. Chvíli jen ležel a zíral do tmy. Zasranej Walker. Vybavila se mu jejich hádka. Potom posilovna. A nakonec ten dotek. Carter zavřel oči o něco pevněji. Co to kurva bylo? Nerozuměl tomu. Ale rozhodně neměl v úmyslu nad tím přemýšlet celou noc. Převalil se na druhý bok, zabořil obličej do polštáře a přinutil se soustředit na vlastní dech. Zítra ho čekal další trénink. Další škola. Další Walker.

A Liam byl naprosto rozhodnutý, že tentokrát už se tím zatraceným chlapem nenechá tak snadno rozhodit. Jenže ještě než usnul, vybavila se mu naprosto nechtěně jeho ruka sevřená kolem předloktí. A to zvláštní zamrazení se na okamžik vrátilo.

„Do prdele,“ zamumlal do polštáře.

Potom konečně usnul.

Walker

Ryan zastavil auto před svým domem a na několik vteřin zůstal sedět za volantem, zatímco automatické osvětlení podél příjezdové cesty postupně rozsvěcovalo jednotlivé části zahrady. Byl zvyklý vracet se domů později, než původně plánoval, a dnešek nebyl žádnou výjimkou. Týmová příprava, taktické rozbory, individuální trénink s Carterem a potom ještě vlastní posilování mu zabraly téměř celý den, takže se teď těšil především na sprchu, večeři a několik hodin klidu, než se ráno znovu ozve budík. Vystoupil, vzal ze zadního sedadla tašku a zamířil ke vstupním dveřím.

Dům byl velký. Opravdu velký. Stál v klidnější části města na rozlehlém pozemku, který Ryan koupil ještě v době, kdy aktivně hrával profesionální fotbal. Tehdy si mohl dovolit prakticky cokoliv, ale nikdy neměl potřebu obklopovat se několika různými nemovitostmi nebo okázalým luxusem, který by mu jen připomínal, kolik peněz vydělal. Chtěl jeden pořádný dům. Dost prostoru, vlastní soukromí, velkou zahradu, kvalitní zázemí pro cvičení a místo, kam se bude moci vracet i ve chvíli, kdy jeho profesionální kariéra skončí. Přesně to si pořídil. A za poslední roky nelitoval jediného rozhodnutí.

Prošel vstupní halou, odložil klíče na připravené místo a zamířil do kuchyně. Dům byl tichý, čistý a přesně tak uspořádaný, jak ho ráno opustil. Velká okna vedoucí do zahrady odrážela večerní světlo, na kuchyňské lince neleželo nic zbytečného a v obývacím pokoji svítila pouze jedna menší lampa, kterou nechával zapínat automaticky po setmění. Ryan si otevřel lednici, vytáhl připravenou večeři a položil ji na linku. Potom si rozmyslel, že se nejdřív osprchuje.

Na stadionu už se zdržovat nechtěl. Po vlastním cvičení si jen sbalil věci a zamířil rovnou domů, protože po dnešním dlouhém dni neměl nejmenší chuť trávit další čas v téměř prázdné budově. Vyšel po schodech do patra, odložil sportovní tašku a vešel do koupelny.

Když se konečně postavil pod teplou vodu, nechal ji několik vteřin stékat přes záda a zavřel oči. Svaly měl příjemně unavené, nikoliv přetížené, a pravidelný proud vody mu postupně uvolňoval ramena i šíji. V hlavě si přitom ještě jednou prošel některé části dnešního tréninku, protože to dělal prakticky automaticky. Věděl, co se týmu podařilo zlepšit, které kombinace budou potřebovat další opakování a na co se musí zaměřit před čtvrtečním zápasem. A potom se mu vybavil Carter. Ryan pomalu otevřel oči. Samozřejmě. Ten kluk mu dnes dal pořádně zabrat.

Ne fyzicky. Na to byl Walker zvyklý. Ale způsobem, jakým dokázal střídavě předvádět mimořádný talent a naprosto zbytečnou tvrdohlavost, která ho během několika minut dokázala připravit o všechno, co se předtím naučil. Ryan si vzpomněl na jejich hádku. Na Liamův vztek. Na to, jak se ho téměř zoufale ptal, jestli skutečně nestojí ani za jediné přikývnutí. Ta věta mu znovu proběhla hlavou. A Ryan si musel připustit, že ho zasáhla o něco víc, než očekával.

Ne proto, že by pochyboval o svém způsobu trénování. Věděl přesně, proč postupuje tak, jak postupuje. Hráči potřebovali rozumět vlastním chybám a dokázat je opravovat bez neustálého povzbuzování. Pokud by každé správně provedené cvičení proměnil v malou oslavu, ztratily by jeho reakce význam. Jenže Carter ten přístup očividně vnímal úplně jinak. Jako odmítnutí. Jako by Walkerovo mlčení znamenalo, že jeho práce nemá žádnou hodnotu. Ryan si přejel dlaní po mokrých vlasech. Budeš se to muset naučit, chlapče. Jenže potom se mu vybavila posilovna. Carter stojící před boxovacím pytlem.

Bez trička. Rozzuřený, zpocený a tak soustředěný na vlastní vztek, že si ani nevšiml, kdy Ryan vešel. A potom ten okamžik, kdy ho chytil za ruku. Ryan se na několik vteřin přestal pohybovat. Pamatoval si tlak vlastních prstů kolem Carterova předloktí. Teplo jeho kůže. To, jak mladík okamžitě ztuhl, přestože ještě před okamžikem vypadal připravený vymlátit do pytle všechny svoje problémy. Ale především si pamatoval jeho oči. Ten zmatený pohled.

A způsob, jakým mu na okamžik pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, ale nedokázal najít jediné slovo. Ryan pomalu vydechl. Kruci. Znovu se mu vybavila Carterova tvář, jeho plné rty a zpocené vlasy slepené na čele. To, jak se mu při prudkém dýchání zvedal hrudník. Jak výrazně na něm bylo vidět každé napětí svalů. A také to, že ho Ryan považoval za přitažlivého. Ne jen pohledného. Přitažlivého. To slovo ho nepříjemně zastavilo. Protože v něm nebylo nic neurčitého.

Přesně vystihovalo, co se mu během posledních dvou dnů několikrát pokusilo proklouznout do myšlenek a co pokaždé velmi rychle odsunul stranou. Ryan sevřel čelist a zvedl hlavu pod proud vody. Ne. Carter byl jeho hráč. Bylo mu devatenáct. Ryanovi jednačtyřicet. A pokud existovala jedna věc, kterou během let profesionální kariéry a následného trénování skutečně pochopil, byla to odpovědnost za vlastní rozhodnutí. To, že člověka někdo přitahuje, ještě neznamená, že s tím musí něco dělat. Že tomu musí věnovat pozornost, natož dovolit, aby to ovlivňovalo jeho chování.

Carter potřeboval trenéra. Ne další komplikaci. Ryan zavřel vodu, sáhl po ručníku a důkladně si osušil obličej. Tím to pro něj mělo skončit. Zítra ráno vstane v pět, půjde běhat a potom začne další den na stadionu. Bude sledovat celý tým, připravovat čtvrteční zápas a dál pracovat s Carterem přesně tak, jak pracoval dnes. Nebude ho upřednostňovat, nebude k němu přistupovat jinak a rozhodně nedovolí, aby se mu do rozhodování připletlo něco tak nepodstatného, jako je mladíkova fyzická přitažlivost. To bylo rozhodnutí, kterému Ryan Walker naprosto věřil.

Jenže když o několik minut později vyšel z koupelny a zamířil do ložnice, vybavil se mu ještě jednou Carterův překvapený výraz z posilovny. A tentokrát ho nedokázal zahnat úplně okamžitě.